během minulých staletí označovaná také jako
kaple valdštejnská, nejsvětějšího Srdce Ježíšova a Srdce Panny Marie.
Původní oltáře
O vybudování „kaple svaté Marie Magdalény“ a v ní postaveného oltáře zasvěceného této světici se zasloužil děkan svatovítské kapituly Předvoj[1]; protože zemřel v roce 1358, muselo dojít k založení kaple i oltáře před tímto rokem nebo brzy po něm[2]. V roce 1412 založil zde rytíř Mikuláš z Barchova ještě oltář sv. Petra a Pavla, sv. Krištofa a sv. Kateřiny[3], přistavený k jihozápadní stěně.1
Zbytky původní gotické nástěnné malby
Pod dolní obvodovou římsou se na jihovýchodní stěně zachovaly zbytky gotické nástěnné malby z 2. poloviny 14. století[4], provedené temperou přímo na kamenné ploše.2Uprostřed Panna Maria chová Ježíška na pravé ruce, po stranách klečí dvě menší postavy; za nimi stojí dvě větší postavy v zeleném rouchu, po levé ruce Madony muž držící hůl a torbu – zřejmě sv. Jakub Větší, po pravé ruce muž s nožem – sv. Bartoloměj, a vedle něj světice, jejíž hlava je zahalena bílou plenou, a v ruce drží zlatou nádobku s víčkem[5], úplně vpravo od této skupiny je znázorněna postava oděvem připomínající kardinála.
Zničený nebo nezvěstný obraz
V této kapli býval též, dnes už zničený nebo nezvěstný, Sv. Maří Magdalény, jeho autorem byl nizozemský malíř Michiel Coxie (1499-1592).[6]
Další oltáře
Během pustošení vnitřku katedrály byla zdevastována i tato kaple. Při rekonciliaci oltáře sv. Marie Magdalény a sv. Anežky, panny a mučednice, 23. 7. 1621 vložil do něj arcibiskup Jan Lohel [7] jejich ostatky a ostatky sv. Lazara, Alexia, Petra a nevinných dětí betlémských. Podobu tohoto oltáře je možno částečně vidět na obrazu 3ze slavnosti korunovace císařovny Marie Terezie na českou královnu[8]; po pravé straně obrazu, dole za mřížkou oddělující kapli sv. Marie Magdaleny od ochozu, je vidět tehdejší oltář [9] a část výzdoby kaple.
Dřevěná nástavba navazující na královskou oratoř
V horní části této kaple, za příležitostnou tribunou postavenou nad ochozem pro hosty při slavnosti korunovace, je vidět také ze dřeva zhotovenou a okny uzavřenou trvalou nástavbu zbudovanou Ferdinandem II. v roce 1630 [10] a navazující na podobnou nástavbu v sousední královské oratoři [11]. Při dostavbě katedrály byly tyto dřevěné nástavby odstraněny, byl ještě průchod mezi kaplí a královskou oratoří, nahrazen zvětralý drobivý kámen klenbových žeber, poškozené římsy vyměněny za nové a nahrazeny některé čtvercové kameny ve stěnách, v oratoři byla postavena nová císařská lóže a dřevěná vestavba vložená nad kaplí sv. Marie Magdalény už nebyla obnovena. [12]
Hrobka rodu Valdštejnů
Velká kamenná deska uzavírá vstup do hrobky členů rodu Valdštejnů, 6 proto se začalo užívat také označení „kaple valdštejnská“. V roce 1638 sem byl ke svým předkům uložen také Adam z Valdštejna, nejvyšší pražský purkrabí. [13]. A je tu pohřben také pražský arcibiskup Jan Bedřich Valdštejn (1675-1694).[14]
Barokní mříž před kaplí
