Hlavní cíl, ke kterému směřuje úsilí o liturgickou obnovu, je skutečná a plná účast všech přítomných věřících na slavení liturgie. Všechny úpravy, přizpůsobení a změny mají za úkol usnadnit, popřípadě umožnit, všem účastníkům, aby mohli snadněji plnit toto své poslání. Zjednodušení struktury některých obřadů, 'altare versus populum', užívání lidového jazyka, vhodná úprava textů, apod. – to všechno jsou prostředky sloužící k dosažení tohoto cíle.[1]

Pro tuto spoluúčast věřících na kněžské činnosti, kterou Kristus vykonává slavením liturgie, užívá Druhý vatikánský koncil označení 'participatio actuosa'.

1. 'Participatio actuosa' na slavení liturgie je integrální a konstitutivní součástí tohoto slavení

Adverbium 'actuosa' použité poprvé v latinském textu Motu propria papeže sv. Pia X. Tra le sollecitudini [2] neznamená pouze jakoukoli aktivitu přítomných, ale jejich přímou spoluúčast na Kristově kněžské činnosti.

Vnitřní způsobilost podílet se na Kristově kněžské činnosti dostáváme přijetím svátosti křtu a tato vnitřní schopnost v nás roste a prohlubuje se přijetím dalších svátostí, které vtiskují nezrušitelné znamení (character sacramentalis) – jsou to: biřmování a svátost kněžství.

Chápeme-li slavení liturgie jako formu dialogu člověka s Bohem, jsme si zároveň vědomi toho, že se jedná o dialog uskutečňovaný především v Kristu a skrze Krista.[3] Kristus ovšem zůstává v trvalém společenství s těmi, kdo k němu byli křtem přivtěleni a tvoří spolu s ním živý organizmus jeho církve. Obsah encykliky papeže Pia XII. Mystici corporis[4] je proto třeba chápat jako nezbytnou přípravu a první krok k liturgické obnově.

Skrze Krista a jeho prostřednictvím navazuje Bůh kontakt s námi a nám se dává příležitost skrze Krista a jeho prostřednictvím vést účinný dialog s Bohem. Takto vedený dialog není soukromá záležitost jednotlivce, ale má vždy sociologický rozměr – týká se celého společenství.

Spolu s Kristem se na slavení liturgie vždy podílí celá církev. I když v některých případech slaví liturgii jednotlivec (např. při denní modlitbě církve) nebo je-li při slavení některé svátosti přítomen pouze přisluhovatel a přijímající, je to vždycky činnost Krista a celé církve. Sociologický charakter liturgie vyžaduje ovšem, pokud možno, společné slavení.

Kristus koná svou kněžskou činnost jako Bůh i jako člověk. Svými tělesnými smysly bychom tuto jeho činnost nebyli schopni vnímat. Naše lidská spoluúčast však umožňuje, že se jeho činnost stává smysly postřehnutelnou, a nabízí se nám možnost přijímat užitek z této společně vykonávané činnosti.

Tento užitek je ovšem nesrovnatelně větší, než kdyby šlo jenom o lidskou činnost. Spoluúčast Kristova božství působí, že užitek z této společné činnosti přesahuje všechny lidské možnosti. Proto je tak důležité, aby to, co přítomní účastníci konají, bylo vždy přímou účastí na slavení liturgie, a pronášený text, aby nebyl jen jakousi zvukovou kulisou.

2. Jaké to má důsledky pro obsah textů, které při slavení liturgie pronáší lid

Texty, kterými Boží lid společně slaví liturgii, jsou v pravém a plném slova smyslu texty liturgické. Jsou to většinou společné zpěvy. Mají-li být skutečnou účastí na liturgii, musí splňovat požadavky, které jsou kladené na liturgické texty.

