Pojednání o životě, působení a smrti sv. Lukáše, přenesení jeho ostatků z Théb přes Konstantinopol do Padovy a Prahy, o dalších ostatcích připisovaných sv. Lukášovi a o sounáležitosti pražské lebky a padovského skeletu. 

Obsah článku

1. Úvod - zkoumání ostatků sv.Lukáše

2. Život, působení a smrt

     2.1. Historické zprávy o jeho původu

     2.2. Průvodce sv. apoštola Pavla

     2.3. Lékař a malíř

     2.4. Působení po smrti apoštola Pavla

     2.5. Autor evangelia a Skutků apoštolů

     2.6. Místo a způsob smrti

3. Přenesení ostatků z Théb přes Konstantinopol do Padovy a Prahy

     3.1. Přenesení z Théb do Konstantinopole

     3.2. Přenesení do Padovy

     3.3. Darování hlavy pražské katedrále

     3.4. Ve Svatovítském pokladu

4. Další ostatky připisované sv. Lukášovi      

     4.1. Mezi tzv. karlštejnskými ostatky

     4.2. Na jiných místech

5. Závěr

     5.1. Sounáležitost pražské lebky a padovského skeletu

     5.2. Autentičnost ostatků

---

 

Fotogalerie

  

---

1. Úvod - zkoumání ostatků sv. Lukáše  

Do kostela sv. Justiny v benediktinském opatství 01 v Padově přicházejí už po staletí poutníci z křesťanského Západu i Východu, aby navštívili hrob sv. Lukáše.Jeho kosterní pozůstatky jsou uloženy v olověné rakvi, pro kterou opat tohoto kláštera Gualpertino Musssato nechal v roce 1313 zhotovit mramorový sarkofág. 02

     V polovině 14. století získal odtud císař Karel IV. hlavu sv. Lukáše 03 pro pražskou katedrálu a svěřil ji do opatrování metropolitní kapitule. Od té doby je tato vzácná relikvie uchovávána jako součást Svatovítského pokladu.

     Při návštěvách hrobu sv. Lukáše navázal J. E. Hieronymos, arcibiskup řecké ortodoxní církve v Thebách, novořecky Thíva (Θήβα), kde byl sv. Lukáš původně pohřben, 04 přátelské vztahy s padovskou diecézí. V roce 1996 vyústily tyto rozvíjející se ekumenické kontakty v  přání získat pro místo dnes už prázdného původního hrobu sv. Lukáše část jeho ostatků.

     Padovský biskup, arcibiskup Mons. Antonio Mattiazzo, se proto rozhodl jmenovat komisi pro ověření autentičnosti ostatků uložených v Padově a jejich porovnání s lebkou uchovávanou v Praze. Obrátil se proto na pražského arcibiskupa, kardinála Miloslava Vlka, s prosbou o souhlas, aby toto porovnání mohlo být provedeno. Pražský arcibiskup předal tuto jeho žádost k vyřízení metropolitní kapitule.

     Lebka sv. Lukáše byla za přítomnosti vedoucího uměleckých sbírek Pražského hradu, PhDr. Martina Herdy, vyjmuta z relikviáře ve Svatovítském pokladu 05 a přenesena do kaple děkana metropolitní kapituly. Po provedení fotodokumentace sejmula vedoucí restaurátorského oddělení Správy Pražského hradu, PhDr. Milena Bravermanová, ozdoby z  této relikvie 06 a lebka byla předána k odbornému antropologickému prozkoumání prof. MUDr. a RNDr. Emanuelovi Vlčkovi, DrSc. s tím, aby předběžný průzkum byl proveden v předstihu, ještě před připravovanou konzultací o věrohodnosti pozůstatků světce v Padově.

     Dne 17. září 1998 byla z mramorového sarkofágu v bazilice sv. Justiny 07 v Padově vyjmuta olověná rakev opatřená voskovými pečetěmi. 08Po jejím otevření byl její obsah přítomnou komisí prohlédnut, během následujícího týdne vytříděn a kosterní pozůstatky byly připraveny k prohlídce.

     Vedle téměř úplného skeletu starého muže bylo nalezeno také 31 mincí, 3 medaile, 2 nádobky z foukaného skla, keramická a dřevěná schránka, 4 pergameny a 2 olověné destičky s nápisem potvrzujícím autenticitu ostatků.

