Nález hlavy a pravého předloktí, který se podařilo v poměrně krátké době identifikovat jako kosterní pozůstatky pražského biskupa Ondřeje, obrátil pozornost k jeho osobě i k událostem, okolnostem a k celkové situaci doby, ve níž vykonával svou biskupskou službu. Tomuto pro vývoj českého státu významnému období věnovala svou pozornost už řada autorů. Přesto se v literatuře stále objevují vzájemně si odporující tvrzení a nesprávně uváděná data. Snad kvůli tomu, že originální archivní dokumenty nebývaly tak snadno dostupné jako dnes, anebo prostě proto, že bylo snazší opakovat už jinde zveřejňované nesprávné údaje. Bez ohledu na to, že se ti, kdo často pracovali s archivními dokumenty, snažili o nápravu této skutečnosti.
Pokusil jsem se tedy shromáždit a chronologicky seřadit všechny v současné době známé listiny a údaje historických pramenů, týkající se působení biskupa Ondřeje. Z jejich na sebe navazujících vzájemných souvislostí a doslovně uváděných citací vyplývá, že některé často nesprávně uváděné skutečnosti je nutno opravit. Např.: K vyhlášení interdiktu přikročil biskup Ondřej teprve po příchodu do Říma, nikoli před odchodem z domova; datem jeho úmrtí je 30. červenec 1223, nikoli až rok 1224; do románské baziliky na Pražském hradě nechal jeden z jeho nástupců, biskup Mikuláš, přinést jeho hlavu z cisterciáckého opatství Casamari, nikoli z Velehradu.
 |
Fotogalerie použitých snímků v textu. |
3. Účast na zasedání IV. lateránského koncilu
4. Snaha o obnovu v duchu koncilu
5. Dlouho trvající spor s Přemyslem Otakarem I. a českými velmoži
7. Pohled následujících generací na osobnost biskupa Ondřeje
8. Místo úmrtí, pohřbení a prokazovaná úcta v pražské katedrále
9. Identifikace, popis a nové uložení nálezu
Přílohy:
I. Antropologický průzkum kosterních pozůstatků, připisovaných pražskému biskupu Ondřejovi
Na podzim roku 2008 náhodně upoutala pozornost krabice uložená v pravém dolním rohu regálu při severní stěně knihovny, kterou nechal zřídit v pražském arcibiskupském paláci arcibiskup Jan Mořic Gustav hrabě z Manderscheid-Blankenheimu (1733-1763). V krabici byla uložena lebka zabalená ve vybledlé oranžové hedvábné látce, obě kosti předloktí pravé ruky, jeden článek prstu a dvě kosti z dlaně. Při otočení lebky z ní vypadl kousek tmavé hmoty, patrně seschlý zbytek mozkových tkání. Přiložen byl také kousek hedvábné látky tmavšího hnědočerveného odstínu a tmavomodrého lněného plátna. Při pozornějším prohlédnutí obsahu bylo v krabici nalezeno několik drobných úštěpků pískovcového kamene. To vše bylo zabalené do velkého kusu (80 cm x 185 cm) bílé látky, opatřené po jedné kratší straně sedmi našitými poutky – patrně šlo o část ochranného závěsu ze stavebního lešení.
Fotodokumentace nálezu byla provedena 17. září 2008 – hned po odkrytí ještě v krabici a také několik pohledů na lebku i ostatní nalezené kosti. 1
Z velké části za sucha částečně rozpadlý stav hedvábí i modré látky svědčil o jejich velmi starém (snad středověkého) původu. O jejich odborné posouzení byla proto požádána PhDr. Milena Bravermanová pečující v Oddělení uměleckých sbírek Správy Pražského hradu o staré textilie. Když potvrdila první domněnku, že by mohlo jít o některý z nálezů, k nimž docházelo při dostavbě dnešní svatovítské katedrály, začalo prohledávání záznamů pořizovaných během této dostavby.
V jedné z výročních zpráv, které pravidelně vydávala Jednota pro dostavění Svatovítské katedrály, se píše, že při stavebních pracích v roce 1888: „… shledán v západní zdi kaple sv. Václavské otvor malý, zšíří jedné stopy, zvýší jedné stopy a tří palců a ve hloubce jedné stopy; otvor ten zandán byl deskou na 3 palce silnou.
V tomto jen na hrubo vytesaném otvoru nalezena lebka s kostí ramenní, což obé v červené látce hedbávné zavinuto bylo. Za podklad sloužila silná hedbávná látka barvy modré. Nápisu přitom neshledáno. Na jisto za to míti lze, že v lebce této máme před sebou hlavu biskupa Ondřeje z Gutensteina, jenž r. 1214-24 byl biskupem Pražským a maje různé nesnáze s králem Přemyslem Otakarem I. několikráte uchýlil se o pomoc do Říma, kdež i r. 1224 zemřel.
Zpytatel dějin P. Jan Votka S. J. již před tím byl správu stavební na to upozornil, že při obnovování této zdi přijde se asi na tělesné pozůstatky; týž však nebyl s to blíže udati, po které straně by ostatky tyto hledati se měly.
V kronice Beneše z Weitmile ono místo, kdež hlava řečeného biskupa ve zdi kaple sv. Václavské uložena byla, zřetelně popsáno jest a souhlasí úplně s místem, na němž lebka skutečně byla nalezena.
Píše totiž Beneš z Weitmile: ˝Eodem anno (1369) circa principium mensis Martii recognitum est caput reverendi patris, domini Andree, episcopi Pragensis XVIII. in ecclesia Pragensi in muro capelle sct. Wenceslai supra altare sancte Crucis, ubi pictura et crux aurea apparent.
Caput eius successor suus Nicolaus episcopus Pragensis Pragam postea attulit. [1] Nadzmíněné ostatky prozatím uloženy byly v domácí kapli arcibiskupské, kdež tak zůstanou, až budou moci opět na předešlém místě býti uschovány.“[2]
Zprávu podává též Zikmund Winter v článku pro Památky archeologické a místopisné,[3] kde popisuje nálezy, k nimž došlo v roce 1888 při úpravách ve Svatováclavské kapli a v přilehlé kapli Nejsvětější Trojice (dnes jižní část transeptu) při dostavbě pražské katedrály.
Tato informace objasňuje, jinak nesnadno vysvětlitelnou záhadu, proč je v jižním transeptu dnešní Svatovítské katedrály mezi velkými pískovcovými deskami, jimiž je obložena západní stěna kaple svatého Václava, nad Památníkem padlých[4] ve výšce 4,24 m od nynější podlahy osazena jedna nápadně menší deska o velikosti 52 cm x 30 cm, a to sice ze stejného pískovce, ale postavená na výšku a přesahující pravidelnou horizontální linii ostatních obkladových desek.2
Než mohly být tyto kosti vráceny zpět do katedrály, zemřel stavitel Josef Mocker (16. ledna 1899) i pražský arcibiskup, kardinál František de Paula hrabě Schönborn (25. června 1899). Zůstaly tak v sakristii arcibiskupské kaple v krabici bez nápisu. Po smrti pražského arcibiskupa, kardinála Františka Tomáška byly odtud spolu s dalšími neoznačenými relikviemi odstraněny a v září rou 2008, tedy 120 letech po jejich nalezení v západní stěně Svatováclavské kaple pražské katedrály, upoutaly pozornost zastrčené v regálu staré knihovny. Podle textilií dobře odpovídajících nálezu popisovanému v citované výroční zprávě Jednoty pro dostavění Svatovítské katedrály je zřejmé, že se jedná o zde zmiňovaný nález.
O datu narození biskupa Ondřeje ani o tom jakého se dožil věku, se v historických záznamech nepodařilo najít žádnou zmínku. Nejstarší písemné prameny neříkají nic ani o jeho původu. Český historik Václav Novotný upozorňuje na dopis, v němž se papež Honorius III. zmiňuje, že biskup Ondřej před svým odchodem do Říma vlastnil nějaké statky a věnoval je pražské diecézi. [5] Z toho usuzuje, že „Ondřej pocházel asi z nějaké zámožnější rodiny, snad šlechtické, vládna i některými soukromými statky“ [6]
Teprve Bohuslav Balbín tvrdí, že pocházel z rodu Gutštejnů.[7] Uvádí též, že rodný bratr biskupa Ondřeje, držitel mělnického panství Zvěst, padl při dobývání Milána.[8] Tuto informaci přejel také archivář pražské metropolitní kapituly Jan Michael Warlich z Bubna.[9] Letopis Vincentia Pražského zařazuje událost do roku 1158.[10]
Nic se ze starých písemností nepodařilo zjistit ani o zdravotním stavu biskupa Ondřeje. Nejméně devětkrát během sedmi let však dokázal v různých ročních obdobích překročit Alpy.
První zprávu o jeho osobě, která je doložena historickou listinou, máme z června roku 1201; objevuje se mezi svědky jako boleslavský probošt.[11]Mezi lety 1202 až 1207 působil jako kanovník pražské kapituly a mělnický probošt.[12] Od roku 1207 jej listiny uvádějí jako probošta pražského [13] a od dubna roku 1211 zároveň jako kancléře krále Přemysla Otakara I.[14]
Když v roce 1214 zemřel pražský biskup Daniel II., zvolila svatovítská kapitula Ondřeje za jeho nástupce[15] a král mu investiturou udělil postavení předního velmože v zemi. Biskup Daniel zemřel 28. března,[16] nebo 4. dubna[17] a poslední dochovaná listina vyhotovená Ondřejem ještě jako kancléřem je datovaná 15. května 1214[18]; k výběru nového biskupa došlo tedy zřejmě až po tomto datu.
Volba se uskutečnila krátce poté, co se král Fridrich listinou vydanou 12. července 1213 na sněmu v Chebu[19] zavázal, že nebude bránit svobodné volbě biskupa. Přemysl Otakar I. sice svobodnou volbu biskupa přislíbil už v roce 1207 a papež Inocenc III. potvrdil totéž olomoucké kapitule,[20] rozhodující byla však přece jen králova vůle a dopis papeže Honoria III. naznačuje, že k volbě biskupa Ondřeje došlo na královo přání.[21]
Dochované listiny i pozdější kronikáři dosvědčují, že jako osmnáctý biskup byl na stolec sv. Vojtěcha určen muž přísných mravů, neoblomné povahy a horlivě činný, usilující o pořádek i po stránce finanční a „že toho nečinil ze sobectví, ani z osobních ohledů a záměrů, dokázal i tím, poněvadž i své vlastní zděděné statky daroval a připojil k biskupství"[22].
Už 19. dubna 1213 rozhodl papež Inocenc III., že se v listopadu 1215 bude konat dvanáctý všeobecný církevní sněm. V každé církevní provincii mohli zůstat jen jeden nebo dva biskupové, ostatní byli povinni se zúčastnit. Něčím, co dosud nebylo zvykem, byla papežova výzva, aby biskupové předem poslali své návrhy, o čem by se mělo na koncilu jednat. Pozvání bylo zasláno i do Prahy.[23]
V době, kdy se konal IV. cařihradský sněm (5. října 869 - 28. února 870), Praha ještě neměla svého biskupa. Následující koncil, I. lateránský, se konal v březnu 1123 a desátý pražský biskup Menhart (Meinhard) O. S. B. (1122-1134), zvolený na podzim 1122, nebyl mezi jeho účastníky. V dubnu 1139, v době konání dalšího, II. lateránského koncilu, už bylo jeho nástupci Janu I. (1134-1139) devadesát let a brzy poté, začátkem srpna zemřel. Ani III. lateránského koncilu (5. - 19. března 1179) se pražský biskup, toho času Bedřich (Fridericus) O. Praem. (1169-1179) nezúčastnil, zemřel totiž krátce předtím, 31. ledna 1179.
Bylo to tedy poprvé, co měl nově zvolený pražský biskup možnost účastnit se zasedání všeobecného církevního sněmu. Dostavil se osobně pro potvrzení volby papežem, zúčastnil se zasedání koncilu a papež mu zde 22. listopadu 1215 udělil biskupské svěcení.[24]
Možnost zúčastnit se tohoto velkého celocírkevního shromáždění představovala pro nového biskupa významnou životní zkušenost. Měl příležitost setkávat se a navazovat kontakty s osobami z různých kulturních prostředí. Přítomni byli biskupové latinského obřadu (poprvé také z východní části Evropy), celkem něco přes 400 biskupů, 800 opatů, maronitský patriarcha, zástupce alexandrijského patriarchy, velké množství poprvé na koncil přizvaných zástupců diecézních a řádových kapitul (cisterciáků, premonstrátů, špitálníků a templářů); mezi pozvanými byl též císař a někteří evropští králové nebo jejich reprezentanti a své zástupce poslalo i několik významných měst.[25]
Předmětem jednání koncilu měly sice být též problémy týkající se vyhlášení pomoci křesťanům ve Svaté zemi a postavení osoby císaře v tehdejším evropském společenství, ale hlavním důvodem a cílem bylo očištění a upevnění mravního života společnosti. Papež Inocenc III. to uvedl už v bule, kterou koncil svolával: „… aby byly vykořeněny neřesti a pěstovány ctnosti, napravena vybočení a obnoveny mravy, odstraňovány hereze a posilňována víra, uklidňovány rozbroje a upevňován mír, zaháněny neshody a podporována svoboda.“[26] A zároveň vyzval biskupy, aby se zapojili do přípravy a spolu s představenými kapitul, jichž se bude obsah jednání koncilu z velké části týkat, a po poradě s dalšími zkušenými zkoumali, co by mohlo účinně přispět k dosažení nápravy současných nedostatků a celkové obnovy.
Po prvním zasedání, uskutečněném 11. listopadu 1215, následovalo 20. listopadu druhé a 30. listopadu bylo na třetím zasedání přečteno a schváleno 71 ustanovení (constitutiones).[27] Jejich obsah velmi připomíná zásady obsažené ve spisech a promluvách[28] Inocence III., kterými se tento velký papež snažil pojmenovat naléhavé potřeby své doby a vytvářet podmínky pro reformu života církve. Známkou jeho velikosti bylo, že i když mělo v závěru jeho pontifikátu papežství vrcholnou církevní i světskou autoritu, nechtěl vydávat autokratická nařízení, ale přál si, aby byla reformní ustanovení výsledkem společného rozhodování účastníků koncilu.[29]
Konstituce IV. lateránského koncilu začínají vyznáním víry, obsahujícím rozvedení a upřesnění některých částí křesťanské nauky proti tehdy se šířícím herezím. Pro vyjádření skutečné přítomnosti Krista v eucharistii se tu poprvé oficiálně používá latinského výrazu „transsubstantiatio“ (přepodstatnění) (c. 1). Bylo odmítnuto bludné učení o Trojjediném Bohu, které hlásal opat Joachim de Fiore, a panteistické učení Amalricha (Almarica) z Bène (c. 2). Na obranu proti šíření herezí koncil zavedl povinnost „kanonické mise“ pro kazatele (c. 3). Jako odpověď na nepřátelské aktivity odloučených Řeků bylo vydáno prohlášení o uznávání jejich úctyhodného obřadu s výzvou k sjednocení (c. 4) a o důstojnosti a pořadí východních patriarchátů (c. 5).
Následovala ustanovení týkající se církevní disciplíny a morálky: každoroční provinciální synody mají bdít nad dodržováním rozhodnutí koncilu (c. 6); představeným je uložena povinnost zjišťovat a napravovat přestupky (c. 7 a 8); věřícím má být poslouženo podle jejich obřadu, diecézi však spravuje jediný biskup (c. 9); zejména v katedrálách a konventních kostelích je třeba ustanovit kazatele a zpovědníky mluvící jazykem srozumitelným lidu (c. 10) a při katedrálách a bohatších kostelích učitele kleriků a dalších žáků (c. 11); mají se konat pravidelná shromáždění řádových představených (c. 12), nové řeholní domy se smí zřizovat jen z pověření schválených řeholí (c. 13), más e trestat nezřízené chování kleriků (c. 14) a mají být odvraceni od opilství (c. 15); klerikové se nesmí věnovat nepočestným činnostem a nevhodnému oblékání (c. 16), preláti nesmějí trávit čas nadměrnými hostinami a nevhodnými rozhovory, ani zanedbávat konání bohoslužeb (c. 17); nikdo z kleriků nesmí vykonávat činnost spojenou s nebezpečím zavinění smrti (c. 18); není dovoleno uchovávat v kostelích věci, které tam nepatří, a zanedbávat povinnou péči o bohoslužebné potřeby (c. 19); je nařízeno bezpečně uchovávat křižmo a eucharistii (c. 20); koncil stanoví povinnost aspoň jednou do roka přijmout svátost pokání a o Velikonocích eucharistii, a vyhlašuje tresty za porušení zpovědního tajemství (c. 21); zdůrazněna povinnost duchovní péče o nemocné (c. 22); katedrála nebo klášterní kostel nesmí zůstat déle než tři měsíce bez pastýře (c. 23), kanonická volba se koná hlasováním nebo dohodou a výsledek má být co nejdříve zveřejněn (c. 24), volba provedená pod nátlakem světské moci je neplatná (c. 25), je nutno dodržovat předpisy o potvrzení volby (c. 26); biskup nesmí udělit svátost kněžství nikomu, kdo nemá dostatečné vědomosti, a to raději méně dobrých než více špatných (c. 27); kopncil zdůraznil předpisy o obsazování beneficií, držení pouze jednoho spojeného s duchovní správou, nutnost vhodného výběru a potlačování nepotismu (c. 28-31); patronům nařídil ponechat klerikům část příjmů, která jim náleží (c. 32); zdůraznil povinnost konat vizitace osobně (c. 33) a nezneužívat službu podřízených pro svůj prospěch (c. 34); byly vydány předpisy o konání soudů, o zapisování protokolů umožňujících případnou revizi, o odškodňování nevinně postižených, o způsobu a okolnostech vyhlášení exkomunikace, o možnosti odmítnout podjatého soudce a nároku nespravedlivě exkomunikovaného na vhodné odškodnění, o vzájemných povinnostech kleriků a laiků a o tom, že pokud patron zabije nebo zraní klerika, patronátní právo natrvalo zanikne (c. 35-49); byla stanovena úprava překážek uzavření manželství, vyhlášen zákaz jejich tajného uzavírání a upřesněn způsob dosvědčování příbuzenství snoubenců (c. 50-52); byly upřesněny předpisy o odvádění desátků (c. 53-56); o řeholnících, některých jejich výsadách, právech a povinnostech (c. 57-61); byly stanoveny předpisy o úctě prokazované ostatkům svatých, jejich ověřování a listinách potvrzujících jejich autenticitu (c. 62); byla zdůrazněna nutnost vymýtit různé formy svatokupectví (simonie) (c. 63-66).