Slavení liturgie bylo vždy spojeno se vzpomínáním na události z dějin spásy. Tím, že na ně ve spojení s Kristem vzpomínáme a připomínáme si je, stávají se do té míry přítomnými, že těm, kdo slaví liturgii, nabízí Bůh, pokud jde o vnitřní působení, totéž, co mohli získat ti, kdo byli přímými účastníky těchto zpřítomňovaných událostí. Jedním ze základních poslání liturgických textů je tedy připomínat mystéria dějin spásy – natolik, že se tyto události jaksi stávají přítomnými (adeo ut quodammodo praesentia reddantur), a jejich slavení naplňuje věřící spásonosnou milostí.[5]

S tím bezprostředně souvisí i trvalá myšlenková závislost liturgických textů na textech biblických. Tato závislost je tak těsná a hluboká, že zatímco ve východních oblastech, kde se křesťanství setkávalo s národy schopnými pořídit si překlad Písma svatého, vznikaly v příslušném jazyce zároveň též liturgické texty, u západních národů, které při setkání s křesťanstvím nebyly na takovém stupni kulturního vývoje, aby mohly mít vlastní překlad bible, nemohla vzniknout ani vlastní liturgická řeč a na dlouhá staletí se ustálil zvyk slavit liturgii latinsky. Čím více je text svým obsahem bližší textu biblickému, tím je vhodnější pro liturgické použití.

Zprostředkování spásy dosahuje v liturgickém dění plného významu, takže slavení liturgie se stává souvislým, plným a účinným hlásáním Božího slova.[6] I když je slavení liturgie především bohoslužbou, přece obsahuje i mnoho poučení pro věřící;[7]  není sice nějakou obdobou katecheze, ale může být chápána jako účinný pedagogický prostředek[8] a pro mnohé bývá často i jediným zdrojem náboženského poučení.[9] Je tedy třeba, aby liturgické texty obsahovaly zdravou nauku.[10]

Liturgické texty musí ovšem být zároveň také živou modlitbou vycházející ze srdce člověka, který jejich prostřednictvím rozmlouvá s Bohem. Když se totiž církev modlí nebo zpívá nebo něco v liturgii koná, roste tím víra zúčastněných a jejich mysl stoupá k Bohu, aby před ním konali ‚duchovní službu‘ (srov. Řím 12, 1; 1 Petr 2, 5) a dostali od něho bohatší milost.[11] I tuto skutečnost je proto třeba mít při vytváření liturgických textů na zřeteli.

3. Využití textů náboženské poezie domácího původu

Už první oficielní dokumenty vydávané po Druhém vatikánském koncilu zdůrazňují, aby texty svou povahou určené ke zpěvu, byly skutečně zpívány. Připomínají, že při výběru textů a melodií pro tyto zpěvy je třeba přihlížet k národnímu svérázu i k možnostem jednotlivých liturgických shromáždění, a umožňují vybírat tyto texty spolu s melodiemi z domácího kulturního prostředí.[12] S touto možností počítají i nejnovější dokumenty.[13]

Na dialogu člověka s Bohem se při slavení liturgie účastní každý jednotlivec i celé společenství církve. Prostřednictvím místního společenství se na něm podílí také celá národní kultura. Musí při něm přijít ke slovu to, co v národě po léta rostlo a zrálo – v určitém slova smyslu jakoby duše národa.

Je proto třeba, aby tomu odpovídaly i výrazové prostředky, jimiž se tento dialog uskutečňuje; ať jde o slovní vyjádření anebo o jiné způsoby, jimiž lidé navazují a udržují kontakt s Bohem. Týká se to především těch částí, kterými se na tomto dialogu podílí všechen shromážděný lid.

Je také třeba, aby texty i melodie byly vybrány tak, aby se v nich opravdu ozývalo 'dědictví otců', totiž to, co vyrostlo a dozrálo v domácím prostředí. Ústy těch, kdo je pronášejí, promlouvají ti, kdo je tvořili, spolu se všemi, kteří jimi v postupu věků oslavovali Boha. Naše účast na slavení liturgie tak překračuje hranice času.

