během minulých staletí označovaná také jako
kaple šternberská; blah. Panny Marie, sv. Vojtěcha a sv. Doroty; saská.
Donátorem, který nechal v této kapli zbudovat oltář, byl saský vévoda Rudolf I. (+ 1356). Byl blízkým příbuzným druhé manželky Karla IV., Anny Falcké (1349-1353). Karel IV. ho v roce 1355 jmenoval prvním saským kurfiřtem, měl ho ve velké oblibě, a on ho podporoval v úsilí o získání říšské královské a císařské koruny. Původ zakladatele byl zřejmě také důvodem k nejstaršímu označení „kaple saská". [1] Je jednou z nejstarších dokončených částí v novostavbě gotické katedrály, byla budována ještě pod vedením Matyáše z Arrasu (+ 1354). Z opuky tesaná oltářní menza (v. 88 cm, š. 200 cm) je zde vůbec nejstarším dochovaným sochařským dílem. Přední část mensy je rozčleněna čtyřmi hrotitými arkádami, v prostředních dvou jsou reliéfy: vpravo trůnící a žehnající biskup, patrně sv. Vojtěch (v. 61 cm), vlevo klečící postava je snad sám donátor (v. 45 cm).1 Titul zasvěcení této kaple i oltáře byl „kaple blah. Panny Marie, sv. Vojtěcha a sv. Doroty".
Saský znak donátora
Do levé boční stěny je vsazen z pískovce tesaný saský znak, štít je černě a zlatě pruhovaný s na koso přeloženou větévkou v podobě koruny (v. 150 cm), pochází z roku 1357 a je to nejstarší známé kamenické dílo svatovítské huti po příchodu Petra Parléře do Prahy. [2] 2. V popisu oltářů z roku 1419 [3] se uvádí ještě další dva oltáře: u stěny pod oknem vlevo oltář sv. Brikcí [4] (1410) a vpravo oltář sv. Stanislava.[5]
Náhrobky Přemysla Otakara I. a Přemysla Otakara II.
Na obou stranách kaple jsou ke stěnám přisazené náhrobky českých králů Přemysla Otakara I. (1192-1230) a Přemysla Otakara II. (1253-1278). Jejich tělesné pozůstatky, pohřbené původně v románské bazilice, sem byly na příkaz císaře Karla IV. z prosince 1373 postupně přeneseny a nově uloženy, protože stavba nové gotické katedrály pokročila natolik, že bylo nutné začít románskou stavbu odbourávat . [6] Náhrobky jsou tesané z pražské opuky, na náhrobní tumbě leží socha, zobrazující postavu zemřelého panovníka, a jsou dílem parléřovské huti. Na přední straně tumby u pravé stěny (v. 94, d. 204, š. 89, figura 180 cm) 3 jsou dva znaky Přemysla Otakara I. – korunovaná orlice a český lev; dochoval se písemný doklad, že 30. srpna 1377 za náhrobek přijal Petr Parléř 30 kop gr. [7] Tumba u levé stěny (v. 95, d. 208, š. 89, figura 183 cm) 4 má zpředu tři znaky Přemysla Otakara II. – českého lva, korunovanou orlici a vodorovné břevno rakouské (babenberské); do hrobu mu byly dány pohřební královské insignie z pozlaceného stříbra. Nad náhrobky byly na kamenných zdech namalovány zlatými písmeny nápisy připravené Benešem Krabice z Weitmile (+ 1375); [8] v této kapli jsou však úplně setřeny.
Zbytek původních gotických maleb
Na stěnách kaple byly původně gotické malby, provedené olejovými barvami přímo na kamenných kvádrech. V 17. století byly jejich zbytky zamalovány řadou velkých znaků a později překryty omítkou. V roce 1873, kdy byla opravována klenba, byl na pravé stěně objeven zbytek nástěnné malby znázorňující Klanění Tří králů. [9] 5 Patří k nejkvalitnějším malířským dílům té doby, má téměř úplně shodnou kompozici jako nástěnná malba v kostele sv. Jakuba v Libiši, [10] technologickými postupy se podobá karlštejnské malbě připisované Mistru Theodorikovi a jeho dílně; a někdy bývá tato malba považována za rané dílo Mistra třeboňského oltáře. Po restaurování, které v roce 2015 provedl akad. malíř a restaurátor Jan Živný (nar. 1946), získaly tyto zbytky původních gotických maleb poněkud tmavší barevný odstín.
Odstraněné malby
Také na levé stěně byla namalována řada velkých znaků a nad nimi v roce 1614 tady nechal probošt metropolitní kapituly Jiří Pontán z Breitenberku [11] namalovat obraz Panny Marie sedící pod křížem s mrtvým Kristem v náruči [12] - část této dnes už odstraněné malby je zachycena vpravo nahoře na rytině bývalého náhrobku sv. Jana Nepomuckého z roku 1692 6
Odnesený obraz
Visel zde také barokní obraz Zvěstování Panny Marie od Jana Petra Molitora, [13] později byl tento obraz přenesen do kaple Bartoňů (dnešní kaple sv. Anežky), teď by měl být v depozitáři.
