Také svatovítská kapitula se rozhodla obsadit kanovnická místa uprázdněná úmrtím svých tří členů, kteří zemřeli na následky mučení ve věznicích a v koncentračních táborech:[1]

Na tato uprázdněná místa vyhlásila proto metropolitní kapitula konkurs. Zpráva o vyhlášení konkursu byla zveřejněna ve věstníku Acta archidioecesis Pragensis (ACAP, 1948, č. 1, str. 4; N. 19.288/47). Ve stanovené době (pridie Idus Februarias – tj. do 12. 2.1948) se přihlásili a poslali své žádosti s připojenými životopisy:[2]

ThDr. Václav Bartůněk, profesor gymnasia v Praze XIX-Bubeneč (n. 1899, o. 1923);

Mons. ThDr. Jan Boukal, arcibiskupský sekretář a ceremoniář (n. 1906, o. 1929);

Mons. ThDr. Josef Konůpek, profesor náboženství v Praze III (n. 1893, o. 1917);

Mons. ThDr. Jan Opatrný, profesor náboženství v Praze XII (n. 1895, o. 1919);

Mons. ThDr. JUDr. Josef Šíma, universitní profesor církevního práva (n. 1889, o. 1912).

Z těchto pěti přihlášených uchazečů vybrala metropolitní kapitula a navrhla k jmenování:

Pražský arcibiskup poslal 23. 4. 1948 jejich jména Apoštolskému stolci a doporučil, aby byli ustanoveni.[3] Když pak obdrželi jmenovací bulu potvrzující jejich ustanovení, oznámil to arcibiskupský ordinariát 13. 12. 1948 (N. O.: 232/48) Zemskému národnímu výboru v Praze - s dodatkem: „Poněvadž všichni tři působí v aktivní službě a byli po prověření uznáni za politicky spolehlivé, doufám, že ani Zemský národní výbor nebude míti námitek proti jejich jmenování.“ [4]

Zemský národní výbor si přípisem ze dne 27. 12. 1948 (č. XVIII-1-2768-1948) vyžádal doplnění dalších informací týkajících se ustanovení těch kanovníků, jejichž úmrtím se místa pro ustanovení nových uprázdnila; a arcibiskupský ordinariát odpověděl oznámením rozšířeným o požadované informace 22. 1. 1949 (N. O.: 8/49).[5]

Orgány státní správy sice i po únoru 1948 nadále vykonávaly svou činnost, jejich rozhodnutí však záviselo na stanovisku Akčních výborů Národní fronty.[6] Zemský národní výbor předal záležitost nového obsazení míst svatovítských kanovníků k projednání církevní komisi AV NF a v souvislosti s převáděním zemského uspořádání státní správy na krajské předal tuto agendu příslušnému odboru Národního výboru hl. m. Prahy.[7]

Obsah tohoto spisu se však ani po dlouhotrvajícím intensivním pátrání nepodařilo objevit.[8]

Záznam jednacího protokolu ZNV v posledním sloupci označeném jako „do spisovny dne”, uvedený s datem 19. 2. 1949, by sice mohl naznačovat, že písemná odpověď arcibiskupskému ordinariátu už mohla být připravena k odeslání, nebo i odeslána.[9] Zabavování listin z arcibiskupovy kanceláře po jeho internaci v arcibiskupském paláci[10] probíhalo ovšem dost nesystematicky, do Národního archivu se pak jen některé ojediněle a postupně dostávaly od různých institucí, které se jich před tím zmocnily. Ani v registratuře kanceláře pražské metropolitní kapituly nezůstalo nic z této korespondence, protože po zatčení a následném odsouzení tří[11] z tehdejších jejích pěti členů odnesli pracovníci Kanceláře prezidenta republiky celou složku označenou jako „Capitularia“. Takže se nedaří zjistit nic dalšího.

Jmenování tří nových kanovníků bylo sice příslušnou vatikánskou kongregací potvrzeno, ale nebyli na určená místa v kapitule instalováni. Text písemné odpovědi, pokud ji Zemský anebo Ústřední národní výbor v Praze pražskému arcibiskupskému ordinariátu poslal, by jistě mohl objasnit příčinu, proč k tomu nedošlo. Spíše než odmítnutí státního souhlasu k jejich jmenování[12] byla patrně bezprostředním a hlavním důvodem celková rychle se zhoršující situace, způsobená soustředěným tlakem na představitele církevních institucí. Během několika měsíců došlo v metropolitní kapitule k uprázdnění všech kanovnických míst a ze čtyř prelatur zůstaly obsazené pouze dvě, kapitulní děkan a scholastik, který byl současně generálním a později kapitulním vikářem pražského arcibiskupství.