4. Existence takovýchto textů v české jazykové oblasti

Naše česká národní kultura má hluboké kořeny. Sahají až k počátkům slovanského písma v době cyrilometodějské (863). V 10. století došlo sice k přerušení této kontinuity, a na staroslověnské literární památky navázala literární tvorba latinská.

Nejstarší českou literární a zároveň hudební památkou je duchovní píseň se staroslověnskými lexikálními prvky Hospodine, pomiluj ny – vznikla kolem roku 1000, nejstarší zápis jejího textu je v tzv. Milíčovském sborníku[14] a nápěv v traktátu břevnovského benediktina pravděpodobně Jana z Holešova.[15]

Text druhé nejstarší české náboženské písně Svatý Václave, vévodo české země (asi z 12. století) se dochoval v kronice, kterou sepsal kanovník pražské metropolitní kapituly Beneš Krabice z Weitmile (+ 1375).[16] Také tato píseň má už od počátku svůj starobylý nápěv.

Čeština se pak postupně prosazovala od 13. století. Do 1. čtvrtiny 14. století je kladen vznik české písně s velikonoční tématikou Buoh všemohúcí^, její text je zapsán v tzv. Milíčovském sborníku[17] a nápěv má základ v písni Christ ist erstanden z 11. - 12. století.

Ve 14. století se začalo vědomě navazovat na první počátky a v následujících dvou stoletích nastává velký rozkvět české duchovní poezie, zachované ve velkém množství českých náboženských písní.

Ve městech i na menších vesnicích vznikala společenství zpěváků, tzv. 'literátská bratrstva' - byli to lidé různých stavů a povolání, které spojovala láska ke zpěvu duchovních písní. Věřící, zvláště na venkově, si tyto písně s oblibou zpívali i doma při práci. Oživovali si tak a upevňovali v paměti obsah náboženských pravd a biblických událostí.

Velmi oblíbená byla pravidelná účast na v době adventní denně slavené mši začínající introitem Rorate coeli, desuper – 'staročeské roráty', které k tomuto účelu vznikaly proložením českého chorálu mensurálními písněmi a jejich skloubením v harmonický celek, se dochovaly v některých graduálech a kancionálech i samostatně.[18]

Také v dalších stoletích zatímco se kněz latinsky modlil, lid zpíval české náboženské písně. Často překvapí originální způsob vyjádření náboženských pravd, s nímž se jinde nesetkáváme.

Vedle náboženské písňové tvorby katolické provenience vznikaly české písně také v náboženském prostředí utrakvistů (lišili se tím, že přistupovali k přijímání 'sub utraque speciae', slavili liturgii česky a v 2. polovině 16. století se od katolíků trvale oddělili), po doznění husitských válek též v nově vzniklé společnosti Jednoty českých Bratrů a v některých menších náboženských skupinách, později také u luteránů.

Nespočetné množství českých písní s náboženskou tématikou rukopisně zapsaných v mnoha graduálech a kancionálech nebo jejich starých vydání tiskem je uloženo v různých archivech a knihovnách roztroušených po celém území.

Česká duchovní píseň představuje významné hodnoty v našem písemnictví – dosud toho však nebylo souborně mnoho vydáno. Během 19. století se studiu této problematiky věnovali Josef Jugmann, Josef Jireček, Karel Konrád a další, znovu se k výzkumům vraceli badatelé v době po první světové válce a po 2. světové válce se o to snažili Dobroslav Orel, Emilián Trolda, Josef Vašica, Vladimír Helfert a Antonín Škarka.

