vzniknul prostor s bočním vchodem, označovaný také jako
kaple pod královskou oratoří.
Královská oratoř, z let 1490-1493, je dílem huti královského kameníka Hanse Spiesse, zvaného též mistr Hanuš.[4] Jako tvůrce tohoto díla bývá označován též někdo z okruhu mistra staropražského cechu kameníků Matyáše Rejska nebo mistr hradní kamenické huti Benedikt Rejt (Rieth, Ried, Reyd), známý také pod jménem Beneš z Loun.[5] Porovnáním a rozborem jimi užívaných stavebních prvků a s přihlédnutím k některým dochovaným záznamům dokazuje historik architektury Václav Mencl,[6] že slohové i historické souvislosti svědčí pro mistra Hanuše Spiesse.
Tato oratoř je zbudovaná na kamenné klenbě a její přední část výrazně vystupuje do prostoru ochozu. Žebra i ostatní plochy jsou pokryty z pískovce tesaným naturalistickým ornamentem napodobujícím suché, sukovitě osekávané větve, ve vrcholech jakoby svázané silnými provazy. Důmyslnou samonosnou konstrukci s dolů spadajícími kápěmi ukončuje visutý svorník, držený vnitřním železným táhlem. Kolem tohoto svorníku se vznáší královská koruna a pod ní znaky českého lva, svatováclavské orlice[7] a králova monogramu „W“. Další, menší spadající svorník s korunovaným „W“ v kolčím štítu visí pod dopředu vystupujícím arkýřem.[8] 7
Z iluzivního větvoví je i zábradlí oratoře s jakoby zavěšenými zemskými znaky v kolčích štítech. Symbolizují země, v nichž Vladislav II. a jeho rod vládli - řazeny odleva jsou to znaky: dalmatský, hornolužický, bosenský, polský, uherský, český, moravský, lucemburský, slezský, dolnolužický. 8 Východní polovina zábradlí oratoře, až do poloviny malého polygonálního balkonu uprostřed, byla v roce 1878 nově zhotovena ze dřeva, natřena barvou přizpůsobenou okolnímu kameni, a znakové štíty byly polychromovány.[9]
Nad západním bočním okrajem tohoto kamenného zábradlí je kolmo na střed pilíře přisazená kovová mříž ze l6. století. 9
Podle návrhu architekta Josefa Mockera 11 byla v roce 1882 postavena v gotizujícím stylu nová, ze dřeva zhotovená a zasklená císařská lóže, 12 v roce 1884 pak byla dokončena její polychromie a zlacení. Sochy ve výklencích dodal řezbář Eduard Veselý, představují uprostřed Pannu Marii a po stranách křestní patrony císaře a jeho manželky: vpravo sv. Františka Serafinského a vlevo sv. Alžběty; a čtyři anděly nad okny namaloval František Sequens.[14] V červnu 1936 byla tato pseudogotická lóže rozebrána a odeslána brněnské biskupské konsistoři, která o její zachování a umístění projevila zájem.[15]
Dveřmi uprostřed jižní stěny oratoře 17 se vstupuje do kryté chodby, která přes můstek spojuje oratoř se Starým královským palácem. Z původního, v roce 1492 postaveného,[16] 18 mostu se zachoval pouze jižnější oblouk a středový pískovcový pilíř obdélníkového půdorysu, rozdělený průchodním otvorem na dvě části, které ve výši 2 metrů spojuje hrotitý oblouček; v době renezanční byl tento pilíř rozšířen přizdívkou. Jednoduchá krytá a prosklená chodba je vyzděná z cihel a celý můstek je opatřený omítkou. 19 K úpravě došlo v polovině 18. století, za vlády císařovny Marie Terezie (1740-1780).[17] Při archeologickém průzkumu byly zjištěny zbytky zdiva z období karolinské výstavby, naznačující, že už tehdy existovalo jakési propojení mezi královským palácem a točitým schodištěm přiléhajícím ke katedrále.[18]
Ani po zbudování Královské oratoře nepřestalo toto místo 21 plnit úlohu vstupního prostoru u postranního vchodu do katedrály. Po obou stranách, do jihovýchodní i jihozápadní stěny, jsou poblíž vstupních dveří vsazeny kropenky z červeného mramoru. Tento prostor bývá sice někdy označován jako kaple pod královskou oratoří, ale nekonaly se zde bohoslužby a není znám žádný doklad o tom, že by tu stál nějaký oltář, přestože v nedostavěné katedrále jich bylo celkem asi 63 až 87.[19] Při západní stěně se nachází v podlaze vložený náhrobní kámen bez nápisu 22 a vpředu jsou na obou pilířích velké hvězdicové lucerny s modře prosklenými středy, upevněné na železných kovaných ramenech.[20]
Na východní stěně visel kříž s Kristovým tělem, 23 významná práce českého mistra z okruhu mistra Týnské kalvárie, řezaný z lipového dřeva a polychromovaný (výška korpusu 80 cm, novější dřevo kříže 90 cm). 24 Mistrně jsou řezány tvary nahého těla, vystupující hruď, svaly paží, kolena s oblými hranami kloubů a holenní kosti nohou; všechny tyto anatomické podrobnosti studoval gotický umělec s pronikavou a naturalisticky zaostřenou pozorností. Zachyceny jsou i žíly a křečovitě strnulé šlachy napjatých údů. Významná gotická řezba vskutku odhaluje smělý pohled na zmučené, se smrtí zápasící tělo.
