Na západní stěnu kaple sv. Anny navazuje obdélný, dvoupodlažní, uzavřený prostor, s uprostřed stojícím velkým hranolovým opěrným pilířem, který zachytává tlak vnitřního silného pasu a odděluje dvě stejně velké části sklenuté samostatnými klenbami. Celá východní stěna tohoto prostoru včetně osazení klenbových konsol a část severní stěny, až za první okno v přízemí i v patře je dílem stavební huti Matyáše z Arrasu (+ 1352).
V roce 1356 přišel k rozestavěnému dílu Petr Parléř. Dokončil stavbu severní a jižní stěny ve východní části tohoto prostoru, a z již připravených profilovaných kamenných prvků sestavil její klenbu v intencích svého předchůdce. Stavbu západní části i její klenbu budoval už podle vlastních představ, i když se musel v tvarosloví a v konstrukci klenby přizpůsobit východní polovině. Postavil také střední pilíř, který musel přizpůsobit tvaru navržené klenby.
Klenba
Společným znakem klenby východní i západní části je do té doby u nás nezvyklá konstrukce s vodorovnou středovou plochou, kde středový kříž žeber zcela ztratil nosnou funkci, a každá z nich je zakončena visutým svorníkem na sloupku a volných žebrech. 1
Východní pole je zaklenuto složitějším hvězdovým obrazcem a má mohutnější žebra, profilovaná obdobně jako žebra kleneb v Matyášových kaplích a v ochozu chóru. Dolů ke svorníku spadají jen čtyři žebra, ale působí těžším dojmem díky složitému obrazci ve vrcholu nad nimi.[1] 2
Naproti tomu nad západním polem se lehce klene jednoduchá klenba, složená ze čtyř křížových polí, žebra jsou subtilnější a jejich profil bývá označován jako mezistupeň mezi arrasovskými a parléřovskými žebry v katedrále. Díky subtilnějším žebrům a jednoduššímu klenebnímu vzorci, i přes dvojnásobný počet volně ke svorníku spadajících žeber, působí tato klenba lehčím, elegantnějším dojmem jakoby v prostoru rozložené sítě. 3
Síň v prvním patře
V severozápadním rohu vestavěné šnekové schodiště vede do prostoru v prvním poschodí. Vstup do tohoto schodiště uzavírají původní, zpředu železem pobité dveře, opatřené kovanou petlicí pro použití visacího zámku. 4 Na zadní straně těchto dveří 5 lze vidět silné nahrubo opracované fošny zpevněné dvěma dřevěnými svlaky, dva vodorovně upevněné kované železné panty a původní zámek. Hned za dveřmi je vpravo ve zdi vsazený starý ocelový trezor.
Horní síň má stejně velký půdorys jako dolejší prostor, je však nižší a její strop tvoří dvě pole jednoduché křížové klenby.[2] V jižní stěně jsou osazeny dva půlkruhové portálky, které kdysi vedly na pavlač, odkud byly věřícím ukazovány vzácné relikviáře s ostatky svatých.[3] 6
Prostor pro ukládání bohoslužebných předmětů
Už samo označení tohoto prostoru jako „sakristie“ naznačuje, že to je prostor určený k ukládání bohoslužebných předmětů; a skutečně tomu tak od počátku až do současné doby vždy bylo. Seznamům zde ukládaných věcí se říkalo Inventář kostela svatého Víta; a v nejstarších dochovaných inventářích ze 14. století (1354, 1355, 1365, 1368, 1374, 1387) bylo původně zapisováno všechno, co kostelu patřilo.[4]