V roce 1948 zveřejnil český hymnolog prof. PhDr. Antonín Škarka svůj záměr začít realizovat dlouho připravovaný projekt katalogizace a postupného vydávání těchto sbírek české duchovní poezie. [19] Nástup politického režimu, který usiloval o likvidaci všeho, co nějak připomínalo náboženství, však uskutečnění tohoto záměru překazil. Teprve v roce 1952 se podařilo vydat jím už dříve připravený sborník Komenského Duchovních písní[20] a v roce 1985 Michnovo básnické dílo ve velmi omezeném nákladu.[21] Až poroce 1989 se uskutečnilo vydání několika významných hymnografických studií.[22]

5. Zásady a postup při výběru těchto textů pro zpěvy k slavení mešní liturgie a pro hymny Denní modlitby církve

Texty a nápěvy mešního ordinária

První myšlenka využít některé texty a melodie ze starých českých graduálů přišla hned na samém začátku pokoncilní liturgické obnovy. Polyfonní zhudebnění českých textů mešního ordinária bylo pro společný zpěv celého shromáždění nepoužitelné a nové jednohlasé nápěvy teprve nesměle začaly vznikat.

V návaznosti na latinské interpolované zpěvy gregoriánského chorálu pro Kyrie, Sanctus a Agnus vznikaly ve středověku souběžně také české varianty vkládaných textů – někdy to byly volné překlady, jindy i samostatná tvorba. Oblíbené byly chorální melodie Kyrie, fons bonitatis…, Kyrie, magnae Deus potentiae…, O Deus Pater ingenite…, tzv. ‚Kyrie incidentale‘ a další.Již zmíněný český hymnolog Škarka uvádí, že se dochovalo asi 300 českých interpolovaných textů Kyrie. Pro Sanctus a Agnus vznikaly vedle interpolací také samostatné strofické nápěvy na český text. Pro Credo to byla vždy strofická úprava českého textu – jednak nicejskokonstantinopolského, ale i apoštolského.

Podařilo se vybrat a sestavit 6 takovýchto variant mešního ordinária, ale jakmile se začaly objevovat nově vytvořené jednohlasé i vícehlasé nápěvy oficielních textů mešního ordinária, přestalo mít uplatnění těchto starobylých textů a melodií původně zamýšlený význam.

Vstupní zpěv, zpěv před evangeliem, zpěv k přípravě darů a zpěv k přijímání

Při soustavném prohledávání starých graduálů a kancionálů jsem si uvědomil, jak obrovský je rozsah myšlenkových okruhů náboženské literární tvorby, která je v nich obsažená. Mnohdy jsou to skutečně perly české duchovní poezie nashromážděné našimi předky v průběhu více než sedmi století – svědčí o jejich víře a hloubce náboženského myšlení. Je to nesporný přínos české národní kultury ke společnému rozvíjení a růstu křesťanské kultury vůbec. Naskytla se možnost oživit tento národní kulturní odkaz a bylo by neodpustitelné této příležitosti nevyužít.

Tato sbírka mešních zpěvů byla od počátku zamýšlena jako sbírka liturgických textů. Odpovídá tomu i její strukturální uspořádání – je stejné jako v ostatních liturgických knihách.

Na texty určené pro liturgické doby navazují písně o svatých a o posvěcení kostela: v den výročí posvěcení kostela, o Panně Marii, o apoštolech a evangelistech, o mučednících, o duchovních pastýřích, o učitelích církve, o pannách, o svatých (se zvláštním zaměřením též na svaté řeholníky, světce, kteří vynikali konáním dobrých skutků a na vychovatele). Podle jednotlivých dnů v měsíci jsou pak zařazeny odkazy na písně vhodné pro slavení památek, svátků a slavností, tak jak jsou uvedeny v kalendáři (v mnoha případech se pro ně nabízejí i vlastní texty).

V dalším oddílu jsou písně k různým příležitostem: při křtu, při biřmování, při svěcení jáhnů, kněží a biskupů, při svatbě, při svěcení kostela a oltáře, za církev, za papeže, biskupy a kněze, za kněžská povolání, za jednotu křesťanů, za misie, za zachování míru a spravedlnosti, na začátku občanského roku, za posvěcení lidské práce, na poděkování za úrodu, za nemocné, na poděkování Bohu, za odpuštění hříchů. Počítá se také s vhodnými tématy pro mše votivní.a pro mše za zemřelé.