Na barokní kované, zlacené mříži z roku 1732 jsou erby rodu Valdštejnů; 7 a jako před ostatními kaplemi staré části katedrály byly i na tuto mříž později přidány velké hvězdicové lucerny s červeně prosklenými středy. [15]
Barevné figurální okno
Hlavním námětem figurálního barevného okna je sv. Marie Magdaléna umývající Kristu nohy,[16] poněkud níže postavy dvou apoštolů: Bartoloměje a Matouše.8 Podle konceptu historika Karla Vladislava Zapa (1812-1871), figurální část navrhnul malíř František Sequens, architektonickou kresbu a ornamentální vzor připravil Josef Mocker, zhotovila tyrolská huť pro sklomalbu a katedrální sklo v Innsbrucku (1880). [17] K uhrazení výloh spojených s pracemi v této kapli přispěl značným darem hrabě Arnošt z Valdštejna.[18]
Nástěnné malby
Všechny nástěnné malby nad vodorovně probíhající římsou jsou dílem malíře Zikmunda Rudla z let 1906-1907.[19] Náklady uhradil kanovník, pozdější světící biskup, František Xav. Brusák.[20]
V úzkém pásu obrazů nad římsou probíhající od východní stěny kaple na západní jsou zobrazeny čtyři výjevy ze života sv. Marie Magdalény: 9Marie Magdaléna naslouchá Ježíšovu kázání,10potkává zmrtvýchvstalého Ježíše, 11přináší apoštolům zprávu o Ježíšově zmrtvýchvstání,12 jako kající poustevnici [21] jí anděl přináší svaté přijímání.
Nad tímto pásem na východní stěně jsou svisle uspořádané tři malby:13 Kristus jako dobrý pastýř,14Kristus podává hostii apoštolu Janovi a 15klanění nejsvětější Svátosti; na jihovýchodní stěně je rozměrná malba, pojatá jako 16oslava nejsvětějšího Srdce Ježíšova [22]; na jihozápadní stěně je stejně velká malba 17 oslavující neposkvrněné Srdce Panny Marie; a na západní stěně jsou tři svisle uspořádané malby: 18 Panna Maria ochránkyně,19 Panna Maria přímluvkyně na svatbě v galilejské Káně a 20 Panna Maria Královna.
Hroby prvních dvou stavitelů
Při předlažbě severní části ochozu a pro archeologický průzkum bylo třeba odsunout trojdílnou barokní zpovědnici, která zde stála od 17. století, a přitom byly 7., 8. a 9. srpna 1928 při stěně sakristie objeveny původní hroby prvních stavitelů této gotické katedrály, Matyáše z Arrasu (+1352) a Petra Parléře (+1399), zakryté pískovcovými náhrobními deskami; a bylo rozhodnuto uložit je prozatím v nové arcibiskupské hrobce, kde byly tehdy přechodně uložené také kosti králů z královské hrobky, a natrvalo pak v kapli sv. Marie Magdalény.[23]
Proto byly po obou stranách této kaple, z části pod zemí, z části nad dlažbou, pořízeny ke stěnám přisazené malé sarkofágy z červeného leštěného mramoru, do nich byly 11. dubna 1929 uloženy v hrobech nalezené kosterní pozůstatky zabalené do bílého hedvábí a spolu s olověnými pamětními tabulkami označujícími data nálezu i nového uložení vložené do olověných truhlic.[24] Sarkofágy byly uzavřeny mramorovými záklopy, na ně postaveny dva bronzové svícny, upevněny bronzové nápisové tabulky se jmény mistrů, a nad ně ke stěně svisle osazeny původní pískovcové náhrobní desky - u východní stěny deska (v. 240 cm, š. 115 cm) 21 Matyáše z Arrasu, u západní stěny deska (v. 240 cm, š. 120 cm)22 Petra Parléře.