     Ve dnech 20. - 24. září 1998 pak následovala návštěva děkana pražské metropolitní kapituly, prof. ThDr. Jana Matějky, a experta pro antropologii kosterních pozůstatků historických osobností, prof. MUDr. a RNDr. h. c. Emanuela Vlčka, DrSc. Lebka sv. Lukáše, kterou přivezli z  Prahy, 09 byla porovnána s kosterními pozůstatky světce, vyjmutými z olověné rakve, a všichni přítomní měli možnost seznámit se s tím, co se v této rakvi dochovalo. Zároveň také byl v těchto dnech pro Padovu zhotoven sádrový odlitek lebky 10 a byl jím doplněn sestavený skelet 11 , připravený pro vystavení k úctě věřících.

     Ve večerních hodinách 23. září 1998 se v opatství sv. Justiny konalo informativní setkání, 12  na které arcibiskup Mattiazzo pozval členy odborné komise spolu s oběma profesory pražské Univerzity Karlovy. Členové této odborné komise seznámili ostatní přítomné s prvními výsledky svého zkoumání. Také prof. Vlček dal při této příležitosti k dispozici zprávu o výsledku předběžného zkoumání pražské relikvie, doplněnou několika poznatky získanými prohlídkou ostatních kosterních pozůstatků v Padově.         

     Po vzájemné výměně názorů na další postup bylo dohodnuto, že padovská odborná komise bude za účasti zástupců různých oborů pokračovat ve zkoumání všeho, co bylo nalezeno, a k závěrům jejich výzkumu budou připojeny výsledky antropologicko lékařského zkoumání lebky sv. Lukáše od prof. Vlčka z Prahy a studie o historických osudech této významné relikvie od děkana pražské metropolitní kapituly prof. Matějky.

     Zároveň bylo též konstatováno, že výsledky zkoumání budou prezentovány na Mezinárodním kongresu „San Luca Evangelista - Testimone della fede che unisce” na podzim v jubilejním roce 2000 v Padově.

     Na tomto mezinárodním kongresu „Congresso internazionale in occasione della ricognizione delle reliquie attribuite a San Luca Evangelista“, který se uskutečnil ve dnech 16. - 21. října 2000, byly za účasti zástupců různých oborů prezentovány výsledky zkoumání ostatků sv. Lukáše. Své referáty přednesli také oba profesoři pražské Univerzity Karlovy: expert pro antropologii kosterních pozůstatků historických osobností MUDr. a RNDr. h. c. Emanuel Vlček, DrSc. „Studio antropologico del cranio attribuito a San Luca della Cattedrale di San Vito di Praga“ [1] a děkan pražské metropolitní kapituly ThDr. Jan Matějka „La donazione del capo di San Luca all'imperatore Carlo IV di Lussemburgo nel 1354 e le vicissitudini storiche di questa reliquia“.[2]

     Zahájení kongresu a přednášky prvního dne se konaly v Palazzo del Bò, ve velké aule Univerzity v Padově. Na začátku pozdravili účastníky biskup padovské diecéze, arcibiskup Antonio Mattiazzo, starostka Padovy Giustina Mistrello Destro, rektor padovské univerzity profesor Giovanni Marchesini 13 a regionální president del Veneto, Giancarlo Galen. Zástupci jednotlivých vědních oborů přednesli výsledky svého zkoumání kosterních pozůstatků evangelisty Lukáše a souvisejících nálezů. Večer pak v papežské bazilice svatého Antonína následovaly slavnostní nešpory. 14 Své poselství účastníkům kongresu poslali také papež Jan Pavel II. a ekumenický patriarcha cařihradský arcibiskup Bartoloměj.

     V následujících dnech pokračovaly přednášky v benediktinském opatství sv. Justiny. Druhý den byl věnován biblickým tématům a byl zakončen společným slavením eucharistie v předvečer svátku sv. Lukáše. 15

     Třetího dne přednesli své úvahy o významu osobnosti tohoto evangelisty pro ekumenickou spolupráci a úsilí o dosažení jednoty křesťanů také přítomní zástupci východních ortodoxních církví: 16 Genadios Zervos, řecký ortodoxní metropolita pro Itálii a exarcha pro Jižní Evropu; Hieronimos Ioannis Liapis, řecký ortodoxní metropolita Tebe-Levadia; Ionafan Annatolij Jeleckich, ukrajinský ortodoxní arcibiskup Chersonu a sekretář Svatého Synodu Ukrajiny; Iosif Pop, rumunský ortodoxní exarcha pro Západní Evropu; Gregorios Yohanna Ibrahim, syrský ortodoxní arcibiskup Aleppo; a emeritní anglikánský biskup, John Baycroft, z Ottawy a representant arcibiskupa Canterbury u Svaté Stolice. Večer se slavila společná ekumenická bohoslužba. 17

     Na čtvrtý den byly zařazeny přednášky historicko-liturgické, na dopoledne pátého dne témata z oboru ikonografie a archeologie, odpoledne z oblasti medicíny a zdravotnické služby. Šestého dne dopoledne byl kongres zakončen účastí na modlitbě ranních chval v benediktinském opatství opatství Santa Maria di Praglia.