Nejprve bylo třeba stanovit myšlenkový obsah textů pro tyto situace a okolnosti. Zároveň ovšem bylo nutné, aby vybraný text odpovídal charakteru jednotlivých částí mešní liturgie: pro vstupní zpěv, pro zpěv před evangeliem, pro zpěv k přípravě darů, pro zpěv k přijímání.

Texty i melodie jsou uváděny pokud možno v původní podobě. Někdy ovšem bylo nutné provést určité úpravy. Například: nahradit dnes už v češtině zaniklé gramatické tvary (duál a složené perfektum), u některých slov došlo k významovému posunu, hlásková úprava staročeského textu si vyžádala změnu rýmu, bylo třeba napravit nepravidelný počet slabik ve verši nebo odstranit násilný přesah apod. Při těchto úpravách bylo nutné trvale spolupracovat s těmi, kdo dobře znají nejen současnou podobu, ale i vývojové fáze českého jazyka.

Pokud u některých textů nekatolické provenience bylo třeba upřesnit obsah, aby lépe odpovídal katolické nauce, docházelo k tomu už při jejich zařazování do katolických kancionálů. Jako příklad možno uvést píseň Kristus je má síla i spasení, kde se v jedné sloce říká: „...neumřu věčně, jist jsem tím bezpečně a dostatečně“ – při převzetí do katolického kancionálu upravil toto místo jezuita V. M. Šteyer tak, že jistotu spásy nahradil nadějí ve spásu: „...neumřu věčně, tak doufám bezpečně a dostatečně.“

Nápěvy jsou často starší než texty, ale mnohdy se (zvláště ty nejstarší) dochovaly až v mlad­ších sbírkách. Platí to zejména o těch nápěvech, které se původně vyskytovaly s latinským textem. Pokud se notové zápisy v některých místech vzájemně liší anebo někdy obsahují i zřejmou chybu opisovače, bylo třeba srovnáním několika pramenů stanovit kritické znění. Tato práce byla svěřena muzikologům.

Oni také rozhodli nepřihlížet u starých písní k nápěvům uměle přetvořeným podle vkusu 19. a 20. století. U třech písní, jejichž nápěv prodělával plynule během staletí vývoj až do současné doby, byla výjimečně ponechána jeho dnešní podoba. Jsou to: nápěv latinské písně En virgo parit filium... s český textem Narodil se Kristus Pán…, nápěv latinské písně Resurrexit Dominus… s českým textem Třetího dne vstal Spasitel… a novější nápěv druhé nejstarší písně Svatý Václave, vévodo české země… ponechaný podle nynějšího rytmického znění.

Hymny pro denní modlitbu církve

Když jsme v letech 1974-75 spolu s několika nadšenci pro tuto práci začínali připravovat sbírku mešních písní, netušili jsme, že to bude trvat deset let. Zkušenosti, které jsme přitom získali a seznámení s mnohem větším a tématicky rozsáhlejším obsahem, než kolik bylo možné využít pro slavení mešní liturgie, vedly k úvahám, že by bylo vhodné tento poklad náboženského myšlení našich předků zužitkovat i jinak.

V té době se také dokončoval český překlad denní modlitby církve. Po zjištění, že žádný z mnoha pokusů o kompletní český překlad latinských hymnů do češtiny není uspokojivý – všechny posudky literárních kritiků vyzněly negativně – zrodil se záměr vypracovat samostatný systém českých hymnů vybraných z bohaté zásoby rukopisů a starých tisků.

Již prozkoumané prameny ze 14. – 20. století (celkem o něco více než sto exemplářů) poskytovaly dostatečné množství textů. A tak se podařilo dokončit tuto práci během jednoho roku – tedy podstatně rychleji než výběr textů pro mešní zpěvy.