 

ThDr. Václav Bartůněk, profesor náboženství v Praze XII.

Narodil se 26. června 1899 v Praze XII. Studoval na klasickém gymnasiu v Praze XIX, bohoslovecká studia absolvoval na bohoslovecké fakultě v Praze a 8. července 1923 byl v Praze vysvěcen na kněze. Od 1. září 1923 byl kaplanem ve Vraném u Slaného, od 1. září 1926 byl 1. kaplanem na Kladně, od 1. března 1930 byl kaplanem a administrátorem ve Vrapicích, od 1. srpna 1930 byl 2. kaplanem u sv. Anny v Praze, od 1. prosince 1931 byl katechetou na reálce v Praze II., Ječná, od 1. dubna 1933 byl kaplanem v Žebráku, od 1. července 1933 byl 2. kaplanem u sv. Štěpána v Praze II. 3. června 1933 dosáhl doktorátu teologie a od 1. února 1935 do roku 1945 byl profesorem gymnasia v Praze XIX- Bubeneč. Roku 1933 obdržel synodalie, 1935 konsistorní pochvalu, 1939 pochvalné uznání konsistoře, 1940 byl jmenován arcibiskupským notářem. V letech 1942-1945 vyučoval na bohosloveckém učilišti v Dolních Břežanech církevní dějiny a 1942-1948 spravoval arcibiskupský archiv, v roce 1948 působil jako profesor náboženství na reálném gymnasiu v Praze XIX, Velvarská.

Od 1. ledna 1951 do roku 1970 byl profesorem církevních dějin na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Praze-Litoměřicích, v roce 1951 byl též prosynodálním soudcem církevního soudu a prosynodálním examinátorem. Od 1. ledna 1975 byl kanovníkem a od 11. prosince 1979 do 30. března 1985 proboštem Kolegiátní kapituly u Všech svatých.

Jeho díla: Stručné dějiny kolegiátní kapituly a královské kaple Všech svatých na Pražském hradě Náboženské dějiny Kladna: Třicet jeden kladenský farář 1352–1835; Praha šest set let církevní metropolí (spoluautor František Kop); Stručné dějiny kostela sv. Michala na Starém městě pražském; Karel z Lemberka, arcibiskup pražský; Karlštejn: Zbožný odkaz otce vlasti: Dějiny kapituly a děkanství karlštejnského; 900 let Litoměřické kapituly (redigoval); Dar nad všechno zlato: sv. Cyril a Metod; Soluňští bratři: 1100 let příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Moravu (redigoval).

Zemřel 30. března 1985 v Praze a je pohřben na Vyšehradském hřbitově.

 

 

Mons. ThDr. Jan Boukal, arcibiskupský sekretář v Praze IV.

Narodil se 8. května 1906 v Praze. Gymnaziální studia vykonal na arcibiskupském gymnasiu v Praze XIX. Bohoslovecká studia absolvoval na teologické fakultě Karlovy university v Praze a 30. června 1929 byl v Praze vysvěcen na kněze. Od 1. srpna 1929 2. kaplanem ve Stříbře, od l. srpna 1931 byl l. kaplanem ve Stříbře, od 1. listopadu 1932 byl l. kaplanem na Zbraslavi, od 1. září 1934 se stal 4. dómským vikářem a kapitulním ceremoniářem, od 1. října 1936 pak 3. dómským vikářem u sv. Víta v Praze. V letech 1935-1937 pracoval též jako aktuár církevního soudu a oficiál v kanceláři konsistoře. Od 1. listopadu 1937 se stal arcibiskupským sekretářem a ceremoniářem.

V roce 1938 obdržel expositorium canonicale a v roce 1942 byl jmenován tajným komořím Jeho Svatosti. V letech 1942-1948 byl zástupcem konsistoře ve výboru Seyvalterovy útulny. V roce 1948 byl jmenován arcibiskupským komisařem pro Kongregaci Dcer sv. Františka z Assisi a zástupcem ordinariátu ve výboru Arcibiskupského gymnasia v Praze-Bubeneči.

Zemřel 5. února 1982 v Praze 1, Valentinská 12, kde jako důchodce bydlel (v bytě po prof. ThDr. PhDr. Josefu Cibulkovi) a je pohřben na Břevnovském hřbitově.

 

 

Mons. ThDr. Josef Konůpek, profesor náboženství v Praze III.

