12. prosince
Panny Marie Guadalupské
V roce 1531 se na návrší zvaném Tepeyac, poblíž města Mexika Janu Didakovi Cuauhtlatoatzinovi z domorodého indiánského kmene na území dnešního Mexika ukázala Panna Maria. Na látce jeho pláště se objevil a zachoval zázračně vtisknutý její obraz, který tam dodnes věřící zbožně uctívají. Přičiněním tohoto hluboce věřícího a pokorného muže Rodička Boží a Matka církve volá všechny k lásce ke Kristu.
Společné texty o Panně Marii.
Druhé čtení
Copak tu nejsem já, tvá Matka
Stalo se to v roce 1531, na začátku prosince. Jakýsi indián, chudý a přívětivý, který se jmenoval Jan Didak a pocházel z osady Cuauhtitlan, patřící duchovní správou k řeholníkům se sídlem v Tlatilolco, šel v sobotu časně ráno na bohoslužby do osady Tlatilolco. Když došel k návrší zvanému Tepeyac, už se rozednívalo. Uslyšel nad návrším zpěv. Když pak zpěv ustal, a už nepřicházel, zaslechl se shora z návrší volání: „Milý Jene Didaku“. Hned se pokusil vystoupit tam, odkud poznal, že je volán.
Přišel na návrší a uviděl tam stát paní, která ho zavolala, aby přistoupil. Došel až k ní, a užasl, jak byla půvabná: její šat zářil jako slunce. Hned mu tam oznámila své přání. Řekla mu: „Věz, milý synu, že já jsem svatá Maria, ustavičná Panna, Matka pravého Boha, Původce života, který všechno stvořil a udržuje, Pána nebe i země. Velmi chci, toužebně si přeji, aby byl vystavěn můj chrám na tom místě, které ti ukážu. Zjevně ho proslavím, tam budu prokazovat svou lásku a přízeň, pomoc a ochranu, poněvadž já jsem opravdu vaše laskavá Matka; i tvoje a všech, kdo přebýváte v této zemi, i všech ostatních, kteří mě milují, kteří mě hledají, kteří mě zbožně a s důvěrou vzývají. Tam budu pozorně naslouchat jejich pláči a zármutkům, v jejich nouzi jim budu prokazovat dobrodiní a v každé tísni přinášet úlevu. Aby se mé přání splnilo, jdi do Mexika, do biskupova paláce. Řekni mu, že tě posílám, abys mu oznámil, že si přeji, aby mi zde byl vystavěn dům, tady na návrší mně zbudován chrám.“
Když se dostal do města, hned přišel do domu biskupa, který se jmenoval Jan de Zumarrága, z řádu svatého Františka. Biskup ho vyslechl, a protože mu úplně nevěřil, řekl: „Synu, přijď znovu a já tě pak vyslechnu. Budu přemýšlet o tom, co by se dalo dělat s tvým úmyslem a přáním.“
Druhého dne spatřil Jan Didak Královnu, jak sestupuje z návrší, odkud se na něho dívala. Šla mu naproti a blízko návrší ho zastavila a řekla: „Poslyš, milý synu: Už se dále neboj, nebuď zarmoucený a nic si nedělej z nemoci svého příbuzného ani z jakéhokoli soužení. Copak tu nejsem já, tvá Matka? Copak nejsi pod mou záštitou a ochranou? Copak nejsi v mé náruči a v mých rukou? Copak potřebuješ cokoli jiného? Nebuď zarmoucený ani rozrušený. Vystup, milý synu, na návrší a na tom místě, kde jsi mě uviděl a kde jsem k tobě promlouvala, tam uvidíš různé květiny. Natrhej je a posbírej, potom přijď a přines je ke mně.“
Jan tedy přišel a přinesl Královně nebes květiny, které natrhal. Ona se na ně prodívala, vzala je do svých vznešených rukou, znovu je uložila do Janova pláště a řekla mu: „Milý synu, tyto květiny jsou znamením, které doneseš biskupovi. Hle, ty jsi můj posel, svěřuji to tvé svědomitosti. Přísně ti nařizuji: dej pozor, abys svůj plášť neotevřel a neukázal, co neseš, před nikým jiným než před biskupem. Vyprávěj mu také, jak jsem tě vybídla, abys vystoupil na návrší a natrhal tam květiny, a co jsi s úžasem spatřil; aby uvěřil a dal postavit chrám, jak si přeji.“
Jakmile to nebeská Královna Janovi uložila, rychle nastoupil cestu do Mexika. Šel s radostí, že všechno šťastně dopadlo. Vstoupil, postavil se před biskupa a vyprávěl mu všechno, co viděl a proč byl k němu poslán. Řekl mu: „Pane, splnil jsem, cos mi uložil. Přišel jsem k mé Paní, nebeské Královně, svaté Marii, Rodičce Boží, abych jí řekl, že žádáš znamení, abys mi uvěřil a abys zbudoval chrám tam, kde si sama Panna přeje. Řekl jsem jí tedy, že jsem slíbil přinést ti nějaké znamení, že je to její přání. Vyslechla, co požaduješ: vlídně přijala, že si přeješ znamení, máš-li splnit její přání, a dnes časně ráno mě k tobě znovu poslala.“
Shromáždilo se celé město: dívali se na úctyhodný obraz, žasli, obdivovali ho jako božské dílo a modlili se. Tehdy řekl příbuzný Jana Didaka, že to je zajisté záštita Panny a její obraz že se proto má nazývat Svatá Maria vždy Panna z Guadalupe.