Náhrobní kameny
V dlažbě kaple jsou vloženy náhrobní desky z červeného mramoru. První zprava je náhrobní deska Oldřicha Pouzara z Michnic (+ 1545), 7 uprostřed má znak pánů z Michnic a kolem český nápis „Léta Páně 1545 v pondělí de... umřel urozený a statečný rytíř pan Woldřich Pauzar z Michnic a na Cukštejně..." [14] Hned vedle, směrem k oltáři byl do podlahy vsazen poněkud menší náhrobník, 8 kryjící hrobku s vnitřnostmi císaře a krále Rudolfa II. (* 18. 7. 1552, + 20. 1. 1612), [15] ozdobený reliéfem dvouhlavého orla s korunou, řetězem Řádu zlatého rouna a latinským nápisem „O saxum quam angusto loco Rudolphi II. augusti caesaris inclusa viscera tenes" (Ó kameni, v jak těsném místě držíš uzavřené vnitřnosti vznešeného císaře Rudolfa II.). Podél těchto dvou náhrobních desek se nachází další s dobře znatelným znakem, ale ve velké obdélníkové kartuši nejsou ani stopy po nápisu; 9 měla by tu být pohřbena Marie Mollartová Lobkovicová. [16] Další dvě náhrobní desky označují hrobky, kam byli pohřbíváni členové rodu Šternberků, proto se také vžil název „kaple šternberská". Uprostřed kaple leží krycí deska, do jejíhož středu byl vsazen bronzový šternberský znak s letopočtem „1733". 10 Na poslední náhrobní desce jsou v dolejší polovině vytesané dva znaky, z nichž ten vlevo je rovněž šternberský, vpravo valdštejnský, a nad nimi je kartuše s dnes již sešlapaným nečitelným nápisem, patrně z konce 17. století. [17] 11
Mříž před kaplí
Mříž uzavírající tuto kapli je barokní z roku 1731, spolu s mříží sousední kaple svatého Jana Nepomuckého nejstarší mezi ostatními nynějšími mřížemi obvodních kaplí [18] , a je zdobená osmicípými šternberskými hvězdami. 12 Dvě velké hvězdicové lucerny s červeně prosklenými středy byly přidány později, stejně jako v ostatních kaplích. [19]
Poškození při pruském obléhání
Kuriositou je dělová koule, zavěšená vlevo na pilíři na řetěze, pocházející ze zhoubné střelby Prušáků při třídenním obléhání Prahy (1757). Také stupeň z červeného mramoru, oddělující kapli od kolem probíhajícího ochozu byl poškozen při tomto ostřelování. 13V poškozené katedrále našlo na 770 dělových koulí, které vedle zápalných střel po mnoho dní pustošily chrám. [20]
Okenní vitráže
Na prostředním okně je zobrazena Panna Maria s Ježíškem, obklopená klečícími anděly, dole svatí Vojtěch, Dorota a Benno; na levém postranním okně sv. Ondřej, dole svatí Anežka Přemyslovna, Vít a Jan Sarkander; na pravém postranním okně sv. Jakub větší, dole svatí Alois, Alfons a František z Pauly. Prostřední okno věnovala Karolina hraběnka ze Saint Quentina, roz. Šternberková, obě postranní okna jsou darem kapitulního děkana Karla Průchy [21]. Podle námětu Karla Vladislava Zapa na všechna tři okna (1863, 1865, 1869) připravili umělecký návrh (1877-1878) pro architektonickou kresbu a ornamentální vzor Josef Mocker, pro figurální kompozice František Sequens; vyrobila je tyrolská huť pro sklomalbu a katedrální sklo v Innsbrucku (1877-1878). [22]
Ostatková skříň v oltáři
Dřevěná část oltáře, stojící na původní kamenné gotické menze, vznikla v 2. polovině 19. století, když se do této kaple měly přestěhovat takzvané Karlštejnské ostatky uchovávané do té doby na oltáři uprostřed východní stěny Svatováclavské kaple, kam byly uloženy po jejich přenesení do pražské katedrály [23], které se slavnostně konalo 20. srpna 1645 [24], a jeho každoroční připomínkou bylo zavedení svátku Svatých ostatků, uchovávaných v kostelích arcidiecéze. [25]
Karlštejnské ostatky
Ostatky svatých a další relikvie, které Karel IV. shromažďoval a ukládal na Karlštejně, byly po jejich přenesení do pražské katedrály uloženy ve Svatováclavské kapli, nejprve v oltářní skříni pořízené pro ně v roce 1645 Bernardem Ignácem z Martinic a postavené na místě nynějšího hlavního oltáře. [26] 14
Přičiněním děkana metropolitní kapituly Jana Václava Hosttowecze [27] byly ostatky svatých vloženy do relikviářů a spolu s pro ně zhotovenou novou ostatkovou skříní umístěny na barokním oltáři zbudovaném v únoru 1721 zásluhou nadace Bernarda Ignáce z Martinic. [28] 15 Pohled na tento oltář a přehled uspořádání uvnitř ostatkové skříně jsou zachyceny na mědirytině, vydané při této příležitosti. [29] 16 Jediná změna, kterou je možno po více než 100 letech spatřit na obrázku poskytujícím pohled do Svatováclavské kaple v roce 1836,[30] spočívá v tom, že uprostřed mezi otvíracími křídly ostatkové skříně už je umístěn monstrancový relikviář sv. Januaria, kdežto v roce 1721 tam stál křížek. 17
Při stěhování Karlštejnských ostatků do této kaple bylo nutno zhotovit nové oltářní retabulum, které se od dřívějšího z roku 1721 velmi liší. Z původního oltáře sem byla přenesena pouze ostatková skříň, kde je ve 22 přihrádkách uloženo 58 relikviářů, zhotovených většinou jako krabice z tuhého papíru, lemované zlatým dracounem, shora a někdy také zpředu prosklené.18 Na zadní straně jednoho z těchto relikviářů je zobrazen znak rodu Martiniců.19 Spolu s kostmi svatých jsou dovnitř vložené různé ozdoby, převážně barevná sklíčka různých tvarů a umělé květiny. Ostatky svatých jsou označené jejich latinskými názvy, napsanými duběnkovým inkoustem na pergamenových páskách a většinou také starými černými nápisy přímo na kosti. Některé ze zde uložených ostatků mají ještě původní kovové obložení s vyrytými nápisy z doby Karla IV. [31] 20 Čtyři relikviáře jsou větší, ze tří stran a shora prosklené dřevěné skřínky, a obsahují větší množství kostí. Tato kaple pak začala být označována jako „kaple ostatková“. Fotografie všech dnes zde uchovávaných ostatků svatých jsou shromážděné v článku - Galerie relikviářů uložených v Ostatkové kapli.
Ve Svatováclavské kapli byly na oltáři po obou stranách ostatkové skříně točené sloupy, vedle nich stály sochy sv. Václava a sv. Ludmily; v nástavci nad ostatkovou skříní stál uprostřed ozářený beránek, po stranách sv. Jan Křtitel a sv. Anna, a úplně nahoře uprostřed sv. Jan Nepomucký (viz obrázek č. 15). Kdežto nový polychromovaný skříňový oltář pouze obklopuje ostatkovou skříň a končí bez horního nástavce. Stojí na něm jen dvě ze dřeva řezané sochy (v. asi 140 cm), vlevo sv. Roch s křížem, vpravo sv. Maří Magdalena s lebkou a v ruce držící větévku s květinami. 21
Některé z Karlštejnských ostatků byly při jejich přemístění do této Ostatkové kaple vloženy do čtyř relikviářů, umístěných na predele nově upraveného oltáře hned nad menzou a oltářní křížek je zasazený do podstavce upraveného jako zasklená relikviářová skřínka.