Koncil vydal také pokyny pro pobyt židů a Saracénů (muslimů) v křesťanském prostředí, aby se předcházelo nedorozuměním popřípadě různým provokacím při setkávání v každodenním životě: stanovil opatření proti lichvářským úrokům, o odlišném způsobu oblékání, aby nedocházelo k různým provokacím, židé nemají zbytečně vycházet na veřejnost ve dnech Svatého týdne, nemá jim být svěřován úřad spojený s výkonem moci, rozhodnou-li se dobrovolně přijmout křest, nemají pokračovat v konání původních náboženských obřadů a zvyklostí (c. 67-70).
Poslední ustanovení (c. 71) se týkalo rozsáhlých příprav výpravy za účelem znovu získání Svaté země. Jednalo se o papežovu výzvu ke společné účasti na této přípravě, přijatou a potvrzenou koncilem a vydanou následně v podobě bully 14. prosince 1215.[30] Účastníci této výpravy se měli shromáždit do 1. června 1217 na Sicílii, kolem Mesiny anebo u Brindisi v Kalábrii. Jako příspěvek na finanční zajištění mělo všechno duchovenstvo po tři roky přispívat dvacátým dílem (5%) ze zisku, papež a kardinálové 10%. Na čtyři roky byla vyhlášena závazná omezení lodního provozu a obchodu se zbraněmi.
Všechna tato ustanovení, kromě c. 42, 49 a 71, byla převzata do sbírky právních předpisů uspořádané papežem Řehořem IX.,[31] a stala se tak součástí systematicky vytvářeného kanonického práva.
Pro biskupa Ondřeje představoval koncil velkou příležitost se osobně setkat a navázat kontakt s předními osobnostmi, zabývajícími se naukovými a reformními problémy té doby a spolupracujícími na přípravě a závěrečné formulaci koncilních usnesení. Byl přítomen rozpravě o těchto ustanoveních a přijal je jako součást svého biskupského programu. Vracel se do Prahy pevně rozhodnutý usilovat o to, aby i v jeho diecézi bylo možno postupně uskutečnit koncilem stanovené. Jeden z českých historiků o něm říká: „Nový biskup s celou horlivostí oddaný povinnostem svého povolání, měl mnoho co napravovati, čeho předchůdce jeho obmeškal. Přísně hleděl na kázeň kněžstva a zachování řádů všechněch podle nejnovějších zákonů církevních.“[32]
4. Snaha o obnovu v duchu koncilu
Pro okolní země nebyla ustanovení IV. lateránského sněmu něčím úplně novým. Jednalo se většinou o vybídnutí k důslednějšímu plnění povinností, které vyplývaly z ustanovení postupně přijímaných během 12. století. První lateránský koncil[33] v březnu 1123 vydal 22 rozhodnutí a potvrdil dohodu, k jejímuž sjednání došlo už 23. září 1122 ve Wormsu – konkordát wormský. Druhý lateránský koncil[34] pak v dubnu 1139 vyhlásil 30 zákonných ustanovení směřujících k reformě církevní kázně. K vyhlášení dalších 27 rozhodnutí došlo také na III. lateránském sněmu[35] v březnu 1179. I na Moravě se podařilo vyřešit vzájemný vztah církevních a světských vládnoucích představitelů a institucí už v době, kdy byl olomouckým biskupem Jindřich Zdík (1126-1150) - tento stav vzájemných vztahů, označovaný jako imunita, potvrdil kníže Vladislav II. v letech 1146-1147.
Pro diecézi biskupa Ondřeje však nařízení koncilu znamenala nutnost přikročit k provedení některých zásadních změn. Zatímco ostatní evropské země sdružené ve (Svaté) říši římské postupně přebíraly zásady římského práva, v Čechách ještě ve 13. století přeztrvávalo právní uspořádání župní neboli hradské.[36] Rodová šlechta neboli zemanstvo, rozdělená na vyšší (nobiles seniores) - páni, baroni, župani, a nižší (nobiles minores) - vládykové, si podržela značné výsady a nezávislé rozhodování. Při soudním rozsuzování sporů měli významný vliv kmeti a některé záležitosti se řešily přímo rozhodnutím majitele panství nebo dvorce. Na tuto okolnost se v dopisu, který poslal papeži během vleklého sporu s biskupem,[37] vymlouval i český král. Ve městech se dále nacházely osady německých kolonistů a také něktzeré vesnice byly osazovány německými přistěhovalci, ty se řídily právem německým.
Už od konce 10. století byly v Čechách stavěny kostely a k jejich zajištění byla zakládána beneficia. Příjmy z těchto prostředků vyčleněných k ekonomickému zabezpečení objektu a duchovního správce si však většinou ponechával majitel panství (patron). Na ustanovení duchovního správce měl biskup jen omezený vliv. Majitel panství si většinou kněze vybíral sám a ponechával mu jen tolik prostředků, kolik sám uznal za vhodné. V zájmu patrona bylo, aby na jeho panství žil kněz s rodinou. Nástupcem se pak stával jeho syn, který se „vyučil“ u svého otce, přestože při pražské katedrále spravovala svatovítská kapitula katedrální školu, vyhledávanou i žáky z okolních zemí. I mezi Vyššími preláty se vyskytovali jedinci s nelegitimním původem. Svědčí o tom dodatečné papežské dispenze udělované těm, kdo o to požádali.[38] Podobně tomu bylo i při zakládání klášterů. Jejich zakladatelé si činili nárok na časté návštěvy, při nichž spolu s celou svou družinou pořádali na útraty kláštera hýřivé hostiny a nechávali přitom živit i své koně.
Biskup Ondřej byl pevně rozhodnutý upevnit církevní kázeň, zejména duchovenstva. Protože však všichni klerici nějakým způsobem záviseli na těch, kdo jim poskytovali ekonomické zajištění, nebylo snadné provádět potřebné změny. Rozhodl se tedy začít tím, že usiloval o osvobození církevních osob a institucí od ekonomické závislosti, která jim bránila ve svobodném působení. Žádal, aby prostředky určené pro církevní účely nebyly zcizované, ale byly skutečně ponechané ve správě církve. Když narazil na neochotu majitelů panství, obrátil se se stížností ke králi. Poukazoval na to, že k podobným nepřístojnostem dochází i tam, kde je vlastníkem král, vyčítal mu, že ztratil dřívější horlivost a vybízel ho k nápravě. Král se cítil velmi dotčen tím, že ten, kdo byl ještě nedávno jeho dvorním kaplanem a jehož stále ještě považoval za svého služebníka, si dovoluje ho napomínat.[39]
Podporu od duchovenstva nemohl biskup očekávat, protože se většinou obávali, aby nebylo ještě hůře. Jiní si už na tento dlouho trvající stav zvykli a přestal jim vadit, a některým dokonce i vyhovoval. Ondřej pochopil, že sám mnoho nezmůže, a rozhodl se informovat o této situaci papeže Inocence III. Dopisy, kterými se na něj obracel a v nichž jej žádal o radu, se nezachovaly. Nelze ani zjistit, kdy je poslal. To, že v roce 1215 připadla slavnost Narození Páně na pátek, mu zřejmě dalo příležitost připojit též dotaz, do jaké míry je v takovém případě závazná povinnost pátečního postu. Inocenc III. zemřel 16. července 1216 a jeho nástupcem se už 24. července stal Honorius III. Odpověď na Ondřejovy dotazy však nepřicházela. Rozhodl se tedy, že bude informovat papeže osobně.
Novotný připomenul, že Ondřej „zdá se, mínil povznesení zbožnosti sloužiti i pérem, věnuje zejména homiletickou činnost především praktickým otázkám“.[40] Dokládá to tím, že Mikuláš z Drážďan, německý reformní kazatel a teolog, teoretik malé skupiny náboženských reformátorů tzv. drážďanské školy, od roku 1411 působící v Praze (+ 1417 v Míšni), v traktátu De offertoriis (rkp. univ. knih. III G 8 f 70) cituje Ondřejovu homilii věnovanou otázce ofěr. A protože se v ní Ondřej obrací ještě k věřícím, pochází homilie patrně z počátečního období jeho biskupské činnosti.
Dokladem o jeho biskupské činnosti v tomto období (konkrétně 10. dubna 1216) je zpráva o přenesení ostatků bratrů sv. Vojtěcha, zabitých Vršovci v roce 995, z kostela Panny Marie v Libici do baziliky sv. Jiří na Pražském hradě.[41] Hájkova kronika dodává, že tam byli uloženi „před velikým oltářem v oltáři prostředním“.[42]
Ještě z června 1216 se dochovaly dva dokumenty, na nichž je zavěšena Ondřejova pečeť. Na prvním připojoval 8. června svou pečeť k listině, kterou Přemysl Otakara I. potvrzuje, že benediktinskému klášteru v Plasech byl odkázán a darován dvorec Nynice. 3 Listina byla podepsána při velkém společném shromáždění („in communi colloquio Boemorum Prage habito“) za přítomnosti pražského i olomouckého biskupa, králova bratra moravského markrabího Vladislava Jindřicha a mnoha dalších významných českých velmožů a duchovních, kteří jsou uvedeni jako svědkové.[43] Je velmi pravděpodobné, že právě na tomto společném shromáždění došlo k volbě jedenáctiletého králova syna Václava budoucím českým králem, kterou pak potvrdil, jako projev společné vůle moravského markrabího a českých velmožů („universitatis magnatum et nobilium Boemie“),[44] král Svaté říše římské Fridrich 26. července 1216.
Druhý dokument s datem 20.června je jediným známým originálem textu Ondřejem vydané listiny, 4 kterou stvrdil, že od opata milevského kláštera Jarlocha přijímá doplatek za ves Strané a od převora tepelského kláštera Hroznaty kupuje se souhlasem kapituly pro pražské biskupství statek Příbram.[45]
Pod záminkou pouti k sv. Antonínu do St. Didier de la Mothe v Dauphiné[46]5 opustil Ondřej 26. října 1216 Prahu a 21. března 1217 přišel do Říma, doprovázen jedním mnichem z Ebrachu a kanovníkem od sv. Antonína Vincencem.[47] Teprve v Římě se patrně seznámil s obsahem dopisů, kterými mu 15. a 29. října 1216[48] papež Honorius III. odpovídal na jeho listy a vybízel ho, ať těm, kdo řádně neodvádějí desátky, pohrozí církevním trestem. Pokud někdo z Ondřejových předchůdců povolil něco proti předpisům církevního práva a ke škodě církve, má Ondřej povinnost to odvolat. Pokud jde o ty, kdo nemají legitimní původ a obdrželi nějaké obročí, je-li jich mnoho a není možno je bez pohoršení odstranit, může jim jejich beneficia ponechat. Papež zároveň odpovídá na dotaz ohledně pátečního postu, připadne-li svátek Narození Páně na tento den (jako tomu bylo v roce 1215).
Také král a držitelé panství poslali k papeži svého zástupce, královského kancléře, litoměřického probošta Benedikta. Dostavil se do Říma ještě dříve než biskup Ondřej, protože už 18. ledna 1217 odpovídá papež králi a županům (suppariis) na jejich dopisy.[49] Obě papežovy odpovědi jsou v podstatě stejné, zčásti papež užívá i stejná slova. Píše jim, že dopisy, které mu poslali, "vlídně přijal a plně pochopil jejich obsah" (benigne recepimus, et quae continebantur in eis, pleno concepimus intellectu). Chválí jejich ujišťování o oddanosti Apoštolskému stolci, povzbuzuje k setrvání v horlivosti a slibuje, že jejich záležitostem bude věnovat pozornost „nakolik to dovolí spravedlnost a počestnost“ (in quantum iustitia permiserit et honestas).
K stejnému dni je datován také list, jímž papež na přání českého krále Přemysla Otakara I. vyzývá biskupa Ondřeje, aby spolu s olomouckým biskupem Robertem a řezenským proboštem Gotfridem donutili králova příbuzného Theobalda (Dětřicha) vrátit králi patřící hrad, kterého se pod záminkou cesty na křížovou výpravu zrádně zmocnil.[50] Papež patrně v té době ještě nebyl informován o tom, že pražský biskup je na cestě k Apoštolskému stolci.
Ještě před příchodem biskupa Ondřeje k Apoštolskému stolci mu papež v dopise z 12. března 1217 píše: „nařizujeme ti mocí této listiny, abys, jak ti to ukládá povinnost tvého úřadu,“ zakročil proti „zavrženíhodnému či spíše ohavnému zvyku“ protiprávně zadržovat kleriky pod žalářním dohledem a odvažovat se je odsuzovat k trestu smrti. V závěru dopisu papež biskupa vybízel, ať se stará „ze všech sil, a to i činem, aby všichni bez porušení zachovávali statuta posvátného všeobecného sněmu“.[51] Zda se papež znovu vrací k obsahu Ondřejových dopisů, které se nedochovaly a na něž odpovídal už v říjnu 1216, anebo kdo Tehdy do Říma přinesl takovou zprávu o situaci v Čechách, není zřejmé. Papež se však o těchto problémech znovu zmínil později ve své odpovědi na královy stížnosti,[52] a král na to reagoval tvrzením, že jde o lži poškozující jeho čest a dobrou pověst.[53]
Když se biskup Ondřej seznámil s obsahem papežových dopisů, vyhlásil 10. dubna 1217 nad českým územím interdikt,[54] listinu poslal do Čech a nechal zveřejnit v pražské katedrále.
Listiny z 18. ledna 1217, jimiž papež po jednání s královým kancléřem, kterého k němu král a čeští páni poslali jako svého zástupce, reaguje na jejich dopisy, se o vyhlášení interdiktu v Čechách ještě nezmiňují.[55]
Také z dopisu, kterým král žádal, aby papež zrušil biskupem Ondřejem vyhlášený zákaz konat bohoslužby v celých Čechách,[56] je zřejmé, že k vyhlášení tohoto interdiktu nedošlo před odchodem biskupa z Čech. Přemysl tu výslovně píše, že biskup od něj odcházel v dobrém a v pokoji „a me in bona pace recessit“ a „za nějaký čas se objevily jakési listiny, které oznamovaly, jak se říkalo, že týž biskup zakázal konat bohoslužby v celých Čechách. Když jsem to uslyšel, svolal jsem jak klérus, tak lid a pečlivě jsem o věci jednal, ale nemohl se nalézt s jistotou původce ani nositel oněch listin. Pak jsem pátral v pražské kapitule, bylo-li na jejich radu vydáno takové rozhodnutí, a oni odpověděli, že bylo mnou tak zlovolně a násilně naloženo bez jejich vědomí. Znění objevených listin, jak jsem se dozvěděl, je toto: Já Ondřej, pražský biskup, jsem po celém svém biskupství zakázal konat bohoslužby, jak mi k tomu dává právo moje řádná pravomoc a list papeže Honoria, …“[57]
V tomto dopise se Přemysl též zmiňuje, že se už dříve odvolal k Apoštolskému stolci,[58] protože „od jistých věrných jak kleriků, tak laiků byl spraven, že pražský biskup jak mé osobě, tak mému království usilovně zamýšlel činit těžkosti“, a dále píše, že biskup ještě v době, kdy se zdržoval v Čechách, krále žádal, aby „v oné záležitosti vyslal k římské kurii své zástupce, a sliboval, že v téže záležitosti vyšle i své“.
Zároveň se v této záležitosti král obrátil na mohučského arcibiskupa Sigfrieda II., který předtím působil jako vyšehradský probošt, a znal tudíž poměry v Čechách. Ten poslal Ondřejovi dopis, v němž mu dává na vědomí, že na žádost českého krále, kterého tu nazývá „milovaným přítelem“, přikázal „opatovi ze Strahova, pražskému děkanovi a litoměřickému arcijáhnovi, aby věc prošetřili“[59] a 29. května 1217 interdikt odvolal[60].
Vyhlášený zákaz bohoslužeb většinou nebyl dodržován ani před zásahem mohučského arcibiskupa. Nezachovávali ho ani někteří z vyšších prelátů. Čeští velmožové reagovali na vzniklou situaci zostřením svého postoje vůči církevním institucím, zejména vůči klášterům. Král zabavil majetek biskupství a připojil ho ke královskému. Písemnosti pražského biskupa a katedrály byly rozebrány, a tak z biskupského archivu nenávratně zmizely všechny listiny, které byly dokladem získaného majetku a potvrzením dříve nabytých svobod.[61]
Mezitím však papež dopisem z 12. května nařídil olomouckému biskupu Robertovi,[62] aby vešel do Českého království a přikázal zachovávat, a to i v exemptních kostelích, interdikt, který nad svou diecézí vyhlásil pražský biskup jak z papežova pověření, tak ze své moci. Stejný dopis poslal papež téhož dne salcburskému arcibiskupu Eberhardovi II., pasovskému biskupu Ulrikovi a biskupu Rudigerovi z Chiemsee.[63] Podobně papež 27. července vyzval také ostřihomského biskupa Jana, aby pečlivě napomenul českého krále a velmože a přiměl je, aby obnovili církvi její oprávněnou svobodu a zachovávali ji neporušenou; a přikázal mu, aby ty, na něž se Ondřejem vyhlášený interdikt vztahuje, nepřipouštěl k přijímání svátostí - bez ohledu na to, že mohučský arcibiskup tento interdikt uvolnil.[64]
Českému králi odpověděl papež na jeho žádost o zrušení interdiktu velmi dlouhým dopisem z 22. června 1217.[65] Ujišťuje ho, že ho mezi ostatními králi zvlášť ctí a miluje. Otcovsky ho napomíná a prosí, aby se postaral o odstranění toho, co je příčinou spravedlivého trestu. Vytýká mu, že nedbáním zákazu dává špatný příklad, který pak ostatní následují. Vypočítává, co je třeba napravit nebo změnit. Od biskupa ví, že ten má svého krále stále rád a nepřestává ho považovat hned po Bohu za svého hlavního dobrodince. Vybízí tedy krále, ať se s biskupem smíří a pro jeho statečné odhodlání podstoupit kvůli zajištění a upevnění oprávněné svobody církve i pobyt ve vyhnanství ať si ho tím více váží - pro dobro vlastní i celé země. Domnívá-li se však král, že je třeba celou záležitost uzavřít soudním rozhodnutím, ať pošle své zplnomocněné zástupce.
Mohučského arcibiskupa Sigfrieda II. papež 20. července[66] velmi přísně pokáral za to, že se opovážil bez apoštolského pověření odvolat pražským biskupem oprávněně vyhlášený a papežem potvrzený interdikt. Přikazuje mu, aby to do dvaceti dnů po obdržení tohoto listu napravil, a oznamuje mu, že převorům v Ebrachu a v Heilsbronnu v diecézi würzburské a heilstadtské posílá písemný příkaz,[67] aby ho k tomu donutili církevním trestem. Sigfried pak oběma převorům napsal, že papežův příkaz i jejich dopisy[68] přijal a přečetl, kdyby však papež znal okolnosti, za jakých arcibiskup interdikt uvolnil, jistě by trestal mírněji.