     Po skončení kongresu byly ostatky sv. Lukáše ještě po nějakou dobu vystaveny a navštěvovány věřícími. Potom byly, 22. května 2001, uloženy zpět do olověné rakve 18 spolu s předměty, které zde byly po jejím otevření v září 1998 nalezeny, a 6. června 2001 byla rakev vrácena na původní místo do sarkofágu v kapli zasvěcené sv. Lukáši v bazilice sv. Justiny benediktinského opatství v Padově.[3]

 >> Zpět na obsah článku <<

---

 

2. Život, působení a smrt sv. Lukáše

2.1. Historické zprávy o jeho původu

     Ze života sv. Lukáše se zachovalo jen málo zaručených historických zpráv. Pravděpodobně byl syrského původu a pocházel z Antiochie.[4] Nasvědčují tomu také podrobnější zmínky o Antiochii 19 ve Skutcích apoštolů.[5] Jako vzdělaný helénista své doby ovládal Lukáš velmi dobře řečtinu, a známý životopisec sv. apoštola Pavla, Josef Holzner, proto vyslovil domněnku, že autor třetího evangelia a Skutků apoštolů byl Řek. Výsledky genetického rozboru mitochondriální DNA[6] však ukázaly, že přítomnost regionálního zastoupení zvláštností specifických pro osoby mající syrské rodové kořeny je u tohoto skeletu třikrát větší než v řeckém prostředí; při porovnání s výskytem u turecké populace je tento rozdíl podstatně menší. Zkoumané kosti tedy zřejmě nepatřily osobě řeckého původu. Některé historické prameny dosvědčují, že sv. Lukáš pravděpodobně nepatřil ani k židovskému národu.[7]                    

     Zřejmě tedy nemohl být jedním ze 72 učedníků, o nichž píše v 10. kapitole svého evangelia, ani nedoprovázel Kleofáše cestou do Emauz,[8] jak se někteří domnívali. Canon Muratori z 2. století uvádí, že se na zemi nesetkal s Ježíšem.

Jeden z řeckých rukopisů biblického textu (kodex D) ze 6. století naznačuje, že kolem roku 40 už patřil mezi křesťany.[9]

2.2. Průvodce svatého apoštola Pavla

     Doprovázel sv. Pavla 21 na jeho druhé apoštolské cestě (kolem roku 50) od Troady až do Filip.[10] Tam patrně asi 6 let upevňoval křesťanské učení (asi v letech 51 - 57), potom se na jaře roku 58 znovu přidal k sv. Pavlovi, když se tudy vracel z třetí apoštolské cesty, a šel s  ním do Jeruzaléma, kde se setkal s apoštolem Jakubem a s jeruzalémskými staršími,[11] pravděpodobně též s některými ženami, jejichž jména uvádí pouze on,[12] a s těmi "kdo byli od počátku očitými svědky a služebníky slova", na něž se odvolává na začátku evangelia.[13]

     Byl s apoštolem Pavlem na cestě do římského vězení,[14] při následujícím pobytu v  Římě (61 - 63) měl možnost setkat se s evangelistou Markem[15] a jako jediný zůstal v  Pavlově blízkosti před jeho smrtí při druhém věznění v Římě (66 - 67).[16]

2.3. Lékař a malíř

     Sv. Pavel píše, že Lukáš byl lékařem;[17] svědčí o tom též starokřesťanská tradice (Canon Muratori, starobylý latinský Prolog k evangeliu, Eusebius, sv. Jeroným a další). Také na nejstarším obrazu ze 7. století v římských katakombách Commodilly drží v ruce kromě svitku i tašku s chirurgickými nástroji.

Je mu připisováno autorství několika obrazů Panny Marie. Sv. Augustin sice píše, že neznáme její podobu,[18] ale východní křesťané považují odedávna sv. Lukáše za malíře Matky Boží.[19]

Už po několik staletí je proto sv. Lukáš uctíván jako patron lékařů a malířů.

2.4. Působení po smrti apoštola Pavla

     Zprávy o jeho působení po smrti sv. Pavla nejsou jednotné. Sv. Epifanius píše, že sv. Lukáš hlásal evangelium v Dalmácii, Galii, Itálii a Makedonii,[20] sv. Řehoř z  Nazianzu uvádí Achaji (dnešní Řecko)[21] a Symeon Metaphrastes Egypt.[22]

Podle řecké tradice měl být biskupem v Thébách (dnešní Thíva, severně od Athén); 22 zpráva, že ho sv. Petr a Pavel vysvětili na biskupa, je však jistě legendární.

