během minulých staletí označovaná také jako
kaple sv. Šimona a Judy nebo kaple sv. Silvestra.
Na dílo Matyáše z Arrasu navazuje jeho pokračovatel Petr Parléř
Východní a jihovýchodní stěnu této kaple postavil ještě první stavitel gotické části této katedrály Matyáš z Arrasu. Dále pak pokračuje Petr Parléř, který začal měnit půdorys pětistěnného uzávěru kaplí na pravoúhlý. 1
Původní oltáře
Nejstarší zmínka o této kapli je z roku 1305, kdy zde pražský biskup Jan IV. z Dražic založil oltář sv. Silvestra.[1] Této kapli se tedy začalo říkat kaple svatého Silvestra. V roce 1336 však se biskup rozhodl přenést tento oltář na jiné místo ve staré bazilice, kde chtěl být pohřben poblíž hrobů svých rodičů. Připravil si tam hrob také pro sebe a nechal přivézt z Benátek umělecky zhotovenou, bronzovou pozlacenou sochu biskupa oděného v pontifikáliích a připravenou stříbrnou desku pro označení tohoto hrobu.[2]
Listina ze 14. 11. 1325 dosvědčuje, že Alžběta, vdova po českém králi Rudolfovi I., darovala do této kaple oltář sv. Šimona a Judy s přáním, aby se tu konaly zádušní bohoslužby za jejího zemřelého manžela.[3] Podle zasvěcení oltáře těmto dvěma apoštolům byla tato kaple, zejména po přestěhování oltáře sv. Silvestra, označována jako kaple svatých Šimona a Judy.
Při jihovýchodní stěně býval také oltář Zvěstování Panny Marie, postavený zde v roce 1401.[4] 2
Hroby
V listopadu 1369 otevřel Beneš z Weimile v této kapli hroby, v nichž byli pohřbeni pražští biskupové Kosmas (1090-1098) a Jan I. (1134-1139), a uložil je na jiné místo,[5] protože bylo třeba opravit prasklé zdivo románské baziliky. Sem potom v roce 1373 přenesl z basiliky tělo královny Juty (+ 1297), choti Václava II., krále Rudolfa I., zvaného Kaše (+ 1307) a vévody Rudolfa Švábského (+ 1290).[6]
Při úpravě dlažby během dostavby katedrály zde byly objeveny dvě zpuchřelé dřevěné bedničky, v nichž byl 1. června 1870 nalezen prach z mrtvol a několik pozůstatků lidských kostí; byly tam též dvě olověné destičky s na nich vyrytými nápisy „hic iacet Rudolphus Austrie et Boemie dux, filius Rudolphi, regis romanorum“ a „hic iacet Rudolfus rex Austrie filius Alberti, regis romanorum dictus cassye“, a také královské pohřební insignie - koruna, žezlo, říšské jablko - zhotovené z pozlaceného stříbra a zbytky rozlámaného meče.[7] 3 Po dokončení úprav byla v roce 1872 na toto místo, vedle schodů vedoucích do prostor archeologických vykopávek a královské hrobky, vsazena nová mramorová deska s nápisem: Rudolfus Austriae dux; + 10. Mají 1290. Rudolfus electus Bohemiae Rex; + 4. Julii 1307. Restaur. 1872.[8] 4
Gotická nástěnná malba
Během seškrabování nátěru a otloukání omítky objevily se v roce 1869 na jihovýchodní stěně této kaple zbytky původní polychromie - přímo na kamenných kvádrech provedené gotické nástěnné malby z konce 14. století, přemalovávané v 16. století. Uprostřed stojí Panna Maria chovající Ježíška, nad ní se vznášejí dva andělé držící nad její hlavu bohatě zdobenou korunu, před ní klečí mladý muž a žena s korunami na hlavách (patrně donátoři), za každým z nich stojí postava světce (snad jejich patronů), vlevo od této skupiny lze rozeznat další tři stojící světce a vpravo ještě jednoho.[9] 5
Okraje malby jsou značně poškozené, zejména na levé straně chybí celý horní roh, kde se o stěnu opíralo dřevěné schodiště vedoucí na nevhodné dřevěné kruchty, umístěné nad horizontální římsou kaplí od Vladislavského královského oratoria až ke Svatováclavské kapli - k jejich odstranění došlo během zimního období 1868.[10]
Svatovítský Veraikon
U východní stěny, vlevo od oltáře býval vystaven k veřejné úctě obraz Tváře Kristovy, zvaný Veraikon svatovítský, nebo též Veronika. Byl umístěný na podstavci a spolu s rámem zpředu chráněný sklem. 6
Tento obraz byl vždy považován za jeden z nejvzácnějších předmětů Svatovítského pokladu, který si Karel IV. přivezl od papeže bl. Urbana V. (1362-1370), od něhož dostal dovolení, aby si nechal zhotovit kopii Veraikonu uchovávaného v Římě,[11] a v Praze pak nechal k němu od domácího umělce vyrobit rám ozdobený vyobrazením českých patronů - vlevo sv. Víta, sv. Vojtěcha a sv. Ludmily; vpravo sv. Václava, sv. Prokopa a sv. Zikmunda; nahoře anděl drží pásku s nápisem: Sanctus sanctus sanctus dominus deus sabaot (svatý, svatý, svatý, Pán Bůh zástupů); dole jiný anděl též drží pásku s nápisem: Agnus est Agnus qui occisus est jc (Beránek je Beránek, který byl zabit, Ježíš Kristus). 7 Obraz je namalován na dřevěné desce (pravděpodobně z borovice), 13 mm silné; rám je široký 10 cm a silný 4,3 cm, na vnitřní hraně mělce profilovaný; celkové rozměry včetně rámu 62 x 50,5 cm.