Narodil se 3.1istopadu 1893 ve Velimi. Středoškolská studia vykonal na gymnasiu v Kolíně a Hradci, kde je dokončil roku 1913. Studia bohoslovecká vykonal na bohoslovecké fakultě v Praze, 22. 3. 1935 byl promován na doktora teologie. Na kněze byl vysvěcen 8. července 1917. Od 1. září 1917 byl zatímním kaplanem v Kolíně, od 1. prosince 1917 byl kaplanem v Strašicích u Rokycan, od 1. září 1918 byl kaplanem na Zlíchově, od 1. července 1920 byl kaplanem ve Vinoři, od 1. března 1923 byl 1. kaplanem v Kralovicích, od 1. září 1923 byl kaplanem v Kostelci nad Labem, od 1. března 1924 byl 2. kaplanem v Plaňanech, od 1.1edna 1927 byl kaplanem ve Skramníkách, od 1. 1edna 1928 byl 2. kaplanem v Plaňanech, od 1. září 1930 se stal profesorem náboženství na Smíchově a v Praze III až do 31. srpna 1950, přitom vyučoval též na Santošce a na dívčím gymnasiu v Ostrovní ulici u Voršilek. Od 23. února 1935 do března 1948 byl vicerektorem koleje Arnošta z Pardubic. Od 15. ledna 1940 až do konce války v roce 1945 přednášel církevní právo a křesťanskou sociologii na bohosloveckém učilišti v Dolních Břežanech. Od 1. září 1945 do května 1948 byl lektorem křesťanské sociologie na bohoslovecké fakultě UK. V letech 1946-1949 zastával úřad defensora vinculi.

Roku 1933 obdržel synodalie, 1935 expositorium canonicale, 1945 jmenován čestným konsistorním radou, 3. února jej papež Pius XII. jmenoval tajným komořím a 14. prosince 1948 potvrdil bulou jeho jmenování kanovníkem pražské metropolitní kapituly. Od roku 1950 do 1. ledna 1961 byl administrátorem farnosti u sv. Tomáše v Praze III. Potom jako důchodce bydlel u své sestry ve Velimi, tam též 19. března 1968 zemřel a 26. března byl pohřben do rodinného hrobu. 

 

 

Mons. ThDr. Jan Opatrný, profesor náboženství Praha XII.

Narodil se 10. října 1895 v Mýtě u Rokycan. Gymnasijní studia vykonal v Rokycanech a v Příbrami. Bohoslovecká studia absolvoval v Praze, na kněze byl vysvěcen 29. června 1919. Od 10. září 1919 byl zatupujícím katechetou ve Vrapicích a od 1. 12. administrátorem v Lužné. V roce 1921 byl katechetou na Kladně a v roce 1933 se stal profesorem 2. reálného gymnasia na Královských Vinohradech. Roku 1926 se mu dostalo konsistorní pochvaly, 1929 ozdoben synodaliemi, 1935 expositoriem canonicale, 1940 jmenován arcibiskupským notářem, 1946 čestným konsistorním radou a 2. února 1948 tajným papežským komořím. V letech 1942-1945 vyučoval na bohosloveckém učilišti v Dolních Břeženech fundamentální teologii. Od 1. 6. 1951 byl ustanoven duchovním správcem kostela Sv. Salvátora v Praze 1.

Na základě konkursu byl jmenován kanovníkem pražské metropolitní kapituly jako canonicus ecclesiastes et Joanneus secundus a 19. 11. 1948 Apoštolskou bulou potvrzen, ale teprve 22. 4. 1955 byl udělen státní souhlas, aby mohl být jmenován a 23. 4. 1955 instalován na místo canonicus custos, které mu v kapitule podle dosaženého věku náleželo (poř. č. 939).

V letech 1955-1962 působil jako lektor pro obor křesťanské filosofie na Římskokatolické Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Praze se sídlem v Litoměřicích. Připravil a vydal studijní texty: Ontologie 1959, Kritika 1960 a Psychologie 1960. Do 31. 12. 1965 působil jako referent pro školské otázky na arcibiskupství pražském a diecézní inspektor pro výuku katolického náboženství.

Zemřel 7. 12. 1968 a byl pohřben 12. 12. 1968 do kapitulní hrobky na hřbitově sv. Markéty v Praze-Břevnově.

 

 

Mons. ThDr. a JUDr. Josef Šíma, universitní profesor Praha XIX.