Přízemí této sakristie sloužilo od počátku k uchovávání bohoslužebných předmětů, oděvů a knih, běžně používaných při slavení bohoslužeb. Síň v patře, nad klenbami, byla určena pro uložení méně často užívaných liturgických předmětů, relikviářů a dalších památných předmětů vztahujících se k ostatkům svatých, zpočátku také archiválií a knih. Notářský zápis testamentu hradeckého arcijáhna Adama Beneše z Nežetic, pořízený 3. ledna 1414, se výslovně zmiňuje i o knihách určených pro studium.[5] Relikviáře s ostatky svatých a další předměty patřící do souboru chrámového pokladu zůstaly v této staré klenotnici až do roku 1930, kdy byly 26., 28. a 30. června přestěhovány do samostatné chrámové pokladnice vybudované v nové části katedrály. Po jejich instalování v nově pořízených skříních, sepsání nového inventáře a vydání katalogu pro návštěvníky byly zpřístupněny veřejnosti.[6]
V časově navazující době (1362-1367) zbudoval Petr Parléř nad klenbou jižní portálové předsíně katedrály další prostor, který sloužil jako sakristie při kapli svatého Václava.[7] Uchovávaly se tu většinou vzácnější, méně často používané předměty a bohoslužebná roucha, zejména pokud patřily k souboru Svatovítského pokladu, včetně českých korunovačních klenotů.[8] Po korunovaci Leopolda II. českým králem, 6. září 1791, však začal být tento prostor vyhrazen pouze pro uchovávání korunovačních klenotů, a proto začal být označován jako „korunní komora“; v té době začala také tradice sedmi klíčníků. Inventář z konce 15. století uvádí, že zde byly též některé knihy a archiválie.[9]
Do obou těchto gotických sakristií bylo možno postupně přestěhovávat tyto předměty, teprve v roce 1362 a 1367, kdy je Petr Parléř stavebně dokončil. Předtím byly uložené v sakristii Spytihněvovy románské baziliky, která se nacházela vedle její severní chrámové lodi, mezi západní stěnou přilehlého ambitu a kaplí svatého Tomáše.7 V roce 1252 ji nechal kapitulní děkan Vít[10] rozšířit o druhé patro a zbudoval v její dolní části oltář; pražský biskup Mikuláš pak 21. května 1252 zasvětil tento prostor v sakristii románské baziliky jako kapli ke cti sv. archanděla Michaela.[11]
Oltář svatého archanděla Michaela
Podobně jako v sakristii románské baziliky byl v dolní části gotické dvoupatrové sakristie založen oltář zasvěcený svatému archandělu Michaelovi, jiným svatým andělům, svatému Šebestiánovi a všem svatým,[12] označovaný někdy též jako „altare Angelorum“. Na plánku katedrály z roku 1419[13] byl tento oltář zakreslen uprostřed při východní stěně. 8Této sakristii se pak začalo říkat také „kaple svatého Michala“.
Při kalvínském pustošení katedrály, v prosinci 1619, ani tento oltář neuniknul zhanobení. Teprve 14. srpna 1621 došlo k jeho rekonciliaci a zasvěcení ke cti svatého archanděla Michaela a svatých Šebestiána a Rocha; arcibiskup Jan Lohelius přitom do něj vložil ostatky svatých Šebestiána, Kosmy a Damiána, apoštola Tomáše, Vavřince, Barbory a papeže Marcelina.[14] Na místě, kde stál tento oltář, stojí dnes skříň na ukládání parament a dalších bohoslužebných potřeb, nově pořízená kolem roku 1720.
Při dostavbě katedrály byl v její nové části, v přízemí pod novou chrámovou pokladnicí, vedle chórové kaple vybudován další úložní prostor označovaný jako nová sakristie. Této původní gotické sakristii se pak začalo říkat stará sakristie.