Sv. Jeroným[23]a starobylý latinský Prolog z 2. století[24] zaznamenali, že působil v Boiotii v Achaji.

2.5. Autor evangelia a Skutků apoštolů

     Prvokřesťanská tradice pocházející z církevních obcí v Sýrii, Římě, Galii, Africe, Alexandrii[25] o něm mluví jako o autorovi třetího evangelia a Skutků apoštolů. Nejstarší svědectví podává Canon Muratori (2. polovina 2. století) a latinský Prolog (160 - 170).[26]

     Obě tyto novozákonní knihy vznikly pravděpodobně mezi roky 75 - 80. Zdůrazňují Boží milosrdenství a otevřenost poselství spásy pro všechny národy i společenské vrstvy, často mluví o působení Ducha svatého, o Ježíšově matce, o obrácení se k Bohu jako odpovědi na jeho výzvu a o vytváření společenství věřících. Dávají nám tak poznat, na co při hlásání evangelia kladl důraz a co mu zvlášť leželo na srdci.

Duchovní profil jeho osobnosti i obou jeho spisů zpracoval velmi podrobně Augustin George jako heslo pro Slovník spirituality, asketiky a mystiky, doktríny a historie.[27]

     Některá vyprávění z Lukášova evangelia se pro svou živost a barvitost podání stala oblíbeným námětem křesťanského výtvarného umění - např.: zvěstování Ježíšova narození, návštěva u Alžběty, klanění pastýřů, uvedení do chrámu, dvanáctiletý Ježíš v chrámě, dobrý pastýř, marnotratný syn,…

2. 6. Místo a způsob smrti

  Sv. Jeroným[28] se zmiňuje, že Lukáš zemřel v Achaji. Totéž píše sv. Řehoř z Nazianzu[29] a dodává, že byl umučen. Také Gaudentius Brixiensis počítá sv. Lukáše mezi ty, kdo byli zabiti od nevěřících.[30]  Nikephoros Kallistos upřesňuje, že se to stalo v Boiotii 23 a že byl oběšen na olivě.[31]

     Také některé staré Prology a koptické a etiopské texty mluví o mučednické smrti. Pokud by se opravdu jednalo o mučednictví, zdálo by se oběšení jako nejpravděpodobnější, protože na kompletně zachovaných kosterních pozůstatcích nejsou patrné žádné stopy po mučení. Nález svislé zlomeniny na přední hraně osifikované chrupavky štítné (cartilago thyroidea)  24 připouští však možnost, že k rozlomení došlo při oběšení.[32] Tím by byl podán důkaz o mučednické smrti světce.

     Novější autoři, kromě již zmíněného Nikephora Kallista, dávají přednost tomu, že sv. Lukáš zemřel přirozenou smrtí. Odvolávají se přitom na zmínku v už několikrát citovaném latinském Prologu z 2. poloviny 2. století, kde se říká: „… neměl ani ženu ani děti a zemřel ve věku 84 let v Boiotii, plný Ducha svatého“.[33]

     Všechny dochované zprávy se shodují v tom, že se sv. Lukáš dožil vysokého věku. Jednotliví autoři uvádějí dožitý věk 70 až 80 let. Odpovídají tomu i výsledky nynějšího antropologického zkoumání, zejména stav osifikace a mineralizace chrupavky štítné. 25

>>  Zpět na obsah článku  <<

---

3. Přenesení ostatků z Théb přes Konstantinopol do Padovy a Prahy

3.1. Přenesení z Théb do Konstantinopole 

   Starobylá, dosud živá tradice označuje v kostele sv. Lukáše 26 v řeckých Thébách místo jeho prvního pohřbení.[34] 27 Věrohodnost této tradice potvrzuje zpráva o přenesení těla sv. Lukáše spolu s  kostmi sv. apoštola Ondřeje v době císaře Konstance II., syna Konstantina Velikého, v  roce 357 do baziliky svatých Ondřeje a Lukáše v Konstantinopoli.[35]  28

Úcta k těmto ostatkům znovu vzrostla,[36] když císař Justinián I. kolem roku 527 přebudoval tuto baziliku na dnes už neexistující kostel svatých apoštolů 29 (byl zbořen v roce 1462).

Východní i západní křesťané (v Římě od 9. století) slaví svátek sv. evangelisty Lukáše 18. října.

3.2. Přenesení do Padovy

O přenesení těla sv. Lukáše z Konstantinopole do Padovy se nedochoval soudobý historický záznam.

