* 8.11.1882; v metropolitní kapitule: 21.10.1934 - 5.12.1945; + 5.12.1945
ThDr. Otto Leo Stanovský
Poř. číslo 933.
Narodil se 8. 11. 1882 ve Slatině.
Vysvěcen na kněze 15. 7. 1906 v Litoměřicích.
Členem metropolitní kapituly: 21. 10. 1934 - 5. 12. 1945.
Zemřel 5. 12. 1945 v Praze.
Pohřben 10. 12. 1945 na hřbitově u sv. Markéty v Břevnově.
|
|
Před příchodem do metropolitní kapituly: Podle jeho vlastní rukou psaných listin, uložených v Národním archivu ve fondu kapucínů - Stanovský ŘK kart. 182, jako student 6. třídy gymnázia v Olomouci byl 9. 9. 1899 v pražském hradčanském konventu kapucínů přijat do řádu a dostal jméno Leo; v době studia na gymnáziu v Roudnici nad Labem složil 28. 7. 1901 v tamním konventu jednoduché sliby; první dva ročníky studia teologie absolvoval v Brně; 23. 9. 1904 vystoupil z řádu kapucínů, přešel do 3. ročníku litoměřického diecézního semináře a 15. 7. 1906 přijal v Litoměřicích kněžské svěcení.
Potom působil jako kaplan v Mnichově Hradišti, v Liblicích a v Semilech. Od roku 1909 se tři roky věnoval vyššímu teologickému studiu na vídeňské koleji Frintaneum, napsal disertační práci „Die Heiligen und Seligen in österreichen Teile des Königreiches Polen von Anfange des Christentums bis zum Ausgange des XIV. Jahrhunderts" a dosáhnul doktorátu teologie.
Od roku 1912 se na doporučení litoměřického biskupa Josefa Grosse stal vychovatelem synů následníka rakousko-uherského trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d'Este, princů Maximiliána a Arnošta. Když byl spolu se svými svěřenci na zámku Chlum u Třeboně, přijal 28. června 1914 telefonicky zprávu o úmrtí jejich rodičů při sarajevském atentátu.
Benedikt XV. ho v roce 1918 jmenoval papežským komořím s titulem Monsignore.
V letech 1919 až 1924 působil jako vychovatel v rodině Thunů-Hohensteinů na zámku v Děčíně, kde byly po sarajevském atentátu osiřelé děti Františka Ferdinanda d'Este, Max, Ernst a Sophie vychovány u své tety Marie Chotkové, provdané Thunové.
Od 15. 11. 1924 byl I. ordinariátním sekretářem a ceremoniářem v Praze; stal se také ředitelem vysokoškolské koleje Arnošta z Pardubic a v roce 1926 byl inkardinován do pražské arcidiecéze. V době od 1. 12. 1927 do 30. 9. 1928 působil jako II. vicerektor arcibiskupského kněžského semináře v Praze-Dejvicích a od 1. 10. 1928 se stal jeho rektorem; 9. 10. 1928 byl jmenován konsistorním radou; 21. 5. 1933 byl instalován jako sídelní kanovník kolegiátní kapituly na Vyšehradě; v roce 1933 byl jmenován ordinariátním komisařem pro reálky na Královských Vinohradech a ve Vršovicích, pro gymnázium v Praze XII. - Londýnská a pro reálné gymnázium v Praze X. - Slovenská; a prosynodálním soudcem.
Papež Pius XI. ho v roce 1934 jmenoval papežským prelátem.
Člen metropolitní kapituly: Byl jmenován metropolitním kanovníkem a 21. 10. 1934 instalován jako canonicus ecclesiastes et Joanneus III. Bydlel na Hradčanském náměstí v čp. 63/9.
Další působení: V roce 1934 se stal ordinariátním komisařem pro zkoušky z biblického studia Starého i Nového zákona na bohoslovecké fakultě; v roce 1939 prosynodálním examinátorem; národním předsedou Papežského díla Šíření víry; členem direktoria soukromého ústavu pro hluchoněmé v Praze XVI.; členem sboru pověřenců pro správu majetku velkého i malého arcibiskupského semináře; členem kuratoria ústavu Vincentinum.
Byl velmi schopným a nadaným hudebníkem; také složil nápěvy a hudební doprovod k několika písním na slova Vladimíra Hornofa.
Od roku 1938 se stal předsedou katolické Charity, byl také členem předsednictva Masarykovy ligy proti tuberkulose a v roce 1942, za nemoci a po popravě předsedy Národní pomoci, byl jejím úřadujícím místopředsedou. Obracelo se na něj mnoho lidí, kteří potřebovali pomoci, ale jimž nesmělo být pomáháno z veřejných prostředků, poněvadž to okupanti zakázali pod přísnými tresty. Kromě poctivých lidí přicházeli i lidé velmi podezřelí a provokatéři.
Po vyzrazení byl 3. 7. 1942 zatčen a odvezen na Pankrác, 28. 12. 1942 z Pankráce do Berlína-Moabit, 21. 1. 1943 odsouzen k smrti a odvezen do Plötzensee, kde půl roku čekal na popravu a byl držen v kobce na seně a přikován řetězem s těžkými okovy na rukou, po nichž mu zůstaly až do smrti široké pruhy a hrbolky na zápěstí. Po četných intervencích, zejména ze strany berlínského nuncia Msgre. Orseniga, mu byl trest smrti změněn na osmiletý žalář a 19. 7. 1943 byl odvezen do káznice Straubing, kde zůstal až do konce války.