Okna dnešní gotické sakristie
Denní světlo přichází do dnešní gotické sakristie hrotitými okny umístěnými v severní stěně, dvěma v její východní polovině a jedním v západní. V přízemí jsou tato okna větší, v nižším prostoru v patře nad klenbou jsou menší. Na jaře roku 1935 byla do původního kamenného ostění vsazena nová okna zasklená bezbarvými skleněnými destičkami zasazenými do olova. 9 Zároveň zde byly staré kabely elektrického osvětlení nahrazeny novými a byly důkladně vyspraveny a očištěny stěny i kamenné žebroví; malíř Al. Mezr zpatinoval všechny klenbové plochy do stejného tónu; a byla položena nová vlysová podlaha na betonovém základě.[15]
V horní síni byly okenní kružby opraveny a okna nově zasklena už během rozsáhlých oprav, které tam probíhaly v roce 1931.[16]
Skříně na ukládání parament a dalších bohoslužebných potřeb
Při východní a západní stěně jsou barokní skříně (typu kredence), z let 1715 až 1720, obě jsou vyrobené z ořechového dřeva a očkovaného javoru, dvoupatrové, bohatě intarzované. Skříň u východní stěny 10 (d. 253 cm, š. 115 cm, v. 250 cm) má trojdílnou spodní část s širokou odkládací plochou a uvnitř je opatřena zásuvkami, střední díl uzavírají dvojkřídlová dvířka, oba boční díly mají dvířka jednokřídlová; její horní část je třídílná, s jednokřídlovými dvířky, na prostředních dvířkách s vypouklým středem je intarzovaný znak svatovítské kapituly a nad nimi se klene obloukový nástavec. Také skříň u západní stěny 11 (d. 320 cm, š. 115 cm, v. 250 cm) má dolní část s širokou odkládací plochou, je rozdělená na dvě půlky, obě uzavřené dvoukřídlovými dvířky; její horní část rozděluje šest pilastrů na pět dílů s jednokřídlovými dvířky, střední díl této horní části je značně vyvýšený a jeho vypouklá dvířka zdobí intarzovaný znak svatovítské kapituly. Na obou skříních jsou uprostřed nad jejich vyvýšenými středy umístěné později přidané křížky. Vpravo od skříně u západní stěny jsou na stojanu zavěšené kadidelnice a na stěně je pískovcová konzola[17] s nádobou na svěcenou vodu pro doplňování kropenek u vchodů. 12
Skříně při severní a jižní stěně východní poloviny sakristie jsou novější (z konce 19. a začátku 20. století). Obě jsou zhotovené z mořeného dubu. Skříň u severní stěny 13 (d. 580 cm, š. 102 cm, v. 225 cm) má pět oddílů, nad její dolní částí je dlouhá odkládací plocha a střední oddíl horní visuté části je vyvýšený vyklenutým obloukem. Vedle této skříně jsou k pilíři uprostřed severní stěny připevněné držáky pro uchycení procesionálního kříže a berly. Skříň u jižní stěny 14 (d. 650 cm, š. 70 cm, v. 225 cm) má sedm oddílů, uzavřených v dolní i horní polovině samostatnými dvířky; nad středním oddílem vymezeným dvěma polosloupky z černého dřeva jsou dva volutové nástavce, po stranách ostatních šesti oddílů jsou černé pilastry.
Někdy před koncem poloviny 20. století byl uprostřed východní části přisazen ke středovému pilíři pult (d. 230 cm, š. 107 cm, v. 98 cm) se čtyřmi velkými plochými zásuvkami (d. 135 cm, š. 100 cm. v. 20 cm) a nad nimi odkládací plocha se silným korkovým povrchem. Následně byl tento přístavek ještě prodloužen ve stejné šířce a výšce směrem do západní části sakristie o dalších 105 cm. 15
Obrazy na stěnách sakristie
