Pražská svatovítská kapitula je veřejnou právnickou osobou, kterou tvoří sbor kněží, ustanovený, aby v katedrále vykonával slavnější liturgické funkce a plnil povinnosti uložené právem či diecézním biskupem. V současné době je to v Čechách nejstarší instituce s nepřerušenou kontinuitou.

      Metropolitní kapitulu u sv. Víta tvoří čtyři prelatury (probošt, děkan, arcijáhen a scholastik) a osm sídelních kanonikátů: kustos, kantor, senior, kazatel-děkan od sv. Apolináře (toto označení připomíná připojení kolegiátní kapituly u sv. Apolináře k metropolitní kapitule) a kazatelé I., II., III., IV., zvaní též svatojánští.[1] Místo probošta a děkana je obsazováno volbou. Ostatní následují podle doby příchodu do kapituly. Podle potřeby pověřuje kapitula některé ze svých členů k plnění úkolů vyplývajících z jejího poslání.

      Počátky svatovítské kapituly lze spatřovat v kolegiu kněží (collegium cleri) při kostele svatého Víta na Pražském hradě, jimž bylo svěřeno, aby připravili vše potřebné pro zřízení samostatné diecézní správy. Zejména od doby, kdy Boleslav II. předložil prostřednictvím své sestry, svatojiřské abatyše Mlady, papeži Janu XIII. žádost o zřízení biskupského sídla v Praze a papež tento jeho úmysl schválil.[2] 

      Když se po roce 973 stala Praha biskupským sídlem podléhajícím mohučskému metropolitovi, stalo se zmíněné kolegium svatovítských kněží katedrální kapitulou. Zakládací listina se nezachovala. Už od konce 10. století objevují se však v historických dokumentech jména s označeními: probošt, děkan, arcijáhen, scholastik, kanovník pražského kostela.[3]

      Od začátku 13. století volila svatovítská katedrální kapitula pražského biskupa. Prvním takto zvoleným byl v roce 1214 biskup Ondřej.[4] Vedle úkolů, které jí příslušely v církevní oblasti, měla svatovítská kapitula zároveň také kulturně vzdělávací poslání. Až do založení pražské Karlovy univerzity spravovala svatovítská kapitula katedrální školu. Vyučující měli titul "mistr" a byli mezi nimi vynikající učenci evropského věhlasu. Škola při pražské katedrále zahájila činnost hned po zřízení biskupství. První pražští biskupové byli vybíráni z příslušníků benediktinského řádu, který na vzdělání kladl velký důraz, proto dbali, aby jejich katedrální škola měla úroveň. Svědčí o tom zpráva, že v letech 1008-1018, tedy pouhých 35 let po zřízení biskupství, působil v Praze slavný mistr Hubald z Lutychu.

      Reforma katedrální kapituly, provedená v letech 1068-1098 učeným proboštem Markem[5], se týkala v nemalé míře i školy. Přítelem prvního českého kronikáře, kapitulního děkana Kosmy, byl ředitel školy, kanovník a arcikněz Gervasius.[6] Titul scholastika se v Praze vyskytuje ponejprv r. 1203 a pravidelně od r. 1234.

      V bouřlivém roce 1248 pražské katedrální studium zaniklo, ale už za vlády Přemysla Otakara II. bylo obnoveno a znamenitě se povzneslo. Kolem roku 1271 tu působili tři rodilí Češi: mistři Očko a Bohumil přednášeli gramatiku a logiku, mistr Řehoř z Valdeka,[7] pozdější pražský biskup, vykládal přírodovědecké spisy Aristotelovy (De natura). Dobře bylo postaráno i o potřebnou literaturu.

      Vyučující měli titul "mistr" a byli mezi nimi vynikající učenci evropského věhlasu. Svou úrovní připomínala svatovítská škola již skutečné univerzitní studium. Proto přitahovala i studenty z okolních zemí. Studoval na ní např. budoucí admontský opat Engelbert a pozdější bavorský kronikář a opat Fürstenfeldského kláštera Volkmar.

      V roce 1347 začala tato katedrální škola působit už také formálně jako univerzita se dvěma fakultami – filozofickou a teologickou, které se o rok později, po přidání dalších dvou fakult, staly součástí Univerzity Karlovy. Od té doby až do současnosti působí na Karlově univerzitě někteří členové pražské metropolitní kapituly jako profesoři. Někteří z nich byli voleni i do funkce rektora univerzity.

      V roce 1343 zvolila svatovítská kapitula svého děkana Arnošta z Pardubic pražským biskupem, a ten se hned v následujícím roce stal prvním pražským arcibiskupem. Pražská katedrála se tak stala metropolitním kostelem a svatovítská kapitula kapitulou metropolitní. Novému uspořádání církevní správy bylo třeba přizpůsobit i po­stavení a činnost metropolitní kapituly. Tuto novou situaci zachycují její nejstarší písemně dochované stanovy z 18. listopadu 1350.[8]

      Svatovítská kapitula zůstala ve spojení s Apoštolským stolcem a spravovala arcidiecézi prostřednictvím volených administrátorů i během dlouhého uprázdnění pražského arcibiskupského stolce v letech 1421 až 1561. Od té doby užívá kapitula ve svém názvu označení "vždy věrná". Císař Karel VI. potvrdil reskriptem ze dne 13. 5. 1715 právo kapituly vkládat tato slova do oficiálního názvu a přikázal všem úřadům, aby v korespondenci s pražskou metropolitní kapitulou tohoto rozšířeného titulu užívali.[9] Kapitule byla udělována četná církevní[10] i státní privilegia, její probošt a děkan měli titul „první a druhý prelát českého království“, pokud neměli biskupské svěcení, býval jim Apoštolským stolcem udělován titul apoštolského protonotáře a některým dalším kapitulárům titul papežského preláta.