Oltář býval o některých svátcích otvírán, aby zde uchovávané ostatky mohly být věřícími uctívány. O svátku sv. Jana Nepomuckého vystavoval se tu zlatý monstrancový relikviář s ostatkem označovaným jako jazyk tohoto světce.[33]
Další zde uložené relikvie
V otvoru mezi zavíracími křídly ostatkové skříně je umístěn 64 cm vysoký relikviář, zhotovený ze dřeva, potažený červeným aksamitem a pokrytý stříbrnými ozdobami;22 pražské katedrále ho v roce 1709 daroval Jiří Adam, hrabě z Martinic, místokrál neapolský.[32]
Při bočních stěnách kaple jsou dubové skřínky z 2. poloviny 19. století (v. 90 cm, d. 174, š. 52 cm) a na každé z nich stojí velký relikviář ve tvaru zkřížených palmových ratolestí, zhotovený ze zlaceného plechu s vloženou zasklenou schránkou a nápisem: od oltáře vlevo 24 Reliquiae B. Podivini, M., a vpravo 25 Reliquiae B. Przibislae, Sororis S. Venceslai, M. Tyto dva velké relikviáře nechal pořídit pražský arcibiskup Jan Josef Breuner (1695-1710), vedle nich stojí na těch bočních skřínkách zasklené relikviářové schránky (v. 90 cm, d. 75 cm, š. 44cm) zhotovené rovněž z mořeného dubu. Ve schránce vlevo od relikviáře bl. Podivena 26 je dnes pouze prázdný polštářek; původně tam byly ostatky bl. Podivena zabalené do červeného brokátu a prokládané papírovými stuhami s nápisem „Beati Podivini, martyris Dei, servi regis".[34] Ve schránce vpravo od relikviáře bl. Přibyslavy jsou, rovněž zabalené do červeného brokátu, ostatky sv. Lucida, mučedníka (Sancti Lucidi); 28 daroval je papež Benedit XIII. v roce 1719 těm, kdo přišli požádat o kanonizaci sv. Jana Nepomuckého[35] ; tyto ostatky jsou označené papírovými stuhami s nápisem „Sancti Lucidi, fortis athletae, martyris" a na textilním sáčku s vloženou skleněnou antickou ampulí (11 cm vysokou a 6 cm širokou) je nápis „ampulla sanguinis".
Fotografie pořízená v roce 1974 ukazuje, že na postranních dřevěných skřínkách a na oltáři byly rozestaveny ještě další relikviáře patřící do souboru tzv. Karlštejnských ostatků. 29 Stávaly tu další dva velké relikviáře, stejného provedení jako relikviáře bl. Podivena a bl. Přibyslavy, a také v nich vložené zasklené schránky s relikviemi mají stejný tvar. [36] V jednom z těchto relikviářů jsou ostatky: sv. Šebestiána, sv. Adaukta, sv. Viktora a sv. Burcharda ( S. Sebastiani,M.; S. Adaucti,M.; S. Victoris,M.; S. Burchardi,E.; ) 30 v druhém relikviáři : sv. Žofie, sv. Justíny (2x), sv. Kalista a jednoho sv. mučedníka z thébské legie (S. Sophiae, M.; S. Iustinae, V.M.; S. Martiris ex Thebaeorum). 31 Další zde rozestavené relikviáře byly odtud odneseny a uloženy v prostoru staré knihovny pod velkou věží katedrály.32
Náhrobní kameny v ochozu před kaplí
Před ostatkovou kaplí se nacházejí tři velké mramorové náhrobní desky, 33 dnes už bez nápisů, podle starých záznamů byli zde pohřbeni Jindřich Scribonius (zvaný Píšek) z Horšova Týna (+ 1586) a Jiří Barthold Pontan z Breitenbergu (+ 1614).[37] Na protější straně, poblíž náhrobku sv. Jana Nepomuckého, 34 je pochován světící biskup a probošt metropolitní kapituly Jan Ignác Dlouhoveský z Dlouhé Vsi (+ 1701), český básník a buditel.[38]
[1] W. W. Tomek k tomu, s odkazem na Libri erectionum z roku 1359 (I, fol. 2, n. 5) a listiny z kapitulního archivu, poznamenává, že oltář i kaple byly dokončeny nejspíše ještě před rokem 1354 - srov. Wáczlaw Wladiwoj Tomek, Příběhy stavby kostela sv. Víta na hradě Pražském. Dle prvotních zřídel, z části dosud neužitých, in: Kalendář jednoty sv. Vítské, roč. 2, str. 47, Praha 1862.
[2] Umělecké památky Prahy, Pražský hrad a Hradčany, kolektiv autorů za vedení a redakce Pavla Vlčka, str. 107, Academia, Praha 2000.
[3] Srov. Chrám sv. Víta nové stavby v roce 1419 (půdorys katedrály s označením oltářů), in: Wáczlaw Wladiwoj Tomek, Základy starého místopisu pražského, Praha 1872.
[4] Sv. Brikcius, biskup (397-444) v Tours, byl žákem a nástupcem sv. Martina – Martyrologium Romanum připomíná jeho památku 13. listopadu.
[5] Oltář sv. Stanislava sem byl přenesen ze staré baziliky, ale ještě při popisu oltářů z let 1368-1373 se uvádí v jemu zasvěcené kapli ve zvonici - Wáczlaw Wladiwoj Tomek, Příběhy stavby kostela sv. Víta na hradě Pražském. Dle prvotních zřídel, z části dosud neužitých, in: Kalendář jednoty sv. Vítské, roč. 2, str. 32.34.71, Praha 1862; jeho ostatky tam byly přineseny z Krakova v roce 1253, 1259 mu byl zasvěcen oltář - Continuatores Cosmae, ed. František Martin Pelcl a Josef Dobrovský, in: Scriptores rerum Bohemicarum e Bibliotheca Ecclesiae Metropolitanae Pragensis, tom. I, pag. 384.392, Pragae 1783; Letopisy české od roku 1196 do roku 1278 [Annales Bohemiae 1196-1278], ed. Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], II/1, str. 292.296, Praha 1874.
V přehledu kaplí po zpustošení v době Fridricha Falckého se zde uvádí pouze jeden oltář s titulem Zvěstování Panny Marie, sv. apoštola Tomáše a sv. Stanislava - z rukopisu Jana Floriana Hammerschmida Sacra Metropolitana Ecclesia Divi Viti, uchovávaného v kapitulním archivu pod sign. G 52, cituje Antonín Podlaha ve svém článku Vnitřek chrámu sv. Víta v Praze ve druhé polovici XVII. a ve století XVIII., in: Památky archeologické a místopisné, díl XXII., sl. 86, Praha 1908.
[6] Cronica Ecclesiae Pragensis Benessii Krabice de Weitmile , lib. IV, ed. František Martin Pelcl a Josef Dobrovský, in: Scriptores rerum Bohemicarum e Bibliotheca Ecclesiae Metropolitanae Pragensis, II, Pragae 1784, pag. 420-421; a Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], IV, str. 547, Pragae 1884.
[7] Joseph Neuwirth, Die Wochenrechnungen und der Betrieb des Prager Dombaues in den Jahren 1372-1378, str. 324, Prag 1890; srov. též Umělecké památky Prahy, Pražský hrad a Hradčany, kolektiv autorů za vedení a redakce Pavla Vlčka, str. 107, Academia, Praha 2000.