V neklidných válečných dobách byl tento obraz spolu s mnoha dalšími předměty Svatovítského pokladu uchováván na hradě Karlštejně a do Prahy byl přivážen jen ke korunovaci nebo pohřbu krále.[12] Od poloviny 17. století zůstává už trvale v pražské katedrále.
Současné historicko umělecké hodnocení klade vznik tohoto obrazu do období kolem roku 1400.[13]
Dnešní oltář
Dominantou výzdoby kaple je pozdně renesanční, barokně upravený, tzv. Milánský kříž, z roku 1589. Zhotovení tohoto kříže objednal císař Rudolf II. (1576-1612) v Miláně. Tělo Kristovo v životní velikosti je vyřezávané z cedrového dřeva. [14] 8 Od té doby se vžil nový název - kaple svatého Kříže.
V roce 1763 byl kříž obložen zlaceným plechem a pod něj na oltář postaven rokokový tabernákl, který zhotovil zlatník Jan Backenius rovněž ze zlaceného plechu; náklad této rokokové výzdoby uhradil tehdejší kapitulní děkan Jan Michal Hertsch a kanovník, pozdější biskup František Xav. Tvrdý.[15] Nad tabernáklem byla umístěna barokní socha Bolestné Panny Marie, polychromovaná dřevořezba z poloviny 18. století. 9 Tabernákl je nyní uložený v depozitáři; socha Bolestné Panny Marie je osazena na jednom z pilířů naproti této kapli. 10
Přední část oltářní menzy kryje barokní tepané antipendium ze stříbřeného a zlaceného měděného plechu, se stříbrnými ornamenty a poprsím sv. Jana Nepomuckého v medailonu uprostřed (v. 102, š. 175 cm); významné dílo novoměstského zlatníka Jana Jiřího Heyera (kolem roku 1700).[16] 11
Obrazy
Na východní stěně visí nad horizontální římsou barokní obraz svatých apoštolů Šimona a Judy; olejomalba na plátně, dílo pražského malíře Matyáše Zimprechta, z doby před rokem 1670. [17] 12
Na protější stěně dole je obraz Ukřižování, znázorňující Kalvárii s městem Jerusalémem v pozadí; pozdně renesanční obraz z doby kolem r. 1600, dílo českého rudolfinského mistra, olej na plátně, v. 110, š. 290 cm. 13
Nad římsou západní stěny je umístěn barokní oboustranný obraz Glorifikace sv. Jana Nepomuckého, 14 na rubu se scénou Svržení světce z mostu do řeky; 15 olej na plátně, v. 292, š. 193 cm; autorem je italský malíř Odoardo Vicinelli.[18] V průběhu svatořečení sv. Jana Nepomuckého v Římě, 19. března 1729 byl obraz nesen jako korouhev ve slavnostním průvodu. Pražské katedrále jej pak věnoval papež Benedikt XIII. Zlacený rám byl pro tento obraz pořízen v roce 1829, při oslavách 100. výročí svatořečení.