Už 23. 1. 1943 ve své zprávě o stavu církve v Protektorátu berlínský nuncius s bolestí oznamuje státnímu sekretáři kardinálu Maglione, že „nejdůstojnější kanovník šedesátiletý Otto Stanovský, čestný prelát Jeho Svatosti a národní předseda Díla šíření víry obžalovaný pro neuposlechnutí zákona, který nařizuje udat všechny, kteří se provinili komunistickou anebo protistátní činností, byl podroben ve středu 19. tohoto měsíce soudnímu řízení před „Volksgerichtem“ v Berlíně a po velmi krátkém přelíčení byl nad ním vynesen rozsudek smrti. Snažím se podniknout nějaký krok, aby se mu pomohlo: včera večer jsem o tom hovořil na ministerstvu zahraničních věcí, ale je nepatrná naděje. Říká se, že odsouzený byl převezen do vězení mimo Berlín, jenž se považuje za předsíň popravy."(Actes et doctunents du Saint Siége relatifs à là seconde guerre mondiale, VlI, č. 93, s. 196).
Nuncius podnikl ještě několik dalších kroků, ale ne všechny jeho relace do Říma o tom byly zveřejněny. Jednak 28. 1. 1943 znovu jednal o věci na ministerstvu zahraničních věcí s dr. Weizsäckerem a žádal jej o zprávu, zda už byla vykonána poprava. Weizsäcker se o tom později takto zmínil: „Apoštolský nuncius se při své dnešní návštěvě v rozhovoru zmínil, vraceje se k dřívější žádosti, zda je tu něco známo osudu kanovníka Stanovského (!), který je nyní v Plötzensee, že byl odsouzen k smrti, protože jeden muž z teroristické skupiny v Čechách se na něho svého času obrátil jako na duchovního správce a žádal jej o pomoc. On jeho požadavek rázně odmítl, ale nicméně nepodal udání na úřadě, protože jako pro duchovního to byla pro něho otázka svědomí. Kanovník je velmi starý pán a mnozí by byli vděčni, kdyby na něm trest smrti nebyl vykonán. Nejde tu o úřední zákrok, nýbrž pouze o výraz lidského soucitu." (Actes, IX, s. 363, pozn. 2.)
Ještě 13. 4. 1943 poslal nuncius kardinálu Maglione zprávu, v níž mu naznačil, s jakými obtížemi se setkalo sepsání žádosti o milost, a ve své zprávě 25. 6. 1943 dodal „v obavě, že by opoždění bylo pro odsouzeného osudné, jsem sám sepsal žádost o milost, podepřenou jedině pocity soucitu, jaký jen může vytrysknout z pera blízkého příbuzného. Postaral jsem se, aby žádost byla podepsaná pouze jeho sestrou, která žila spolu s odsouzeným, a byla jí samou předána politickému sekretariátu Vůdce. Byla dost příznivě přijata a byla ihned předána ministerstvu spravedlnosti. Současně byla dána písemně zpráva sestře. Včera došla konečně sestře i další zpráva, kterou se sděluje, že rozsudek smrti, vynesený 29. ledna tohoto roku proti kanovníku Stanovskému, je z důvodu omilostnění změněn na osmiletý žalář. Sestra mi celá šťastná přišla oznámit radostnou zprávu a vyjádřila vřelé pocity vděčnosti za úspěšný zákrok Svatého Stolce prostřednictvím apoštolského nuncia.“
Do Prahy se vrátil 1. 6. 1945. Jeho sestra Irma (Olga), která pečovala o jeho domácnost, byla zatčena 12. 9. 1942, uvězněna na Pankráci a 13. 10. 1942 odvezena na nucenou práci do Henningsdorfu u Berlína, kde pracovala v muniční továrně a zažila tam hrůzu náletů, neboť vězni nesměli do krytu; do Prahy se vrátila 22. 6. 1945.
Některé noviny se ho snažily pošpinit, že odepřel poskytnout úkryt členům odboje po útoku na říšského protektora Reinharda Heydricha, k němuž došlo 4. 6. 1942 v Praze. Známí ho vybízeli, aby se proti těm nespravedlivým výtkám veřejně ohradil a členové metropolitní kapituly na něj naléhali, aby napsal aspoň krátké vysvětlení, které by se uložilo do kapitulního archivu. Napsal tedy 15. 10. 1945 stručné vylíčení událostí a okolností, které vedly k tomu, že byl zatčen a uvězněn. Podepsanou kopii tohoto prohlášení zanechal také v Charitě. Doslovný text tohoto prohlášení byl zveřejněn 1. 2. 1946 v časopisu Charita, roč. I., č. 2, str. 4-5. V tomto prohlášení uvádí, že během výslechu na gestapu poznal, že se stal obětí provokatéra, který „prozradil nejen mne, nýbrž i gener. tajemníka Masarykovy ligy proti tuberkulose Dra Včeláka a min. radu Dra Svěráka, kteří později byli i se svými manželkami popraveni."
Po návratu do Prahy pokračoval v činnosti kanovníka a předsedy Charity. Ke slavnostem, které se konaly jako poděkování Panně Marii za ochranu země a osvobození Československa, přivezl 24. 6. 1945 ze Staré Boleslavi do Prahy Palladium země české. Následky krutého zacházení ve vězení se však projevovaly stále častějšími záchvaty prudké bolesti u srdce.
Zemřel 5. 12. 1945. Pohřeb se konal 10. 12. 1945, výkrop v domě vykonal kapitulní děkan Dr. Josef Soukup, requiem celebroval světící biskup Dr. Antonín Eltschkner, průvod a obřady u hrobu vedl kapitulní vikář Dr. Bohumil Opatrný. Byl pohřben do kapitulní hrobky na hřbitově u sv. Markéty v Břevnově. Na náhrobku je nápis: „Prelát Dr. O. Stanovský, kanovník v. v. metropolitní kapituly, *8. 11. 1882 - +5. 12. 1945".
| Náhrobek. |
|
Zvětšit obrázek. |
|
 |
|
|
|