Potřeba pořídit pro katedrálu nový kříž patrně souvisí s rokem 1437, kdy se po skončení období nepokojů vrátila Svatovítská kapitula z Žitavy do Prahy, a bylo nutno obnovit husitskými bouřemi v roce 1421 zpustošené vybavení interiéru katedrály.[21] Vilém Bitnar zaznamenal tradicí dochovanou informaci, že tento kříž pochází z bývalého „Kláštera Anežského“.[22]
V roce 1936 očistil akad. sochař Vojtěch Sucharda tento starobylý kříž a Jednota pro dostavbu chrámu dala pod křížem zřídit nové klekátko a opravit konsolu i lampu pro věčné světlo[23] a v roce 1972 ho restauroval Mojmír Hamzík. Socha Kristova těla oddělená od kříže byla v roce 2006 použita jako výstavní exponát a stav jejího dochování byl při restaurování označen jako velmi dobrý, bez napadení dřevokazným hmyzem.[24] Po skončení výstavy nebyl tento korpus vrácen zpět do katedrály; Správa Pražského hradu ho uložila do depozitáře.
Na východní stěně visí dnes obraz 25 svatých Cyrila a Metoděje, který do svatovítské katedrály věnovali zástupci pravoslavné církve v českých zemích.
Vpředu na východním pilíři oratoře je zavěšena socha klečícího kutnohorského havíře 26 a druhá, podobná socha 27 je umístěna na protějším pilíři. Tyto ze dřeva vyřezávané barokní sochy pocházejí z Braunovy[25] dílny (1721-1725), jsou polychromované a zlacené. Oba havíři drží v rukou kahance a jsou obráceni směrem k náhrobku sv. Jana Nepomuckého. Nechalo je pořídit panství v Dymokurách, jako dar pro svatovítskou katedrálu.[26]
Fotogalerie
[1] Po snížení terénu kolem katedrály, k němuž došlo při její dostavbě, 2 byl výškový rozdíl před tímto vchodem vyrovnán úpravou schodů.
[2] Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století, Král. hlavní město Praha: Hradčany, I. Metropolitní chrám sv. Víta v Praze, str. 205, ed. Antonín Podlaha a Kamil Hilbert, Praha 1906.
[3] Srov. Výroční zpráva Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském za správní rok 1929, str. 11, Praha 1930.
[4] Hanuš (Hans, Johann) Spiess z Frankfurtu nad Mohanem, zvaný též mistr Hanuš, byl mistr kamenický, na Hradčanech měl dva domy a vinice, od roku 1491 tam byl konšelem - srov. Zikmund Winter, Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a XV. století, str. 530 a násl., Praha 1906.
[5] Benedikt Rejt (Rieth, Ried, Reyd), někdy je uváděn také jako Beneš z Loun, kde zemřel a byl pohřben v kostele, který postavil. Nastoupil do vedení hradní kamenické huti po mistru Hanušovi.
[6] V pojednání o architektuře pro sborník Pozdně gotické umění v Čechách, str. 78-86, Praha 1978.
[7] Orlice zobrazená na tomto znakovém štítu má nyní podobu orlice svatováclavské, v Soupisu památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století, Král. hlavní město Praha: Hradčany, I. Metropolitní chrám sv. Víta v Praze, str. 93 (ed. Antonín Podlaha a Kamil Hilbert, Praha 1906) je však uvedeno, že je to znak polský.
[8] Umělecké památky Prahy, Pražský hrad a Hradčany, kolektiv autorů za vedení a redakce Pavla Vlčka, str. 96, Academia, Praha 2000.
[9] Srov. Ročník Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském za čas od 1. ledna 1877 do 31. prosince 1878, str. 11, Praha 1879.
Václav Mencl, v pojednání o architektuře pro sborník Pozdně gotické umění v Čechách, str. 84, Praha 1978, předpokládá, že k poškození této východnější části zábradlí došlo už při požáru v roce 1541, dřevěná ranně barokní oratoř císaře Ferdinanda II. z roku 1630 zakryla celou jeho přední část, a po její odstranění pak bylo třeba chybějící část doplnit.