Na východní a jižní stěně jsou zavěšené velké portréty, olej na plátně, 20 pražských arcibiskupů, v pořadí od dvanáctého do třicátého druhého - z let 1612 až 1941:
Jan Lohelius (12. - 1612–1622)[18] 16
Arnošt Vojtěch hrabě z Harrachu (13. - 1623–1667) - kardinál[19] 17
Matouš Ferdinand Sobek (Zoubek) z Bílenberka (15. - 1669–1675)[20] 18
Jan Bedřich hrabě z Valdštejna (16. - 1675–1694)[21] 19
Jan Josef hrabě Breuner (17. - 1695–1710)[22] 20
Ferdinand hrabě Khünburg (18. - 1713–1731)[23] 21
Daniel Josef Mayer z Mayernu (19. - 1732–1733)[24] 22
Jan Mořic Gustav hrabě z Manderscheid–Blankenheimu (20. - 1733–1763)[25] 23
Antonín Petr hrabě Příchovský z Příchovic (21. - 1764–1793)[26] 24
Vilém Florentin kníže Salm-Salm (22. - 1793–1810)[27] 25
Václav Leopold Chlumčanský z Přestavlk a Chlumčan (23. - 1815–1830)[28] 26
Alois Josef hrabě Krakovský z Kolovrat (24. - 1831–1833)[29] 27
Ondřej Alois Ankwicz ze Skarbek–Peslawice (25. - 1834–1838)[30] 28
Alois Josef svobodný pán Schrenk (26. - 1838–1849)[31] 29
Bedřich Josef kníže Schwarzenberg (27. - 1849–1885) - kardinál[32] 30
František de Paula hrabě Schönborn (28. - 1885–1899) - kardinál[33] 31
Lev Skrbenský, svobodný pán z Hříště (29. - 1899–1916) - kardinál[34] 32
Pavel hrabě Huyn (30. - 1916–1919)[35] 33
František Kordač (31. - 1919–1931)[36] 34
Karel Kašpar (32. - 1931–1941) - kardinál[37] 35
Na severní stěně visí menší obrazy (zvětšené fotografie – pod sklem v dřevěných rámečcích) dalších pražských arcibiskupů, v pořadí od třicátého třetího do třicátého šestého:
Josef Beran (33. 1946–1969) - kardinál 36
František Tomášek (34. - 1977–1991) - kardinál 37
Miloslav Vlk (35. - 1991–2010) - kardinál 38
Dominik Duka (36. - 2010–201 ) - kardinál 39
Na západní stěně visí dva stejně velké (š. 104 cm, v. 175 cm) barokní obrazy, olej na plátně ----- sv. Václav 40 a sv. Ludmila 41 - z doby kolem roku 1700 - za autora je považován Jan Jiří Heinsch (1647-1712), malíř svou tvorbou blízký Karlu Škrétovi.[38] Dříve visely tyto obrazy po stranách bývalého náhrobního oltáře sv. Víta v ochozu katedrály za hlavním oltářem naproti kapli Navštívení Panny Marie.
Vchod do sakristie
Portál, kterým se vstupuje do sakristie, má mezi vodorovným nadpražím nad dveřmi a hrotitým gotickým obloukem na ploše tympanonu vsazenou kamennou kružbu, naznačující nástup mnohotvárných dynamických Parléřových kompozic, jejichž škála se pak neustále rozvíjela a obměňovala v jeho další tvorbě.
Jednodílné dubové dveře (v. 314 cm, š. 185 cm) ve stylu romantické gotiky z 1. poloviny 19. století, s pozdním empirovým mosazným kováním (klikou, štítky a zámky), jsou v horní polovině zasklené. 42
Hned za nimi jsou uvnitř ze sakristie k nim těsně přiléhající staré, rovněž jednodílné dveře (z doby před rokem 1385), sestavené ze šesti dubových fošen vpředu přepásaných pěti železnými pásy, z nichž 1., 3. a 5. tvoří zároveň závěsné panty; malé okénko kryje kovaná železná mřížka. 43 Zadní strana těchto dveří je zpevněná dvěma železnými pásy a čtyřmi dubovými svlaky; jsou opatřeny třemi původními zámky, z nichž střední je zaklapovací, a nahoře nad nimi je železné zastrkovadlo. 44
Před sakristií stojí vpravo vedle vchodu velká mramorová kropenka (v. 107 cm, š. 60 cm) z poloviny 17. století. Nad ní visí ve výši tří metrů zvonek, ovládaný dlouhým železným táhlem.