V odpovědi na papežův vlídný dopis král děkuje za projevenou přízeň i za otcovské výtky. Odpovídá s určitým zpožděním, protože posel s papežovým listem cestou vážně onemocněl. Píše však hned, jak dopis obdržel. Chce dokázat svou nevinu. Zdůrazňuje, co dobrého dělal a čemu bránil. O současném stavu, který je příčinou sporu, však mlčí. Své úřední vyslance dosud neposlal, ale brzy tak učiní. Do jejich příchodu ať papež nic nekoná proti němu a jeho zemi.[69]
Papež Honorius III. i král Přemysl Otakar I. si oba byli vědomi toho, že jeden druhého potřebují. Autorita papeže po slavném pontifikátu Inocence III. vzrostla natolik, že to musel respektovat i císař. A postavení sebevědomého českého krále v tehdejší Evropě velmi dobře vystihují slova Palackého: „Když král Přemysl Otakar I. roku 1197 dosedl podruhé na trůn své vlasti, nalezl Čechy svržené až na nejhlubší stupeň politické nemoci a nevážnosti, podrývané od nepřátel domácích i zahraničních… a když umřel, pozůstavil je synovi svému co mocnářství nikomu nepodlehlé, v sobě upokojené a požívající ve valné části Evropy netoliko vážnosti, ale i ostrachu.“[70] Přitom však král dobře věděl, že nezbývá než se podřídit. A papež ho naopak nemohl odvrhnout nejen jako křesťanského vládce, ale ani jako mocného panovníka v centru Evropy. Svědčí o tom i jeden z květnatých závěrů králova dopisu: „V těchto a všech věcech, jež by se Vaše otcovství rozhodlo na svých synech dobrotivě napravit, jsme ochotni poslechnout, co se Vám uráčí přikázat a s povinnou oddaností to očekáváme, pokorně Vás jen o to žádajíce, abyste v našich záležitostech byl pamětliv, že jsme v každé potřebě Římské církve stáli při Vašich předchůdcích proti kterémukoliv vládci a také Vám pomůžeme, naskytne-li se k tomu čas a Vy to uznáte za vhodné.“[71]
Papežova odpověď z 2. listopadu 1217 je poměrně stručná.[72] Sděluje, že neučiní nic, dokud nepřijdou královi vyslanci, pokud by ovšem „jejich příchod nebyl tak oddálen, že by se právem zdálo, že by se už nemuselo na ně dále čekat“. Chce mu „prokázat apoštolskou přízeň, kde je to možno učinit se ctí“.
Uplynuly tři měsíce, a královi vyslanci nepřicházeli. Papež se rozhodl jednat. Poslal řezenskému biskupu Konrádovi IV. a opatům od sv. Emmerama a z Walderbachu dva dopisy se stejným datem, 15. února 1218. V jednom z těchto dopisů jim přikazuje, aby nařídili v pražské diecézi bez výjimky zachovávat interdikt i ve všech klášterech, včetně exemptních a bez ohledu na dříve získaná privilegia.[73] Druhým dopisem jim ukládá, aby „opatrně a s velkou pečlivostí zjistili, kdo pobírá příjmy z majetku pražského biskupství,… zda král jmenoval za nepřítomnosti biskupa správce tohoto majetku a zda jsou to důvěrní přátelé krále. Zda kvůli pobytu biskupa u Apoštolského stolce hrozí kostelům jeho diecéze a jejich majetku újma a těžkosti nebo zda jsou zatěžovány daněmi. Zda biskupovi vyslanci mohou svobodně přicházet a odcházet.“ Co o těchto a jiných věcech zjistí, ať papežovi sdělí listem, aby podle toho a podle jiných zpráv, které slyšel, mohl postupovat „tak, jak by se mělo“.[74] Následujícího dne, 16. února, je dalším dopisem požádal,[75] aby opatrně a pečlivě zjistili, zda je pravda, že děkan Arnold a někteří preláti a kanovníci nedodržují přikázaný interdikt, a pokud je tomu tak, ať je zbaví úřadu i beneficia a pošlou k Apoštolskému stolci, aby se zodpovídali z tak opovážlivého přestupku.
Bezprostředním podnětem k papežovu požadavku, aby zjistili „zda biskupovi vyslanci mohou svobodně přicházet a odcházet,“ byl patrně případ strahovského premonstráta Viléma, který v Římě prokazoval biskupu Ondřejovi služby - když se s písemným doporučením tohoto biskupa vracel domů, nechtěl ho opat Adam přijmout do konventu. Na Ondřejovu přímluvu pak generální opat Gervasius z kláštera v Prémontré dopisem ze 4. května 1218 přikázal přijmout tohoto řeholníka zpět domů a nařídil vizitaci strahovského kláštera. O biskupu Ondřejovi se v dopisue zmiňuje, že „trpí pro spravedlnost“.[76]
Olomouckému biskupu Robertovi poslal papež 4. března nový dopis,[77] v němž mu opět připomíná, aby nařídil v pražské diecézi bez výjimky zachovávat interdikt, a to i ve všech klášterech, včetně exemptních a bez ohledu na dříve získaná privilegia. Znovu mu to nařizuje 27. března 1218, kdy jej zároveň upozorňuje, že vratislavskému děkanu Viktorovi a scholastikovi Jiljímu dává příkaz, aby ho, neuposlechne-li do dvaceti dnů po obdržení tohoto dopisu, přísně potrestali.[78] Dalším dopisem, z 29. března,[79] mu vytýká, že nejen nesplnil opakovaně uloženou povinnost, ale dokonce sám s odsouzeníhodnou opovážlivostí porušoval interdikt, když v pražské katedrále konal slavnostní bohoslužby. Pokud se to opravdu stalo, ať si uvědomí, že je zbaven úřadu i beneficia na tak dlouho, dokud se osobně nedostaví, aby se papežovi zodpovídal z tohoto přestupku, jímž dal špatný příklad ostatním.
Českému králi patrně nezůstalo utajeno, k jakým krokům se papež v únoru rozhodl. Pochopil, že v Římě dobře znají skutečnou situaci v Čechách, a není tedy naděje, že by tam mohl prosadit řešení podle svých představ. Rozhodl se proto změnit taktiku vyjednávání. V dubnu papežovi napsal,[80] že když už připravoval své vyslance k papežské kurii, jak slíbil, přišel opat ostrovského kláštera Reiner se vzkazem pražského biskupa, aby k němu poslal tři význačné šlechtice spolu s waldsasským opatem Heřmanem. Řeholníci mu však poradili, aby nepředkládal věc k vyřešení v Římě, ale přímo tímto listem vyjádřil ochotu, v čem může ustoupit. Chápe „mnohé věci, jež se zdá mít biskup proti své diecézi“ a slibuje, že se mu podrobí „ve všem, oč zdá se spravedlivě usilovat“. Přiznává, že se příjmy z dřívějších desátků na mnohých místech zadržují, a přinutí je platit. Žádá, aby papež poslal svého legáta spolu s biskupem Ondřejem do Pasova, a ať si biskup sám zvolí kterékoliv biskupy nebo opaty, které papež ustanoví vykonavateli tohoto králova příslibu. Má-li biskup strach, že by mu královi „přátelé mohli cestou způsobit něco zlého“, přísahou mu slibuje, „že se nemá bát cesty do Pasova ani návratu“.
Králův dopis sice vyjadřuje ochotu smířit se s biskupem, ale také dává najevo, že to, co považuje za spravedlivé, se zdaleka netýká podstaty celého problému. Papež tedy reaguje tím, že 15. května[81] posílá dopis řezenskému biskupu Konrádovi IV. a opatům Eberhardovi z Ebrachu a Heřmanovi z Waldsassen, z würzburské a řezenské diecéze, a píše jim, že ho český král požádal, aby poslal svého legáta spolu s pražským biskupem k jednání až do Pasova. „Poněvadž týž biskup na radu rozvážných mužů nepovažuje za vhodné podstoupit takovou námahu, dokud by se obšírněji neprojednalo, jaká má být dána náhrada za škody a bezpráví dosud spáchaná na něm a na jeho duchovenstvu a jakou záruku by mohl získat, aby se v budoucnosti neopakovaly pokusy o podobné věci.“ Zároveň jim sděluje, že současně posílá králi dopis stejného obsahu. Žádá, aby král do jejich rukou „složil a dal složit od šlechticů své země vhodnou záruku, že totiž ponechají biskupovi /právo/ jmenování a sesazování a všechny soudy nad duchovními a jiná /práva/, jež, jak známo náležejí biskupskému úřadu; k tomu ať biskupa skrze jeho plnomocníky znovu uvede do svobodného a pokojného držení jeho biskupství a ať dá jemu a těm, kteří stáli při něm, příslušnou náhradu za zadržené příjmy a přikáže tak učinit svým poddaným“. Ukládá jim, aby krále osobně navštívili, a král ať prostřednictvím jednoho z nich pošle písemnou odpověď, co v té věci udělá, aby papež podle toho a podle jejich zprávy mohl svým rozhodnutím záležitost důstojně ukončit. A budou-li splněny požadované podmínky, ať odvolají interdikt vyhlášený nad královstvím.
Během Ondřejova pobytu v Římě došlo k zajímavé události, zaznamenané v dokumentu popisujícím závěrečné jednání při svatořečení francouzského arcibiskupa z Bourges Viléma, které se konalo 17. května 1218 a k němuž byli přizváni všichni biskupové přítomní v Římě.[82] Závěrečná část dokumentu věnuje pozornost Ondřejovu vystoupení na tomto shromáždění a označuje ho jako muže rozvážného, prozíravého a počestného.[83]
Biskupu Ondřejovi svěřil papež 29. května pravomoc zbavit trestu kněze a kleriky, kteří během interdiktu konali bohoslužby a byli exkomunikováni, protože o to požádal s poukazem na to, že je jich mnoho, a protože měl plnou důvěru v jeho schopnost rozlišovat.[84] Květnový papežův pokus o ukončení sporu se však zřejmě nezdařil, a tak 25. července biskupa zplnomocnil, aby některým pražským kanovníkům a prelátům jeho diecéze, kteří pohrdli varováním a v kostelích, na něž se vztahuje interdikt, dále slaví bohoslužby, odebral beneficia a udělil příslušné tresty.[85] Totéž papež opakoval znovu 3. prosince.[86]
Eichstättskému biskupu Hartwigovi pak papež 14. prosince[87] napsal, že děkan Arnold, pražský arcijáhen Kryštof a kanovníci téhož kostela Benedikt, Vícemil, Bohuslav, Přibyslav, Valkin, Držislav, Zdislav z Horšovského Týna a další preláti jiných kostelů byli podle jejich viny už zbaveni úřadu i beneficia a stiženi trestem exkomunikace. A protože „ve své tvrdošíjnosti zašli tak daleko, že až dosud nechtěli (…) ani po vypršení stanovené lhůty“ dostavit se k Apoštolskému stolci, požádal ho, ať rozhodnutí veřejně vyhlásí, aby se „tvrdohlavci nevychloubali svou špatností, a aby toto jejich pohrdání neuvedlo v omyl jiné“.
Po všem, co vyšlo najevo, se král v odpovědi na papežův dopis z května 1218[88] vrací k dřívějšímu požadavku, aby papež „neotálel s vysláním biskupa pokojně k jeho svěřenému stádu“ a spolu s ním ať pošle svého legáta, „aby pečlivě vyšetřil u duchovních, županů země a všeho lidu, zda my jsme ublížili biskupovi, nebo on nám, a aby on vyhlásil Vám a Vašim bratřím naši nevinu… nechť ráčí Vaše Svatost také přikázat biskupovi, aby upustil od hněvu a navrátil úřady a obročí prelátům kostelů, kteří ho, donuceni naším příkazem, urazili.“[89] Píše také, že posílá návrh na urovnání s biskupem. Tento dopis a přiložený návrh poslal po waldsasském opatu Heřmanovi někdy začátkem ledna 1219 nebo krátce předtím.
Návrh na porovnání s biskupem obsahuje text dohody,[90] která má být projednána a uzavřena s papežovými vyslanci řezenským biskupem Konrádem IV. a opaty z Ebrachu a z Waldsassen na shromáždění v Kladrubech v přítomnosti krále, prelátů a vyšších šlechticů Českého království: Biskupovi a jeho nástupcům náleží právo ustanovovat a sesazovat duchovní jak při kostelích, tak i při prelaturách - při zachování patronátního práva; ponechává se jim též právo v duchovních záležitostech soudit osoby duchovního stavu podle stanov kanonického práva a Apoštolského stolce a král se zavazuje vůči nim v žádném případě nejednat násilně. Král prostřednictvím jeho zmocněnců navrací biskupovi svobodné a pokojné držení biskupství a slibuje, že ho vlídně a laskavě přijme, až přijde. On i ti, kdo při něm stáli, dostanou zadostiučinění za ztráty a bezpráví, resp. za to, o čem se zjistí, že bylo přijato do královské komory nebo použito pro královy potřeby, a to během tří měsíců po jeho příchodu a po předložení žaloby. O ostatních věcech, o nichž se zjistí, že byly někým jiným rozchváceny, učiní král ve stejné lhůtě soud podle zvyklostí království; za to se zaručuje šest předních pánů království: Slávek, Slavata, Budivoj, Beneš, Jaroš a Vítek. Desátky se budou odvádět podle dosavadních zvyklostí. Biskupovi a jeho nástupcům bude zaručena bezpečnost a povinná úcta, pokud králi slíbí věrnost a poddanost. Listina bude stvrzena pečetí krále a společnou pečetí království, protože páni při společném úkonu osobní pečeti neužívají. Jako svědkové se uvádějí: řezenský biskup Konrád, opat Eberhard z Ebrachu, opat Heřman z Waldsassen, opat Dluhomil z Břevnova, Silvestr z Kladrub, Kassian z Postoloprt, Reiner z Ostrova, Heřman z Vilémova, Heinrich z Lancheimu, Hartmut z Nepomuku, Albert z Plas, Adam ze Strahova, Vilhelm z Želiva, Vilhelm z Teplé, pět hlavních českých šlechticů a velký zástup duchovních a vojska.
K setkání v Kladrubech došlo začátkem roku 1219. Dohoda byla uzavřena a po jejím potvrzení zplnomocněnci Apoštolského stolce osvobodili Čechy od interdiktu. Kdyby byl příslib dodržování této dohody míněn vážně, byla by tím vyřešena značná část problémů. Průvodní dopis poslaný papeži spolu s návrhem dohody však ukazuje, že si král v žádném případě nepřál a nechtěl připustit, aby se biskup Ondřej vrátil do Prahy sám, a všemožně usiloval o to, aby sporné body byly dořešeny v Čechách za přítomnosti legáta, kterého by mohl snáze ovlivňovat.
V rukopisném kodexu Acta Waldsassensia z farního archivu ve Waldsassen[91] se zachoval opis listiny, kterou biskup Ondřej oznamuje pražské kapitule, že dává waldsasskému opatu Heřmanovi do zástavy ves Počedělice za půjčku třiceti marek stříbra a žádá, aby tuto půjčku vyrovnali. Listina je datovaná 15. února 1219, u sv. Praxedy. Zdá se tedy, že biskup Ondřej během svého pobytu v Římě bydlel v objektu přiléhajícím k této starokřesťanské bazilice. 7 Traduje se, že zde v klášteře řeckých mnichů byli ubytováni po příchodu do Říma také sv. Cyril a Metoděj. Na konci 14. století zde pak žil v exilu také pražský arcibiskup Jan z Jenštejna, pohřbený v této bazilice před oltářem. 8
Církevní sněm v Mohuči rozhodl, že se na ty, kdo by v budoucnu v pražské diecézi přijali beneficium z rukou laiků bez vědomí pražského biskupa a do dvou měsíců by se ho nevzdali, vztahuje trest exkomunikace. Na přání biskupa Ondřeje papež 2. dubna 1219 toto rozhodnutí potvrdil.[92]
Stejně jako v květnu předchozího roku, papež v dubnu 1219 biskupa Ondřeje zplnomocnil, aby zbavil církevních trestů preláty, kněze a ostatní kleriky, kteří v jeho diecézi během interdiktu konali bohoslužby.[93] Velehradskému opatu Sigfriedovi (nebo Sibertovi) a olomouckému proboštu Štěpánovi a děkanu Waltrovi uložil papež 23. května, aby rozhodli ve sporu pražského biskupství a tepelského kláštera o odvádění desátků.[94] Ještě 30. května svěřil papež biskupovi pravomoc, o niž požádal, aby mohl zbavit církevních trestů cisterciáky, premonstráty i jiné exemptní řeholníky v pražské diecézi, kteří po vyhlášení interdiktu dále konali bohoslužby, protože se domnívali, že se na ně nevztahuje.[95]
Začalo se však ukazovat, že dohoda uzavřená v Kladrubech zůstala jen na papíře, a situace v pražské diecézi se spíše zhoršuje. Zprávy přicházející z Čech byly čím dále tím více znepokojivé. Aby získal přesnější a věrohodnější informace o tom, jak se skutečně situace vyvíjí, rozhodl se biskup Ondřej přiblížit k českým hranicím. Někteří historikové se domnívají, že v té době přišel do Čech. Je-li tomu tak, muselo to být skutečně jen na velmi krátkou dobu, a spíše potajmu. I pobyt nedaleko hranic mu ovšem dával možnost navázat kontakt s těmi, kdo poměry v Čechách znali z vlastní zkušenosti. Po návratu do Říma jistě dopodrobna informovoval papeže o tom, co se mu podařilo zjistit. Papež dostával sice zprávy od těch, které posílal, aby jako jeho vyslanci jednali s českým králem a se zástupci českých pánů, ale Ondřejovy informace dávaly možnost udělat si představu o neoficiální, pravdivější verzi toho, k čemu v pražské diecézi docházelo.[96]
Když se papež dověděl, že preláti a kanovníci, které prostřednictvím eichstättského biskupa Hartwiga potrestal odnětím úřadu i beneficia,[97] neuposlechli a setrvávají ve své zatvrzelosti, uložil 11. července 1219 biskupovi a pražské kapitule, aby jim beneficia odebrali a svěřili je jiným, podle kanonického práva vhodným osobám. Jmenovitě uvádí, že největší pohoršení působí: děkan Arnold; arcijáhnové: pražský Kryštof, bílinský Benedikt, bechyňský Vícemil, horšovskotýnský Zdislav, žatecký Držislav, kouřinský Jan a plzeňský Přibyslav; a kanovníci: Valkin, Bohuslav, Matouš, Pelhřim, Jan z Ašafenburku a Bartoloměj.[98]
Biskup Ondřej požádal papeže o dovolení, aby mohl zbavit církevního trestu kleriky pražské diecéze, kteří se v době interdiktu dali bez papežova svolení vysvětit od jiných biskupů, pokud přitom nedošlo k simonii a jinak byli způsobilí svěcení přijmout. A papež mu toto mimořádné pověření 20. července udělil.[99]
Situace se nejen však nelepšila, ale byla ještě horší než dříve, a papeže to přimělo k rozhodnutí poslat 2. srpna[100] řezenskému biskupu Konrádovi IV., pasovskému biskupu Ulrichovi a proboštovi pasovského kostela sv. Mikuláše dopis, ve kterém shrnul příčiny a dosavadní vývoj celého konfliktu. Napsal: „Trpce si stěžujeme, že náš nejmilejší v Kristu syn, slavný český král, jehož milujeme otcovskou láskou, nedbaje své spásy, se zatvrdil, jak se zdá, v pronásledování pražské církve, kterou měl bránit před pronásledovateli… Neboť ač dříve týž král a jeho páni skrze zplnomocněnce… přísahou stvrdili, jak nám král sdělil ve svém listě, že zachovají práva našeho ctihodného bratra biskupa Ondřeje a pražské církve neztenčená, nyní, jak zmíněný biskup v přítomnosti waldsasského opata Heřmana a vyslance téhož krále pokorně před námi vyložil, pronásledujíce mnohonásobně jak jeho samého tak i jeho církev, v jeho kostelích ustanovují a sesazují osoby, nebo spíše násilím dosazují a okrádají podle své vůle, a nedovolují ani jemu ani jeho úředníkům vykonávat církevní soud. Brání také, aby mu byly placeny desátky předstírajíce špatný zvyk, který by měl být zván spíše zlozvykem. A nejen příjmy z církevních věcí a jiné, o něž zmíněného biskupa dlícího u Apoštolského stolce nedovoleně okradli, a poplatky, jež od jeho lidí vydřeli, mu odmítají vrátit, ba dokonce jakési pozemky pražského kostela a jiných jeho kostelů i jiné jeho osobní, jež dávno předtím, než se vydal na cestu k Apoštolskému stolci, pokojně vlastnil, a jež za jakýsi dluh postoupil pražskému kostelu, opovážlivě napadajíce že prý byly zcizeny, a i jinak porušují výsady kostelů. Mimoto se stýkají s vyobcovanými a nedovolují trestat rozkolníky příslušnými tresty, a aby byli zbaveni příjmů ze svých obročí ti, kteří byli pro svá provinění církevních obročí zbaveni; ba i duchovní přinášejí rozkolníkům půhonné nebo sesazovací listy, vyhánějí z království a zabraňují, aby se nikdo v celé pražské diecézi neodvážil přijmout apoštolské listy, nebo listy onoho biskupa, v nichž je zmínka o interdiktu nebo vyhlášení exkomunikace. Také nedovolují poslům biskupa svobodně přicházet a odcházet do království a z království. A ani s tím nejsou spokojeni, nýbrž od duchovních vymáhají a vynucují mýtné třicet denárů, zatímco od laiků žádají pouze jeden. Od klášterů často vymáhají nákladné vozy při jakémkoliv vojenském tažení. A ačkoliv byli proto od nás a od našich zplnomocněnců často pečlivě napomenuti, nikdy je nebylo možno přimět, aby ustali od obtěžování biskupa a pražské církve.“[101] Dále jim papež uložil, aby krále a jemu poddané barony velmi důrazně vyzvali k spravedlivé nápravě a přijali na to od nich záruční přísežný úpis. A neposlechnou-li do dvou měsíců, „oznamujeme jim, že se na ně od té doby vztahuje exkomunikace a na celou jejich zemi interdikt… bez možnosti odvolání kterýmkoli biskupem nebo církevním prelátem.“ Oba tito biskupové, řezenský Konrád IV. a pasovský Ulrich, jim to mají každou neděli a svátek znovu zdůrazňovat; dokud se nepolepší, aby se stali hodnými zproštění tohoto trestu.
