Kanonizační proces začíná v příslušné diecézi a pokračuje u Kongregace pro svatořečení, jeho prví část se uzavírá prohlášením za blahoslaveného či blahoslavenou - "beatifikací" a končí prohlášením za svatého či svatou - "kanonizací".
Průběh kanonizačního procesu
podle pokynů Kongregace pro svatořečení (Congregazione delle Cause dei Santi, Sanctorum Mater, Istruzione per lo svolgimento delle Inchieste diocesaneo o eparchiali nelle Cause dei Santi, 17. 5. 2007: AAS 99(2007), pp. 465-510):
Kanonizační proces začíná jako informativní proces zkoumáním a dokazováním v diecézi,
svědkové vypovídají pod přísahou;
dokumentace se předá Kongregaci,
určení teologové a biskupové vydají prohlášení (positio),
rozhodnou (2/3 hlasů):
„Zda jsou prokázány ctnosti“ nebo „Zda je prokázáno mučednictví“,
kandidát je pak označován jako „Služebník Boží“,
a „Zda je prokázáno mimořádné vyslyšení proseb - zázrak“.
Pro papeže je výsledek rozhodnutí poradní,
ve svolané konsistoři vyslechne kardinály a biskupy,
vyzve je k modlitbě o světlo Ducha svatého
a rozhodne „Zda je možno přistoupit k beatifikaci“.
Tím skončilo, co je v lidských silách,
rozhodnutí papeže bývá označováno jako „iudicium potius divinum quam humanum“,
beatifikace – výrok papežova učitelského úřadu,
kanonizace – neomylné prohlášení o dosažení věčné spásy.
První část kanonizačního procesu končí beatifikací
(prohlášením za blahoslaveného nebo blahoslavenou).
Předpoklady pro zahájení kanonizačního procesu:
1) pověst svatosti;
2) projevy teologických a základních ctností – víra, naděje, láska,
moudrost, spravedlnost, statečnost, mírnost.
3) není nepřekonatelná překážka – nepovolený kult,
neodstraněná pomluva působící velké pohoršení.
Začít je možno nejdříve 5 let a nejpozději 30 let od smrti kandidáta
(jinak je nutno zdůvodnit, proč nemohl být dodržen tento termín).
Actor – dává podnět a ustanovuje postulátora (potvrzuje ho místní biskup);
postulátor sleduje průběh celého procesu (může si přibrat na pomoc vicepostulátora).
Posouzení kandidátových spisů (písemností) z hlediska víry a mravů
(určení teologové vydají o tom své dobrozdání).
Stanovisko biskupské konference;
„Nihil obstat“ Kongregace k zahájení procesu.
Tribunál: soudce instruktor, promotor iustitiae, notář;
probíhají výpovědi svědků pod přísahou.
_____________________________________________________________________________________
Důvody prokazování úcty:
1) slavení ve společenství celé církve
2) přímluva u Boha
3) příklad křesťanského života
Úcta prokazovaná svatým:
Zápis do martyrologia – do partikulárního popř. generálního kalendáře.
Patrocinium – národní, regionální, města či obce, stavy a povolání, spolky;
církevní provincie, diecéze, řády a kongregace, bratrstva a sdružení;
osobní (křestní, biřmovací, řeholní).
Titulární světec – kostela či kaple, oltáře.
Hroby a relikvie – ostatky v oltáři, v relikviářích
(nestavět na oltář, ve mši okuřovat jen na začátku).
Obrazy a sochy – portréty, výjevy z jejich života
Liturgické texty – při mši: orace, biblická čtení, procesionální zpěvy (vstupní, k přípravě darů, k přijímání),
popř. jméno v anafoře, preface;
v denní modlitbě církve: orace, 2. čtení, hymny, antifony, responsoria;
litanie: ke všem svatým (delší, kratší, při obřadech),
k sv. Josefu, loretánská, místní k jednotlivým světcům.
Úcta prokazovaná blahoslaveným:
veřejně prokazovaná úcta jen na území a ve společenstvích, k nimž mají nějaký přímý vztah
(jinde jinde je nutno vyžádat si posouzení Kongregace);
potřebný souhlas je nutno vyžádat – pro zařazení do kalendáře k bohoslužbám a k užívání textů,
– mají-li být patronem nebo titulárním světcem.