Narodil se 28. října 1889. Středoškolská studia vykonal a 7. července 1908 dokončil na smíchovském gymnasiu. Bohosloví studoval v Praze, 14. července 1912 byl vysvěcen na kněze. Od 1. září 1912 byl výpomocným katechetou v Berouně, od 1. září 1912 byl kaplanem ve Strašicích, od 1. září 1914 byl kaplanem v Hořelicích u Prahy. Od 1. října 1918 byl adjunktem bohoslovecké fakulty v Praze a od 15. října 1932 suplentem církevního práva. V roce 1933 získal titul ThDr. a JUDr., v roce 1935 se stal docentem a od 1. října. 1937 mimořádným profesorem církevního práva. Od roku 1932 byl také soudcem a od roku 1938 defensorem vinculi církevního soudu. Od 1 září 1937 byl pověřen správou Koleje Arnošta z Pardubic a od 1. srpna 1938 s stal jejím ředitelem.

Roku 1939 byl jmenován skutečným konsistorním radou, od 27. května 1943 ordinariátním komisařem Školských sester OSF v Praze-Břevnově a 1. srpna 1947 tajným papežským komořím. V roce 1947 se stal proděkanem teologické fakulty UK a v roce 1948 řádným profesorem církevního práva. Jako habilitační práci napsal O konkordátním právu a o konkordátech po světové válce a později také Úcta mučedníků v prvních staletích. Příspěvek k dějinám kanonizace do roku 1000.

Zemřel 16. listopadu 1970 v Děčíně, kde působil jako duchovní správce Školských sester v ústavu sociální péče, a byl pohřben do rodinné hrobky na vyšehradském hřbitově v Praze.

 

[1] Další informace týkající se těchto zemřelých svatovítských kanovníků jsou zde uvedené na jejich osobních stránkách – s pořadovými čísly: 931, 934 a 933.

[2] Kopie jejich životopisů jsou uložené v Národním archivu, fond Ordinariát pražského arcibiskupství (APA, tzv. Pozůstalost Beran, 1918-1950), složka č. 517-11-4, fol. 67, 66, 60, 68, 58. – Srov. též informace o nich uvedené ve zde připojených pěti přílohách.

[3] NA, APA(Beran), složka č. 517-11-4, fol. 62-63 – „... memor can. 404 § 1 CJC pro singulis tribus canonicatibus et praebendis supradictis trinos candidatos commendare audeo. ... Omnes supra nominati doctrina vitaeque integritate praestantes, operarii in vinea Domini strenui, Sanctae Sedi addictissimi tali honore digni mihi videntur atque paternae benevolentiae Sanctitatis Vestrae commendantur.“

[4] NA, APA(Beran), složka č. 517-11-4, fol. 65.

[5] NA, APA(Beran), složka č. 517-11-8, fol. 97 a 98.

[6] Srov. Antonín Zápotocký, předseda ústředního akčního výboru NF, a Dr. Alexej Čepička, generální tajemník ústředního akčního výboru NF, výzva ÚNV NF k vytváření akčních výborů NF (veřejně vyhlášená pouze ve Svobodných novinách): Všem občanům a všem akčním výborům Národní fronty, in: Svobodné noviny, 29. února 1948.

[7] Srov. Záznam v Podacím protokolu Zemského národního výboru – NA, složka Zemského národního výboru, číslo fondu 753/2, číslo pomůcky 446, inv. č. 21: Podací protokol 1949, první položka v lednu1949 (a zároveň poslední před předáním agendy Zemského národního výboru příslušnému odboru Národního výboru hl. m. Prahy).

[8] Také podle sdělení pracovníků Archivu hlavního města Prahy, Oddělení fondů novodobé správy, byla provedena rešerše ve fondu  Církevní referát Ústředního národního výboru  hl. m. Prahy a její výsledek byl negativní.

[9] Srov. Příloha č. 6 - Kopie záznamu z Jednacího protokolu -1949, Zemského úřadu v Praze.

[10] Od neděle po slavnosti Božího těla -19. 6. 1949.

[11] Dr. Jaroslav Kulač - zatčen v létě 1949, Dr. Otakar Švec - zatčen 13. 10. 1949 a Dr. Josef Čihák - zatčen 16. 6. 1950; všichni tři byli Státním soudem v Praze při přelíčení konaném 27. 11. - 2. 12. 1950 odsouzeni k dlouholetému žaláři.

[12] O nutnosti předchozího udělení státního souhlasu k duchovenské činnosti při každém ustanovení (volbě, jmenování) se pojednává jako o zákonné povinnosti výslovně až v Zákoně č. 218/1949 Sb. (§ 7, odst. 2) ze dne 14. října 1949, o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem; a nikomu z nich nebylo zabráněno nadále vykonávat kněžskou činnost.