Kronikáři a po nich i dějepisci zpravidla uvádějí, že opakovaný zákaz bohoslužeb vyhlásil v roce 1219 biskup Ondřej.[102] V závěru uvedeného dopisu ovšem Honorius III. výslovně říká, že jde o jeho rozhodnutí, a možnost odvolání těchto trestů vyhrazuje sobě. O tom, zda a jak na toto jednání s papežovými zástupci odpověděl král a čeští páni, se žádná zachovaná písemná zpráva nezmiňuje.
Když se král dověděl o obsahu dopisu, který papež poslal pražské kapitule 11. července,[103] pochopil, že má papež dost nejnovějších informací o tom, co se děje v Čechách, a že na návrhy poslané před sněmem svolaným do Kladrub nepřistoupí. Uchýlil se tedy k velmi úskočnému tvrzení a v dalším dopise papežovi[104] píše, že to byl biskup Ondřej, kdo „ač ví, že máme připraveny posly, dává nám skrze své přátele radit a také skrze své posly a listy nám sděluje, abychom zbytečně nevyřizovali naše věci na římské kurii, neboť chce přijít na pomezí našeho království a srovnat se s námi a s Čechy podle našich přání; a tak si s námi zahrávaje, častěji zabránil uskutečnit náš úmysl vyslat posly, o což se snaží i nyní.“ A že mu biskup 11. června vzkázal po kleriku Radslavovi, „že nechce zcela přistoupit na narovnání mezi námi a sebou, učiněné apoštolskou mocí [v Kladrubech] o desátcích i o jiných věcech“. Přimlouvá se za své milované kaplany, pražského děkana magistra Arnolda a svého kancléře Benedikta, a žádá, aby papež proti němu ani proti království na přání biskupa nic nepodnikal, dokud se nedostaví vyslanci, které brzy pošle. Tato listina není datována, Erben v Regestech předpokládá, že byla odeslána kolem roku 1220,[105] ale Friedrich svou poznámkou v CDB zřejmě správněji uvádí důvody pro září nebo říjen 1219. Vzhledem k tomu, že se v tomto dopise král vůbec nezmiňuje o papežově listině z 2. srpna,[106] není vyloučeno, že ho poslal už v srpnu 1219.
V roce 1220 se biskup Ondřej stal svědkem události, při níž došlo k záchraně jezdce po nebezpečném pádu s koně. Všichni kdo to viděli, byli přesvědčeni, že zůstal naživu jen na přímluvu svatého Dominika. Byl přitom také krakovský biskup Ivo a spolu s Ondřejem hned požádali o vyslání dominikánů do svých diecézí. Protože však dominikáni neměli nikoho, kdo by uměl mluvit slovanským jazykem, vstoupili do řádu čtyři mužové z doprovodu: Poláci Jacek (Hyacint) a Czeslaw, Moravan Jindřich a Němec Herman. Tuto událost, tradovanou ještě v 18. století, zaznamenal Pubička ve svém chronologickém vyprávění o českých dějinách.[107] Také Balbín se zmiňuje,[108] že o tom vypráví Abrahám Bzovius v životopisu bl. Česlava. Už v následujícím roce, ještě před smrtí sv. Dominika, rozhodla druhá generální kapitula řádu o založení konventu v Polsku. Dominikáni procházeli územím Čech a do Krakova přišli v říjnu 1222.[109] První klášter v Čechách založili v roce 1226 při kostele sv. Klementa ve vesnici Poříčí na okraji Prahy[110] a později přesídlili ke kostelu sv. Klementa u Juditina mostu na Starém Městě.[111]
Ani obnovený zákaz bohoslužeb, vyhlášený přímo papežem a veřejně oznámený, někteří klerikové pražské diecéze nerespektovali. A papež, protože důvěřoval Ondřejově opatrnosti, jak uvádí v dopise z 18. března 1220,[112] svěřil mu pravomoc, aby ty, kdo o to požádají, mohl zbavit církevních trestů, podle vlastního posouzení, zda jsou toho hodni.
Někdy na jaře roku 1220 dostavili se po dlouhých odkladech konečně k Apoštolskému stolci zástupci krále a českých baronů, aby projednali dosud nedořešené problémy týkající se jejich sporu s pražským biskupem. Tito přední úředníci a zemští páni, zejména nejvyšší sudí Dalebor z Konecchlumí, královský číšník Martin, děčínský kastelán Markvart z Jablonného, prácheňský kastelán Diviš z Divišova a zástupce pána Beneše z Budyšína, dojednali setkání s biskupem Ondřejem poblíž hranic mezi Moravou a Rakouskem s tím, že nezdaří-li se jednání, vrátí se biskup k papeži. Přísahou mu zaručili bezpečnost jménem svým i v zastoupení krále a baronů. Apoštolský stolec měli, na základě papežova pověření z 21. června, zastupovat arcibiskup Eberhard II. ze Salcburku, biskup Rudiger z Chiemsee a opat Werner z cisterciáckého kláštera Svatého Kříže v pasovské diecézi.[113] K tomuto setkání došlo někdy v létě roku 1220 za účasti krále a dalších českých pánů v rakouském Seefeldu, ale skončilo hned na začátku, protože došlo k neshodám a biskup se vrátil do Říma.[114]
Děkanu Arnoldovi bylo navráceno beneficium nacházející se v pasovské diecézi, protože podle papežova pokynu z 21. června 1220 se odnětí vztahovalo jen na území pražské diecéze.[115] A 1. září mu papež dovolil, aby znovu vykonával svůj úřad.[116]
V dopise Přemyslu Otakarovi I. píše papež 29. prosince, že poslal do Čech svého legáta, Řehoře de Crescencio, kardinála-jáhna od titulárního kostela svatého Theodora, vybaveného plnou mocí, aby v zemích podléhajících českému králi „vykořenil to, co je škodlivé a zasadil to, co prospívá, nakolik to uzná za vhodné jeho Bohem mu daná rozvaha“.[117] Totéž oznamuje 31. prosince[118] také pražskému biskupu Ondřejovi a opatům, převorům i ostatním církevním prelátům v Českém království; a listinou téhož znění též olomouckému biskupu Robertovi a duchovenstvu jeho diecéze.
Všemu duchovenstvu v Čechách pak 11. ledna 1221 poslal papež listinu obsahující podmínky dohody o uzavření smíru, připravené u Apoštolského stolce dlouhým jednáním mezi biskupem Ondřejem a italským právníkem Mistrem Janem de Scacario, zastupujícím krále a české pány, který tuto listinu také sepsal.[119]
Svému legátovi poslal papež 23. ledna text záruky o důsledném dodržování uzavřené dohody, kterou mají před shromážděnými sousedními biskupy a preláty společně stvrdit slavnostní přísahou král, jeho bratr a prvorozený syn, jakož i všichni vyšší šlechtici Českého království. Tuto záruku ať přijme s takovou okázalostí, jakou uzná za vhodnou pro toto jednání.[120]
V dubnu nebo v květnu 1221 potvrdili král a čeští páni listinou opatřenou pečetěmi, že souhlasí s připojeným obsahem dohody sjednané u římské kurie mezi pražským biskupem Ondřejem a svým zástupcem Mistrem Janem de Scacario, a do rukou papežského legáta složili příslib, že biskupovi i těm, kdo budou s ním, a jejich věcem poskytnou plnou bezpečnost.[121]
Biskup Ondřej požádal Honoria III., zda by bylo možno zřídit v Praze metropoli a v jeho diecézi více biskupství, aby tak mohl v zemi posílit církevní svobodu. Papež proto 19. června svému legátovi napsal, že už jeho předchůdce Inocenc III. z tohoto důvodu Ondřejovu „žádost vyslechl a nařídil, aby se v záležitosti částečně začalo postupovat“. A přikázal mu, aby „pečlivě a rozvážně vyšetřil jednotlivé okolnosti této záležitosti“ a aby svým listem sdělil, co zjistil.[122]
Téhož dne, 19. června, mu papež poslal další dopis,[123] jímž ho upozorňuje: „Poněvadž by bylo velmi nebezpečné ctihodnému bratru Ondřeji, pražskému biskupovi, kvůli králi a českým velmožům vést svou při na podezřelém místě, sluší se, abys ty, jehož rozvážnosti jsme svěřili bezpečí jeho osoby, nejen za nás, ale i za sebe a za téhož biskupa vše nutné zařídil.“ A přikázal mu, aby se postaral „pro zmíněného biskupa o vhodné a bezpečné místo, kde by se nebylo třeba obávat žádného nebezpečí“.
Společné jednání se uskutečnilo na místě, které v latinském textu italští zapisovatelé označili „in monte Scach“ a notář krále Přemysla Otakara I. uvedl „in monte Scac“.[124] Další historický vývoj ukázal, že dohoda zde uzavřená podstatně ovlivnila sbližování tehdejšího českého právního uspořádání s ostatními evropskými zeměmi sdruženými v geopolitickém útvaru Svatá říše římská. Mnozí historikové se proto pokoušeli určit, kde se toto památné místo nacházelo. Zdá se, že se to podařilo teprve profesoru Šemberovi, který dospěl k názoru, že se jedná o návrší Schatzberg, nejvyšší bod v krajině na východ od silnice z Jetzelsdorfu do Znojma, nedaleko hranice mezi Rakouskem a Moravou.[125]9
Protokolární zápis zachycuje dramatickou atmosféru závěrečného zasedání, jímž tato tři dny trvající jednání 2. července 1221 vyvrcholila. Nešlo jen o ukončení pět let trvajícího zákazu veřejných bohoslužeb, zrušení exkomunikace těch, kdo tento zákaz porušovali, a nové potvrzení zničených právních listin, ale především o záruky, že se nebude opakovat to, co bylo příčinou vzniku a dlouhého trvání sporu. Biskup Ondřej by raději viděl ukončení celého sporu soudním výrokem, jak to původně v roce 1217 žádal i král[126] v odpovědi na papežův dopis vyzývající ke smíření, proto žádal, aby se postupovalo obvyklým procesním způsobem. Ale když král poznal, že není v právu, začal od dubna 1218 dávat přednost ukončení sporu dohodou[127] a podařilo se mu získat pro tento způsob řešení problému také předsedajícího papežova legáta. Originál protokolárního zápisu vyhotovili dva italští písaři, je uložený jako nejstarší dochovaný dokument v archivním fondu pražského arcibiskupství a dlouho zůstával nepovšimnutý; jeho úplný text byl zveřejněn poprvé až v roce 1882.[128]
Po skončení tohoto slavnostního shromáždění přikázal král svému notáři a kaplanu Heřmanovi, aby připravil pergamenovou listinu, o níž Heřman sám v úvodu říká, že je to „listina privilegia“, a aby na ni přivěsil královu pečeť. Jako svědkové podepsali tento dokument: biskup olomoucký, nitranský a vratislavský, opati českých a některých rakouských klášterů, několik dalších účastníků z Rakouska a Bavorska, a z českých šlechticů Bavor, Budivoj, Boruta, Jaroš, Vítek a jeho bratr Jindřich, Bohuslav, Svatoslav, Sulislav, Holas a Diviš. Do listiny bylo převzato několik částí doslovného textu již předtím sepsaného protokolárního zápisu a král potvrdil, že pražskému biskupovi a jeho diecézi navrací dřívější práva i svobody a také vrací hrad Podivín, který dříve diecézi patřil, a to se všemi náležitostmi a právy.[129]
Originál tohoto dokumentu se nachází v archivu pražské metropolitní kapituly[130] a jeho text je vložen do konfirmačních listin, kterými potvrdil jeho platnost papež Honorius III.[131] a čeští králové Václav I.[132] a Karel IV.[133]
Papežův legát, kardinál Řehoř de Crescencio, odvolal interdikt, zbavil exkomunikace ty, kdo v době jeho trvání porušovali zákaz veřejných bohoslužeb, dovolil jim také vykonávat úřady a navrátil jim práva užívat beneficia, jichž byli předtím za trest zbaveni.[134] Podařilo se ukončit pět let trvající spor, a mohl tedy být spokojen; a spokojen byl jistě i král.
Biskup Ondřej věděl, že co bylo písemně přislíbeno, nebude snadné realizovat. Znal velmi dobře královu povahu a jeho smýšlení. Věděl také, jak se na uzavřenou dohodu dívají čeští velmožové. Dokonce snad prý dostal zprávu, že mu král a někteří páni ukládají o život.[135] Někteří historikové sice předpokládají, že se biskup aspoň na čas vrátil do Čech,[136] ale zdá se být pravděpodobnější, že hned odcestoval do Itálie. Vyplývá to z dopisu, jímž papež připomíná svému legátovi, že biskupu Ondřejovi uložil, aby v přítomnosti legáta ustanovil do Čech svého zástupce,[137] a že mu dovolil zdržovat se někde ve Veroně nebo v Benátkách anebo na jiném místě, dokud nebude zajištěna jeho bezpečnost; a tímto dopisem legátovi nařizuje, ať biskupa nenutí vrátit se do Čech, dokud mu nezaručí bezpečí.[138]
Palacký se zmiňuje o tom, že papežův legát během svého pobytu v Čechách osobně prováděl vizitaci kostelů, a význam dosaženého výsledku hodnotí takto: „Ukončil se spor dlouhý a nad míru důležitý, an svými následky jal se měniti čím dále tím patrněji všecky staroslovanské právní poměry v Čechách. Kardinál legát Řehoř, byv od krále vždy velmi čestně chován, a přičiniv se s prospěchem o reformu duchovenstva českého skrze osobní visitaci kostelů, opustil zemi v úplné spokojenosti.“[139]
Potom se kardinál Řehoř de Crescencio nakrátko vzdálil. V období od prosince 1221 do ledna 1222 se zachovaly stopy jeho písemné činnosti v Míšni a z února ve Vratislavi. Ale už 5. března 1222 byl opět v Praze v premonstrátském klášteře na Strahově, kde potvrzoval darovací listinu olomouckého biskupa Roberta pro klášter v Louce[140] a pomohl vyřešit spor břevnovského a hradišťského opata o Rajhrad[141]
Obnovení dřívějších práv a svobod pro pražského biskupa a jeho diecézi obsažené v listině, kterou král vydal hned po ukončení společného jednání, bylo ještě třeba písemně potvrdit také pro všechny kláštery a jejich kostely. Na žádost papežova legáta a po poradě s dalšími zástupci velmožů vydal král 10. března 1222 další dokument, jímž toto pro všechny kláštery a kostely v pražské diecézi potvrzuje.[142] Už v dubnu pak legát opustil Čechy a odebral se plnit další úkoly v Dánsku a v polském Krakově. Stopy jeho činnosti u papežské kurie se objevují teprve v únoru 1224.
Na přání biskupa Ondřeje dává papež Honorius III. opsat královu listinu privilegia do své konfirmační listiny z 11. května 1223.[143] Do další konfirmační listiny z 22. června[144] vkládá text příslibu, jímž král a čeští páni před jednáním o ukončení sporu přísežně zaručili biskupu Ondřejovi i jeho stoupencům plnou bezpečnost a neomezenou správu pražského biskupství.[145] V textu tohoto jejich příslibu je také vložen obsah papežových dopisů z 11. a 23. ledna 1221.[146] Papež potvrzuje, že do těchto listin nahlédnul, a vydává konfirmační listinu jako svědectví a záruku, aby v budoucnu nemohla vzniknout pochybnost o jejich obsahu.