V roce 1177 byla na padovském hřbitově při bazilice sv. Justiny 30 nalezena olověná rakev s kosterními pozůstatky 31 a destičky označené "S. L. Evag." a "S. L. E.".[37]

   Stará místní tradice zaznamenaná v 15. století vysvětluje toto nalezení tak, že někdy v letech 741 až 770, kdy v Konstantinopoli zuřilo obrazoborectví, ve snaze uchránit tyto ostatky před zneuctěním dopravil je strážce kostela svatých apoštolů, kněz Urius, z  Konstantinopole do Padovy spolu s ostatky sv. Matěje a se starobylou byzantskou ikonou 32 Panny Marie.

   Později pak během opakovaných nepřátelských nájezdů, zejména v roce 899, byly všechny ostatky svatých uchovávané v bazilice sv. Justiny ukryty na místním hřbitově a během 11. a 12. století postupně nacházeny. Sv. Lukáše obklopeného padovskými patrony připomíná také starobylý obraz, 33 uchovávaný ve starém chóru.

V době nálezu posledních z těchto ostatků se v Benátkách zdržoval papež Alexandr III. V jeho přítomnosti byl tento nález prohlédnut a prohlášen za ostatky sv. Lukáše.[38]

Nejprve byla olověná rakev s kostmi sv. Lukáše uložena ve dřevěné truhle. 34 Po roce 1300 byla při bazilice zbudována kaple sv. Lukáše.[39]

    Tyto ostatky byly pak otvírány a prohlíženy ještě v listopadu 1354 při návštěvě císaře Karla IV.,[40] od srpna 1463 do října 1465 během sporu s Benátkami[41] a v  březnu 1562 při přenášení na dnešní místo v nově upravené bazilice.[42] 35 Na stěně za tímto místem visí kopie (z 15. století) obrazu Konstantinopolské Madony.[43]

3.3. Darování hlavy sv. Lukáše pražské katedrále

Císař Karel IV. navštívil Padovu na své cestě do Milána, kde měl přijmout železnou korunu lombardského království.[44] Při té příležitosti získal pro pražskou katedrálu hlavu sv. Lukáše.

    Darovací listina 36 s voskovou pečetí akvilejského patriarchy Mikuláše,[45] 37 do jehož církevní provincie Padova náležela, je datována 6. listopadu 1354.[46] Otevření hrobu a předání lebky s  čelistmi a 15 zuby se uskutečnilo 9. listopadu 1354.[47] Notářský zápis 38 o tomto vyjmutí lebky z hrobu,se zavěšenými pečetěmi generálního kapitána Padovy Jacobine de Carrara 39 a opata kláštera sv. Justiny Mikuláše, 40 i darovací listina byly též vydány tiskem.[48]

   Tuto relikvii poslali za Karlem IV., který pokračoval přes Cremonu do Milána. Spolu s dalšími ostatky, které cestou získal, vzal Karel IV. lebku sv. Lukáše s sebou do Říma, kde přijal 5. dubna 1355 císařskou korunu, a při návratu do Čech ji přivezl do pražské katedrály. Když se v Praze dověděli, že už se blíží, vyšly mu početné zástupy naproti až do Berouna a vítaly ho s radostí, „kterou ani nelze plně vypovědět“.[49]

3.4. Ve Svatovítském pokladu

     Už začátkem října 1355 uvádí inventář Svatovítské katedrály, že hlava sv. Lukáše je uložena ve stříbrném pozlaceném relikviáři 41 ozdobeném dvěma safíry.[50] Takto se lebka sv. Lukáše uchovávala až do 17. století.[51]

     Spolu s dalšími ostatky byla tato relikvie v pátek po Bílé neděli ukazována věřícím shromážděným na velkém prostranství u kostela Božího těla 42 na Novém Městě Pražském (nynější Karlovo náměstí).[52]

     Seznam věcí odvezených v roce 1421 do bezpečí do benediktinského kláštera (dnes už neexistujícího) v Ojvíně 43 u Žitavy (Zittau) uvádí tento relikviář na prvním místě a upozorňuje, že u hlavy sv. Lukáše chybí dolní čelist.[53] 44 Zpět do pražské katedrály se hlava sv. Lukáše vrátila na sklonku 15. století.

     O oddělování částí z této relikvie, k němuž občas docházelo, nebyly vedeny souvislé záznamy. Na lebce jsou sice patrné stopy po odebírání ostatků odlomením nebo odříznutím pilkou, 45 ale zprávy o tom nacházíme v archivních dokumentech jen namátkou.