[8] Přemysl Otakar I.: Anno Dni • MoCCXXXo • XVIII • kal • ianuarij obiit clarissimus princeps Premysl, qui et Ottocarus dictus, rex Boemie tercius, hic sepultus - překlad: Léta Páně 1230 15. prosince zemřel nejjasnější kníže Přemysl, jenž (byl) i Otakar zván, třetí král český, zde pohřbený.
Přemysl Otakar II.: Anno Dni • MoCCLXXVIIIo in die beati Ruffi obiit in bello serenissimus princeps Premysl, qui et Ottocarus, rex Boemie, marchio Morauie, Austrie, Carinthie et Styrie dux Carniole, portus Naonis et Egre Dnus (dominus) – překlad: Léta Páně 1278 v den blaženého Rufa zemřel ve válce nejjasnější kníže Přemysl, jenž (byl zván) i Otakar, vévoda český, markrabí moravský, rakouský, korutanský a štýrský vévoda, kraňský, pordenonský a chebský pán.
[9] Ročník Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském za čas od 1. ledna 1971 do 31. prosince 1873, str. 52, Praha 1874.
[10] Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století, VI. Politický okres mělnický, tab. III, ed. Antonín Podlaha, Praha 1899; Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století, Král. hlavní město Praha: Hradčany, II. Poklad Svatovítský a knihovna kapitulní, část I. Poklad Svatovítský,str. 222, ed. Antonín Podlaha a Eduard Šittler, Praha 1903.
[11] Jiří Barthold Pontan z Breitenbergu (Breitenberg – podle Širokého vrchu u Mostu, odkud pocházel), v metropolitní kapitule se stal 1583 kanovníkem, 1585 scholastikem, 1586 děkanem, 1594 proboštem; shromáždil a kapitulní knihovně věnoval velkou sbírku rukopisných kodexů, je autorem řady historických a básnických spisů, působil též jako generální vikář dvou arcibiskupů; velmi si ho vážili a vyznamenávali ho papežové Sixtus V. i Pavel V. a císařové Maxmilián II. i Rudolf II.; někdy tradovaná informace, že se stal titulárním arcibiskupem Trapezuntinským, je však mylná; zemřel v roce 1614 – srov. Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque prelatorum s. metropolitanae ecclesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempora, ed. Antonín Podlaha, in: Editiones archivii et bibliothecae s. f. metropolitani capituli Pragensis, op. X, pag. 137-147, Pragae 1912; Supplementum primum ad Seriem..., pag. 7, Pragae 1916.
[12] Bývalý náhrobek sv. Jana Nepomuckého v chrámě Svatovítském z roku 1692. Dle výkresu Kristiana Dittmanna ryl Ondřej Mat. Wolffgang. Tento náhrobek byl zřízen v roce 1692 péčí Tobiáše Jana Bekera, tehdy metropolitního kanovníka, později biskupa Královéhradeckého (Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque prelatorum s. metropolitanae ecclesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempora, ed. Antonín Podlaha, in: Editiones archivii et bibliothecae s. f. metropolitani capituli Pragensis, op. X, Pragae 1912.). Poprvé byla tato rytina uveřejněna v Albu Svatojánském, list 54-55, sestavili Eduard Šittler a Antonín Podlaha, Praha 1896.
[13] Jan Petr Molitor (1702-1756), původně Petr Miller, žák Václava Vavřince Reinera, od roku 1730 pracoval v Praze.
[14] Srov. Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století, Král. hlavní město Praha: Hradčany, II. Poklad Svatovítský a knihovna kapitulní, část I. Poklad Svatovítský, str. 185, ed. Antonín Podlaha a Eduard Šittler, Praha 1903.
[15] Jeho vnitřnosti sem byly pohřbeny při balzamování jeho těla, které pak bylo uloženo v královské hrobce. Srov. též Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století, Král. hlavní město Praha: Hradčany, II. Poklad Svatovítský a knihovna kapitulní, část I. Poklad Svatovítský, str. 187, ed. Antonín Podlaha a Eduard Šittler, Praha 1903.
[16] Marie Mollartová Lobkovicová (+ 1580), manželka Jana Krištofa Popela z Lobkovic (+ 1609), pohřbeného v rodinné hrobce v kapli sv. Ondřeje, kde nejstarší zachovaná rakev pochází z roku 1588 – srov. František Beneš, Rodinná hrobka pánů Popelů z Lobkovic, str. 5-6, in: Ročník Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském od 1. ledna do 31. prosince 1885, příloha, Praha 1886.
[17] Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století, Král. hlavní město Praha: Hradčany, II. Poklad Svatovítský a knihovna kapitulní, část I. Poklad Svatovítský, str. 187, ed. Antonín Podlaha a Eduard Šittler, Praha 1903.
[18] Před pořízením dnešních barokních mříží v letech 1731-1748 byly okružní kaple uzavřeny nízkými zídkami s vysokým tyčovým mřížovím; uprostřed každé kaple byl zděný vchod s rovným nadpražím ozdobeným okrasou z kovaného železa – tento uzávěr kaple je dobře vidět vpravo dole na rytině bývalého náhrobku sv. Jana Nepomuckého z roku 1692 6 z rukopisu Jana Floriana Hammerschmida Sacra Metropolitana Ecclesia Divi Viti, uchovávaného v kapitulním archivu pod sign. G 52, cituje Antonín Podlaha, Vnitřek chrámu sv. Víta v Praze ve druhé polovici XVII. a ve století XVIII., in: Památky archeologické a místopisné, díl XXII., sl. 81, Praha 1908; Antonín Podlaha a Eduard Šittler, Album Svatojánské, list 56-57, Praha 1896.
[2] Umělecké památky Prahy, Pražský hrad a Hradčany, kolektiv autorů za vedení a redakce Pavla Vlčka, str. 107, Academia, Praha 2000.
[3] Srov. Chrám sv. Víta nové stavby v roce 1419 (půdorys katedrály s označením oltářů), in: Wáczlaw Wladiwoj Tomek, Základy starého místopisu pražského, Praha 1872.
[4] Sv. Brikcius, biskup (397-444) v Tours, byl žákem a nástupcem sv. Martina – Martyrologium Romanum připomíná jeho památku 13. listopadu.
[5] Oltář sv. Stanislava sem byl přenesen ze staré baziliky, ale ještě při popisu oltářů z let 1368-1373 se uvádí v jemu zasvěcené kapli ve zvonici - Wáczlaw Wladiwoj Tomek, Příběhy stavby kostela sv. Víta na hradě Pražském. Dle prvotních zřídel, z části dosud neužitých, in: Kalendář jednoty sv. Vítské, roč. 2, str. 32.34.71, Praha 1862; jeho ostatky tam byly přineseny z Krakova v roce 1253, 1259 mu byl zasvěcen oltář - Continuatores Cosmae, ed. František Martin Pelcl a Josef Dobrovský, in: Scriptores rerum Bohemicarum e Bibliotheca Ecclesiae Metropolitanae Pragensis, tom. I, pag. 384.392, Pragae 1783; Letopisy české od roku 1196 do roku 1278 [Annales Bohemiae 1196-1278], ed. Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], II/1, str. 292.296, Praha 1874.