Za několik málo dní, 26. června 1223,[147] papež prohlašuje, že byl požádán, aby péčí svého úřadu zaštítil provedení toho, co bylo obsahem královy listiny privilegia.[148] Potvrzuje a bere pod ochranu práva a svobody pražské církve, a varuje ty, kdo by se opovážili jednat v rozporu s nimi.[149]
Obsah těchto v tak rychlém sledu vydaných konfirmačních listin nasvědčuje, že měly připravit bezpečný návrat biskupa do Prahy, a když nenastala příhodná situace pro zřízení samostatné české církevní provincie,[150] měl papež vzít pražskou diecézi pod svou přímou ochranu. O zřízení samostatné metropole v Praze požádal sice Inocence III. už v roce 1204 také sám král Přemysl Otakar I. s odůvodněním, že se mohučský metropolita nachází příliš daleko a mluví cizí řečí.[151] Za změněné situace však o zvětšení pravomoci pražského biskupa král přestal mít zájem.
Po uplynutí jednoho měsíce, 30. července 1223,[152] však biskup Ondřej zemřel a události, které následovaly po jeho smrti, ukázaly, že jeho obavy z dalšího vývoje byly opodstatněné.
Když se zpráva o smrti biskupa Ondřeje dostala do Prahy, zvolila kapitula nového biskupa. Stal se jím Pelhřim (Peregrinus), jeden z pražských kanovníků[153] a dosavadní mělnický probošt,[154] který patřil mezi stoupence krále. Král mu také zřejmě hned vzápětí udělil investituru. Svou první pergamenovou listinu označil nový biskup datem 1. října 1223.[155] 10 Není vyloučeno, že v tu dobu měl už i biskupské svěcení.[156]
Ve zprávě o úmrtí biskupa Ondřeje a volbě jeho nástupce se v nejstarších dokumentech sice objevují různé letopočty,[157] ale shodují se v tom, že se obojí událo ve stejném roce. U některých historiků vyvolávala rozpaky skutečnost, že papež reagoval na vzniklou situaci teprve s ročním odstupem, což se pokoušeli nějak vysvětlit. Někteří, dokonce i velmi zkušený archivář Palacký[158] a po něm téměř všichni až dodnes, tak dávají přednost roku 1224. Na nesprávnost tohoto tvrzení upozornil Gustav Friedrich ve svém komentáři k první listině biskupa Pelhřima,[159] kde poukázal na to, že správnost letopočtu 1223 potvrzuje souběžné uvedení indikce XI., které se s tímto rokem shoduje.
Papež Honorius III. a římská kurie byli jistě rádi, že po dlouhých pět let trvajících sporech konečně došlo k uklidnění, a tak, i když uvedení nového pražského biskupa do Říma nikdo neohlásil, očekávali, zda a k jakým změnám pod jeho vedením dojde. Ne málo k tomuto vyčkávacímu postoji zřejmě přispěly také velmi příznivé informace o králi Přemyslovi, které papežovi poslal ze svého pobytu v Čechách jeho legát kardinál Řehoř. Dověděl se od něj, že „plně poznal královu laskavost, že je, jak se sluší na krále, mírného a šlechetného ducha, a také usiluje o svobodu církve, pokud se nenechá svést cizí zlobou“ [160].
Po tom, co předcházelo, se jistě nedá předpokládat, že by papež situaci v Čechách zcela pustil ze zřetele. A když mu volba nového pražského biskupa ani po roce nebyla oznámena, rozhodl se, že ji nebude brát na vědomí.
Dopisem ze 4. října 1224 uložil opatům nepomuckého a ostrovského cisterciáckého kláštera, aby spolu s proboštem olomoucké kapituly dohlédli v Praze na volbu Ondřejova nástupce a svou radou pomohli vybrat takového, kterého by Apoštolský stolec mohl potvrdit.[161]
Téhož dne poslal dopis také členům pražské kapituly. Připomenul jim, že biskup Ondřej horlivě a odhodlaně usiloval o svobodu církve, až do smrti hledal spravedlnost a - bez ohledu na námahy a osobní nesnáze - neohroženě až do posledního dne svého života zápasil o dosažení této svobody. Vyzval je, ať se s pomocí rádců, které jim posílá, postarají, aby nástupcem tak významného biskupa nebyl někdo, kdo toho není hoden. Ať kanonickou volbou vyberou toho, kdo bude vědomostmi a výbornou pověstí vhodný pro důstojné plnění tohoto úkolu. A aby nechybělo nic, co vyžaduje nezbytná péče, ať se nově zvolený v doprovodu několika volitelů dostaví k papežovu osobnímu přezkoumání a potvrzení.[162]
Zároveň o tom papež dopisem téměř stejného obsahu informoval také mohučského arcibiskupa Sigfrieda. V poslední větě mu sděluje, že se pro tento postup rozhodl po zvážení stavu (pensato statu) pražské církve, a proto ať tento apoštolský list nechápe jako zásah do práv arcibiskupa.[163]
O dva dny později, 7. října 1224, napsal papež též králi Přemyslovi.[164] Začal tím, že - jak se dověděl zejména od svého legáta i od jiných -, „k dlouhému sporu o svobodu církve, který jsi měl s blahé paměti pražským biskupem Ondřejem, došlo ani ne tak tvou vinou, ale zlobou jiných ponoukajících tě k tomu špatným našeptáváním.“ Oznámil mu, že „po zvážení okolností (pensato rerum statu) uznal za vhodné napsat pražské kapitule, aby uspořádala volbu budoucího biskupa,“ a žádal ho, ať „pokud by bylo třeba a někdo by se tomu snad pokusil klást překážky, uplatní svou královskou přízeň,“ aby bylo rychle dosaženo výsledku.
V žádném z těchto listů se papež nezmiňuje o dřívější volbě biskupa, kterou se rozhodl nebrat na vědomí, ale z celého jejich obsahu je zřejmé, že situaci, k níž došlo, považuje za mimořádně vážnou. Uplynulo však dalších šest měsíců a dopisy zůstávaly bez odezvy.
Takto vzniklou situaci už ovšem nebylo možné dále přecházet mlčením. Papež se tedy rozhodl jednat, 20. března 1225 poslal znovu mohučskému arcibiskupovi dopis,[165] připomenul mu obsah svého dřívějšího dopisu ze 7. října 1224, pokáral ho pro neopatrnost při ukvapeném vysvěcení biskupa Pelhřima a přikázal mu, ať ho pošle, a - bude-li třeba i - kanonickými tresty přinutí, aby se do příštího svátku sv. Michaela (29. září) osobně dostavil k papežovi. Svědomitým splněním tohoto příkazu má arcibiskup ukázat, zda v něm ještě „probleskuje nějaká jiskřička oddanosti a poslušnosti“.
Arcibiskup Sigfried oznámil papežovo rozhodnutí biskupu Pelhřimovi a pražské kapitule, načež biskup Pelhřim splnil papežův příkaz a odebral se ke kurii.[166] Kdy k tomu došlo, není přesně známo, ale nemohlo to být před 26. červnem 1225, protože tehdy je ještě uveden jako svědek na dvou listinách Přemysla Otakara I. a spolu pečetil listinu papežského legáta Konráda z Urachu,[167] který se v té době zdržoval v Čechách.[168]
Po příchodu do Říma se Pelhřim „pokorně spokojil s rozhodnutím papeže Honoria a ustoupil z úřadu pražského biskupa“.[169] Doprovázeli ho zřejmě zástupci pražské kapituly probošt Eppo, děkan Arnold, kanovníci Petr a Budivoj.[170] Jednoho z nich, Budivoje (Budislava) papež určil a vysvětil jako jeho nástupce. Budivojvšak brzy nato ještě v Římě zemřel.[171] Datum jeho smrti, 10. července 1226, oznamuje papež pražské kapitule v dopise z 21. července 1226, v němž adresáty zároveň vyzývá, ať k němu pošlou své tři nebo čtyři členy zplnomocněné po poradě s ním a s jeho souhlasem vybrat pražské církvi biskupa a pastýře, aby se nestalo, že by pod vnějším nátlakem byl vybrán někdo nehodný. Pokud by však došlo k volbě dříve, než přijde tato jeho zpráva, vyhrazuje si její přezkoumání a potvrzení Apoštolským stolcem a cokoli, oč by se někdo v této záležitosti pokusil, prohlašuje za neplatné.[172]
Delegovaní zástupci pražské kapituly Martin, Jan, Zdislav a Bernard[173] přišli do Říma někdy na jaře roku 1227 - zdá se, že až po smrti papeže Honoria III., který zemřel 18. března 1227, a už následujícího dne se jeho nástupcem stal Řehoř IX.[174] Dvěma z nich, kteří v době, kdy byli stiženi trestem suspenze a zbaveni beneficia, konali bohoslužby, udělil papež 22. dubna na jejich žádost dispenz, aby se volby mohli účastnit.[175]
Na přání papeže se volby nového biskupa spolu s nově příchozími zúčastnili také ti, kdo přišli do Říma už s Pelhřimem. Společně se shodli, že by novým biskupem měl být pražský scholastik Jan, muž vzdělaný, prozíravý a čestný. I když měl teprve nižší svěcení, žádali, aby ho papež ustanovil pastýřem církve v Praze. Papež Řehoř IX. to uvedl ve svém dopise, kterým 30. dubna 1227 pověřil pasovského biskupa Gebharda, ať spolu s tamním proboštem a děkanem nově zvoleného přezkoušejí. A neshledají-li nic, co by odporovalo kanonickým předpisům, ať dají souhlas, aby se nechal vysvětit na jáhna a kněze a přijal od metropolity pražské církve, mohučského arcibiskupa Sigfrieda II. biskupské svěcení.[176]
Nový pražský biskup Jan II. přijal biskupské svěcení 19. prosince 1227 v Erfurtu.[177] Jako pražský kanovník a scholastik se objevuje už v listině z 22. února 1203,[178] od roku 1216 pak také jako kancléř pražského kostela.[179] Jeden z jeho volitelů, Bernard (Bernhard),[180] se po něm stal scholastikem a od roku 1236 dalším pražským biskupem.[181]
7. Pohled následujících generací na osobnost biskupa Ondřeje
Posuzování osobních postojů a skutečných pohnutek při rozhodování a jednání kterékoli osobnosti je vždy velmi problematické, dokonce i tehdy, jedná-li se o někoho ze současníků. Tím náročnějším se úkol stává s narůstajícím časovým odstupem a s odlišností dobové situace a navyklých způsobů jednání od soudobé společnosti. Jenom ten, jemuž nejsou skryté hlubiny lidského nitra, je schopen opravdu spravedlivého soudu. Život význačných osobností ovšem zanechává v obecném povědomí současníků něco, co je předáváno ústním podáním a co zůstává v paměti ještě po staletí.
Kronikáři až do 17. století shromažďovali poměrně malý počet zachovaných záznamů, a pokud věrně necitují archivní listinu, bývá u nich datování jednotlivých událostí někdy dost nespolehlivé. Podstatnou informací v jejich vyprávění bylo právě ono ústním podáním předávané hodnocení určité historické osobnosti, mající svůj původ v obecném povědomí současníků. Pojednání novějších historiků bývají sice většinou velmi poutavým vyprávěním a čtou se leckdy jako detektivka, jsou však projevem uvažováním jednotlivce žijícího v prostředí a čase vzdáleném několik staletí. Přemýšlející čtenář se pak leckdy nemůže zbavit dojmu, že pisatelé někdy prozrazují více o svém smýšlení a pohnutkách, které vkládají do uvažování a postojů jimi popisovaných a hodnocených osob.
Jak se tedy následující generace dívaly na pražského biskupa Ondřeje, jakým způsobem to dávaly najevo a co o něm zaznamenali novější historikové?
Když papež Honorius III. začátkem října 1224 vyzýval k řádné volbě vhodného Ondřejova nástupce,[182] psal o něm jako o biskupovi blahé paměti a chválil jeho vytrvalou horlivost a odhodlané úsilí při hledání spravedlnosti bez ohledu na protivenství, která musel podstoupit. Stejně Ondřeje hodnotil, když v březnu 1225 napomínal mohučského arcibiskupa Sigfrieda[183] pro jeho neopatrnost při ukvapeném vysvěcení biskupa Pelhřima bez apoštolského mandátu.
Pražský biskup Jan II. se o Ondřejovi zmínil koncem prosince 1227, v listině vydané pro zakladatelku kostela v Chotěšově Wojslavu, a označil ho za svého předchůdce svaté paměti.[184]
Souběžně s pokračující stavbou nové pražské gotické katedrály bylo třeba postupně odbourávat Spytihněvovu románskou baziliku a hroby biskupů v ní pohřbených přenášet do novostavby. Beneš Krabice z Weitmile, v pořadí třetí ředitel gotické přestavby svatovítské katedrály, kanovník pražské metropolitní kapituly (1359-1375) a arcijáhen žatecký (1363-1375), poznamenal, že kolem začátku března 1369 byla „do zdi kaple svatého Václava nad oltář svatého Kříže, kde je možno vidět malbu a zlatý kříž,“ uložena hlava osmnáctého pražského biskupa Ondřeje, který „zemřel ve vyhnanství v městě zvaném Casamari. Jeho hlavu později přenesl do Prahy jeho nástupce Mikuláš, dvaadvacátý pražský biskup. Na památku tak významného muže a jeho duše stanovil, aby se každoročně konaly bohoslužby ve výroční den a učinil k tomu účelu nadání. Mnozí rozvážní a staří muži věří a nazývají tohoto muže biskupa Ondřeje svatým člověkem a říkají, že se kdysi skvěl zázraky.“[185]
Zmínku o biskupu Ondřejovi najdeme i v písemnostech M. Jana Husa. Když koncem roku 1412 psal dopis, jímž se odvolával ke Kristu, uvedl mezi těmi, kdo byli nespravedlivě utlačováni, hned vedle sv. Jana Zlatoústého též „v naději blahoslaveného biskupa Ondřeje pražského“.[186]
Hájkova kronika popisuje sice průběh událostí z doby, kdy byl Ondřej pražským biskupem, dosti zmateně, ale když píše o jeho zvolení, dosvědčuje, že ještě v polovině 16. století zůstával v povědomí jako „muž dobrý a nábožný a toho důstojenství biskupského nad jiné hodný“.[187] Zde se také poprvé objevuje zpráva, že po smrti bylo „jeho tělo tak jakž před smrtí žádal, do Moravy z Říma vezeno, a v klášteře Panny Marie ve Velehradě poctivě pochováno“.[188] O uložení jeho hlavy ve zdi Svatováclavské kaple pak poznamenává, že k tomu došlo pro divy, které činil, a byl podle jeho slov považován za svatého.[189]
Olomoucký biskup, latinsky píšící humanista, Jan Dubravius (vlastním jménem Jan Skála z Doubravky a Hradiště, * kolem 1489 v Plzni, + 1553 v Kroměříži) zapsal, že o přenesení hlavy biskupa Ondřeje do Prahy a její uložení v kapli sv. Václava nad oltář se postarali kněží, pro zásluhy o jejich osvobození.[190]
Téměř doslova to po něm opakoval další humanista, probošt pražské metropolitní kapituly Jiří Barthold Pontanus (Mostecký) z Breitenberka (* 1550 v Mostě, + 1614 v Praze), který dodal, že Ondřejovo tělo přenesli na Moravu.[191]
Crugerius (Jiří Kruger, T. J., 1608-1671) se o Ondřejovi zmiňuje jako o “přesvatém“ biskupovi a přirovnává ho k svatým biskupům Tomášovi z Canterbury (+ 1170) a Stanislavovi z Krakova (+ 1079).[192]
Děkan pražské metropolitní kapituly Jan Tomáš Pešina z Čechorodu (1629-1680) Ondřeje nazývá „beatus“, připomíná, co o něm napsali Václav Hájek z Libočan a Beneš Krabice z Weitmile, a dosvědčuje, že ještě v jeho době zůstával 30. červenec v paměti jako výročí Ondřejova úmrtí; domníval se však, že oltář, nad nímž Beneš Krabice z Weitmile uložil Ondřejovu lebku, byl tehdy hlavním oltářem Svatováclavské kaple.[193]
Také Bohuslav Balbín (1621-1688) uváděl před Ondřejovým jménem písmeno „B.“. Zmiňoval se o něm také jako o mučedníkovi a zaznamenal, že se vyprávělo o zázračných činech, kterými se proslavil za života i po smrti. Napsal, že tak jako anglická církev má svatého Tomáše z Canterbury, tak pražská církev má přesvatého svého představeného Ondřeje.[194]
Z novějších historiků, kteří se v předchozích dvou stoletích blíže zabývali sporem krále Přemysla s biskupem Ondřejem, zmiňme nejprve Františka Palackého. Ten, když v polovině 19. století hodnotil jednání biskupa Ondřeje, často téměř citoval některé archivní materiály: „… dosednul na Pražskou stolici muž králi Přemyslovi osobně oddaný a příjemný; a ovšem pozdější jeho žaloby směřovaly ne tak proti králi samému, jako raději proti jeho nejvyšším úředníkům, ba proti ústavě zemské vůbec; nicméně sváda jednou počatá zavedla krále i biskupa zanedlouho k tak náramným hněvům, že následovaly z toho události žalostné, země octla se v bouři dlouhoteskné a dokonalé smíření stalo se téměř nemožným. Biskup Ondřej byl muž velice činný, přísných mravů a neoblomné povahy (…) držel v přísném pořádku veškero duchovenstvo svého biskupství (…) že toho nečinil ze sobectví, ani z osobních ohledů a záměrů, dokázal i tím, poněvadž i své vlastní zděděné statky daroval a připojil k biskupství, a později sám navrhoval se k rozdělení diecése Pražské, aby tu arcibiskupství s několika biskupstvími založeno býti mohlo, jelikož uznával, že by to církvi české prospělo.“[195]
Novotný měl už na začátku 20. století možnost pracovat s mnohem větším počtem archivních dokumentů s lépe ověřenou jejich autentičností a bohatě toho využil k vytvoření uceleného pohledu na popisované období dějin. Naskytla se mu větší možnost hledat vzájemné souvislosti jednotlivých událostí a pokusit se podávat k nim vlastní výklad. Přímé citování textu dokumentů poněkud ponechává stranou a soustřeďuje se na doprovodný komentář.