     V inventáři z roku 1476 je pod č. 105 popisován gotický tumbový relikviář s  ostatky sv. Stanislava a dalších; po stranách tohoto relikviáře byly v otvorech vloženy ostatky - z jedné strany „z hlavy sv. Lukáše“ a z druhé strany sv. Zikmunda.[54] Tento relikviář je dodnes ve Svatovítském pokladu, oválové otvory po stranách jsou dnes zaskleny křišťálem.[55]

     Také ve stříbrném oválovém medailonku z počátku 16. století jsou uložené kromě jiných též ostatky sv. Lukáše (vesměs ne veliké).[56]

     V přehledu ostatků uchovávaných v pražské katedrále, který v roce 1673 sestavil děkan metropolitní kapituly Tomáš Jan Pešina z Čechorodu, se uvádí „hlava sv. Lukáše s  čelistmi a pěti zuby“.[57] Totéž znovu opakuje další katalog ostatků v roce 1691.[58]

     Ve zprávě o novém uspořádání ostatků v letech 1711 - 1713 píše Jan Tomáš Vojtěch Berghauer, že část ostatků z hlavy sv. Lukáše vložil do dřevěné sochy představující biskupa, další (zřejmě drobný) úlomek přidal do stříbrného relikviáříku upevněného na pontifikální rukavici připisované sv. Vojtěchovi a „hlavu sv. Lukáše bez dolní čelisti a přední části až k očím“ uložil do podstavce stříbrné sochy tohoto světce.[59] Co se stalo s onou dřevěnou sochou, do níž měla být vložena část ostatků z hlavy sv. Lukáše, není známo. Ani zmíněná stříbrná socha už dnes neexistuje.

     V sloupkovém relikviáři[60] 47 z kaple Sv. ostatků je vloženo sedm ostatků svatých. První shora je označen nápisem: Ex capite S. Luce ap. et ev., přímo na kosti je černý nápis: De capite S. Lucae Evangelistae.[61] 48 Tento fragment je spolehlivě připojitelný k lebce. 49 Kdo a kdy ho od lebky odlomil, se nepodařilo zjistit.

     V 18. a 19. století bylo zvykem vkládat části ostatků do dřevených zasklených relikviářových schránek. Týkalo se to i ostatků sv. Lukáše.[62]

     Poslední úpravu relikviáře s hlavou sv. Lukáše 50 provedly v roce 1842 na pokyn pražského metropolitního kanovníka Václava Pešiny sestry Voršilky na Novém Městě Pražském.[63] V této podobě zůstal tento relikviář až do 21. července 1998, kdy byly z lebky sv. Lukáše sňaty všechny ozdoby a došlo k jejímu antropologicko lékařskému zkoumání.

     Válečné události, které často sužovaly střední Evropu, si několikrát vynutily stěhování Svatovítského pokladu do relativního bezpečí.[64] Pražská katedrála nezůstávala ušetřena ani povinného odevzdávání předmětů zhotovených z drahých kovů za účelem získávání finančních prostředků na krytí vojenských výdajů, a docházelo i k záměrnému zpustošení jejího vnitřního zařízení. A to nejen v neklidném, domácími rozbroji zmítaném 15. století, ale i během „třicetileté války“[65] a v 18. století[66]. Znovu byly vzácné předměty z katedrály odvezeny do bezpečí v roce 1866 během války s Pruskem.[67]

>>  Zpět na obsah článku  <<

---

 

4. Další ostatky připisované sv. Lukášovi

4.1. Mezi tzv. karlštejnskými ostatky

     Se stejným zaujetím jako shromažďoval ostatky svatých pro pražskou katedrálu, začal Karel IV. po roce 1357 věnovat péči nově dostavěnému hradu Karlštejnu. 51 Nejstarší zachovaný soupis karlštejnských ostatků pořídil v roce 1515 děkan karlštejnské kapituly Jan Stradoměřský.[68] V tomto soupisu je také část z ruky sv. Lukáše a malá skřínka s ostatky sv. apoštolů a všech evangelistů.

     Další katalog z roku 1645, kdy byly karlštejnské ostatky natrvalo přeneseny do pražské katedrály, uvádí ještě další úlomek kosti sv. Lukáše.[69] Totéž pak opakuje také německy psaný seznam z roku 1721, 53 kdy byla skříň s těmito ostatky zabudována do nově zřízeného oltáře při čelní stěně Svatováclavské kaple.[70]

     Dnes tato ostatková skříň tvoří součást oltáře zbudovaného v jedné z kaplí v ochozu za hlavním oltářem pražské katedrály. 54 Ze tří ostatků, o nichž se předpokládalo, že se jedná o ostatky sv. Lukáše, zůstaly zde dva větší úlomky kostí. Oba byly zkoumány profesorem MUDr. E. Vlčkem.