Nový oltář
K sestavení nového oltáře bylo v roce 1929 použito některých částí barokního oltáře, který dal v roce 1671 postavit arcibiskup Matouš Ferdinand Sobek z Bilenberka [25]nad hrobem sv. Václava; aby bylo možno provést archeologický a antropologický průzkum ostatků sv. Václava, musel být tento oltář v dubnu 1911 otevřen a následně rozebrán. [26]
Pro svrchní část oltářní kamenné menzy bylo použito červeného mramoru, jako svislá přední stěna je osazena deska z bílého mramoru (v. 75 cm, š. 225 cm), zdobená vytesanou kartuší se dvěma andílky po stranách a latinským nápisem „Victimam eius suscepit Dominus sicut munera pueri sui justi Abel“ (Jeho oběť přijal Pán jako obětní dar svého spravedlivého služebníka Abela. - srov. Gen 4, 4b), uprostřed dolejší části kartuše je znak arcibiskupa Bilenberka;[27] i obě kratší boční stěny jsou obloženy deskami ze stejného bílého mramoru.[28] Také pro vytvoření hořejší dřevěné a zlacené nástavby použil sochař a řezbář Jan Vasilij Čermák (1893-1944) [29] upravených a doplněných částí oltáře ze svatováclavské kaple, [30] a zlacení provedl Jan Píša.
Úprava oltáře byla dokončena v dubnu 1932, kdy J. V. Čermák dodal dřevěnou sochu Srdce Páně a malíř Eduard Prošek vydekoroval stěnu, podle návrhu stavitele Kamila Hilberta. [31] 25
Relikviáře na oltáři
Na oltářní menze byly později postaveny dva velké (v. 130 cm) dřevěné, pozlacené relikviáře uložené předtím v prostoru staré knihovny pod velkou věží. V každém z těchto barokních relikviářů, zhotovených kolem roku 1720, je uloženo 11 větších kousků kostí označených nápisy na papírových páskách - v jednom: S. Simon A., S. Barnabas, S. Stephani, S. Jacobi, S. Andreas, S. Paulus A., S. Lazazi, S. Thoma, S. Timothei, S. Clemens, S. Lucas Ev.; ve druhém: S. Balthazar, S. Joannes, S. Bartholomei, S. Mathias A., S. Philipi, S. Petrus A., S. Marci Ev., S. Jacobi, S. Mathaeus Ev., S. Innocencius, S. Judeas A.
Náhrobní kameny v ochozu před kaplí
Při předláždění ochozu v roce 1928 byly v nové dlažbě před touto kaplí ponechány tři náhrobní kameny bez označení.
[1] Przedwogius, syn vojáka Čadka ze Sudoměře, byl děkanem svatovítské kapituly v letech 1346 až 1358 – srov. Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque prelatorum s. metropolitanae ecclesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempora, ed. Dr. Antonín Podlaha, in: Editiones archivii et bibliothecae s. f. metropolitani capituli Pragensis, op. X, pag. 31, Pragae 1912.
[2] Srov. Registrum distributionum, p. 13, v kapitulním archivu; srov. Wáczlaw Wladiwoj Tomek, Příběhy stavby kostela sv. Víta na hradě Pražském. Dle prvotních zřídel, z části dosud neužitých, in: Kalendář jednoty sv. Vítské, roč. 2, str. 52-53, Praha 1862.
Byl to nově zbudovaný oltář (in novo choro), nikoli z baziliky sem přenesený; seznamy uvádějí současně i další oltář sv. Maří Magdalény (in antiquo choro), stojící tehdy ve Spytihněvově bazilice, a u něhož v roce 1276 nechal biskup Jan III. z Dražic postavit nový pulpit (Continuatores Cosmae, ed. František Martin Pelcl a Josef Dobrovský, in: Scriptores rerum Bohemicarum e Bibliotheca Ecclesiae Metropolitanae Pragensis, tom. I, pag. 419, Pragae 1783; Letopisy české od roku 1196 do roku 1278 [Annales Bohemiae 1196-1278], str. 302, ed. Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], II/1, Praha 1874.).
[3] Srov. Wáczlaw Wladiwoj Tomek, Příběhy stavby kostela sv. Víta na hradě Pražském. Dle prvotních zřídel, z části dosud neužitých, in: Kalendář jednoty sv. Vítské, roč. 2, str. 76, Praha 1862.
[4] Srov. Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století, Král. hlavní město Praha: Hradčany, I. Metropolitní chrám sv. Víta v Praze, str. 221, ed. Antonín Podlaha a Kamil Hilbert, Praha 1906.