O době, než se Ondřej stal biskupem, Novotný píše: „… býval častým průvodcem královým a jistě i důvěrníkem jeho. Jistě tedy není možno pochybovati, že jeho zvolení mělo souhlas Přemyslův zabezpečen již předem, nebo lépe, že jím již bylo způsobeno. (…) vše zajisté svědčí, že poměr králův k němu býval příznivý; a bylo to snad dáno i minulostí, neboť Ondřej pocházel asi z nějaké zámožnější rodiny, snad šlechtické, vládna i některými soukromými statky. Zároveň však tato minulost jistě poněkud může svědčiti, že k nějakým přílišným horlivcům a neúprosným zastáncům církevně reformního programu nenáležel, nebo aspoň, že se nerozpakoval užívat výhod, jež dosavadní poměr církve k moci světské nabízel. Jistě tedy Přemysl, přičiňuje se o jeho volbu, mohl očekávati, že v něm nalezne biskupa stejně oddaného a povolného, jakým býval jeho předchůdce. Než v této naději viděl se záhy zklamán.“[196]
Situaci po dosednutí Ondřeje na pražský biskupský stolec komentuje Novotný takto: „Zápas církve a státu v českých dějinách, jak se vyvinul v první čtvrti 13. století mezi králem Přemyslem a biskupem Ondřejem, nevyplynul, třeba jí později byl přiostřován, ani z různosti povah zástupců obojí moci, ač ovšem Přemysl byl zvyklý poroučeti a biskup Ondřej nemínil se podrobovati, (…) byl povahy zcela jiné, ale za to tím hlubší. Bylo to prudké střetnutí reformního proudu církevního, jenž jinde na západě namnoze již zvítězil a jehož se biskup Ondřej stal vášnivým přívržencem, s dotavadními poměry církve české, jak se během staletí utvářely, s nimiž, poněvadž tolik odporovaly požadavkům církevním a namnoze i poměrům jinde již ustáleným se biskup Ondřej smířiti nechtěl. (…) Jeho přičiněním místo povlovného vývoje došlo k boji. Začátky tohoto boje sice nejsou namířeny proti systému celému, souvisí toliko s určitými případy, jimiž biskup – uvidíme to hned – skutečně byl poškozován, ale nebylo možno jinak, než že odtud musil záhy vyrůsti spor povahy zásadní. (…) Změna, kterou v jeho smýšlení pozorovati můžeme, dostavila se tedy patrně později, a zdá se, že aspoň částečně můžeme zachytiti ony vlivy, které k tomu přispěly.“ Z účasti na IV. lateránském sněmu „… vracel se jako zcela jiný člověk. Pro něho jistě již to bylo nad jiné památné a snad rozhodující, že zde 22. listopadu 1215 nepochybně z rukou samého papeže Innocencia III. přijal svěcení. Přihlašoval se tím za stoupence jeho snah, jimž byl odhodlán zjednati průchodu ve své diecézi, jako jí vůbec hodlal zbaviti veškeré závislosti na moci světské. Neklame-li vše, dal to najevo ještě v Římě, pokusiv se hned tenkrát docíliti povýšení svého biskupství na arcibiskupství. Věděl dobře, že jen tak lze docíliti svobody církve české, jak on si ji představoval. Jistě si netajil, že pokus nebude snadný. Ale to, čeho byl v Římě svědkem, posilovalo jeho odhodlání.“[197]
Během druhé poloviny 20. století historická pojednání dostávají podobu souvislého vyprávění s občasným odkazem na archivní dokumenty. Hlavní pozornost soustřeďuje na sebe vzájemná souvislost předcházejících a následujících událostí a jejich vliv na postupné uskutečňování zákonitého vývoje situace ve společnosti. Význam dosažených výsledků činností jednotlivce ustupuje pak v tomto smyslu poněkud do pozadí. Z tohoto hlediska posuzuje a hodnotí činnost biskupa Ondřeje také historik Josef Žemlička ve svém článku pro Československý časopis historický,[198] a v knize o době vlády krále Přemysla Otakara I., kde tématu věnoval celou jednu kapitolu.[199]
O situaci v českém církevním prostředí v době konfliktu mezi českým králem a pražským biskupem napsal: „O sakrálních funkcích biskupů sice nikdo nepochyboval, vliv předních laiků na světské i řeholní duchovenstvo však zcela podvazoval episkopální moc vládní. Jmenovitě pražský biskup působil hlavně při knížecím dvoře a míval tu roli jakéhosi panovníkova kaplana. Udržoval řídké styky s představenými. (…) S římskou kurií se dostával jen výjimečně do užšího styku. (…) V rozporu s kanonickými předpisy zakladatelé kostelů a jejich dědici takřka libovolně dosazovali nebo sesazovali kněze a přivlastňovali si velkou část z desátku. (…) Duchovenstvo znepokojovala opatření, která biskup podnikl po návratu z koncilu k upevnění mravní bezúhonnosti kněží. (…) Ondřej prosadil uznání svých episkopálních práv i výsadní postavení osob duchovních (ius fori), nicméně až v následných desetiletích zaznamenala církevní správa další rozvoj. (…) Kontinuálním a znenáhlým vývojem dosáhla tak i moravská církev plnohodnotného vyrovnání s českými poměry. (…) Rozuzlení sporu pražského biskupa s Přemyslem Otakarem I. tedy vyústilo, bez ohledu na Ondřejova přání, ve snahu královské moci o dorozumění s církví.“[200]
Místu úmrtí a pohřbení biskupa Ondřeje nevěnují nejstarší záznamy zvláštní pozornost. Obvykle uvádějí, že odešel do Říma do vyhnanství a ve vyhnanství také zemřel. Teprve kronikáři píšící v době Karla IV. a z jeho podnětu shromažďovali a doplňovali zprávy o událostech z dřívější doby podle toho, co se dozvěděli z tehdy ještě dostupných písemností a z tradice předávané ústním podáním, aby to neupadlo v zapomenutí.[201] A tak se v kronice Beneše Krabice z Weitmile poprvé objevil název italského města Casamari, ležícího asi 160 km jihovýchodně od Říma, jako místo Ondřejova úmrtí. 12
Podle staré kroniky Cronaca del Cartario ze 13. stoletíposvětil papež Inocenc III. v roce 1203 základní kámen nově budovaného cisterciáckého opatství. Po dokončení stavby 15. září 1217 papež Honorius III. zasvětil novou románskou baziliku ke cti svatých mučedníků Jana a Pavla a- jak je zvykem v cisterciáckých klášterech - také Nanebevzetí Panny Marie. [202] Protože se v té době už biskup Ondřej půl roku zdržoval v Římě, není vyloučeno, že se také osobně zúčastnil této tehdy jistě významné události, a seznámil se tak s tamními cisterciáky.
Beneš Krabice z Weitmile se také poprvé zmiňuje o tom, že Ondřejovu „hlavu později přenesl do Prahy jeho nástupce Mikuláš, dvaadvacátý pražský biskup. Na památku tak významného muže a jeho duše stanovil, aby se každoročně konaly bohoslužby ve výroční den a učinil k tomu účelu nadání.“[203] Biskup Mikuláš (1240-1258) musel Ondřeje ještě osobně znát, protože je už v roce 1227 mezi svědky na listině závěti jednoho z významných členů rodu Hrabišiců Kojaty uveden jako pražský kanovník a arcijáhen;[204] biskupské svěcení mu udělil papež Řehoř IX. a 29. května 1241 to oznámil pražské kapitule.[205] Po Ondřejovi se jednalo o posledního papežem vysvěceného pražského biskupa.
Ze záznamu Pulkavovy kroniky je dokonce zřejmé, že do Prahy byla přenesena Ondřejova hlava, ale jeho tělo v druhé polovině 14. století stále ještě odpočívalo v Casamari.[206] Pokud by tato zmínka Pulkavovy kroniky i Hájkovo vyprávění o převezení Ondřejova těla na Moravu do velehradského kláštera[207] měly být věrohodné, muselo by se tak stát v období 170 let od roku 1380 do roku 1550. Po Hájkovi tvrzení opakují v 17. století ještě Pontan[208] a Balbín[209] a po nich dodnes také někteří další, dokonce i prof. ThDr. Bohumil Zlámal.[210] Kanovník pražské metropolitní kapituly Anton Frind se o přenesení těla biskupa Ondřeje na Velehrad zmiňuje sice jen v poznámce, ale na rozdíl od předcházejících dodává, že jeho hlava byla v roce 1369 přinesena do Prahy z Velehradu.[211] Nikdo však neuvádí pramen, ze kterého tuto zprávu Hájek čerpal. Ani mezi písemnostmi velehradského kláštera, ani nikde jinde[212] se o tom nedochoval žádný další záznam.
Při odvodňovacích pracích nynějšího velehradského kostela, k nimž došlo koncem třicátých let 20. století, byly na úrovni původního románského cisterciáckého kláštera uprostřed staré kapitulní síně, nacházející se v jižním sousedství původní sakristie, objeveny tři sarkofágy neznámých osob, datované do 13. století. V jednom z nich ležel neporušený skelet, jemuž chyběla hlava a část čelní zdi hrobky odstraněné při stavbě barokního základu jižního pilíře nové kapitulní síně. Z nálezu bylo také zřejmé, že již v minulosti došlo k otevření hrobky, protože se do ní dostala stavební suť a několik terakotových dlaždiček z původní mozaikové podlahy.[213]
Pokud by tělo biskupa Ondřeje přece jen bylo přeneseno na Velehrad, byl by jako biskup uložen spíše v bazilice než v kapitulní síni, a ani by pro jeho přenesené kosti nebylo třeba pořizovat 194 cm dlouhou, 96 cm širokou (vnitřní rozměry 174 cm x 64 cm) a 64 cm hlubokou cihlovou hrobku. Přesto se zdálo být vhodné pokusit se porovnat kosti tohoto nálezu s těmi, které byly v polovině 13. století přineseny do Prahy. Pokud by u kostry toho velehradského nálezu byly zachovány rovněž kosti předloktí pravé ruky, byl by to neklamný důkaz, že ty uchovávané v Praze nemohly patřit téže osobě. Pokud by však tyto kosti chyběly a jsou-li kosti nálezu dostupné, naskytla by se příležitost prokázat, zda obojí patří k sobě, anebo tuto možnost vyloučit.
Aby se k využití této možnosti vyjádřil, byl dotázán prof. PhDr. Miroslav Pojsl, který se velehradskými archeologickými vykopávkami už delší dobu zabývá a napsal o nich několik pojednání. Ve své odpovědi z 29. března 2011 napsal: „Nález byl sice publikován, ale bez antropologického průzkumu. Po smrti mého otce, který byl na Velehradě kustodem a průvodcem v lapidáriu pod klášterem byly při asi dvojích úpravách kosti smíchány s ostatními z doby barokní a pohřbeny na velehradském hřbitově. Skelet předmětného hrobu je nenávratně pryč. Stejně jako dva další skelety z hrobů v bývalé kapitulní síni. Další pátrání na Velehradě je bohužel bezpředmětné.“[214]
Nepodařilo se bezpečně zjistit, na které místo v románské bazilice na Pražském hradě uložil biskup Mikuláš (1241-1248) lebku biskupa Ondřeje po jejím přinesení z italského Casamari. Z toho, co vypráví Beneš Krabice z Weitmile[215] o odbourávání stěn Spytihněvovy baziliky a s tím související nutnosti postupně odtud přenášet hroby do novostavby gotické katedrály, usoudil prof. Wáczlav Wladiwoj Tomek,[216] že v roce 1369, kdy došlo k přenesení Ondřejovy lebky, byla zbořena krypta sv. Gaudentia a kaple sv. Gotharda. Zdá se tedy být pravděpodobné, že do stěny Svatováclavské kaple byly Ondřejovy kosti přeneseny odtud.
Obsah zprávy kanovníka pražské metropolitní kapituly Beneše Krabice z Weitmile, totiž že hlava biskupa Ondřeje byla v roce 1369 uložena „do zdi kaple svatého Václava nad oltář svatého Kříže, kde je možno vidět malbu a zlatý kříž“[217] byl sice známý, ale po zániku zmiňovaného oltáře svatého Kříže převládalo mínění, že kosti biskupa Ondřeje je třeba hledat spíše na vnitřní straně některé stěny Svatováclavské kaple. Píše se o tom také ve zprávě o nálezu z roku 1888: „Zpytatel dějin P. Jan Votka S. J. již před tím byl správu stavební na to upozornil, že při obnovování této zdi přijde se asi na tělesné pozůstatky; týž však nebyl s to blíže udati, po které straně by ostatky tyto hledati se měly.“[218] Zmínka Hájkovy kroniky o vnější straně Svatováclavské kaple, že „hlava Ondřeje biskupa zadělána rozkázáním císařským pro domnění o jeho svatosti v kaple svatého Václava vně“[219], zřejmě nebyla brána vážně.
V nejstarších dochovaných inventářích pražské katedrály jsou uváděny čtyři předměty, které připomínají biskupa Ondřeje; jeho jméno je tam uváděno jako „Beatus“ nebo „Sanctus“: Veliký prsten s velkým safírem a jinými malými drahokamy, který patřil blahoslavenému Ondřeji, pražskému biskupovi;[220] pečetní prsten stříbrný, pozlacený (v dalších inventářích připsáno ještě: „s řeckými písmeny“) zmíněného blahoslaveného Ondřeje;[221] jednoduchá berla ze slonoviny, svrchu mírně ozdobená zlatem, která patřila blahoslavenému Ondřeji, pražskému biskupovi;[222] a mešní roucho ze žlutavého sametu s lemováním, které patřilo blahoslavenému Ondřeji, pražskému biskupovi (v dalším inventáři připsáno ještě: „a s malými nepočetnými perlami a černým křížem v jednom kruhu“).[223] Po skončení neklidného období husitských válek už v inventářích žádný z těchto čtyř předmětů není uváděn.
Kromě toho uchovával v padesátých letech 19. století kanovník Václav Michael Pešina „malý zlomek hedvábného byzantského roucha, ozdobeného zlatým vyšíváním podobného charakteristického vzoru, totiž s křížky kruhem obklopenými“,[224] jehož reprodukci publikoval dr. Franz Bock[225] a zmínil se přitom, že podle nezaručené tradice pochází „von der »casula S. Andreae«“. Ve skutečnosti se jedná o zbytek vyšívané přikrývky hrobu sv. Václava. Po Pešinovi tato látka přešla do majetku dr. Františka Skrejšovského, a z jeho pozůstalosti ji získalo Pražské městské muzeum. 13
Ve Svatovítském pokladu je dodnes uložena mitra z červeného aksamitu, objevující se už v nejstarších inventářích; a v roce 1476 se o ní výslovně uvádí „mitra blahoslaveného Ondřeje, pražského biskupa, z červeného aksamitu s písmeny IhC XPC z perel a zlata, jejíž vyklenuté okraje jsou kolem ozdobeny jakýmisi květy z perel“.[226] V inventáři z roku 1503 začala být připisována sv. Vojtěchovi,[227] jde však o dílo, jehož nejstarší část může pocházet ze 13. století, a proto mohla patřit spíše biskupu Ondřejovi.[228] V současném katalogu je tato mitra vedena pod novým inv. č. K 03453 (staré inv. č. K 196) jako Mitra zvaná svatovojtěšská. Jednotlivé části mitry 14 byly zhotoveny v různých obdobích. Původní podšívka byla z hedvábného plátna žlutohnědé barvy. Je tedy zřejmé, že starší mitra byla postupně opravována a doplňována.[229]
Nález kostí v Manderscheidské knihovně pražského arcibiskupského paláce, k němuž došlo dne 17. září 2008, byl porovnán se zprávou o nalezení kostí biskupa Ondřeje na vnější straně v západní zdi Svatováclavské kaple během stavebních prací v roce 1888 při dostavbě pražské katedrály a o jejich přenesení do domácí arcibiskupské kaple.[230]
V obou případech byl nález zabalen do hedvábné látky, jejíž červený barevný odstín se během 120 let vyblednutím poněkud nepravidelně pozměnil v odstín okrový. Souhlasí rovněž nález zbytků modrého plátna. Pokud jde o nalezené kosti, ve zprávě z roku 1888 se píše, že v hedvábné látce byla zabalena lebka s kostí ramenní; po rozbalení a prohlédnutí se však ukázalo, že spolu s lebkou bylo zabaleno pravé předloktí a tři drobné kosti z pravé ruky. Také velký kus (80 cm x185 cm) bílé látky, opatřené po jedné kratší straně sedmi našitými poutky (patrně šlo o část ochranného závěsu ze stavebního lešení), do níž byl celý nynější nález zabalen, a několik úštěpků pískovcového kamene použitého v roce 1888 při obkládání vnější strany západní zdi Svatováclavské kaple značí, že nynější nález a tehdejší objev se shodují. 15
Vedle lebky bez dolní čelisti a s devíti horními zuby, a z ní týlním otvorem vypadlé hrudky mumifikované tkáně, obsahuje nález ještě vřetenní a loketní kost pravého předloktí, první a čtvrtou záprstní kost a základní článek čtvrtého prstu pravé ruky. O antropologický průzkum těchto kosterních pozůstatků byl požádán RNDr. Vítězslav Kuželka z Antropologického oddělení Národního muzea v Praze. Jím zjištěné poznatky jsou připojeny k tomuto pojednání jako samostatná příloha. Pozůstatky byly zkoumány morfologicky, metricky a rentgenologicky. Byla u nich též provedena fotografická dokumentace. Pro jejich sounáležitost svědčí podobný charakter a barva všech kostí. Nebylo zjištěno nic, co by odporovalo předpokladu, že se jedná o kosterní pozůstatky biskupa Ondřeje.
Jedná se o lebku muže zemřelého ve věku 40-50 let. Podle zbytků vousů, které se nacházejí již na dolních okrajích očnic, nosil zřejmě plnovous. Jeho kostra byla střední stavby a podle délky kosti vřetenní lze jeho tělesnou výšku odhadnout asi na 176 cm. Za povšimnutí stojí i to, že k přenesení do pražské katedrály byly vybrány, buď záměrně, anebo náhodou, kosti pravé ruky, kterou biskup žehná a uděluje svátosti, a mezi nimi též základní článek čtvrtého prstu, na němž nosí biskupský prsten.
Součástí nálezu jsou také tři nevzorované tkaniny: hedvábné plátno dnes okrové barvy, lněné plátno dnes modré barvy a hedvábné samitum dnes hnědofialové barvy. 16 Z hlediska historického použití těchto tkanin vypracovala odborný posudek PhDr. Milena Bravermanová, pečující v Oddělení uměleckých sbírek Správy Pražského hradu o staré textilie, a jejich textilně technologický průzkum připravila restaurátorka textilních materiálů Vendulka Otavská. Také jejich odborná zjištění jsou připojena k tomuto pojednání jako samostatná příloha.