Původ obojích těchto textů je stejný. Svým obsahem se ovšem pochopitelně často liší. Některé z těchto textů jsou pro slavení mešní liturgie nepoužitelné – například písně s večerní a ranní tématikou – ty jsou naopak velmi vhodné pro modlitbu před spaním a pro ranní chvály liturgického mezidobí.

Společné melodie s mešními zpěvy velmi usnadňují praktické použití. Pro snazší zapamatování nápěvu byla proto zpravidla ponechána první sloka, i když pro další pokračování byly vybrány sloky s jiným obsahem než při použití v mešních zpěvech.

Také postup při nezbytných úpravách textu a zásady pro přebírání nápěvů zůstaly stejné jako při sestavování sbírky mešních textů.

Základ tvoří hymny k modlitbě se čtením, ranním chválám, modlitbě uprostřed dne a nešporám pro liturgické doby. Vlastní hymny i k modlitbě uprostřed dne zdůrazní zvláštní charakter liturgických dob i ve dnech, na které připadnou svátky nebo slavnosti svatých.

V liturgickém mezidobí jsou hymny pro modlitbu se čtením, ranní chvály, modlitbu uprostřed dne a nešpory uspořádané do dvoutýdenního cyklu. K modlitbě se čtením jsou to texty o Božím slovu a o následování Krista. V ranních chválách vyjadřují myšlenky křesťana na začátku nového dne. Modlitba uprostřed dne začíná prosbou o Boží pomoc a o vytrvalost v dobrém. Hlavní myšlenkou hymnů pro nešpory je děkování za stvoření a vykoupení.

Modlitba před spaním má po celý rok stejný jednotýdenní cyklus hymnů. Jsou to večerní písně, vyjadřující poděkování na sklonku dne a prosbu za odpuštění vin.

Také společné texty o posvěcení kostela a o svatých, i oficium za zemřelé, mají hymny pro modlitbu se čtením, ranní chvály a nešpory. Své vlastní hymny mají též některé význačné slavnosti, svátky a památky svatých.

Někdy, jedná-li se velmi známé hymny, nebo pokud pro některou příležitost nebyl k dispozici vhodný text, byly použity také současné překlady latinského textu. U dvou těchto překladů: Veni, Creator Spiritus… a Pange, lingua, gloriosi proemium certaminis...[23] byla ponechána jejich chorální melodie. V ostatních případech byla původní melodie nahrazena jinou vhodnou melodií už použitou u jiných zpěvů. Jindy naopak byla chorální melodie použita s parafrázovaným českým textem. Byly zařazeny též tři překlady nových francouzských hymnů.[24] a překlad jednoho nového německého hymnu.[25]

6. Použití takto vybraných textů má určité výhody

Zpěvy, které v římském obřadu doprovázejí nějaký pohyb, k němuž při slavení mešní liturgie dochází, plnily už od svého vzniku nejen úlohu doprovázet tento pohyb, ale jejich posláním bylo vždy také usnadňovat přítomným pronikání do myšlenkového okruhu právě slaveného mystéria. Při výběru jejich textů byla proto věnována soustavná pozornost tomu, aby to svým obsahem umožňovaly a zbytečně neodváděly pozornost jinam.     

K první sloce, která svým incipitem usnadňuje zapamatování melodie, byly vybrány z celé písně jen sloky obsahující text vhodný pro připomenutí slavené příležitosti. Ostatní sloky byly ponechány k využití jindy. Tak se dosáhlo toho, že společně přednášený text soustřeďuje pozornost všech zúčastněných k ústřednímu tématu a nezatěžuje slavení přednesem neúměrně dlouhého textu.   

Možnost vhodného výběru pro různé příležitosti nabízí také závislost myšlenkového obsahu těchto zpěvů na textech biblických a jejich často velmi intensivní dialog s Bohem, zejména v textech z období baroka, kdy česká náboženská básnická tvorba (a to nejen katolická, ale i nekatolická) byla pod silným vlivem španělské karmelitánské poezie sv. Jana od Kříže a sv. Terezie od Ježíše.

