Jednou z významných činností svatovítské kapituly bylo už od počátku založení a vedení pražské katedrální školy. Studium na této škole dosáhlo časem takové úrovně, že mohlo plynule přejít ve studium univerzitní. Po propojení tohoto studia do nově založené Karlovy univerzity pokračovalo školní vzdělávání při pražské katedrále na středoškolské úrovni.

Potom co se sv. Wolfgang stal biskupem v Řezně, dal v roce 973 souhlas, aby se území Čech sousedící na východní straně s Bavorskem oddělilo a stalo samostatnou diecézí.[1] Jako první biskup přišel do Prahy saský benediktin Dětmar.[2] Na sklonku roku 975 nebo začátkem následujícího roku udělil v Brumathu mohučský metropolita Willigis tomuto mnichovi z benediktinského kláštera v Korveji biskupské svěcení[3] a téhož roku ho také spolu s několika dalšími biskupy ho také přizval jako přísedícího k účasti na soudním jednání, které se konalo 28. dubna 976 v Mohuči.[4]

Jako člen řádu sv. Benedikta, měl první pražský biskup velmi blízko ke kulturně vzdělavatelskému působení, které se stalo jednou z významných činností benediktinů. Po smrti jeho nástupce, svatého Vojtěcha, také další dva biskupové Thiddag (997-1017) a Ekard (1018-1023) přišli do Prahy z benediktinských klášterů.   

Není tedy divu, že velmi brzy zahájila při pražské katedrále svou činnost také katedrální škola, která měla velmi dobrou úroveň, takže přicházeli i z jiných zemí nejen žáci, ale i vyučující. Svědčí o tom zpráva, že v letech 1008-1018, tedy pouhých 35 let po zřízení biskupství, působil v Praze slavný mistr Hubald z Lutychu (Liège). Svému významu odpovídající prostor získala tato katedrální škola po dokončení stavby rozsáhlého objektu svatovítské kapituly,1 zvaného též „klášter pražského kostela“, přiléhajícího na severní straně k románské bazilice[5] a propojeného dlouhou chodbou s klášterem sester benediktinek při kostele sv. Jiří.

Reforma katedrální kapituly, provedená v letech 1068-1098 učeným proboštem Markem[6],2 se týkala v nemalé míře i školy. Kosmas o něm napsal: „… slynul moudrostí nade všemi, kdož tehdy žili v zemi české. Byl totiž ve všech svobodných uměních velmi dobrým znalcem, který mohl slout i být učitelem mnohých mistrů, ve svatém písmě pak podivuhodným vykladačem, v křesťanské víře a v církevních zákonech slovutným učencem.“[7]

Na začátku 12. století byl správcem této školy kanovník svatovítské kapituly, mistr Gervasius.[8] Děkan kapituly Kosmas mu, jako svému příteli, po napsání první části své Kroniky poslal své dílo k posouzení a v závěru svého dopisu napsal: „Měj se dobře, a dle tvého slova buď se dám do dalšího sepisování, nebo přestanu…“.[9] A také o něm napsal, že byl „archigeronta“ plně vybavený studiem veškerých svobodných umění a oplýval moudrostí.

Překladatel Kosmovy kroniky, Wáclav Wladiwoj Tomek, považuje za velmi pravděpodobné, že tomuto označení odpovídá činnost, která byla později svěřována „scholastikům“.[10] Znamenalo by to, že posláním jednoho z členů pražské kapituly bylo už tehdy to, k čemu až po několika desetiletích vybízel 3. a 4. lateránský sněm.[11]

Kanovníci vyučující na pražské katedrální škole užívali titul „magister“ a některým z nich byl svěřován úkol školu spravovat, ti měli později titul „scholastik“. Jejich jména známe z počátku jen tehdy, jsou-li podepsáni i s uvedením svého titulu na dochovaných listinách jako svědkové. Poprvé se u pražských kanovníků objevuje označení scholastik na listině z roku 1203.[12] Od roku 1229 se pak zachovala téměř souvislá řada jmen členů pražské svatovítské kapituly, kteří plnili službu scholastika až do druhé poloviny 18. století. Jejich jména je možno dohledat v seznamu členů svatovítské kapituly, uspořádaného chronologicky podle data příchodu do kapituly.[13]

V bouřlivém roce 1248 pražské katedrální studium zaniklo, ale už za vlády Přemysla Otakara II. bylo obnoveno a znamenitě se povzneslo. Kolem roku 1271 tu působili tři rodilí Češi: mistři Očko a Bohumil přednášeli gramatiku a logiku, mistr Řehoř z Valdeka,[14] pozdější pražský biskup, vykládal přírodovědecké spisy Aristotelovy (De natura). Dobře bylo postaráno i o potřebnou literaturu. Vyučující měli titul "mistr" a byli mezi nimi vynikající učenci evropského věhlasu. Svou úrovní připomínala svatovítská škola již skutečné univerzitní studium. Proto přitahovala i studenty z okolních zemí. Studoval zde např. Engelbert,[15] budoucí opat benediktinského kláštera v rakouském Admontu a také pozdější bavorský kronikář Volkmar, opat cisterciáckého kláštera ve Fürstenfeldu. Mnozí ovšem odcházeli také od nás studovat do jiných zemí, zejména pokud šlo o získání akademických titulů, a přinášeli sem nové zkušenosti.