Do hedvábné látky dnes okrové barvy byly kosti zabaleny při jejich přemístění z románské baziliky do západní zdi Svatováclavské kaple, dnes jižního transeptu Svatovítské katedrály. Zachoval se větší fragment o velikosti 75 cm x 45 cm, menší asi 10 cm x 12 cm a několik velmi malých zbytků. Uvnitř mezi kostmi byly přibalené také dva malé kousky (asi 22 cm x 13 cm a 25 cm x 12 cm) dnes hnědofialové starší hedvábné tkaniny, zvané samitum. Není vyloučeno, že by se mohlo jednat o zbytek původní textilie, do níž byly kosti zabalené při jejich transportu z Itálie do Čech. Jinak by nebylo snadné pochopit, proč byly tyto dva malé kousky tkaniny uchovávány vložené mezi kostmi. V krabici bylo vedle kostí zabalených v hedvábném plátnu přiložené polorozpadlé modré hrubé lněné plátno, o němž zpráva z roku 1888 píše, že bylo položeno jako podklad pod ve zdi uloženými kostmi.
Lze tedy konstatovat, že kosti nalezené v září 2008 v regálu knihovny v budově pražského arcibiskupství jsou totožné s těmi, které začátkem března 1369 Beneš Krabice z Weitmile uložil do zdi Svatováclavské kaple. A protože není důvod zpochybňovat jeho písemně zaznamenané svědectví,[231] byly tyto kosti uchovávány v pražské katedrále, kam je - jako kosterní pozůstatky pražského biskupa Ondřeje - kolem poloviny 13. století nechal přinést jeden z jeho nástupců, biskup Mikuláš, který také stanovil, aby se tam na památku tak významného muže a jeho duše každoročně konaly výroční bohoslužby a učinil k tomu účelu nadání.
Přesně určit místo, kde stál oltář svatého Kříže, nad nímž byly do zdi uloženy Ondřejovy kosti, se podařilo až při jejich náhodném nálezu v roce 1888. Ještě čtvrt století před tím předpokládal prof. W. W. Tomek, dobrý znalec rozmístění oltářů v románské bazilice i v gotické novostavbě katedrály, že tento oltář stál uvnitř ve Svatováclavské kapli a dodává „o němž později již s jistotou pověděti neumíme".[232] Ve staré Spytihněvově bazilice uvádějí písemné prameny jediný oltář svatého Kříže, o němž se v Korunovačním řádu českých králů říká, že stál uprostřed kostela, kde se průvod cestou ke korunovaci zastavil a kníže zde se chvíli modlil před vystavenými ostatky svatých.[233] O zrušení nebo přenesení toho oltáře do gotické novostavby se prameny nezmiňují. Za povšimnutí však jistě stojí, že promítneme-li archeologickým průzkumem rekonstruované základy baziliky do půdorysu dnešní katedrály, 17 nachází se místo nálezu Ondřejových kostí uprostřed půdorysu baziliky. Nelze tedy zcela vyloučit, že po dokončení gotické přestavby prostoru Svatováclavské kaple[234] sem byl oltář svatého Kříže pouze přisazen k její nové stěně, posunuté poněkud na západ; nikdo se totiž ani nezmiňuje, že by Benešem z Weitmile uváděný oltář svatého Kříže byl teprve v té době nově založen. Tento oltář stál v sice zastřešeném, ale rozestavěném prostoru. Během neklidného období první poloviny 15. století, kdy se nejen nepokračovalo ve stavbě, ale opakovaně docházelo v katedrále k loupení a ničení, beze stopy zmizel a v žádném dalším seznamu oltářů není uveden.[235]
Místo, odkud byly tyto kosti při stavebních pracích v roce 1888 vyjmuty, se dnes nachází v jižním transeptu katedrály, je označené malou, na výšku uloženou pískovcovou deskou o rozměrech 52 cm x 30 cm a jeho střed je ve výšce 4,5 metru nad nynější podlahou. Před dostavbou katedrály sloužil prostor jako samostatná kaple Nejsvětější Trojice a uzavírala ho spojovací zeď mezi věží a severozápadním nárožím Svatováclavské kaple. Po odstranění této zdi zůstal prostor otevřený. Vzhledem k těmto okolnostem se nezdálo být vhodné vracet kosti biskupa Ondřeje zpět na toto místo a začalo se uvažovat o jejich novém uložení. 18
V úvahu přicházela jedna z kaplí severní části polygonálního závěru katedrály. Nejstarší označení této kaple je „kaple svaté Háty“, podle zde postaveného oltáře zasvěceného sv. Agátě, panně a mučednici, kousek kosti z její lebky získal Karel IV. v italské Pise při své korunovační cestě v letech 1354-1355 a daroval jej pražské katedrále;[236] od roku 1365 přestává být tato relikvie uváděna v inventářích.
Býval zde také oltář sv. Materna, biskupa, přenesený sem ze starého kostela, [237] kde u něj bylo mešní nadání za Hynka Berku z Dubé,[238] proto byla kaple někdy označována též jako „kaple svatého Materna“.
U sloupu naproti kapli stával oltář sv. Cyrila a Metoděje, přemístěný sem z románské baziliky, kde se u něj konala výroční bohoslužba za matku Karla IV., královnu Elišku Přemyslovnu,[239] a protější kapli se říkalo také „kaple sv. Cyrila a Metoděje" nebo „moravská"; při dostavbě katedrály byl tento oltář odstraněn. V roce 1898 se v této kapli na novém oltáři sv. Vojtěcha objevily také sochy dvou slovanských věrozvěstů.
Podél levé zdi je přistaven rozměrný renesanční náhrobek Vratislava z Pernštejna, nejvyššího kancléře království (+ 1582), vytesaný z červeného salzburského mramoru; na horní desce tumby leží reliéfní postava zemřelého v rytířském brnění, s hlavou na podušce. Někteří dílo připisují dvornímu staviteli Ulrichovi Aostalli de Sala, jiní uvádějí, že návrh by mohl pocházet od Hanse Vredemana de Vriese a sochařská práce od Antonia Brocca. Je to jediný z velkých náhrobků v katedrále, který při devastaci v roce 1619 zůstal nepoškozený. Kaple proto bývá nazývána také „pernštejnská“.
V 18. století se tu nacházela hrobka hrabat Kinských, říkalo se jí proto „kaple Kinských“. V sedmdesátých letech 18. století dal arcibiskup Antonín Petr Příchovský z Příchovic (+ 1793) upravit prostor pod touto kaplí pro pohřbívání arcibiskupů a byl zde jako první pohřben. Jeho náhrobek je vsazen do severovýchodní stěny; z mědi tepaná zlacená nápisová deska je zasazena v jednoduchém empirovém orámování z černého mramoru a na horní římse je položen předmět miskovitého tvaru z šedého mramoru. Další tři náhrobky z černého mramoru vsazené do západní stěny připomínají arcibiskupy (zleva) Aloise Josefa Kolovrata Krakovského (+ 1833), Josefa Schrenka z Notzingu (+ 1849) a Ondřeje Aloise Ankwicze Skarbeka z Poslavic (+ 1838); při severozápadní stěně je přistaven černý mramorový náhrobek arcibiskupa Václava Leopolda Chlumčanského z Přestavlk (+ 1830); do východní stěny jsou vsazeny červené mramorové náhrobky kardinála Aloise Bedřicha Schwarzenberga (+ 1885)[240] a kardinála Františka de Paula Schönborna (+ 1899). Podle této staré arcibiskupské hrobky je kaple označována rovněž jako „arcibiskupská“.
Při úpravě arcibiskupské hrobky sem arcibiskup Příchovský pořídil renesanční oltář sv. Filipa Neriho, zhotovený z červeného mramoru Josefem Lauermannem v roce 1772. Před výměnou okenních vitráží v roce 1879 byl tento oltář odstraněn a věnován farnímu kostelu v Pozdni.[241] Až do postavení nového oltáře sv. Vojtěcha byl v této kapli místo oltáře umístěn na podstavci pozdně renesanční reliéf z lipového dřeva, zasklený v černém rámu se zlacenou lištou uvnitř (118 cm x 60 cm), znázorňující ukřižování Krista s výjevem Kalvárie.[242] Nyní visí tento reliéf na západní stěně sousední kaple sv. Jana Křtitele.
Barevná figurální okna podle nákresu Josefa Mockera a Františka Sequense zhotovila firma A. Neuhäusera z Innsbrucku v roce 1879. Uprostřed nahoře je vyobrazen sv. Jan Nepomucký mezi dvěma anděly a dole znaky dárců a jejich patroni sv. Bedřich a sv. Leopold; dar hraběte Bedřicha Thun-Hohensteina z Děčína a jeho manželky Leopoldiny rozené Lamberkové. Na postranních oknech se nachází: vpravo sv. Jan, apoštol, pod ním svatá Rodina a znak metropolitní kapituly, vlevo sv. Tomáš, apoštol, pod ním se sv. Antonínovi z Padovy zjevuje malý Ježíš a dole opět kapitulní znak; obě okna věnoval prelát scholastik Antonín Jandaurek.
Na freskových malbách byly v letech 1888 až 1890 podle kartonů Františka Sequense zobrazeny události ze života sv. Vojtěcha. Na západní stěně zdola: 1. Posvěcení na biskupa ve Veroně; 2. Modlitba za déšť na Zelené hoře; 3. Uvítání biskupa v Praze. Na východní stěně zdola: 1. Papež posílá Vojtěcha jako misionáře k pohanským Prusům; 2. Vojtěch hlásá Prusům evangelium; 3. Český kníže Břetislav přináší jeho ostatky do Prahy. Tyto malby byly uhrazeny ze sbírky konané mezi kněžími pražské arcidiecéze v roce 1883 u příležitosti 50. výročí kněžství arcibiskupa Schwarzenberga.[243]
Když se blížilo 900. výročí smrti sv. Vojtěcha, byl v kapli postaven nový, jemu zasvěcený oltář. 19 V roce 1897 zde byla „na novém oltáři pod baldachýnem“ vystavena k veřejné úctě schránka s relikviemi z Vojtěchova hrobu, přinesená z Vlašimské kaple, a bylo sem postaveno též „starobylé stříbrné poprsí světcovo“.[244] Po skončení jubilejního roku byly relikvie vráceny zpět a na mramorovou mensu oltáře byla v roce 1898 postavena novogotická oltářní skříň se zavíracími křídly a horním nástavcem. Podle nákresu Josefa Mockera vyřezal oltářní architekturu z lipového dřeva řezbář Václav Mráz, sochy a reliéfy jsou dílem Jana Kastnera. Uprostřed stojí socha sv. Vojtěcha a vedle něho sv. Cyril a Metoděj. Na otevřených křídlech se nacházejí reliéfy, vlevo nahoře: Vojtěch zachraňuje Vřesovcovu ženu, a dole: přijímá biskupské svěcení; vpravo nahoře: prosí za déšť pro vyprahlou zemi, a dole: papež ho posílá hlásat evangelium pohanským Prusům. Na predele pod třemi sochami jsou reliéfy: přenesení těla sv. Vojtěcha z Hnězdna do Prahy a smrt sv. Vojtěcha. Také polychromované sochy a reliéfy jsou z lipového dřeva. Tabulové obrazy na vnějších stranách křídel namaloval Zikmund Rudl. Na levém křídle jsou obrazy: nahoře Kristus v Getsemanské zahradě a dole ukřižování; na pravém křídle: nahoře zrazení a dole pohřbení Krista. Náklady na tento oltář uhradil kardinál Schönborn.[245]
Kapli s oltářem sv. Vojtěcha, vyzdobené malbami znázorňujícími výjevy z jeho života se začalo říkat „kaple sv. Vojtěcha“. 20 Prostor uvnitř oltářní skříně byl ponechán prázdný, zezadu uzavřený jen odnímatelnou deskou, aby sem po dořešení úpravy prostoru uprostřed nové části katedrály[246] mohly být natrvalo přeneseny relikvie z Vojtěchova gotického hrobu, od roku 1880 provizorně uchovávané ve schránce na oltáři ve Vlašimské kapli. Na místo obvyklé pro svatostánek, původně osazené malou destičkou se zlaceným dezénem povrchově přizpůsobeným okolním plochám, byla vsazena deska se slavníkovskou erbovní pětilistou růží a podoba biskupské mitry tradičně spojované jak se sv. Vojtěchem, tak i s biskupem Ondřejem. 21 Polychromovanou dřevořezbu tohoto centrálního panelu podle nákresu ing. arch. Zdeňka Heneše zhotovila restaurátorka Jitka Jirkovská.
Kapli uzavírá železná zlacená barokní mříž z roku 1733 se znaky metropolitního proboštství a probošta Karla Dominika Řečického, po stranách malá poprsí sv. Kosmy a Damiána; hvězdicové lucerny jsou mladšího původu.[247]
Přímo naproti je umístěna bronzová socha klečícího kardinála Bedřicha Josefa Schwarzenberga, s pohledem směřujícím do této kaple. Jedno z vrcholných děl Josefa Václava Myslbeka,[248] vytvořené v letech 1891-1895 na objednávku Schwarzenbergova nástupce, kardinála Schönborna; na toto místo byl postaven v roce 1904.
V ochozu pod dlažbou mezi kaplí a naproti stojícím oltářem sv. Cyrila a Metoděje byl podle svého přání pochován děkan metropolitní kapituly Tomáš Jan Pešina z Čechorodu (+ 3. srpna 1680). Poškozené torzo jeho náhrobní desky, bylo v době dostavby katedrály přeneseno do depozitáře.[249]
Po konzultaci s Odborem památkové péče Kanceláře prezidenta republiky byly na vyhlédnutém místě v severovýchodní zdi provedeny průzkumné sondy a zjistilo se, že přizdívky vyrovnávající poškozenou stěnu před prováděním Sequensových freskových maleb jsou velmi rozsáhlé a původní kamenné bloky jsou dostatečně hluboko pod povrchem stěny, aby sem mohla být zapuštěna schránka s kostmi biskupa Ondřeje, aniž by došlo k narušení původního historického zdiva. 22
Vnitřní stěny výklenku ve zdi byly obloženy deskami ze sliveneckého mramoru. Pro uložení kostí byla připravena schránka z 5 mm silného skla (30 cm x 29 cm x 26,5 cm) přikrytá plochým skleněným záklopem. Výklenek je uzavřený zdobenou bronzovou deskou s nápisem "CAPUT ET OSSA ANDREAE EPISCOPI PRAGENSIS 22. XI. 1215 - 30. VII. 1223". 23
Kompletní návrh na úpravu uložení velmi ochotně nakreslil a věnoval prof. Bohumil Fanta[250] a kamenické práce provedl Bohumil Pánek, provádějící restaurování kamenných prvků na pražské katedrále. Skleněnou schránku na Ondřejovy kosti zhotovila firma Pentas a bronzovou desku odlila umělecká slévárna Kunstmetal.
Ve skleněné schránce je spolu s lebkou, 24 kostmi předloktí pravé ruky a malou hrudkou mumifikované mozkové tkáně uložen také latinsky psaný dokument [251] stručně shrnující základní informace o kostech biskupa Ondřeje, po jejich přinesení do pražské katedrály. Ve staré románské bazilice jim byla podle historických svědectví prokazována zvláštní úcta. A když musela tato stará budova katedrály ustoupit a docházelo k přestěhování některých významných hrobů na nová místa v gotické novostavbě, bylo pro uložení kostí biskupa Ondřeje vybráno významné místo nad oltářem svatého Kříže, postaveném tehdy ze západní strany k Svatováclavské kapli. V roce 1888 zde byly tyto kosti při úpravě povrchu západní stěny kaple nalezeny a dočasně uschovány v sakristii kaple v arcibiskupském paláci. Když však zemřeli ti, kdo o tomto nálezu věděli, původ zde uložených neoznačených kostí už nikdo neznal. Teprve po zjištění, že jde o kosti biskupa Ondřeje, mohlo dojít k jejich novému uložení v této kapli, v blízkosti zde uchovávaných ostatků sv. Vojtěcha.[252]
Přílohy:
K antropologickému výzkumu byly p. prof. ThDr. Janem Matějkou předány kosterní pozůstatky nalezené v roce 1888 ve výklenku ve stěně Svatováclavské kaple v chrámu sv. Víta a od té doby uložené v arcibiskupské kapli. Tyto pozůstatky zahrnovaly lebku bez dolní čelisti s devíti zuby, hrudku mumifikované tkáně, vřetenní a loketní kost z pravého předloktí, první a čtvrtou záprstní kost a základní článek prstu ruky. Pro sounáležitost všech částí kostry svědčí podobný charakter všech kostí, včetně barvy. Pozůstatky byly zkoumány morfologicky, metricky a rentgenologicky. Byla u nich též provedena fotografická dokumentace. Vzhledem k velkému historickému významu předložených kosterních pozůstatků bylo zatím upuštěno od použití všech destruktivních výzkumných metod (sérologie, molekulárně-biologické vyšetření, radiokarbonové datování apod.). 25
Antropologický výzkum kosterních pozůstatků byl realizován v rámci projektu NAKI (MKČR DF12P01OVV021): Typový a unikátní materiál ve sbírkách přírodovědeckých muzeí: metodika správy a zpřístupňování tohoto významného kulturního dědictví.
Lebka:
Zachovalost celé lebky bez dolní čelisti je velmi dobrá. Posmrtně došlo jen k rozestupu švu na pravém jařmovém oblouku. Na mozkovně jsou ještě sporadické zbytky krátkých vlasů a na přední stěně horní čelisti zbytky vousů. Podle zbytků vousů, které se nacházejí již na dolních okrajích očnic, lze usuzovat, že dotyčný nosil zřejmě plnovous. Zrzavá barva vlasů a vousů ale zřejmě není původní, protože posmrtně dochází ke změně barvy vlasového pokryvu. Na levé jařmové kosti jsou přilepené zbytky textilií.
Mozkovna je střední stavby se středně vyvinutými svalovými úpony, s výjimkou úponů svalů šíjových, které jsou vyvinuty silněji.
Při pohledu zepředu jsou patrné středně vytvořené čelní hrboly a vyklenuté nadoboční oblouky. Nad kořenem nosu je náznak nad nosního švu. Horní okraje očnic jsou ostré a v nich zářezy pro čelní nervy. Nosní kůstky se v horní třetině nejprve zužují, na dolním konci pak plynule rozšiřují (typ Borovanský 4), čelo nosní šev má obloukovitý průběh. Nosní otvor je srdčitý. Levá jařmová kost je menší a gracilnější než pravá (výška vlevo 47 mm, vpravo 50 mm), to podmiňuje i tvar očnic: zatímco levá je spíše elipsovitá, pravá je více lichoběžníková. Špičákové jámy (fossae caninae) jsou středně hluboké a zdají se být symetrické.
Při pohledu ze strany je nosní hřbet v horní třetině mírně konkávně prohnutý. Nosní kosti nasedají ostrým přechodem k silně vytvořené glabele. Čelo je mírně ubíhavé, temeno vykazuje jednoduchý oblouk a týl je plochý.
Při pohledu zezadu je mozkovna bombovitého až domovitého tvaru s rovnoběžnými postranními stěnami. Na týlním obrysu mozkovny je patrná jistá asymetrie, pravý bradavkový výběžek se nachází o několik milimetrů níže než levý. V bodě inion je nápadný výrazný zevní týlní hrbol, pokrytý drobnými kostěnými trny, od kterého se oboustranně táhnou silně vytvořené horní šíjové linie. Také dolní šíjové linie jsou silně vytvořené.