Socha archanděla Michaela
Na kamenné gotické konzole, umístěné na stěně po pravé straně vstupního portálu, stojí raně barokní plastika archanděla Michaela bojujícího s ďáblem ležícím pod jeho nohama; jihoněmecká práce ze 17. století, řezaná z lipového dřeva, polychromovaná a částečně zlacená.[39] 45
Trojdílná zpovědnice
Ke stěně mezi vchodem do sakristie a kaplí sv. Anny je přisazena trojdílná barokní zpovědnice z let 1705-1720. 46 V úrovni horní římsy je vysoká 220 cm, široká 570 cm a hluboká 80 cm. Je zhotovená z mořeného dubu, zpředu členěná olšovými pilastry se zlacenými hlavicemi, nahoře nad římsou zdobená vyřezávaným ornamentem. Nad každým ze tří míst pro zpovědníky vystupují dekorativní nástavce, do nichž jsou vsazeny oválné medailony s obrázky biblických kajícníků - zleva: účtování s dlužníky (Mt 18, 23-34) 47 ; farizeus a celník v chrámu (Lk 18, 9-14) 48 ; návrat marnotratného syna (Lk 15, 18-21) 49 .
Při předlažbě severní části ochozu a pro archeologický průzkum bylo třeba odsunout tuto trojdílnou barokní zpovědnici a přitom byly 7., 8. a 9. srpna 1928 při stěně sakristie objeveny původní hroby prvních stavitelů této gotické katedrály, Matyáše z Arrasu (+1352) a Petra Parléře (+1399), zakryté pískovcovými náhrobními deskami; od roku 1929 jsou jejich nalezené kosterní pozůstatky natrvalo uloženy v kapli sv. Marie Magdalény.[40]
Obrazy na vnější zdi staré sakristie
Nad zpovědnicí visí raně barokní obraz „Triumfální průvod Kristův“ 50 ze začátku 17. století, olej na plátně (v. 90 cm, š. 352 cm) malovaný podle Titianovy předlohy (možná dílo Matyáše Mayera[41]). Vpředu kráčejí Adam a Eva, za nimi patriarchové, proroci, Sibyly, trubači, sv. Jan Křtitel nesoucí kříž; dále evangelisté ve svých symbolických podobách táhnoucí vůz, na němž sedí Kristus a jehož kola otáčejí sv. církevní Otcové; za vozem kráčí sbor apoštolů, mučedníci (sem zařadil český malíř i sv. Václava) a vyznavači. Všude je hojně vysvětlujících latinských nápisů a dole v kartušovaném orámování jsou uváděny příslušné biblické citáty.[42]
Nad tímto obrazem visí od roku 1918 barokní obraz českého malíře škrétovské školy „Sv. Mořic“,[43] olej na plátně, z počátku 18. století,51 jako autor je uváděn Jan Kryštof Liška.[44]
Vlevo od vchodu do sakristie visíval až do sedmdesátých let 19. století obraz Ukřižování, představující Kalvárii s městem Jeruzalémem v pozadí.[45] Od roku 1918 zde visí obraz českého barokního malíře Petra Brandla (1668-1735) „Křest Krista“, 52 olej na plátně (v. 241 cm, š. 127 cm), z roku 1722.[46]
Nad tímto obrazem visí obraz „Navštívení Panny Marie“ 53 od Jana Jiřího Heringa (1587-1644), raně barokního malíře působícího v porudolfínské Praze, signovaný jeho jménem: I. Häring Pinxit, olej na plátně (v. 207 cm, š. 118 cm).
Mezi zničenými nebo nezvěstnými obrazy je uváděn obraz „Sv. Václav s pozadím města Plzně“ 54 od neznámého mistra, z roku 1682, který věnovali plzeňští měšťané.[47] Jedná se patrně o obraz znázorňující vedutu Plzně se sv. Václavem, olej na plátně, plzeňský malíř Jan Maxmilián Seeblumer ho dokončil v roce 1672; obraz byl původně určený pro pražskou katedrálu - nyní se nachází v Západočeském muzeu v Plzni, oddělení starších dějin, i. č. G 182.[48]
[1] Volně dolů visící růžici tohoto svorníku bylo nutné na jaře roku 1906 nahradit její novou kopií - srov. Ročník Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském za správní rok od 1. ledna do 31. prosince 1906, str. 9, Praha 1907.