     Jeden z nich je 106 mm dlouhý zlomek z horní poloviny levé kosti loketní (ulna sinistra) zasazený jedním koncem do objímky ze žlutého kovu a opatřený nápisem De brachio Sancti Lucae Evan. 55 Protože se jedná o kost jedince podstatně vyššího vzrůstu (až 180 cm) než byl ten, jemuž patří skelet uchovávaný v Padově, a v Padově chybí pravá loketní kost, nikoli levá, je zřejmé, že nemůže patřit k ostatkům jedince, jehož kostra je v Padově a lebka v Praze.

     Druhý kousek kosti (přibližně ve tvaru trojbokého kužele o rozměrech 41 x 35 x 45 mm) vznikl vyříznutím z horní části pravé kosti holenní. Je to zlomek vnitřního kondylu s částí kloubní plošky kolenního kloubu (fragmentum condyli medialis tibiae dextrae) 56 a patřil osobě středního věku, pravděpodobně muži. Ani tento úlomek nemůže patřit k ostatkům uchovávaným v Padově - už proto, že tam jsou obě holenní kosti celé a ve velmi dobrém stavu.

     Malou skřínku s ostatky apoštolů a evangelistů[71] se nepodařilo nalézt. Zdá se, že tyto ostatky byly rozděleny do ostatkových schránek tvořících výzdobu některých oltářů.[72] Úlomky budou zřejmě tak malé, že by se nedalo zjistit, odkud byly odděleny.

4.2. Na jiných místech

     Do řeckých Théb (dnes Thivi), kde byl sv. Lukáš původně pohřben, bylo v jubilejním roce 2000 darováno z padovského skeletu jedno žebro. 57 Schránka s touto relikvií je uložena na stolku vedle původního kamenného, dnes prázdného hrobu. 58

     Pokud by se někde jinde mělo jednat o ostatky patřící ke skeletu uloženému v Padově nebo k lebce uchovávané v Praze, musely by být odebrány z obličejové části lebky nebo z pravé loketní kosti nebo ze dvou obratlů kostrčních nebo z drobných kůstek pravého zánártí.

     Ve farním kostele sv. Lukáše v Křečovicích u Benešova je uchováván relikviář, s ostatkem připisovaným sv. Lukášovi. Podle zjištění prof. Vlčka se jedná o zlomek horního okraje levé očnice (pars ossis frontalis - fragmentum marginis supraorbitalis sinistri) o velikosti 28 x 14 x 7,5 mm. Protože na lebce uchovávané v Praze je tato část celá a neporušená, nemůže patřit k této lebce. Do tohoto relikviáře byla proto vložena částečka odlomená z prostředního oddílu týlní kosti (fragmentum e corpore ossis occipitalis) lebky uchovávané v pražské katedrále.

     V druhé polovině 15. století se v italské Cremoně objevuje zpráva, že v tamním kostele sv. Lukáše se uchovává kost z ruky tohoto evangelisty.[73] V tomto kostele, patřícím nyní barnabitům, uchovává se tento ostatek v renesančním relikviáři dodnes. Jedná-li se o pravou loketní kost, mohlo by být dosti pravděpodobné, že je to chybějící část skeletu z Padovy.

     Za lebku sv. Lukáše byla považována také relikvie uchovávaná v pozlaceném stříbrném relikviáři chrámového pokladu Svatopetrské baziliky ve Vatikáně 59 a italská Bibliotheca sanctorum[74] vypočítává ještě některá další místa, o nichž se ve starých listinných pramenech píše, že uchovávají ostatky sv. Lukáše: kostely sv. Ondřeje a sv. Petra a Martina v Římě, Milano, Ostia, Nola, Fondi, Brescia, Napoli, klášter S. Salvatore v diecézi Nusco, Valencia, Barcelona, Tournai, St. Germain v Paříži, Antiochie, Athos. Ve většině případů půjde zřejmě o relikvie jiného původu, podobně jako u ostatků karlštejnských.

     Také Acta Sanctorum[75] bruselských bolandistů uvádějí řadu míst, kde jsou uchovávány ostatky připisované sv. Lukášovi. V některých případech by to měly být kosti ruky (de brachio) nebo hlavy (de capite). Pokud by se jednalo o ostatky odebrané z pravé kosti loketní nebo z obličejové části lebky, bylo by zajímavé zjistit, zda patří ke skeletu uloženému v Padově nebo k lebce uchovávané v Praze.