Zpěv po druhém čtení Srov. Zj 12, 1
Veliké znamení se objevilo na zemi: žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama; * kolem její hlavy je koruna z dvanácti hvězd.
Ę. Andělé se radují, archandělé oslavují Pannu Marii; * kolem její hlavy.
Závěrečná modlitba
Bože, Otče milosrdenství, ty jsi svěřil svůj lid do zvláštní ochrany nejsvětější Matky tvého Syna: dopřej všem, kdo vzývají blahoslavenou Pannu Marii uctívanou v Guadalupe, aby se stále horlivější vírou hledali cesty spravedlnosti a pokoje pro všechny národy. Skrze tvého Syna ...
Misál
Společné texty o Panně Marii.
Vstupní modlitba
Bože, Otče milosrdenství,
ty jsi svěřil svůj lid do zvláštní ochrany
nejsvětější Matky tvého Syna:
dopřej všem, kdo vzývají
blahoslavenou Pannu Marii uctívanou v Guadalupe,
aby se stále horlivější vírou
hledali cesty spravedlnosti a pokoje pro všechny národy.
Skrze tvého Syna ...
Lekcionář
1. čtení Iz 7, 10-14
Jásej a raduj se, siónská dcero,…
Resp. žalm Žl 67(66), 2-3. 5. 7-8 Odp.: 4
Odp.: Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ!
Evangelium Lk 1, 39-47
Maria se vydala na cestu…
Nebo společné texty o Panně Marii.
Die 12 decembris
Beatae Mariae Virginis De Guadalupe
De Communi beatae Mariae Virginis.
Collecta
Deus, Pater misericordiárum,
qui sub sanctíssimae Matris Fílii tui
singulári patrocínio plebem tuam constituísti,
tríbue cunctis, qui beátam Vírginem Guadalupénsem ínvocant,
ut, alacrióri fide, populórum progressiónem
in viis iustítiae quáereant et pacis.
Per Dominum.
BEATAE MARIAE VIRGINIS DE GUADALUPE
Anno 1531 Virgo Maria se manifestavit Ioanni Didaco Cuauhtlatoatzin, ex Indorum nativorum stirpe, in colle Tepeyac apud Mexicopolim in territorio nunc Mexici, et in paenula eius mirabiliter imago permansit, quam illic christifideles adhuc iugiter venerantur. Per hunc virum, fide purissima praeditum, Dei Genitrix et Ecclesiae Mater ad amorem Christi omnes vocat populos.
De Communi Beatae Mariae Virginis.
Ad Officium lectionis
Lectio altera
Ex trádita relatióne, quae «Nican Mopohua» nuncupátur
(saec. VI, ex archivo Archidioecesis Mexicopolitanae)
Numquid hic non adsum ego Mater tua
Anno 1531, post dies áliquot mensis decémbris, cum esset quidam indus pauper et affábilis, cui nomen Ioánnes Dídacus, ut fertur, ex Cuanhtitlan, cuius cura, quoad spirituálem administratiónem, ad religiósos in Tlatilolco residéntes pertinébat, die sábbato, valde mane, Tlatilolco rem divínam ille adíbat. Ut autem ad collem Tepeyac dictum advénit, iam illucescébat. Cantum ergo supra collem audívit. Ut vero cantus cessávit, nec iam fuit ámplius áditus, vocátum se audívit e superióre parte collis: «Dilécte, Ioánnes Dídace», dictum est ei. Statim illuc ausus est ascéndere, unde se vocári cognóvit.