[5] Zelená barva oděvu bývá použita k označení hlasatelů evangelní radostné zvěsti a nádobka s mastí je jedním z atributů sv. Marie Magdalény - k tomuto výkladu se přiklání Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století, Král. hlavní město Praha: Hradčany, I. Metropolitní chrám sv. Víta v Praze, str. 221, ed. Antonín Podlaha a Kamil Hilbert, Praha 1906; zatímco Ročník Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském od 1. ledna do 31. prosince 1875, str. 7-8, Praha 1876, popisuje tuto scénu jako obřezání Páně: „uprostřed stojí Maria Panna s dítkem; vlevo velekněz maje nůž v levé ruce, podle něho ženská postava se schránkou mastí; po pravé stojí sv. Josef, maje hůl v ruce. U nohou Bohorodičky klečí dvě osoby v rouše duchovním, pročež i tento obraz zdá se být votivním.“
[6] Srov. Rudolf Rouček, Chrám sv. Víta - dějiny a průvodce, str. 67, Praha 1948.
[7] Jan Lohelius, narodil se v roce 1549 v Chebu, 1573 vstoupil do premonstrátského kláštera v Teplé, teologii studoval v Praze a 1576 přijal kněžské svěcení, 1578 se stal převorem na Strahově, po krátkém návratu do Teplé přišel 1582 znovu na Strahov, jako opat (1586-1622) pečoval o rozkvět kláštera a založil knihovnu; 1602 byl jmenován a 1604 vysvěcen jako titulární biskup sebastský a pomocný biskup arcibiskupa Zbyňka Berky z Dubé i jeho nástupce Karla z Lemberka (1607-1612), po jehož vážném onemocnění byl od 14. 5. 1612 potvrzen jako jeho koadjutor s právem nástupnictví, byl také kooptován jako velmistr řádu křižovníků s červenou hvězdou, po 8. listopadu 1620 se vrátil z vynuceného tříletého pobytu ve Vídni, obnovoval vnitřek zpustošené katedrály, 27. 2. 1621 vykonal obřad rekonciliace, zemřel 2. 11. 1622 a je pohřben ve strahovské bazilice.
[8] Korunovace císařovny Marie Terezie na českou královnu, 12. května 1743 ve Svatovítské katedrále, obraz vytvořil Jan Josef Dietzler a M. H. Rentz.
[9] Oltář nestál uprostřed jižní stěny, ale při šikmé jihovýchodní stěně a mezi ním a mřížkou byl u východní stěny ještě další malý oltář; tato dispozice je zakreslena rovněž na půdorysném plánu katedrály s vyznačením jednotlivých oltářů z konce 18. století 4 - takzvaný Jägrův kopiář (architekt Josef Jägr, 1721-1793).
[10] Srov. Popis hlavního chrámu sv. Víta v Praze a náhrobku sv. Jana Nepomuckého, jakož i korunního a chrámového pokladu. Sestaven dle spolehlivých pramenů, str. 8, 3. opravené vydání nákladem Václava Maška, Praha 1888.
[11] V publikaci Pražský hrad ve fotografii, kterou vydala Správa Pražského hradu v nakladatelství KANT, Praha 2005, je na str. 85 uveřejněna fotografie zachycující pohled z východní strany před náhrobek sv. Jana Nepomuckého na dřevěnou nástavbu nad královskou oratoří a sousední kaplí sv. Marie Magdalény.5
[12] Srov. Ročník Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském od 1. ledna do 31. prosince 1875, str. 7, Praha 1876.
[13] Srov. - z rukopisu Jana Floriana Hammerschmida (1652-1735) Sacra Metropolitana Ecclesia Divi Viti, uchovávaného v kapitulním archivu pod sign. G 52, cituje Antonín Podlaha ve svém článku Vnitřek chrámu sv. Víta v Praze ve druhé polovici XVII. a ve století XVIII., in: Památky archeologické a místopisné, díl XXII., sl. 87, Praha 1908.