Vyučování se ve středověku postupně vyvinulo do podoby takzvaného trivia (tři cesty) a quadrivia (čtyři cesty), které přiváděly k poznání takzvaných sedmi svobodných umění (septem artes liberales). Trivium začínalo gramatikou, dialektikou a rétorikou. Quadrivium navazovalo aritmetikou, geometrií, muzikou a astronomií. Tato svobodná umění tvořila souhrn obecného vzdělání a při vzniku univerzit se stala obsahem artistické fakulty. Dále se pak pokračovalo studiem filozofie (metafyziky) a teologie.

O založení univerzity v Praze uvažoval už král Václav II. v roce 1294, ale narazil na odpor šlechty. Když se v roce 1346 Karel IV. stal římským a českým králem, obrátil se s touto žádostí na Klimenta VI., který býval u francouzského královského dvora od roku 1330 jeho učitelem a od roku 1342 jako papež sídlil v Avignonu. S podporou pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic dosáhl toho, že tento papež bulou z 26. ledna 1347[16] rozhodl, aby v Praze „kvetlo obecné učení v kterémkoli povoleném oboru“ a jím udělované akademické hodnosti byly uznávány v celém křesťanském světě.3 Na pražské katedrální škole tak od té doby studium filozofie a teologie začalo i formálně být univerzitní.

Na základě této papežské buly, o rok později, po získání souhlasu zemského sněmu, vydal Karel IV. listinu, kterou 7. dubna 1348 založil pražskou univerzitu,4 podle vzoru pařížské Sorbony složenou ze čtyř fakult: artistické, teologické, právnické a lékařské. To už od roku 1344 byla pražská diecéze arcidiecézí[17] a katedrála metropolitním kostelem. Někteří členové pražské metropolitní kapituly pak v průběhu dějin působili na Karlově univerzitě jako profesoři, a někteří z nich byli voleni i do funkce rektora univerzity.

Škola při svatovítské katedrále pod dohledem scholastika kapituly pokračovala ve vyučování jako schola trivialis (gramatika, logika, rétorika) až do školské reformy císaře Josefa II. Románská bazilika spolu s přilehlým objektem musela ustoupit stavbě gotické katedrály, ale kapitulní škola zůstala v tomto prostoru, na místě části dnešního Mladotova domu,5 a v 2. polovině 16. století se přestěhovala do domu s původním čp. 41, který stál na západním konci Vikářské ulice,6 před dnešním čp. 40.[18] Tento dům stavebně zasahoval do  prostoru severozápadní části dnešní katedrály, a proto musel být v letech 1877-1878 odstraněn;[19] budova je ještě dobře vidět na Langweilově modelu Prahy z let 1826-1837.7

V roce 1780 byl kapitulou pověřen kanovník Joannes Michael eques de Bubna, aby školu při metropolitní katedrále upravil podle předepsané císařské-královské normy.[20] Josef II. jmenoval Ferdinanda Kindermanna de Schulstein 8 už v roce 1774 císařským poradcem v záležitostech škol, v prosinci 1781 vyšehradským proboštem a ředitelem podle královské normy uspořádaných triviálních škol v Českém království; císařským dekretem, bez předchozí volby kapitulou, ho v roce 1787 ustanovil kanovníkem scholastikem a současně zbavil všech povinností vyplývajících z kanonikátu, s ponecháním jen titulu a příjmů z této kapitulní prebendy.[21] Když pak v lednu 1790 Kindermanna prosadil jako biskupa do Litoměřic, jmenoval ještě několik dní před svou smrtí scholastikem Václava Lenharda.[22]

Také po smrti Josefa II. byli další scholastikové jmenováni císařem, ale stávali se jimi členové pražské metropolitní kapituly. Teprve po 22. září 1873, kdy byla prebenda scholastika metropolitní kapitule restituována, došlo k výběru scholastika způsobem, který byl před rokem 1787 obvyklý.[23] Budova hradčanské školy musela však tehdy ustoupit dostavbě katedrály, titul scholastika přestal být bezprostředně spojen se službou ve správě škol a zůstává v kapitule už jen jako historické označení čtvrtého prelátského místa.