 >>  Zpět na obsah článku  <<

---

5. Závěr

5.1. Sounáležitost pražské lebky a padovského skeletu

     Následující shrnutí výsledků antopologického zkoumání se opírá o závěry, k nimž dospěl prof. Vlček a které shrnul ve své přednášce na mezinárodním kongresu v Padově.[76]      

     Významným důkazem sounáležitosti pražské lebky a padovského skeletu je porovnání odlomeného levého bodcovitého výběžku (processus styloideus sinister) nalezeného na dně olověné rakve v Padově s místem odlomení u jeho kořene na pražské lebce. 60 Lze usuzovat, že k jeho odlomení mohlo dojít pravděpodobně náhodou při vyjímání lebky pro císaře Karla IV. v roce 1354. Při úpravě nového relikviáře v roce 2005 61 byla tato odlomená částečka vložena ve skleněné ampulce 62 dovnitř do lebky sv. Lukáše.

     Také připojení zkoumané lebky (articulatio atlantooccipitalis) na první krční obratel (atlas) páteře velmi posiluje pravděpodobnost, že obojí patří stejné osobě.

     Značné plošné horizontální opotřebení předních zubů nalezených v rakvi v Padově dobře koresponduje s prokazatelným typem temporálního žvýkání, jehož důkazem je nápadná úprava úponů temporálního svalu výrazně patrná na pražské lebce.

     Obojí pozůstatky patří nesporně muži, jak prokazuje morfologické vyšetření kosterních pozůstatků (znaky na lebce a na pánvi), tak i přítomnost genů X a Y prokázaných při analýze DNK světce.

     Difúzní osteoporóza kostní tkáně a další znaky na lebce i tomu odpovídající stav kostry, vysoký stupeň osifikace a mineralizace chrupavek 63 zachovaných v Padově, vývin a zachování zubních tkání na dochovaných zubech a vytvoření soudkovitého hrudníku (sceleton thoracicum) shodně dokazují vysoký dožitý věk.

     Výsledkem antropologického zkoumání je zjištění, že pražská lebka a padovský skelet patří muži vysokého stáří, ale bez zjistitelných hrubých artrotických změn. Z délky dlouhých kostí byla odhadnuta výška těla v průměru na 165 cm, přesněji z délky dolních končetin jen na 163 cm. Postava byla střední robusticity a symetrických proporcí. Výjimku tvoří jen zkrácení levé kosti pažní (humerus sinister) o 2 cm.

     Lebka má dlouhou a úzkou mozkovnu a úzký obličej. O obličeji, který se nezachoval, vypovídají pouze zjištěné šířky čela, a to minimální šířka čela 99 mm a maximální 113 mm. Po případném objevu chybějících zbytků obličejové kostry v nějakém relikviáři by bylo možno se pokusit alespoň o grafickou rekonstrukci obličeje.

5.2. Autentičnost ostatků.

     Dochované historické listiny i výsledky antropologického zkoumání dokazují, že lebka uchovávaná v Praze patří ke skeletu uloženému v olověné rakvi v bazilice sv. Justiny v Padově. Autentičnost lebky v pražské katedrále - zda je skutečně lebkou sv. Lukáše - závisí tedy na autentičnosti padovského skeletu.

     Prokázaný vysoký věk a kostra beze stop po násilném poškození během života souhlasí s písemnými zprávami o životě sv. evangelisty Lukáše. Nález svisle rozlomené osifikované chrupavky štítné připouští možnost mučednické smrti oběšením.

     I přes několikeré stěhování a prohlížení, k němuž během staletí došlo, zachovaly se ostatky uchovávané v Padově v mimořádně kompletním stavu. Svědčí to o zvláštní pozornosti a péči, která jim byla věnována. Také oddělování některých částí z pražské lebky je třeba chápat jako dobový projev úcty, nikoli nedbalosti.

     Tyto skutečnosti nasvědčují, že se jedná skutečně o mimořádnou situaci, kdy se na konci druhého a začátku třetího tisíciletí setkáváme tváří v tvář s kosterními pozůstatky osobnosti z doby počátků šíření Kristova evangelia.

     Časové rozhraní mezi tisíciletími je sice spíše uměle vytvořená situace, protože plynutí času je souvislé a nepřetržité, a přechod do třetího tisíciletí je záležitostí, která působí především psychologicky. Přesto je to významný dějinný okamžik nejen v životě jednotlivce, ale i celého lidského společenství.

     Stojí jistě za povšimnutí, že právě v tomto období nás po celý rok provázelo při nedělních bohoslužbách Lukášovo evangelium, obracející pozornost k tématům tolik potřebným právě pro naši současnost.

     Jako by evangelista Lukáš znovu promluvil a sdílel s námi své osobní zkušenosti, které načerpal v prostředí, kde se Ježíšovým učedníkům „ponejprv začalo říkat křesťané“ (Sk 11, 26).

>>   Zpět na obsah článku   <<

---