[14] Jan Bedřich hrabě Waldstein, narodil se ve Vídni v roce 1644, po studiích v Praze a na římském Germaniku byl vysvěcen na kněze, papež Alexandr VII. ho jmenoval papežským prelátem. Stal se kanovníkem a později i děkanem kolegiátní kapituly ve Vratislavi a metropolitní kapituly v Olomouci. Císař Leopold I. ho v roce 1668 jmenoval biskupem v Hradci Králové a řád křižovníků s červenou hvězdou ho zvolil svým velmistrem. Pro jeho mládí potvrdil Klement X. toto jmenování až v listopadu 1673, biskupské svěcení přijal v březnu 1674; k instalaci v Hradci Králové však nedošlo. V roce 1675 byl jmenován a 1676 instalován jako pražský arcibiskup. Svým vystupováním a životním stylem získal všeobecnou vážnost, úctu a oblibu. V době morové epidemie (1680-1681), kdy v Čechách zemřelo 100.000 lidí, také sám ošetřoval nemocné. Byly zakládány nové farnosti a stavěny kostely. Vznikaly nové kláštery: obutých augustiniánů ve Svaté Dobrotivé (1676), servitů v Nových Hradech u Trhových Svin (1677), kapucínů v Žatci (1678), pavlínů v Obořišti (1679), bosých augustiniánů ve Lnářích (1682), františkánů v Hořovicích (1684), cisterciáků ve Skalici (1690), voršilek v Praze na Hradčanech (1691). Zemřel 3. 6. 1694 v Duchcově a byl pohřben do rodinné hrobky v pražské katedrále. Jeho smrtí skončilo 120 let trvající spojení velmistrů řádu křižovníků s červenou hvězdou se svatovojtěšským stolcem.
[15] Srov. Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století, Král. hlavní město Praha: Hradčany, I. Metropolitní chrám sv. Víta v Praze, str. 288, ed. Antonín Podlaha a Kamil Hilbert, Praha 1906.
[16] Marie Magdaléna bývá ztotožňována s jinými dvěma ženami, o nichž se vypráví v evangeliu Lk 7, 36-50 a Jan 12, 1-8; vypráví se tam však o dvou různých událostech a východní církve obě tyto ženy a Maria Magdalénu důsledně rozlišují.
[17] Okna Svatovítské katedrály, text Marie Kostílková, str. 64. Vydala Správa Pražského hradu, Praha 1999.
[18] Srov. Ročník Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském od 1. ledna do 31. prosince 1875, str. 8, Praha 1876.
[19] Srov. Ročník Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském za správní rok od 1. ledna do 31. prosince 1906, str. 13, Praha 1907; a Ročník Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském za správní rok od 1. ledna do 31. prosince 1907, str. 11, Praha 1908. - V roce 1936 čistil a upevňoval tyto malby akademický malíř-restaurátor Max Duchek; a malířský mistr Al. Mézr odstranil malované kvádrování stěn a vyčistil přirozený pískovec pod kordonovou římsou - srov. Výroční práva Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském za správní rok 1936, str. 8, Praha 1937.
[20] František Xav. Brusák, narozený 1. listopadu 1840, od roku 1890 kanovníkem, 1907 děkanem kapituly, 1908 titulární biskup Acmoniensis et auxiliaris Pragensis, zemřel 5. dubna 1918, je pohřben na hřbitově u sv. Markéty v Praze 6 - Břevnově, - srov. Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque prelatorum s. metropolitanae ecclesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempora, ed. Dr. Antonín Podlaha, in: Editiones archivii et bibliothecae s. f. metropolitani capituli Pragensis, op. X, pag. 356-357, Pragae 1912.
[21] Podle jedné z legend žila a zemřela v jeskyni na úpatí hory Sainte Baume (v provensálštině: „baume“ znamená „jeskyně“) u města Saint-Maximin-la-Sainte-Baume, v jihovýchodním výběžku Francie, asi 40 km východně od Aix-en-Provence.