Vilém Bitnar, Průvodce Prahou Svatováclavskou. K miléniu státu československého. I, str. 217, Praha 1929 - uvádí, že k poškození došlo při obléhání Prahy pruským vojskem v roce 1757.
[10] Srov. Ročník Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském za čas od 1. května 1868 do 30. dubna 1869, str. 27, Praha 1869.
[11] Srov. Ročník Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském za čas od 1. ledna 1871 do 31. prosince 1873, str. 53, Praha 1874.
[12] Srov. Ročník Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském od 1. ledna do 31. prosince 1875, str. 7, Praha 1876.
[13] Srov. Ročník Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském za čas od 1. ledna 1877 do 31. prosince 1878, str. 11, Praha 1879.
[14]Vilém Bitnar, Průvodce Prahou Svatováclavskou. K miléniu státu československého. I, str. 218, Praha 1929.
[15] Výroční zpráva Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském za správní rok 1936, str. 9, Praha 1937.
Ke kněžišti brněnské katedrály byly v letech 1904-1905 přistavěny 2 věže, v presbytáři pak byly zbudovány po obou stranách pseudogotické oratoře: na severní straně nad sakristií a na jižní straně nad mariánskou kaplí - srov. Umělecké památky Moravy a Slezska, svazek 1, str. 160-161, Academia Praha 1994. 13
[16] Správce stavební činnosti krále Vladislava II., Hanuš Behem (Beheim, Pehm či Behaim), podává v létě roku 1692 nejvyššímu mincmistru Benešovi z Veitmíle podrobnou zprávu o své činnosti na hradě a zmiňuje se také o tom, že toho roku musí dát udělat kamenný most (dopis je uložen v Městském archivu kutnohorském, odd. 35) - srov. Emanuel Leminger, Stavba hradu pražského za krále Vladislava II., in: Památky archeologické, roč. 1887-1889, čís. 12, str. 627, Praha 1889.
[17] Srov. Karel Vladislav Zap, Popis královského hradu, hlavního chrámu u sv. Víta a všech jiných kostelův a světských stavení na Hradčanech v Praze, str. 23, Praha 1868.
[18] Na nákresu základního zaměření od arch. Karla Fialy 20 je zdivo z doby karolinské vyznačeno modře, a nové zdivo z doby Vladislava II. žlutě - srov. pojednání Václava Mencla o architektuře pro sborník Pozdně gotické umění v Čechách, str. 78, Praha 1978.
Václav Mencl též (na str. 81) předpokládá, že stavbou dnešního spojovacího mostu a kamenné oratoře „se zrušila dispozice staršího dřevěného mostního přechodu i dřevěné oratoře v katedrále, založená za Karlových dob, a byla nahrazena stavbami kamennými“.
[19] Wáczlaw Wladiwoj Tomek, Příběhy stavby kostela sv. Víta na hradě Pražském. Dle prvotních zřídel, z části dosud neužitých, in: Kalendář jednoty sv. Vítské, roč. 2, str. 70-80, Praha 1862.
Tomek zde připouští možnost, že zde mohl před vložením dveří stát oltář sv. Moudrosti (jako rok založení uvádí 1361), pro nějž se nepodařilo zjistit jeho umístění.
[20] Od luceren umístěných na mřížích, které uzavírají kaple ve staré části katedrály, se liší pouze barvou prosklených středů - srov. Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století, Král. hlavní město Praha: Hradčany, I. Metropolitní chrám sv. Víta v Praze, str. 288, ed. Antonín Podlaha a Kamil Hilbert, Praha 1906.
[21] Česká historička Prof. PhDr. Milena Bartlová, CSc., Mistr Týnské kalvárie. Ukřižovaný, pojednání pro katalog výstavy Karel IV., císař z Boží milosti, kultura a umění za vlády Lucemburků 1310-1437, str. 623-625, Academia Praha 2006.
[22] Vilém Bitnar, Průvodce Prahou Svatováclavskou. K miléniu státu československého. I, str. 217, Praha 1929.
[23] Výroční zpráva Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském za správní rok 1936, str. 9, Praha 1937.
[24] Milena Bartlová, Mistr Týnské kalvárie. Ukřižovaný, pojednání pro katalog výstavy Karel IV., císař z Boží milosti, kultura a umění za vlády Lucemburků 1310-1437, str. 623, Academia Praha 2006.
[25] Matyáš Bernard Braun se narodil ve vesnici Sautens, nedaleko Oetzu v středním Tyrolsku. Stal se českým sochařem a řezbářem, kolem roku 1710 založil v Praze dílnu a byl jedním z nejvýznamnějších představitelů české vrcholně barokní plastiky. Zemřel v roce 1738 v Praze.
[26] Srov. Vilém Bitnar, Průvodce Prahou Svatováclavskou, I, str. 213, Praha 1929.