[2] Tyto klenby a střecha nad nimi zůstávaly až do roku 1931 původní, i když při sesedání základů směrem k Jelenímu příkopu už ve 14. století a zejména pak při velkém požáru v roce 1541 tu docházelo ke značnému poškození. Teprve po přestěhování zde už od počátku shromažďovaných předmětů do nově vybudované chrámové pokladnice bylo možné opravit široké trhliny a zlomy kvádrového zdiva, obnovit tlakem rozdrcená a přetrhaná žebra klenby, celou klenbu rozebrat a znovu sesadit. Byly opraveny okenní kružby, okna nově zasklena a osazeny mříže. Nad celým prostorem byl postaven nový trámový krov. Po stavebním zajištění staré klenotnice byly též vyspraveny stěny uvnitř točitého schodiště a 36 kamenných stupňů vyměněno za nové. - Srov. Výroční zpráva Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském za správní rok 1931, str. 7-9, Praha 1932.
[3] Náhled této rekonstrukce připravili: Petr Chotěbor a Petr Měchura - srov. Ivana Kyzourová, Matka a Syn. Gotické madony a veraikony z katedrály sv. Víta v Praze, katalog výstavy, str. 26, Praha 2014.
[4] Srov. Antonín Podlaha a Eduard Šittler, Chrámový poklad u sv. Víta v Praze, jeho dějiny a popis, část III. Staré inventáře chrámu Svatovítského, str. I-LVII, Praha 1903.
[5] Srov. Testamentum Mgri Adami de Nežetic, Archiv metropolitní kapituly, sign. 732-XXVI,1; Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque prelatorum s. metropolitanae ecclesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempora, ed. Dr. Antonín Podlaha, in: Editiones archivii et bibliothecae s. f. metropolitani capituli Pragensis, op. X, pag. 68-76, Pragae 1912.
[6] Srov. Ilustrovaný katalog pokladu chrámu sv. Víta v Praze, sestavil Dr. Antonín Podlaha, nákladem v. v. metropolitní kapituly v Praze, 1930, 19482.
[7] Gotická přestavba kaple svatého Václava byla dokončena a arcibiskup Jan Očko z Vlašimi ji slavnostně znovu zasvětil 30. listopadu 1367, s tím, že výročí se bude slavit podle dřívějšího zasvěcení 11. září - srov. Cronica Ecclesiae Pragensis Benessii Krabice de Weitmile , lib. IV, ed. František Martin Pelcl a Josef Dobrovský, in: Scriptores rerum Bohemicarum e Bibliotheca Ecclesiae Metropolitanae Pragensis, II, pag. 392, Pragae 1784; a Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], IV, str. 535-536, Praae 1884.
[8] Císař Ferdinand III. ukryl v roce 1637české korunovační klenoty ve Vídni, aby je uchránil před švédskými vojáky. Dekretem z 26. srpna 1790 souhlasil císař Leopold II., aby české korunovační klenoty byly navráceny do Prahy. V následujícím roce pak byly přivezeny a uloženy opět v sakristii při kapli svatého Václava.
[9] Srov. Antonín Podlaha a Eduard Šittler, Chrámový poklad u sv. Víta v Praze, jeho dějiny a popis, část III. Staré inventáře chrámu Svatovítského, str. LXXXVII, Praha 1903.
[10] Kanovníkem Svatovítské kapituly se stal 31. prosince 1235, kapitulním děkanem 1241 - srov. Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque prelatorum s. metropolitanae ecclesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempora, ed. Dr. Antonín Podlaha, in: Editiones archivii et bibliothecae s. f. metropolitani capituli Pragensis, op. X, pag. 11-15, Pragae 1912; srov. též Thomas Joannes Pessina de Czechorod, Phosphorus septicornis, stella alias matutina. Hoc est Sanctae Metropolitanae Divi Viti Ecclesiae Pragensis majestas et gloria, Radius V., pag. 566-571, Pragae 1673.