[22] Námět v prostoru staré gotické kaple novodobý. Horlivým šiřitelem úcty k Srdci Ježíšovu a k Srdci Panny Marie byl sice už sv. Jan Eudes (+ 1680) a sv. Markéta Marie Alacoque (+ 1690), která se přičinila o zavedení pobožností na první pátky v měsíci. Úcta Božskému Srdci se šířila nejprve prostřednictvím bratrstev a lidových pobožností; jeho svátek byl zaveden nejprve v Polsku (1765) a od roku 1856 pro celou církev - tedy v době, kdy se na začátku dostavby pražské katedrály rozhodovalo o výzdobě jednotlivých kaplí. Liturgickou oslavu neposkvrněného Srdce Panny Marie dovolil, poměrně krátce předtím, Pius VII. (1800-1823).
[24] Každá z těchto truhlic, dodaných firmou Franta Anýž, byla převázána a pečetěna třemi pečetěmi: 1. děkan metropolitní kapituly, světící biskup Dr. Jan Sedlák; 2. členové uměleckého odboru Jednoty pro dostavbu katedrály, architekt Ludvík Lábler a Dr. Zdeněk Wirth; 3. stavitel arch. Kamil Hilbert. - Srov. Výroční zpráva Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském za správní rok 1929, str. 9-10, Praha 1930.
[25] Arcibiskup Matouš Ferdinand Sobek (Zoubek) z Bilenberka (*1618, +1675), v roce 1638 složil řádové sliby v benediktinském klášteře v Broumově, 1649 se stal opatem kláštera u sv. Mikuláše na Starém Městě pražském a 1652 zároveň také ve Sv. Janu pod Skalou, kdy nechal postavit nový klášterní kostel (1657-1661) a postaral se o důstojné uložení v roce 1589 objevených ostatků bl. Ivana Poustevníka. Byl prvním biskupem nově zřízené diecéze v Hradci Králové (1664-1668), biskupské svěcení přijal 15. 3. 1665. V roce 1669 byl přeložen do Prahy a 4. května intronizován, založil Dědictví svatováclavské pro vydávání české katolické literatury (1669-1670), dosáhl zařazení sv. Václava do celocírkevního kalendáře (1670), vlastním nákladem pořídil nový oltář 23 nad jeho hrobem (1671) a položil základní kámen k dostavbě svatovítské katedrály (3. září 1673). Zemřel 29. dubna 1675 a jak si přál, jeho srdce bylo uloženo (8. 5.) ve svatováclavské kapli, vnitřnosti v kostele sv. Mikuláše a tělo v kapli sv. Rodiny klášterního kostela sv. Vojtěcha v Broumově.
[26] Srov. Dr. Antonín Podlaha, Sv. Václava hrob a ostatky, in: Časopis katolického duchovenstva, roč. 1911, č. 3, str. 265-269, Praha 1911.
[27] Srov. Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století, Král. hlavní město Praha: Hradčany, I. Metropolitní chrám sv. Víta v Praze, str. 191-192, ed. Antonín Podlaha a Kamil Hilbert, Praha 1906.
[28] Zadní deska z Bilenberkova oltáře ze svatováclavské kaple, rovněž zdobená vytesanou kartuší se dvěmase dvěma andílky po stranách a uprostřed dolejší části se znakem arcibiskupa Bilenberka, ale bez nápisu, byla osazena jako přední část oltáře v kapli s novou arcibiskupskou hrobkou - srov. Výroční zpráva Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském za správní rok 1929, str. 14, Praha 1930.
[29] Srov. Výroční zpráva Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském za správní rok 1929, str. 10, Praha 1930.
[30] Ve výklenku zadní strany dřevěné nástavby oltáře nad hrobem sv. Václava byla v 17. století uložena přilba sv. Václava,24 nyní uchovávaná ve Svatovítském pokladu - Srov. Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století, Král. hlavní město Praha: Hradčany, I. Metropolitní chrám sv. Víta v Praze, str. 208-209, ed. Antonín Podlaha a Kamil Hilbert, Praha 1906.
[31] Srov. Výroční zpráva Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském za správní rok 1932, str. 10, Praha 1933.