Zvláštní pozornost byla věnována vstupnímu zpěvu, který doprovází příchod celebranta a přisluhujících. Celé shromáždění se k nim připojuje tím, že přitom stojí – tedy liturgickým postojem, který symbolicky naznačuje připojení se k těm, kdo při slavení liturgie konají nějaký pohyb. Svým obsahem uvádí tento zpěv všechny přítomné do slavení liturgie, které právě začíná. Například: v době adventní, vánoční, postní a velikonoční ovlivňoval výběr textu zpravidla charakter příslušné liturgické doby; o nedělích liturgického mezidobí byla věnována pozornost obsahu evangelia, které se bude předčítat; a tématem pro jiné příležitosti byla hlavní myšlenka slaveného mystéria.

Příjemným překvapením bylo, že se v textech písní (i mimo dobu velikonoční, velmi často objevuje radostné volání Aleluja – charakteristické pro zpěv před evangeliem. Vedle textů obsažených v mešním lekcionáři bylo proto možné nabídnout jako variantu také pečlivě vybrané sloky písní s evangelní tématikou, v nichž mimo dobu postní vždy zaznívá Aleluja.

Pro zpěv doprovázející přinášení a přípravu darů byly vybrány texty s děkovným a oslavným obsahem.

Při výběru textů pro zpěv k přijímání byla dávána přednost těm, v nichž se ozývají myšlenky z evangelia. Zástup přijímajících jde vstříc setkání s Kristem, který k nim před chvílí promlouval v evangeliu, a nyní ho mají přijmout ve svátosti. Vedle této evangelní, v římském obřadu odedávna oblíbené tématiky, se pro tuto příležitost nabízejí rovněž texty s tématikou eucharistickou.

Nejsou-li texty určené ke zpěvu opravdu zpívány, přestávají plnit svou úlohu a ztrácejí svůj význam.[26] Nezanedbatelnou výhodou takto vybraných textů, jak pro mešní zpěvy, tak i pro hymny, je proto skutečnost, že všechny tyto texty už mají své melodie – někdy text i melodie vznikaly společně.

Navázání na tuto starou českou tradici má i velký význam ekumenický. Zjišťujeme totiž, že naši křesťanští předkové, i když se jejich náboženský život často v mnohém ohledu lišil nebo ostře stáli rozděleni proti sobě, přece jakmile začali rozmlouvat s Bohem, mluvili nejen společným jazykem, ale nejednou k tomu užívali i stejných textů. Tak například některé nejstarší katolické písně se objevují v kancionálech Jednoty bratrské a v utrakvistických graduálech, a naopak mnohé písně bratrské a evangelické se objevují i v barokních kancionálech katolických. Je to společné bohatství křesťanské i národní kultury.

7. Praktická realizace

Sbírka „Mešní zpěvy“[27] (Collectio cantuum Missae) má podobné uspořádání jako Graduale Romanum.

Protože responsoriální žalm po prvním čtení je integrální součástí bohoslužby slova[28] – zmiňuje se o něm už starokřesťanský spis 'Apoštolské konstituce' [29] – je na příslušné místo (za text vstupního zpěvu) vždy vložen také text s nápěvem společné aklamace pro zpěv responsoriálního žalmu. Celkem něco přes sto aklamací bylo tématicky vybráno tak, aby byly použitelné jako 'textus communes'. Nápěvy responsoriálních žalmů spolu s těmito vybranými aklamacemi jsou vydané také v samostatné sbírce „Zpěvy s odpovědí lidu“ [30].

Za písně pro liturgické doby je vložen Mešní řád s nápěvy dialogů a aklamací, šest sestav zpěvů mešního ordinária vybraných ze starých českých graduálů a osm nově komponovaných mešních ordinárií na současné liturgické texty.         