[11] Srov. Continuatores Cosmae, ed. František Martin Pelcl a Josef Dobrovský, in: Scriptores rerum Bohemicarum e Bibliotheca Ecclesiae Metropolitanae Pragensis, tom. I, pag. 382. 412, Pragae 1783; Letopisy české od roku 1196 do roku 1278 [Annales Bohemiae 1196-1278], ed. Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], II, str. 289.322, Praha 1874.
[12] Donátorem byl 4. ledna 1402 Hanuš Kaplíř ze Sulevic - srov. Libri erectionum VI, n. 141. fol. 267-270: ed. Dr. Antonín Podlaha, Pragae 1927.
[13] Srov. Chrám sv. Víta nové stavby v roce 1419 (půdorys katedrály s označením oltářů), in: Wáczlaw Wladiwoj Tomek, Základy starého místopisu pražského, Praha 1872.
[14] Thomas Joannes Pessina de Czechorod, Phosphorus septicornis, stella alias matutina. Hoc est Sanctae Metropolitanae Divi Viti Ecclesiae Pragensis majestas et gloria, Radius III., pag. 386, Pragae 1673.
Jan Florian Hammerschmid (1652-1735) v jednom ze svých rukopisů (někdy na přelomu 17. a 18. století) k této zprávě o rekonciliaci oltářů dodává: „Před několika lety byl v této kapli zřízen nový oltář“ - srov. Sacra Metropolitana Ecclesia Divi Viti, kapitulní archiv sign. G 52 - cituje Antonín Podlaha ve svém článku Vnitřek chrámu sv. Víta v Praze ve druhé polovici XVII. a ve století XVIII., in: Památky archeologické a místopisné, díl XXII., sl. 84, Praha 1908.
[15] Srov. Výroční zpráva Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském za správní rok 1935, str. 10, Praha 1936.
[16] Srov. Výroční zpráva Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském za správní rok 1931, str. 8, Praha 1932.
[17] Tato konzola sem byla osazena při stavebních úpravách na jaře 1935 - srov. Výroční zpráva Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském za správní rok 1935, str. 10, Praha 1936.
[18] Autor neznámý, doba vzniku: 1845-1855, rozměry: š. 80 cm, v. 118 cm.
[19] Autor neznámý, doba vzniku: 1845-1855, rozměry: š. 91 cm, v. 116 cm.
Jako 14. pražský arcibiskup byl v prosinci 1667 jmenován Jan Vilém hrabě Libštejnský z Kolovrat, ještě před vysvěcením však 31. května 1668 zemřel.
[20] Autor neznámý, doba vzniku: 1845-1855, rozměry: š. 91 cm, v. 118 cm.
[21] Autor neznámý, doba vzniku: 1845-1855, rozměry: š. 90 cm, v. 117 cm.
[22] Autor neznámý, doba vzniku: 1845-1855, rozměry: š. 90 cm, v. 115 cm.
[23] Autor neznámý, doba vzniku: 1845-1855, rozměry: š. 91 cm, v. 115 cm.
[24] Autor neznámý, doba vzniku: 1. polovina 19. století, rozměry: š. 90 cm, v. 115 cm.
Jako jeho nástupce byl na pražský arcibiskupský stolec jmenován tehdejší litoměřický biskup Jan Adam Vratislav z Mitrovic, ten však ještě před papežským potvrzením, 2. června 1733 zemřel.
[25] Autor neznámý, doba vzniku: 2. třetina18. století, rozměry: š. 89 cm, v. 113 cm.
[26] Autor neznámý, doba vzniku: 19. století, rozměry: š. 90 cm, v. 122 cm.
[27]Autor neznámý, doba vzniku: začátek 19. století, rozměry: š. 90 cm, v. 121 cm.
[28] Autor neznámý, doba vzniku: 1. polovina 19. století, rozměry: š. 90 cm, v. 122 cm.
[29] Autor: Antonín Machek, doba vzniku: 1832, rozměry: š. 83 cm, v. 108 cm. (Vpravo dole sign. 1832 A. Machek fecit.)