Figurální barevné okno
V okně je osazena barevná vitráž z roku 1869; umělecký návrh architektonické kresby a ornamentálního vzoru připravil Josef Kranner, nákres figurální kompozice Antonín Lhota. Původním přáním dárců, dvorního krejčího Karla Römische a jeho choti Terezie, bylo objednat provedení u Jana Zachariáše Quasta, avšak práci převzala Tyrolská huť pro sklomalbu a katedrální sklo v Innsbrucku. V dolní části je zobrazen uprostřed papež sv. Silvestr, po jeho stranách svatý Karel Boromejský a sv. Terezie, nad nimi sv. apoštolové Šimon a Juda, a nahoře uprostřed v mandorle sedící Kristus.[19] 16
Barokní mramorové zábradlí s kovanými výplněmi, které tuto kapli uzavírá, obklopovalo původně náhrobní oltář sv. Jana Nepomuckého ze sklonku 17. století, a na současné místo bylo přeneseno v roce 1929. 18
V tomto roce byla v této kapli také položena nová mramorová dlažba a oltářní stupeň; a z kaple byl zřízen přístup do podzemí katedrály, kde byly zpřístupněny zbytky románské baziliky (část východní krypty a malé lapidárium z archeologických nálezů) a královská hrobka.[20]
Poblíž této kaple je v podlaze vsazen sešlapaný znakový náhrobník z červeného mramoru z přelomu 16. až 17. století.
[1]Srov. Zakládací listina datovaná 16. 3. 1305, sign. 66-III/25, Archiv pražské metropolitní kapituly (APMK), I. Katalog listin a listů z doby předhusitské, str. 35, č. 84, ed. Jaroslav Eršil a Jiří Pražák, Praha 1956; Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, pars II, n. 2772, pag. 1211-1212, ed. Josef Emler, Pragae 1882.
http://www.monasterium.net/mom/CZ-APH/AMK/066-III%7C25/charter
[2]Chronicon Francisci, cap. IV., in: Scriptores rerum Bohemicarum e Bibliotheca Ecclesiae Metropolitanae Pragensis, II, pag. 187-188, Pragae 1784; Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], IV., str. 422-423, Pragae 1884.
O jeho pohřbení do tohoto hrobu, v lednu 1343, se zmiňuje také Cronica Ecclesiae Pragensis Benessii Krabice de Weitmile, (lib. III, ed. František Martin Pelcl a Josef Dobrovský, in: Scriptores rerum Bohemicarum e Bibliotheca Ecclesiae Metropolitanae Pragensis, II, pag. 281, Pragae 1784; Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], IV, str. 492, Pragae 1884).
Jeho sarkofág se nezachoval a Jan Tomáš Vojtěch Berghauer ve své knize Protomartyr Poenitentiae ejusque sigilli custos semper fidelis S. Joannes Nepomucenus (cap. 6, pag. 101, Augsburg 1736) píše, že tento poslední v řadě pražských biskupů je uložen u oltáře sv. Silvestra v kapli sv. Vavřince (dnešní kaple sv. Ondřeje).
[3]Srov. Archiv pražské metropolitní kapituly (APMK), sign. 104-V/12, I. Katalog listin a listů z doby předhusitské, str. 45, č. 129, ed. Jaroslav Eršil a Jiří Pražák, Praha 1956; Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, pars III, ed. Josef Emler, Pragae 1890.
http://www.monasterium.net/mom/CZ-APH /AMK/104-V%7C12/charter
[4]Zřízení tohoto oltáře a k němu příslušející nadání platem z domu na pražském hradě a z dvora s poplužím v Unhošti od Zdeňka z Chýnova a jeho manželky Barbory potvrdil arcibiskup Olbram v roce 1401; patronátní právo k tomuto oltáři mělo po smrti obou manželů přejit na děkana a dva starší kanovníky tohoto kostela. - Srov. český překlad latinské listiny datované 1401, sign. 570-XXI/36, Archiv pražské metropolitní kapituly (APMK), I. Katalog listin a listů z doby předhusitské, str. 187-188, č. 672, ed. Jaroslav Eršil a Jiří Pražák, Praha 1956.
http://www.monasterium.net/mom/CZ-APH/AMK/570-XXI%7C36/charter
[5]V roce 1374 je pak uložil spolu s dalšími 12 biskupy v ochozu před dnešní kaplí Navštívení Panny Marie.
[6]Cronica Ecclesiae Pragensis Benessii Krabice de Weitmile, (lib. III, ed. František Martin Pelcl a Josef Dobrovský, in: Scriptores rerum Bohemicarum e Bibliotheca Ecclesiae Metropolitanae Pragensis, IV, pag. 403.421, Pragae 1784; Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], IV, str. 539.547-548, Pragae 1884).