V přehledu kaplí po zpustošení v době Fridricha Falckého se zde uvádí pouze jeden oltář s titulem Zvěstování Panny Marie, sv. apoštola Tomáše a sv. Stanislava - z rukopisu Jana Floriana Hammerschmida Sacra Metropolitana Ecclesia Divi Viti, uchovávaného v kapitulním archivu pod sign. G 52, cituje Antonín Podlaha ve svém článku Vnitřek chrámu sv. Víta v Praze ve druhé polovici XVII. a ve století XVIII., in: Památky archeologické a místopisné, díl XXII., sl. 86, Praha 1908.
[6] Cronica Ecclesiae Pragensis Benessii Krabice de Weitmile , lib. IV, ed. František Martin Pelcl a Josef Dobrovský, in: Scriptores rerum Bohemicarum e Bibliotheca Ecclesiae Metropolitanae Pragensis, II, Pragae 1784, pag. 420-421; a Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], IV, str. 547, Pragae 1884.
[7] Joseph Neuwirth, Die Wochenrechnungen und der Betrieb des Prager Dombaues in den Jahren 1372-1378, str. 324, Prag 1890; srov. též Umělecké památky Prahy, Pražský hrad a Hradčany, kolektiv autorů za vedení a redakce Pavla Vlčka, str. 107, Academia, Praha 2000.
[8] Přemysl Otakar I.: Anno Dni • MoCCXXXo • XVIII • kal • ianuarij obiit clarissimus princeps Premysl, qui et Ottocarus dictus, rex Boemie tercius, hic sepultus - překlad: Léta Páně 1230 15. prosince zemřel nejjasnější kníže Přemysl, jenž (byl) i Otakar zván, třetí král český, zde pohřbený.
Přemysl Otakar II.: Anno Dni • MoCCLXXVIIIo in die beati Ruffi obiit in bello serenissimus princeps Premysl, qui et Ottocarus, rex Boemie, marchio Morauie, Austrie, Carinthie et Styrie dux Carniole, portus Naonis et Egre Dnus (dominus) – překlad: Léta Páně 1278 v den blaženého Rufa zemřel ve válce nejjasnější kníže Přemysl, jenž (byl zván) i Otakar, vévoda český, markrabí moravský, rakouský, korutanský a štýrský vévoda, kraňský, pordenonský a chebský pán.
[9] Ročník Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském za čas od 1. ledna 1971 do 31. prosince 1873, str. 52, Praha 1874.
[10] Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století, VI. Politický okres mělnický, tab. III, ed. Antonín Podlaha, Praha 1899; Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století, Král. hlavní město Praha: Hradčany, II. Poklad Svatovítský a knihovna kapitulní, část I. Poklad Svatovítský,str. 222, ed. Antonín Podlaha a Eduard Šittler, Praha 1903.
[11] Jiří Barthold Pontan z Breitenbergu (Breitenberg – podle Širokého vrchu u Mostu, odkud pocházel), v metropolitní kapitule se stal 1583 kanovníkem, 1585 scholastikem, 1586 děkanem, 1594 proboštem; shromáždil a kapitulní knihovně věnoval velkou sbírku rukopisných kodexů, je autorem řady historických a básnických spisů, působil též jako generální vikář dvou arcibiskupů; velmi si ho vážili a vyznamenávali ho papežové Sixtus V. i Pavel V. a císařové Maxmilián II. i Rudolf II.; někdy tradovaná informace, že se stal titulárním arcibiskupem Trapezuntinským, je však mylná; zemřel v roce 1614 – srov. Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque prelatorum s. metropolitanae ecclesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempora, ed. Antonín Podlaha, in: Editiones archivii et bibliothecae s. f. metropolitani capituli Pragensis, op. X, pag. 137-147, Pragae 1912; Supplementum primum ad Seriem..., pag. 7, Pragae 1916.
[12] Bývalý náhrobek sv. Jana Nepomuckého v chrámě Svatovítském z roku 1692. Dle výkresu Kristiana Dittmanna ryl Ondřej Mat. Wolffgang. Tento náhrobek byl zřízen v roce 1692 péčí Tobiáše Jana Bekera, tehdy metropolitního kanovníka, později biskupa Královéhradeckého (Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque prelatorum s. metropolitanae ecclesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempora, ed. Antonín Podlaha, in: Editiones archivii et bibliothecae s. f. metropolitani capituli Pragensis, op. X, Pragae 1912.). Poprvé byla tato rytina uveřejněna v Albu Svatojánském, list 54-55, sestavili Eduard Šittler a Antonín Podlaha, Praha 1896.
[13] Jan Petr Molitor (1702-1756), původně Petr Miller, žák Václava Vavřince Reinera, od roku 1730 pracoval v Praze.
[14] Srov. Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století, Král. hlavní město Praha: Hradčany, II. Poklad Svatovítský a knihovna kapitulní, část I. Poklad Svatovítský, str. 185, ed. Antonín Podlaha a Eduard Šittler, Praha 1903.
[15] Jeho vnitřnosti sem byly pohřbeny při balzamování jeho těla, které pak bylo uloženo v královské hrobce. Srov. též Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století, Král. hlavní město Praha: Hradčany, II. Poklad Svatovítský a knihovna kapitulní, část I. Poklad Svatovítský, str. 187, ed. Antonín Podlaha a Eduard Šittler, Praha 1903.
[16] Marie Mollartová Lobkovicová (+ 1580), manželka Jana Krištofa Popela z Lobkovic (+ 1609), pohřbeného v rodinné hrobce v kapli sv. Ondřeje, kde nejstarší zachovaná rakev pochází z roku 1588 – srov. František Beneš, Rodinná hrobka pánů Popelů z Lobkovic, str. 5-6, in: Ročník Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském od 1. ledna do 31. prosince 1885, příloha, Praha 1886.
[17] Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století, Král. hlavní město Praha: Hradčany, II. Poklad Svatovítský a knihovna kapitulní, část I. Poklad Svatovítský, str. 187, ed. Antonín Podlaha a Eduard Šittler, Praha 1903.