V dodatku jsou připojeny nápěvy kratšího i delšího textu litanií ke všem svatým a některé latinské texty se svými nápěvy: dialogy a aklamace z Mešního řádu, vybraná ordinária (I, II, VIII, IX, XI, XVIII), aklamace k několika kantikům[31] několik dalších zpěvů.[32]

Nakonec je připojen abecední přehled všech písní s označením původu textu i melodie a chronologický přehled pramenů, z nichž byly texty a melodie vybrány.

Ve sbírce „Hymny“ [33] (Collectio hymnorum pro Liturgia Horarum) jsou řazeny texty v tomto pořadí: nejprve pro dobu adventní, vánoční, postní a velikonoční; následují dva týdenní cykly pro liturgické mezidobí; dále pak hymny k modlitbě před spaním pro jednotlivé dny v týdnu a doplňovací hymny pro modlitbu uprostřed dne; společné hymny o posvěcení kostela a o svatých, vlastní hymny o svatých; hymny pro oficium za zemřelé a texty pro závěrečné mariánské antifony; nakonec jdou přidány latinské texty závěrečných mariánských antifon s jejich chorálními melodiemi. Texty obsažené v této sbírce hymnů souhlasí s texty potvrzenými Kongregací pro bohoslužbu[34] pro české vydání „Denní modlitba církve“[35] (Liturgia Horarum).

Také zde je připojen abecední přehled všech hymnů s označením původu jejich textu i melodie a chronologický přehled pramenů, z nichž byly texty a melodie vybrány.

  Některé staré melodie harmonizované již svými autory byly ponechány s původními doprovody. Doprovody gregoriánského chorálu starých ordinárií jsou vytvořeny tak, že pravá ruka přednáší melodii a levá (případně pedál) vytváří doprovod stylizovaný v duchu prvních známých „vícehlasých“ zpracování těchto zpěvů. Žalmy a nová česká ordinária od současných autorů mají moderní harmonizaci.

Podobně jako ke sbírkám mešních zpěvů a hymnů jsou i tady připojeny přehledy: přehled všech melodií s uvedením jejich původu a textů, ke kterým jsou použité; abecední přehled všech písňových mešních zpěvů a hymnů s označením původu jejich textu i melodie a chronologický přehled pramenů, z nichž byly texty a melodie vybrány.

Realizovat celý tento projekt se podařilo jen díky podpoře tehdejšího pražského arcibiskupa, kardinála Františka Tomáška, který byl přitom, když se na koncilu diskutovalo o důvodech k úpravám, které byly v liturgii připravovány, a přijal je za své. V době, kdy u nás nemohla být řádně ustavena biskupská konference, byl Apoštolským stolcem pověřen, aby v záležitostech liturgické obnovy jednal jako příslušná územní autorita (competens auctoritas territorialis). Z jeho rozhodnutí (iussu et auctoritate) byly tyto liturgické knihy vydány.

Zatímco užívání hymnů se po jejich začlenění do textu stalo samozřejmostí, s mešními zpěvy je to poněkud složitější. Stále totiž přetrvává navyklá praxe zpívat cokoli bez ohledu na obsah textu, který se často velmi liší od právě slavené liturgie.

Dosáhnout toho, aby si při slavení mešní liturgie všichni uvědomovali potřebu vnitřní i vnější spoluúčasti úměrně jejich věku, stavu a stupni náboženské vyspělosti přítomného společenství,[37] je univerzálním úkolem nejen našeho domácího prostředí. Skutečně plná spoluúčast celého shromáždění na Kristově činnosti při slavení liturgie předpokládá, že se přitom všichni soustředí na to, co v tu chvíli koná on. Jenom tam být a něco si zpívat nemůže přinést žádoucí užitek.

Výběr textů vhodných pro jednotlivé příležitosti je nabídnutou možností, jak tento problém řešit. Živé vědomí naléhavé osobní potřeby podílet se opravdu plně na slavení liturgie, je ovšem něco, k čemu musí jednotlivci i celé společenství postupně dozrát.