Ut autem supra collem advénit, dóminam vidit stantem, quae illum, ut ipse adíret, vocávit. Cum ante illam pervénit, valde mirátus est quantum esset décora: vestis eíus sicut sol effulgébat. Illico voluntátem suam illi Virgo declarávit. Ait illi: «Scito, dilectíssime fili, Sanctam Maríam me esse,perféctam semper Vírginem, Matrem veríssimi Dei, vitae Auctóris, qui omnia creávit et sústinet, Dómini caeli et terrae. Magnópere volo, ardénter desídero, ut isto in loco templum meum aedificétur, ubi eum osténdam, eum maniféstans laudábo, meum amórem ac pietátem, auxílium et defensiónem impértiam, quóniam revéra ego clemens Mater vestra sum, et tua et ómnium qui hac in terra in unum consistétis et aliórum quorumcúmque qui díligunt me, qui me quaerunt, qui devóte et confidénter me invocáverint. Ibi lácrimas ac moestítiam eórum exáudiam, in angústiis benefáciam et in omni tribulatióne remédium áfferam. Ut autem meum desidérium adimpleátur, Mexicópolim adi in palátium epíscopi. Te a me missum dices illi, ut ipsum scire fácias quómodo mihi domum hic volo aedificári, templum hic iri valle mihi érigi».
Ut pervénit intra civitátem, statim domum adívit epíscopi, cui nomen Ioánnes de Zumarrága, Ordinis Sancti Francísci. Ut autem antístes Ioánnem Dídacum audívit, quasi non omníno credens, illis respóndit: « Fili, íterum vénies et adhuc áudiam te. Ego autem mihi cogitábo quid fácere opórteat de tua voluntáte et desidério».
Altera die, vidit ergo Regínam de colle descendéntem unde ipsum aspiciébat. Quae venit óbviam illi prope collem, eum detínuit dixítque: «Audi, dilécte fili: Nullátenus tímeas neque corde dóleas, nec áliquid fácias tui avúnculi infirmitátem aut quámlibet angústiam. Numquid hic non adsum ego Mater tua? Numquid non sub umbra et protectióne mea tu es constitútus? Numquid ego non sum fons tua vitae et felicitátis? Numquid tu non in meo grémio, in bráchiis meis subsístis? Numquid áliud quodcúmque tibi necésse est? Nihil dóleas, nec turbéris. Ascénde, inquit, dilécte fili, supra collem atque in eo lo-co, ubi me vidísti et tibi locúta sum, flores ibi divérsas vídébis. Accipe et cóllige illas atque inde descéndens affer illas coram me».
Descéndit ergo Ioánnes atque Caeli Regínae détulit, quas collégerat flores. Illa autem, ut eos vidit, suis venerabílibus mánibus illos accépit rursúmque in Ioánnis pallíolo collocávit dixítque illi: «Fili dilectíssime, hi flores signum, quod déferes ad epíscopum, sunt. Eh, tu meus núntius es, cuius fidelitáti haec commítto. Te rigoróse praecípio: cáveas ne pallíolum tuum, nisi coram epíscopo, éxplices et, quae defers, illi osténdas. Narrábis quoque quómodo, ut collem ascénderes et inde flores accípere, tibi praecépi et quidquid vidísti et admirátus es, ut credat et agat de templo erigéndo quod volo ».
Ut ergo haec praecépit Caeli Regína, iter arrípuit Mexicópolim versus. Laetus ibat, quia omnia próspere fient. Ingréssus autem Ioánnes, coram epíscopo se prostrávit atque illi narrávit quaecúmque víderat et ad quid ad ipsum missus erat. Dixit illi: «Dómine, mihi quae praecepísti adimplévi. Dictúrus adívi Dóminam meam, Caeli Regínam, Sanctam Maríam Dei Genitrícem, te signum pétere ad mihi credéndum atque ut templum ibi éxstruas ubi ipsa Virgo desíderat. Dixi ergo illi me signum áliquod eius voluntátis ad re afférre promisísse. Audívit ergo quae tu expéteres: benígne tulit te signum pétere ad impléndam voluntátem eius atque hódie, valde mane, me rursus ad te veníre praecépit».
Occúrrit ergo univérsa cívitas: venerábilem imáginem vidébant, mirabántur, ut opus divínum eam mirábant, deprecabántur. Et die ella dixit avúnculus Ioánnis Dídaci necnon quae sit Vírginis advocátio et quod eius imágo nuncupétur Sanctae Maríae semper Vírginis de Guadalúpe.
Responsorium Cf. Ap 12, 1
ð. Signum magnum appáruit in caelo: múlier amícta sole, et luna sub pédibus eius; * Et in cápite eius coróna stellárum duódecim.
Ę. Gaudent ángeli, exsúltent archángeli in Vírgine Mária. * Et ín cápite.
Oratio
Deus, Pater misericordiárum, qui sub sanctíssimae Matris Fílii tui singulári patrocínio plebem tuam constituísti, tríbue cunctis, qui beátam Vírginem Guadalupénsem ínvocant, ut, alacrióri fide, populórum progressiónem in viis iustítiae quáereant et pacis. Qui tecum.