      Ani později nepřestala kapitula plnit své kulturně výchovné poslání. Mnozí z jejích členů se svou činností významným způsobem podíleli na rozvoji národní kultury; někteří se zúčastnili práce také v mezinárodních institucích. Často z nich byli vybíráni také kandidáti při jmenování biskupů a působili i v jiných diecézích.

      Mnozí členové kapituly se věnovali literární tvorbě. Vedle prvního českého kronikáře, kapitulního děkana Kosmy[11], jeho současníka kapitulního probošta Marka patří mezi ty nejznámější například kapitulní děkani Vít[12], Arnošt z Pardubic[13], Tomáš Jan Pešina z Čechorodu,[14] Antonín Podlaha[15]; kapitulní probošti Jan Ignác Dlouhoveský[16] a Mikuláš Tomek[17]. Někteří kanovníci významně přispěli též k rozvoji jiných než historických oborů. Například Dr. Karel Schuster přednášel na univerzitě botaniku a napsal několik odborných pojednání z tohoto oboru.[18]

      Knihy shromažďované svatovítskou kapitulou sloužily pro osobní studium jejích členů a pro její katedrální školu. Z odkazů jednotlivých členů metropolitní kapituly postupně vznikla knihovna, která patří k nejstarším a nejvzácnějším historickým knihovnám v České republice. Mezi rukopisnými kodexy se nachází ze 6. století uchovávané Fragmentum evangelii s. Marci, sign. Cim 1,[19] a v oddělení historického archivu je nejstarší dochovaný originál pergamenové listiny z roku 1177,[20] ale jsou tu i opisy starších listin. Oddělení inkunábulí obsahuje celkem 1260 prvotisků, z toho tři česky, svázaných ve 678 svazcích;[21] několik dalších prvotisků se nachází též mezi starými tisky, většinou vevázané v některých konvolutech. V současné době se v knihovně pracuje na přípravě digitalizovaného katalogu, který by postupně měl být zpřístupňován na internetu.

      Velkou pozornost věnovala metropolitní kapitula také vydavatelské činnosti. Po poradě s národním buditelem J. V. Kamarýtem založila v roce 1831 vzdělavatelskou edici „Dědictví svatojánské“,[22] později (1861) pak pro náročnější publikace vědeckého charakteru „Dědictví svatoprokopské“[23] a pro vydávání archiválií a starých rukopisů „Editiones Archivii et Bibliothecae S. F. Metropolitani capituli Pragensis“.[24] Činnost těchto edicí byla ukončena až po únoru 1948.

      Stavbu nové gotické katedrály řídili kanovníci metropolitní kapituly – z počátku s titulem „magister fabricae“[25] – jejich skulptury jsou ve vnitřním triforiu katedrály. Na tuto jejich činnost pak navazovali kanovníci s titulem „kanovník kustos“. Jeden z nich, Václav Michael Pešina,[26] začal v roce 1832 usilovat o založení spolku pro dostavbu katedrály. Vídeňské guberniální úřady nebyly této myšlence nakloněny, ale přece se v roce 1859 podařilo založit „Jednotu pro dostavbu“.[27] Usnesením politbyra ÚV KSČ z roku 1954 byla po projednání se Státním úřadem pro věci církevní tato „Jednota“ zrušena a 5. 7. 1954 vymazána ze spolkového rejstříku.[28]

      Kapitula jako celek i její jednotliví členové zakládali různé nadace s kulturním a sociálním posláním (např. pro nadané nemajetné studenty). K těmto nadacím patří také „Proboštské a kapitulní jubilejní podpůrné nadání“ a „Proboštské a kapitulní jubilejní nadání na úhradu bohoslužebných výloh velechrámu sv. Víta v Praze“.[29]                                            

      Své kulturně vzdělávací poslání plnila metropolitní kapitula až do poloviny minulého století, kdy byla zbavena posledních zdrojů hmotných prostředků a jen stěží se jí dařilo udržovat v provozu způsobilém stavu zbývající část obytných budov.

      Převzetím provozu katedrály a postupně také některých dalších objektů zpět do vlastní správy (od podzimu 2006 do jara 2007) bylo metropolitní kapitule umožněno, aby vedle slavení kapitulních bohoslužeb, které na rozdíl od některých jiných zemí zůstalo u nás jediným z jejích dřívějších úkolů v církevní oblasti, opět začala po půl století trvajícím přerušení plnit také své kulturně vzdělávací poslání a zprostředkovávat přístup k objektivním kulturně historickým informacím.

      Postupně byla navazována spolupráce se školami při organizování studijních návštěv katedrály v rámci výuky kulturně historických a historicko uměleckých oborů a s další­mi institucemi zabývajícími se přípravou a školením budoucích kulturních pracovníků. Byly také uzavřeny dohody s organizacemi, které připravují kvalifikované průvodce návštěvníků historických objektů, a připraveny tematické prohlídky katedrály a naukové exkurze pro školy. A ve spolupráci se Správou Pražského hradu byly připravovány některé další společné aktivity.

      Tato slibně se rozvíjející činnost, podpořená i příslibem pomoci evropských fondů pro záchranu evropského kulturního dědictví, a příprava úpravy některých objektů, aby mohlo vzniknout vhodné zázemí pro obnovení kulturně vzdělávacího působení metropolitní kapituly, musela bohužel po necelém půl roku skončit. Takto získaná další nedobrá zkušenost zanechala pochopitelně svůj vliv a nebude patrně snadné po šesti letech na tehdejší činnost opět navázat. S vědomím odpovědnosti vůči těm, kteří zde během uplynulých dnes už více než tisíc let překonávali překážky a svědomitě plnili své poslání, bude zřejmě nutné znovu se vzchopit.