[18] Před pořízením dnešních barokních mříží v letech 1731-1748 byly okružní kaple uzavřeny nízkými zídkami s vysokým tyčovým mřížovím; uprostřed každé kaple byl zděný vchod s rovným nadpražím ozdobeným okrasou z kovaného železa – tento uzávěr kaple je dobře vidět vpravo dole na rytině bývalého náhrobku sv. Jana Nepomuckého z roku 1692 6 z rukopisu Jana Floriana Hammerschmida Sacra Metropolitana Ecclesia Divi Viti, uchovávaného v kapitulním archivu pod sign. G 52, cituje Antonín Podlaha, Vnitřek chrámu sv. Víta v Praze ve druhé polovici XVII. a ve století XVIII., in: Památky archeologické a místopisné, díl XXII., sl. 81, Praha 1908; Antonín Podlaha a Eduard Šittler, Album Svatojánské, list 56-57, Praha 1896.
[19] Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století, Král. hlavní město Praha: Hradčany, I. Metropolitní chrám sv. Víta v Praze, str. 288, ed. Antonín Podlaha a Kamil Hilbert, Praha 1906.
[20] Srov. Karel Vladislav Zap - ve schůzce archeol. sboru 20. ledna 1858 čteno a schváleno - „... zkáza způsobená pruskou střelbou za třídenního obležení Prahy r. 1757... 22.000 pum a ohnivých i jiných kulí, ježto dílem do samého chrámu vrážely, dílem do nejbližšího okolí zalétaly... ve třech dnech (6.-8. června) rozžehly ohnivé koule víc než třicetkrát oheň na rozličných místech chrámu, ale nadlidským namáháním a s největším nebezpečenstvím života podařilo se obhájcům vždy ještě včas udusiti zhoubný živel", Pražský hlavní chrám sv. Víta, jeho nynější stav a potřeba, aby se již ruka přiložila k dostavění této nejpřednější svatyně v zemi České, str. 7-8: Archeologický sbor Musea království Českého, Praha 1968; Popis hlavního chrámu sv. Víta v Praze a náhrobku sv. Jana Nepomuckého, jakož i korunního a chrámového pokladu, str. 11: nákladem Václava Maška, Praha 1888.
[21] Dr. Karel František Průcha, v roce 1852 se stal rektorem arcibiskupského semináře, 1859 kanovníkem metropolitní kapituly, 1866 scholastikem, 1871 titulárním biskupem Joppenským, 1873 kapitulním děkanem, zemřel 1883 a je pohřben na olšanském hřbitově v hrobce, kterou pořídil a věnoval pro kněze pražské arcidiecéze - srov. Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque prelatorum s. metropolitanae ecclesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempora, ed. Antonín Podlaha, in: Editiones archivii et bibliothecae s. f. metropolitani capituli Pragensis, op. X, pag. 334-336, Pragae 1912.
[22] Okna Svatovítské katedrály, text Marie Kostílková, str. 56. Vydala Správa Pražského hradu, Praha 1999.
[20] Srov. Karel Vladislav Zap - ve schůzce archeol. sboru 20. ledna 1858 čteno a schváleno - „... zkáza způsobená pruskou střelbou za třídenního obležení Prahy r. 1757... 22.000 pum a ohnivých i jiných kulí, ježto dílem do samého chrámu vrážely, dílem do nejbližšího okolí zalétaly... ve třech dnech (6.-8. června) rozžehly ohnivé koule víc než třicetkrát oheň na rozličných místech chrámu, ale nadlidským namáháním a s největším nebezpečenstvím života podařilo se obhájcům vždy ještě včas udusiti zhoubný živel", Pražský hlavní chrám sv. Víta, jeho nynější stav a potřeba, aby se již ruka přiložila k dostavění této nejpřednější svatyně v zemi České, str. 7-8: Archeologický sbor Musea království Českého, Praha 1968; Popis hlavního chrámu sv. Víta v Praze a náhrobku sv. Jana Nepomuckého, jakož i korunního a chrámového pokladu, str. 11: nákladem Václava Maška, Praha 1888.
[21] Dr. Karel František Průcha, v roce 1852 se stal rektorem arcibiskupského semináře, 1859 kanovníkem metropolitní kapituly, 1866 scholastikem, 1871 titulárním biskupem Joppenským, 1873 kapitulním děkanem, zemřel 1883 a je pohřben na olšanském hřbitově v hrobce, kterou pořídil a věnoval pro kněze pražské arcidiecéze - srov. Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque prelatorum s. metropolitanae ecclesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempora, ed. Antonín Podlaha, in: Editiones archivii et bibliothecae s. f. metropolitani capituli Pragensis, op. X, pag. 334-336, Pragae 1912.
[22] Okna Svatovítské katedrály, text Marie Kostílková, str. 56. Vydala Správa Pražského hradu, Praha 1999.
[23] Po přestěhování z Karlštejna do Prahy byly tyto ostatky uchovávány v malostranském domě Jana Kavky z Říčan, který po něm v roce 1645 zdědila jeho dcera Ludmila Kateřina provdaná hr. Šternberková; odtud pak byly přeneseny do katedrály. - Srov. Antonín Podlaha a Eduard Šittler, Chrámový poklad u sv. Víta v Praze, jeho dějiny a popis, str. 121, Praha 1903; též August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království českého, VI, str. 68, Praha 1889.
[24] Spráwa Hystorycká, z Kronyky Cžeské Hagkové, y giných Kronikářůw, O wsselikých Poswátných Reliquiích Karlo-Cžeských, někdy na Karlssteyně ssetrně zachowaných, Letos pak (20/8 1645) z Malé Strany do hlawního kostela swatého Wíta ... přenessených ..., Praha, 1645; srov. Antonín Podlaha a Eduard Šittler, Chrámový poklad u sv. Víta v Praze, jeho dějiny a popis, str. 123-126, Praha 1903.
[25] Srov. Thomas Joannes Pessina de Czechorod, Phosphorus septicornis, stella alias matutina. Hoc est Sanctae Metropolitanae Divi Viti Ecclesiae Pragensis majestas et gloria, Radius IV, pag. 411, Pragae 1673. Svátek se slavil v neděli po svátku sv. Bartoloměje; texty jsou uváděny ještě v Officia propria provinciae Pragensis, Ratisbonae 1907.
[26] Zavírala se dvojími dvoukřídlými dveřmi: vnitřními zasklenými a vnějšími železnými; nahoře byl uprostřed mezi ornamentálními řezbami kříž se soškami Panny Marie a sv. Jana Evangelisty; vlevo v oválných rámečcích byly obrázky sv. Víta a sv. Josefa, a vpravo Panny Marie s Ježíškem a sv. Václava; uvnitř byly v 76 přihrádkách uloženy ostatky svatých a další relikvie, které Karel IV. shromažďoval pro hrad Karlštejn – srov. Antonín Podlaha a Eduard Šittler, Chrámový poklad u sv. Víta v Praze, jeho dějiny a popis, str. 126, Praha 1903; Tomáš Pešina je uspořádal, pořídil jejich seznam a poznamenává, že znaky vyšité na víčkách skřínek s těmito ostatky byly něco podobného jako zlaté a stříbrné znaky velmožů zdobící kdysi tumbu sv. Václava – srov. Thomas Joannes Pessina de Czechorod, Phosphorus septicornis, stella alias matutina. Hoc est Sanctae Metropolitanae Divi Viti Ecclesiae Pragensis majestas et gloria, Radius IV, pag. 424-429, Pragae 1673.