[30] Autor neznámý, doba vzniku: 1833, rozměry: š. 103 cm, v. 127 cm.
[31] Autor: Antonín Prokop Fiala, doba vzniku: 1839, rozměry: š. 82 cm, v. 103 cm.
[32] Autor neznámý, doba vzniku: 1850-1855, rozměry: š. 81cm, v. 102 cm.
[33] Autor: František Ženíšek, doba vzniku: konec 19. století, rozměry: š. 82 cm, v. 105 cm.
[34] Autor: František Klimeš, doba vzniku: 1903, rozměry: š. 77 cm, v. 107 cm.
[35] Autor: Sigmund Rudl, doba vzniku: 1. polovina 20. století, rozměry: š. 80 cm, v. 103 cm.
[36] Autor: Rudolf Braun, doba vzniku: 1928, rozměry: š. 77 cm, v. 105 cm.
[37] Autor: Emanuel Knížek, doba vzniku: 1940, rozměry: š. 80 cm, v. 106 cm.
[38] Srov. Michal Šroněk, Malíř barokní zbožnosti, str. 154, 162, Praha 2006.
[39] V roce 1929 byla tato socha nalezena v depozitáři kdysi odstraněného chrámového inventáře; opravu velmi poškozených rukou a křídel provedl tehdy akad. sochař, řezbář a restaurátor Jan Vasilij Čermák. - Srov. Výroční zpráva Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském za správní rok 1929, str. 10, Praha 1930.
[40] Další informace o jejich objevení a novém uložení jsou uvedeny v pojednání o zdejší kapli sv. Marie Magdalény.
[41] Srov. Umělecké památky Prahy, Pražský hrad a Hradčany, kolektiv autorů za vedení a redakce Pavla Vlčka, str. 109, Academia, Praha 2000.
[42] Srov. Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století, Král. hlavní město Praha: Hradčany, I. Metropolitní chrám sv. Víta v Praze, str. 247, ed. Antonín Podlaha a Kamil Hilbert, Praha 1906.
[43] Byl sem přenesen z depozitáře při bazilice sv. Jiří spolu s dalšími obrazy Křest Krista a Navštívení Panny Marie, které tam byly uloženy během dostavby katedrály. - Srov. Výroční zpráva Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském za správní rok 1918, str. 17, Praha 1919.
[44] Srov. Jaromír Neumann, Jan Kryštof Liška, in: Umění 15, 1967, str. 280-281.
[45] Bližší informace o tomto obrazu jsou uvedeny v pojednání o dnešní kapli sv. Kříže, kam byl v roce 1918 po navrácení z depozitáře při bazilice sv. Jiří zpět do katedrály zavěšen - srov. Výroční zpráva Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském za správní rok 1918, str. 17, Praha 1919.
[46] V archivu pražské metropolitní kapituly je uložena datovaná smlouva s malířem o dodání tohoto obrazu - srov. Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století, Král. hlavní město Praha: Hradčany, I. Metropolitní chrám sv. Víta v Praze, str. 251, ed. Antonín Podlaha a Kamil Hilbert, Praha 1906.
[47] Srov. Rudolf Rouček, Chrám sv. Víta - dějiny a průvodce, str. 67, Praha 1948.
[48] Srov. Marie Malivánková Wasková, Jaroslav Douša a kolektiv autorů, Dějiny města Plzně 1. Do roku 1788, str. 685- 686.689.832, Plzeň 2014 - s odkazem na: Ladislav Lábek, Plzeňský votivní obraz sv. Václava z roku 1672, in: Plzeňsko 11, str. 90-96, 109-111, Plzeň 1929. Odpovídá tomu též chronogram v nápisu: S.WenCesLao fLorI regIo Ut fLoreant fLores aUstrIae prInCIpI aC patrono regnI pIo pro rege pIo et IUsto LeopoLDo et regno VoVebat Vetero CathoLICa pLsna et hoC prototIpon pUro affeCtU patrono sUo pII gratIqUe obseqVII ergo offerebat.
Fotogalerie