[7]Ročník Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském za čas od 1. května 1869 do 31. prosince 1870, str. 21, Praha 1871.
[8]Ročník Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském za čas od 1. ledna 1971 do 31. prosince 1873, str. 53, Praha 1874.
[9]Podle současného umělecko-historického hodnocení by těmi donátory mohli být rakouský vévoda se svou ženou, snad Albrecht III. Habsburský (1384-1395) a jeho žena Eliška (+ 1373), dcera císaře Karla IV. - Srov. Umělecké památky Prahy, Pražský hrad a Hradčany, kolektiv autorů za vedení a redakce Pavla Vlčka, str. 96, Academia, Praha 2000; a Zuzana Všetečková, Monumentální středověká malba, in: Anežka Merhautová (ed.), Katedrála sv. Víta, str. 121, Praha 1994.
[10]Ročník Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském za čas od 1. května 1868 do 30. dubna 1869, str. 27-28 , Praha 1869.
[11]Bohuslav Hasištejnský z Lobkovicz (1461-1510) poznamenal v jednom ze svých dopisů, že prý podle listu opatřeného Karlovou zlatou pečetí přivezl Karel ten obraz do Prahy a papeži Urbanovi vrátil jeho kopii (lib. 4. Epistolar., pag. 156) - cituje: Antonín Podlaha a Eduard Šittler, Chrámový poklad u sv. Víta v Praze, jeho dějiny a popis, str. 120, Praha 1903.
Širší kontext tohoto dopisu - datovaného Ex Hassenstein, 28. Martii. Anno 1509 - uvádí: Thomas Joannes Pessina de Czechorod, Phosphorus septicornis, stella alias matutina. Hoc est Sanctae Metropolitanae Divi Viti Ecclesiae Pragensis majestas et gloria, Radius IV., pag. 417, Pragae 1673.
[12]Např.: při korunovaci králů Ludvíka - 1509, Ferdinanda I. - 1527, Maxmiliána - 1562, Rudolfa II. - 1575, při pohřbu Maxmiliána - 1577. - Srov. Thomas Joannes Pessina de Czechorod, Phosphorus septicornis, stella alias matutina. Hoc est Sanctae Metropolitanae Divi Viti Ecclesiae Pragensis majestas et gloria, Radius IV., pag. 416-420, Pragae 1673.
[13]Základní informace pro porovnání tohoto Veraikonu se dvěma dalšími, náležejícími také do Svatovítského pokladu, lze najít u exponátů č. kat. 3, 4 a 36 trvalé výstavy vybraných předmětů ze Svatovítského pokladu. - Srov. Svatovítský poklad. Katalog stálé výstavy v kapli sv. Kříže na Pražském hradě; ed. PhDr. Ivana Kyzourová, str. 35-36, 71, Praha 2012; a u exponátů č. kat. 12, 13 a 15 v katalogu pro výstavu, PhDr. Ivana Kyzourová, Matka a Syn. Gotické madony a veraikony z katedrály sv. Víta v Praze, str. 66-71, Praha 2014.
[14]Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století, Král. hlavní město Praha: Hradčany, I. Metropolitní chrám sv. Víta v Praze, str. 194, ed. Antonín Podlaha a Kamil Hilbert, Praha 1906.
[15]Rudolf Rouček, Chrám sv. Víta - dějiny a průvodce, str, 21, Praha 1948.
[16]Johanna von Herzogenberg, Peter Volk, Susanne Vagini (ed.), Svatý Jan Nepomucký 1393-1993, str. 91, Praha 1993.
[17]Srov. Umělecké památky Prahy, Pražský hrad a Hradčany, kolektiv autorů za vedení a redakce Pavla Vlčka, str. 105, Academia, Praha 2000.
[18]Dříve byl za autora považován Augusto Massuci - srov. Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století, Král. hlavní město Praha: Hradčany, I. Metropolitní chrám sv. Víta v Praze, str. 251, ed. Antonín Podlaha a Kamil Hilbert, Praha 1906.
[19]Marie Kostílková, Okna Svatovítské katedrály, str. 66, Správa Pražského hradu, Praha 1999.
[20]Srov. Umělecké památky Prahy, Pražský hrad a Hradčany, kolektiv autorů za vedení a redakce Pavla Vlčka, str. 96, Academia, Praha 2000.