[27] Jan Václav Hosttowecz z Hussenitz se stal v roce 1705 kanovníkem a 1717 děkanem pražské metropolitní kapituly - Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque prelatorum s. metropolitanae ecclesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempora, ed. Antonín Podlaha, in: Editiones archivii et bibliothecae s. f. metropolitani capituli Pragensis, op. X, pag. 234-235, Pragae 1912.
[28] Srov. Rukopis Jana Floriana Hammerschmida Sacra Metropolitana Ecclesia Divi Viti, uchovávaný v kapitulním archivu pod sign. G 52, cituje Antonín Podlaha ve svém článku Vnitřek chrámu sv. Víta v Praze ve druhé polovici XVII. a ve století XVIII., in: Památky archeologické a místopisné, díl XXII., sl. 82, Praha 1908. - Ostatní relikvie, uložené do té doby pohromadě s ostatky svatých a mající historickou či uměleckou hodnotu, se postupně stávaly součástí Svatovítského pokladu.
[29] Srov. přetisk textu této mědirytiny s přiloženou její kopií 16 – "Catalogi ss. Reliquiarum, quae in S. Metropolitana Pragensi Divi Viti Ecclesia pie asservantur. Annis 1673, 1691 et 1721 typis editi, in: Editiones archivii et bibliothecae s. f. metropolitani capituli Pragensis, op. XXIV, II, pag. 153-160, Pragae 1931.
[30] Poslední korunovace českého krále - Faksimile litografie korunovace krále Ferdinanda V., kreslil Eduard Gurck, in: Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století, Král. hlavní město Praha: Hradčany, I. Metropolitní chrám sv. Víta v Praze, Tab. V, B, ed. Antonín Podlaha a Kamil Hilbert, Praha 1906.
[31]Stříbrné pozlacené obložení ostatku dolní čelisti sv. Klementa - z doby Karlovy, s majuskulovým vytepaným nápisem na rytém pozadí 20 – srov. Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století, Král. hlavní město Praha: Hradčany, I. Metropolitní chrám sv. Víta v Praze, str. 255, ed. Antonín Podlaha a Kamil Hilbert, Praha 1906.
[25] Srov. Thomas Joannes Pessina de Czechorod, Phosphorus septicornis, stella alias matutina. Hoc est Sanctae Metropolitanae Divi Viti Ecclesiae Pragensis majestas et gloria, Radius IV, pag. 411, Pragae 1673. Svátek se slavil v neděli po svátku sv. Bartoloměje; texty jsou uváděny ještě v Officia propria provinciae Pragensis, Ratisbonae 1907.
[26] Zavírala se dvojími dvoukřídlými dveřmi: vnitřními zasklenými a vnějšími železnými; nahoře byl uprostřed mezi ornamentálními řezbami kříž se soškami Panny Marie a sv. Jana Evangelisty; vlevo v oválných rámečcích byly obrázky sv. Víta a sv. Josefa, a vpravo Panny Marie s Ježíškem a sv. Václava; uvnitř byly v 76 přihrádkách uloženy ostatky svatých a další relikvie, které Karel IV. shromažďoval pro hrad Karlštejn – srov. Antonín Podlaha a Eduard Šittler, Chrámový poklad u sv. Víta v Praze, jeho dějiny a popis, str. 126, Praha 1903; Tomáš Pešina je uspořádal, pořídil jejich seznam a poznamenává, že znaky vyšité na víčkách skřínek s těmito ostatky byly něco podobného jako zlaté a stříbrné znaky velmožů zdobící kdysi tumbu sv. Václava – srov. Thomas Joannes Pessina de Czechorod, Phosphorus septicornis, stella alias matutina. Hoc est Sanctae Metropolitanae Divi Viti Ecclesiae Pragensis majestas et gloria, Radius IV, pag. 424-429, Pragae 1673.
[27] Jan Václav Hosttowecz z Hussenitz se stal v roce 1705 kanovníkem a 1717 děkanem pražské metropolitní kapituly - Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque prelatorum s. metropolitanae ecclesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempora, ed. Antonín Podlaha, in: Editiones archivii et bibliothecae s. f. metropolitani capituli Pragensis, op. X, pag. 234-235, Pragae 1912.
[28] Srov. Rukopis Jana Floriana Hammerschmida Sacra Metropolitana Ecclesia Divi Viti, uchovávaný v kapitulním archivu pod sign. G 52, cituje Antonín Podlaha ve svém článku Vnitřek chrámu sv. Víta v Praze ve druhé polovici XVII. a ve století XVIII., in: Památky archeologické a místopisné, díl XXII., sl. 82, Praha 1908. - Ostatní relikvie, uložené do té doby pohromadě s ostatky svatých a mající historickou či uměleckou hodnotu, se postupně stávaly součástí Svatovítského pokladu.
[29] Srov. přetisk textu této mědirytiny s přiloženou její kopií 16 – "Catalogi ss. Reliquiarum, quae in S. Metropolitana Pragensi Divi Viti Ecclesia pie asservantur. Annis 1673, 1691 et 1721 typis editi, in: Editiones archivii et bibliothecae s. f. metropolitani capituli Pragensis, op. XXIV, II, pag. 153-160, Pragae 1931.
[30] Poslední korunovace českého krále - Faksimile litografie korunovace krále Ferdinanda V., kreslil Eduard Gurck, in: Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století, Král. hlavní město Praha: Hradčany, I. Metropolitní chrám sv. Víta v Praze, Tab. V, B, ed. Antonín Podlaha a Kamil Hilbert, Praha 1906.
[31]Stříbrné pozlacené obložení ostatku dolní čelisti sv. Klementa - z doby Karlovy, s majuskulovým vytepaným nápisem na rytém pozadí 20 – srov. Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století, Král. hlavní město Praha: Hradčany, I. Metropolitní chrám sv. Víta v Praze, str. 255, ed. Antonín Podlaha a Kamil Hilbert, Praha 1906.
[32] Srov. František Ekert, Posvátná místa královského hlavního města Prahy, I, str. 59, Praha 1883.
[33] Srov. Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století, Král. hlavní město Praha: Hradčany, II. Poklad Svatovítský a knihovna kapitulní, část I. Poklad Svatovítský, str. 260, ed. Antonín Podlaha a Eduard Šittler, Praha 1903. Do oválové kartuše je vyryt nápis: Georgius Adamus Sac. Rom. Imp. Comes a Martinitz eques Aur. Vell. Sac. Caes. Regiae Majest. actual. intimus Consil. post recuperatum regnum Neapolitanum, cui qua Penipotentiarius cum facultate et honore Pro-Regis praefuit, has reliquias capellae Martinitzianae in Eccles.Metropol. Pragens. donavit Anno Dni 1709. 23
[33] Srov. Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století, Král. hlavní město Praha: Hradčany, II. Poklad Svatovítský a knihovna kapitulní, část I. Poklad Svatovítský, str. 260, ed. Antonín Podlaha a Eduard Šittler, Praha 1903. Do oválové kartuše je vyryt nápis: Georgius Adamus Sac. Rom. Imp. Comes a Martinitz eques Aur. Vell. Sac. Caes. Regiae Majest. actual. intimus Consil. post recuperatum regnum Neapolitanum, cui qua Penipotentiarius cum facultate et honore Pro-Regis praefuit, has reliquias capellae Martinitzianae in Eccles.Metropol. Pragens. donavit Anno Dni 1709. 23
[34] Po dokončení antropologického zkoumání a ošetření těchto ostatků, které v roce 1974 provedl prof. MUDr. a RNDr. Emanuel Vlček, DrSc. spolu s MUDr. M Dobisíkovou - srov. Emanuel Vlček, Osudy českých patronů, str. 107-112, ZVON, české katolické nakladatelství, Praha 1995 - byly opět uloženy na toto místo; 27 kde jsou dnes, se nepodařilo zjistit.
[35] Srov. Antonín Podlaha a Eduard Šittler, Chrámový poklad u sv. Víta v Praze, jeho dějiny a popis, str. 222, Praha 1903.
[35] Srov. Antonín Podlaha a Eduard Šittler, Chrámový poklad u sv. Víta v Praze, jeho dějiny a popis, str. 222, Praha 1903.
[36] Oba tyto relikviáře byly použity k výzdobě oltáře při korunovaci Marie Terezie (1743) - srov. Glorreiche Königliche Böhmische Crönung..., Gedrukt zu Prag, bey Carl Franz Rosenmüller 1743, pag. 6-7, in: Antonín Podlaha a Eduard Šittler, Chrámový poklad u sv. Víta v Praze, jeho dějiny a popis, str. 148, Praha 1903.
[37] Srov. Antonín Podlaha, Vnitřek chrámu sv. Víta v Praze ve druhé polovici století XVII. a ve století XVIII., in: Památky archeologické a místopisné, XXII (1906-1908), str. 86.
Jindřich Scribonius (Píšek) z Horšova Týna, doktor obojího práva, od roku 1536 kanovník pražské metropolitní kapituly, 1549 probošt, 1556-1561 administraror arcibiskupství, zemřel 1586 - srov. Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque prelatorum s. metropolitanae ecclesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempora, ed. Antonín Podlaha, in: Editiones archivii et bibliothecae s. f. metropolitani capituli Pragensis, op. X, pag. 120-122, Pragae 1912.
Jiří Barthold Pontan z Breitenbergu – viz pozn. č. 11).
[38] Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque prelatorum s. metropolitanae ecclesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempora, ed. Antonín Podlaha, in: Editiones archivii et bibliothecae s. f. metropolitani capituli Pragensis, op. X, pag. 212-217, Pragae 1912; a dodatky: Supplementum primum ad Seriem..., op. XVIII, pag. 9-10, Pragae 1916.
Náhrobní kámen je nyní z velké části zakrytý mramorovou ohrádkou kolem hrobu sv. Jana Nepomuckého, ale v archivu metropolitní kapituly je zaznamenané plné jeho znění: „Sub hoc marmore quiescit Reverendissimus ac Illustrissimus Dominus Dominus Joannes Ignatius de Longa Villa, Episcopus Millevitanus, suffraganeus et metropolitanae huius praepositus, qui dum viveret, pro Deo, Ecclesia et populo quievit nunquam, consumatis tandem laboribus obiit longa vita dignissimus 10. Januarii 1701. Benevole lector apostolico praesuli requiem precare sempiternam." - Srov. Jan Florian Hammerschmid, Sacra Metropolitana Ecclesia Divi Viti, Liber V. Sacella hodierna in Metropolitana Ecclesia, in quibus magnatum corpora quiescunt, KPMK, rkp. sign. G. LII, f. 252b; srov. Antonín Podlaha, Vnitřek chrámu sv. Víta v Praze ve druhé polovici století XVII. a ve století XVIII., in: Památky archeologické a místopisné, XXII (1906-1908), str. 86.
Jindřich Scribonius (Píšek) z Horšova Týna, doktor obojího práva, od roku 1536 kanovník pražské metropolitní kapituly, 1549 probošt, 1556-1561 administraror arcibiskupství, zemřel 1586 - srov. Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque prelatorum s. metropolitanae ecclesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempora, ed. Antonín Podlaha, in: Editiones archivii et bibliothecae s. f. metropolitani capituli Pragensis, op. X, pag. 120-122, Pragae 1912.
Jiří Barthold Pontan z Breitenbergu – viz pozn. č. 11).
[38] Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque prelatorum s. metropolitanae ecclesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempora, ed. Antonín Podlaha, in: Editiones archivii et bibliothecae s. f. metropolitani capituli Pragensis, op. X, pag. 212-217, Pragae 1912; a dodatky: Supplementum primum ad Seriem..., op. XVIII, pag. 9-10, Pragae 1916.
Náhrobní kámen je nyní z velké části zakrytý mramorovou ohrádkou kolem hrobu sv. Jana Nepomuckého, ale v archivu metropolitní kapituly je zaznamenané plné jeho znění: „Sub hoc marmore quiescit Reverendissimus ac Illustrissimus Dominus Dominus Joannes Ignatius de Longa Villa, Episcopus Millevitanus, suffraganeus et metropolitanae huius praepositus, qui dum viveret, pro Deo, Ecclesia et populo quievit nunquam, consumatis tandem laboribus obiit longa vita dignissimus 10. Januarii 1701. Benevole lector apostolico praesuli requiem precare sempiternam." - Srov. Jan Florian Hammerschmid, Sacra Metropolitana Ecclesia Divi Viti, Liber V. Sacella hodierna in Metropolitana Ecclesia, in quibus magnatum corpora quiescunt, KPMK, rkp. sign. G. LII, f. 252b; srov. Antonín Podlaha, Vnitřek chrámu sv. Víta v Praze ve druhé polovici století XVII. a ve století XVIII., in: Památky archeologické a místopisné, XXII (1906-1908), str. 86.