Při pohledu shora je mozkovna široce vejčitá s přiléhavými jařmovými oblouky. Také zde se projevuje určitá asymetrie, pravý čelní hrbol je více vysunut dopředu než levý Podle vzhledu je mozkovna krátkolebá (brachymorfní).
Při pohledu na spodinu lebky je nápadné hluboké patro (16 mm od okrajů zubních lůžek stoliček), na kterém je velký špičákový otvor a podél zadního úseku středního patrového švu patrový val (torus palatinus) velikosti 18 mm x 7 mm a téměř obdélníkového tvaru. Na vnitřních stranách zubních lůžek třetích stoliček je náznak vytvoření čelistního valu (torus maxillaris) v podobě kostěných uzlů, zejména vpravo. Příčina vytváření kostěných valů na patře a čelistech je stále nejasná. Valy jsou tvořeny jak z kompaktní, tak z trámčité kosti a vyvíjejí se jako lokální kostní zbytnění (hypertrofie). Horní zubní oblouk je parabolický. Týlní otvor je téměř čtverhranný.
Posmrtně došlo ke ztrátě všech předních horních jednokořenových zubů (řezáků a špičáků) a také třetí pravé stoličky. U všech zbylých zubů je silnější obrus na levé straně čelisti, s maximem na první levé stoličce, která má hlubokou miskovitou abrazi na vnitřní straně. Navíc je u všech zachovaných levých zubů mnohem silnější obrus na vnitřních polovinách korunek než na vnějších. Musíme proto předpokládat ortodontickou anomálii v podobě zkříženého skusu s vychýlením brady doprava. Obrus zubů na levé straně čelisti musíme proto pokládat za patologický, a pro určování věku jsme ho proto hodnotili pouze na její pravé straně.
Na základě zjištěných rozměrů je mozkovna středně dlouhá, široká a vysoká, s vysokým horním obličejem. Podle hodnot příslušných indexů jde o mozkovnu velmi krátkolebou (hyperbrachykranní), vysokolebou (hypsikranní), úzkolebou (tapeinokranní), úzkočelou (stenometopní), se středně vysokými očnicemi (mesokonchní) a středně širokým nosním otvorem (mesorhinní).
Pro mužské pohlaví svědčí na lebce především rozvoj glabely s nosním zářezem, rozvoj nadobočních oblouků a utváření celé šíjové roviny mozkovny, včetně zevního týlního hrbolu. Bradavkové hrbolky jsou asymetrické, pravý je větší než levý. Oba jsou však poměrně masivní s hlubokým bradavkovým zářezem a zřetelnou nad bradavkovou hranou. Z ženských znaků se na lebce vyskytují pouze středně vytvořené čelní hrboly a gracilní jařmové oblouky (pravý ještě více).
Všechny švy na vnitřní straně klenby lební jsou již srostlé, což je patrné i na rentgenu lebky. Šípový šev není patrný ani zevně. Průběh věncového švu je zevně slabě viditelný, zejména ve středních úsecích. Zcela vyhlazené jsou zevně i střední úseky lambdového švu. Obrus zubních hrbolků zachovaných pravých třenových zubů a stoliček až na dentin odpovídá věku 40 - 50 let.
Základní rozměry a indexy na lebce:
|
M 1 Největší délka mozkovny |
181 mm |
|
M 5 Délka lební spodiny |
103 mm |
|
M 8 Největší šířka mozkovny |
154 mm |
|
M 9 Nejmenší šířka čela |
100 mm |
|
M 10 Největší šířka čela |
130 mm |
|
M 11 Biaurikulární šířka |
135 mm |
|
M 17 Basion - bregmatická výška lebky |
140 mm |
|
M 23 Horizontální obvod lebky |
532 mm |
|
M 24 Příčný oblouk |
328 mm |
|
M 25 Podélný oblouk |
373 mm |
|
M 26 Čelní oblouk |
132 mm |
|
M 27 Temenní oblouk |
154 mm |
|
M 28 Týlní oblouk |
87 mm |
|
M 29 Čelní tětiva |
112 mm |
|
M 30 Temenní tětiva |
133 mm |
|
M 31 Týlní tětiva |
77 mm |
|
M 40 Délka obličeje |
96 mm |
|
M 43 Šířka horního obličeje |
111 mm |
|
M 46 Šířka středního obličeje |
99? mm |
|
M 48 Výška horního obličeje |
75 mm |
|
M 50 Přední meziočnicová šířka |
24 mm |
|
M 51 Šířka očnice |
41 mm |
|
M 52 Výška očnice |
33 mm |
|
M 54 Šířka nosu |
25 mm |
|
M 55 Výška nosu |
51 mm |
|
M 57 Nejmenší šířka nosních kostí |
9 mm |
|
M 60 Délka zubního oblouku |
51? mm |
|
M 61 Šířka zubního oblouku |
62 mm |
|
I 1 Délkošířkový index mozkovny |
85,1 |
|
I 2 Délkovýškový index mozkovny |
77,3 |
|
I 3 Šířkovýškový index mozkovny |
90,9 |
|
I 13 Příčný čelotýlní index |
64,9 |
|
I 42 Index očnice |
80,5 |
|
I 48 Nosní index |
49,0 |
|
I 54 Index zubního oblouku |
121,6 |
|
I 60 Čelistní index |
93,2 |
Mumifikovaná tkáň:
Jde o hrudku jednolité a původně beztvaré černé hmoty se šedavým povlakem ve tvaru misky o rozměrech 30 x 30 x 15 mm. Podobnou mumifikovanou tkáň často nacházíme v mozkovnách lebek pohřbených v hrobkách. Sám miskovitý tvar nalezené hrudky napovídá, že byl původně v lebce, ze které vypadl týlním otvorem. Jedná se o zbytky mozkové tkáně s obaly, které se nacházejí jen za určitých podmínek při tlení lidského těla.
Kosti pravého předloktí:
Předloketní kosti jsou střední stavby, jak nasvědčují i jejich rozměry a indexy. Také svalové úpony na nich jsou středně vytvořeny, až na mezikostní hrany obou kostí, které jsou výrazné. Na ně se upínají svaly sloužící k pohybům ruky podél její podélné osy (k pronaci a supinaci). Na základě největší délky vřetenní kosti můžeme odhadnout alespoň přibližně tělesnou výšku zemřelé osoby: činila asi 176 cm.
Základní rozměry a indexy na kosti vřetenní:
|
R 1 Největší délka |
265 mm |
|
R 3 Nejmenší obvod diafýzy |
42 mm |
|
R 4 Příčný průměr diafýzy |
19 mm |
|
R 5 Předozadní průměr diafýzy |
13 mm |
|
R 5(6) Dolní šířka epifýzy |
29 mm |
|
Index robusticity |
15,8 |
|
Index průřezu diafýzy |
68,4 |
Základní rozměry na kosti loketní:
|
U 1 Největší délka |
287 mm |
|
U 3 Nejmenší obvod diafýzy |
40 mm |
|
U 6 Šířka okovce |
29 mm |
|
U 11 Předozadní průměr diafýzy |
13 mm |
|
U 12 Příčný průměr diafýzy |
10 mm |
Kosti ruky:
První i čtvrtá záprstní kost pocházejí z pravé ruky. Jsou střední stavby, bez výraznějších svalových úponů. Také základní prstní článek je podle Heřta (1958) pravděpodobně z pravé ruky, a to ze čtvrtého prstu. Na jeho dlaňové straně jsou okraje těla článku vytažené do výrazných kostěných lišt. S podobným uspořádáním prstových článků jsme se setkali při antropologickém výzkumu Magdalény Kade, která byla celý život tkadlenou a také měla výrazné mezikostní hrany na předloketních kostech. Jde tedy zřejmě o adaptaci kostí vlivem dlouhodobé zátěže prstů.
Závěr:
Podle zjištěných poznatků na lebce jde o europoidního muže, zemřelého ve věku 40 - 50 let, s plnovousem a s asymetrií tváře způsobenou pravděpodobně vrozeným podvyvinutím levé poloviny obličeje a lehkým posunem brady doprava. Stejným způsobem byla zřejmě postižena i dolní čelist, a to vedlo k vytvoření ortodontické anomálie v podobě lehce zkříženého skusu, jak je patrné z obrusu horních zubů. Jeho kostra byla zřejmě střední stavby, jeho tělesnou výšku můžeme odhadnout jen podle délky kosti vřetenní, a to asi na 176 cm. Zvýraznění mezikostních hran na předloketních kostech a vytvoření podélných kostěných lišt na článku prstu by mohlo být adaptací kostí na dlouhodobé zatěžování prstů rukou. Antropologický výzkum předložených pozůstatků tedy neodhalil ani jeden poznatek, který by byl v rozporu s předpokladem, že se jedná o kosterní pozůstatky biskupa Ondřeje. Přesnější identifikaci jedince neumožňuje jednak stav zachovaných pozůstatků, jednak absence informací o životě dotyčné osoby.
Literatura:
J. Heřt, "Rozdíly ve tvaru článků jednotlivých prstů ruky člověka." Československá morfologie 6/3 (1958), str. 221 – 234.
M. Stloukal et al., Antropologie: Příručka pro studium kostry. Národní muzeum, Praha 1999.
E. Vlček - V. Kuželka, "Poutní místo Filipov a Magdaléna Kade očima antropologů." Děčínské vlastivědné zprávy 18/1 (2008), str. 3 -16.
Odborný posudek z hlediska historického použití těchto tkanin vypracovala PhDr. Milena Bravermanová, kurátorka archeologie a textilu Oddělení uměleckých sbírek Správy Pražského hradu (21. prosince 2009).
Jedná se o tři nevzorované fragmenty tkanin: jednoho hedvábného plátna dnes okrové barvy, jednoho lněného plátna dnes modré barvy a jednoho hedvábného tzv. samita dnes hnědofialové barvy. Ani jedna látka nevykazuje viditelné stopy střihu, u dvou (hedvábného plátna dnes okrové barvy a lněného plátna dnes modré barvy) se zachoval pevný okraj, u jedné (samitum) zbytky nitě, avšak bez náznaku prošití: u jedné (hedvábného plátna dnes okrové barvy) též založení a prošití nití. Dvě látky byly hedvábné (plátno dnes okrové barvy a samitum), jedna zřejmě lněná (plátno dnes modré barvy). Co se týká tkalcovské vazby, dvě tkaniny byly utkány nejjednodušší plátnovou vazbou (plátna dnes okrové barvy a dnes modré barvy), jedna vazbou zvanou samitum (dnes hnědofialové barvy).
Materiály, ze kterých byly tkaniny zhotoveny:
1. Len:
Nejstarší nález lněné tkaniny se datuje do 7. tisíciletí před. n. 1. ze Sýrie, u nás do mladší doby kamenné z Mohelnice. Od raného středověku se len intenzivně pěstoval v Asii, severní Africe a po celé Evropě, tedy i v Čechách. V našich archeologických nálezech je z té doby zastoupen především v lokalitách Mikulčice a Břeclav-Pohansko. V oblasti textilní výroby byla tehdy převážná většina tehdejšího obyvatelstva Čech odkázána na vlastní síly a domácí suroviny a až do 13. století nelze u nás předpokládat specializovanou textilní výrobu.
Převratná změna, která poměrně zásadním způsobem ovlivnila technologii i produktivitu textilní produkce, přišla kolem poloviny 13. století. Do našeho prostředí se, nepochybně v souvislosti s německou kolonizací, dostávají nové, dokonalejší typy textilních nástrojů a rovněž znalost specializace. Do té doby poměrně univerzální textilní výroba se tehdy rozčlenila na soukenickou a plátenickou výrobu se všemi jednotlivými po sobě následujícími pracovními postupy. Zároveň s touto změnou došlo ke zřetelnému oddělení městského textilního řemesla a venkovského textilnictví, které si do určité míry dlouho ponechávalo domácký charakter výroby. Plátenická výroba byla soustředěna hlavně na venkov a do menších měst, zejména v horských a podhorských oblastech (např. na Českomoravské vrchovině, v Podkrkonoší nebo Jeseníkách), kde se dobře dařilo lnu. V průběhu 14. století začali pláteníci, jako představitelé samostatného cechovního řemesla, pronikat i do velkých královských měst. Počátky tkalcovských plátenických cechů jsou doloženy od konce 14. století, mezi nejstarší patří cech v České Lípě (1382), Šumperku a Olomouci (před rokem 1442). Výroba probíhala dlouhou dobu jako jednolitý proces v jedné dílně, s významným využitím domácí ženské práce zásobující plátenické dílny hotovou přízí. Specializace jednotlivých činností, kdy se vydělili samostatní tkalci, běliči a mandlíři, se začala v plátenictví prosazovat na sklonku 14. století a zejména ve století následujícím.
2. Hedvábí:
Způsob získávání hedvábí a chov bource morušového byl objeven ve 3. tisíciletí před n. l. v Číně a zůstal zde v tajnosti uchován do 4. století n. 1. Poté bylo tajemství prozrazeno a výroba hedvábí se rozšířila za hranice Číny. O Evropě víme na základě písemných zpráv i dalších poznatků, např. o pěstování moruší, jejímiž listy se bourec morušový živí, že ve Španělsku, které bylo pod arabským záborem, se hedvábí začalo zpracovávat nejpozději od 10. století, v jižní Itálii potom od 12. století. Ve 14. století se hedvábí produkovalo již v celé Itálii a Španělsku. V 15. století se mnozí řemeslníci z Itálie přestěhovali do Francie, kde se začal bourec morušový chovat od roku 1440. V roce 1480 přivolal francouzský král Ludvík XI. do Francie tkalce z Itálie a Řecka, na konci 16. století již rostli moruše i v Paříži a v roce 1601 zde vznikla první hedvábnická továrna.
Ve střední Evropě nebylo hedvábí zpracováváno, neboť zde nebyly vhodné podmínky pro pěstování moruší ani pro chov bource morušového. Hedvábí v podobě suroviny nebo pravděpodobněji hedvábné tkaniny k nám bylo výhradně dováženo. K ojedinělému pokusu o pozvednutí české produkce látek došlo v roce 1568, kdy arcibiskup Brus z Mohelnice prodal za nízký finanční obnos Italovi Fridrichu Troilovi půdu na Vyšehradě, aby se zde o chov bource morušového pokusil. Pokus však skončil neúspěchem.
Způsob, jak byly látky utkány:
1. Plátnová vazba:
Jedná se o nejjednodušší a nejstarší tkalcovskou vazbu, která byla zhotovována napříč staletími i kontinenty.
2. Samitum:
Tkanina tvořená hlavní osnovou, vaznou osnovou a nejméně dvěma systémy útku, zpravidla různých barev. Hlavní osnova odděluje útky, které jsou právě na líci, od ostatních, které jsou na rubu. Útky jsou vázané vaznou osnovou ve vazbě keprové, základ i vzor vznikají najednou. Takto tkané textilie, k jejichž zhotovení bylo třeba jistého typu tažného stavu, se poprvé objevují ve východním Středomoří nejpozději ve 4. století, největšího rozšíření doznaly okolo roku 1000, vyskytují se i ve 12. století a doznívají ve 14. století. Samitum se nejčastěji tkalo z hedvábí, zřídka i z tenké vlny nebo bavlny. Útky měly většinou rozdílné barvy, známe však i jednobarevná samita, která se často používala na podšívky nebo jako podklad pro výšivku.
Vyhodnocení látek:
Žádná z látek nevykazuje mnoho vnějších znaků, pomocí kterých by bylo možné je přesněji datovat. Především jsou nevzorované. Lněná tkanina mohla být zhotovena v Čechách v období celého středověku. Analogií je např. lněná výšivka ze souboru relikviářových tkanin sv. Ludmily z 10. století nebo některé lněné tkaniny ze souboru relikviářových tkanin sv. Prokopa, obecně datované jako středověké.
Obě hedvábné tkaniny pocházejí z poměrně širokého okruhu zemí, které produkovaly hedvábné tkaniny, a to z Asie, Byzance, islámské říše (včetně Španělska) i Itálie. K nám se dostaly pomocí obchodu. Hedvábnou tkaninu tkanou plátnovou vazbou lze interpretovat obecně jako středověkou (analogií jsou obdobné tkaniny ze souboru relikviářových tkanin sv. Ludmily, obecně datované jako středověké). Samitum bychom s určitou opatrností určili jako románské či raně gotické (analogií je samitum opět ze souboru relikviářových tkanin sv. Ludmily, obecně datované jako románské a raně gotické). Mohlo tedy být obalem ostatků biskupa Ondřeje, když byly transponovány z Itálie do Čech. Nelze však ani vyloučit, že bylo jako o něco starší tkanina připojeno až v době, kdy byla lebka biskupa uložena ve zdi Svatováclavské kaple v katedrále sv. Víta.
Textilně technologický průzkum provedla akademická malířka Vendulka Otavská, soukromá restaurátorka (21. prosince 2009).
Jedná se o zbytky tří různých tkanin - hedvábné dvouosnovní tkaniny, jemného hedvábného a hrubého plátna z rostlinných vláken.
Základní popis:
1. Dva fragmenty hedvábné dvouosnovní tkaniny (samitum) bez vzoru mají dnes hnědofialovou barvu. Jsou silně znečištěné, potrhané, zmačkané, dosud ale poměrně soudržné (i díky vysoké hustotě nití v osnově i útku).
V ploše se ojediněle dochovaly jednotlivé malé zbytky hedvábné niti, která prochází skrze tkaninu, nejde však o zbytky souvislého prošití - švu, záložky nebo podobně.
Nitě hlavní i vazné osnovy mají zákrut Z, útkové nitě jsou bez zákrutu. Pevný kraj je odstřižený.
Rozměry fragmentů ve zdeformovaném stavu (nelze roztahovat, došlo by k poškození) jsou přibližně 22 cm x 13 cm a 25 cm x 12 cm.
2. Fragmenty jemného hedvábného plátna bez vzoru jsou okrově hnědé barvy. V ploše se vyskytují četné tmavé skvrny. Tkanina je potrhaná, pomačkaná, znečištěná, velká část chybí.Dochovaly se zbytky pevného kraje a též části založení i s prošitím (hedvábnou nití).
Nitě osnovní i útkové jsou bez zákrutu, osnovní nitě jsou výrazně jemnější.
Rozměry velkého fragmentu ve zdeformovaném stavu činí 75 cm x 45 cm, u malého fragmentu asi l0 cm x 12 cm: dále se dochovalo několik velmi malých zbytků.
3. Z hrubého modrého plátna bez vzoru zbývá pouze několik malých rozpadajících se cárů. Tkanina je celkově znečištěná, pomačkaná.
Osnovní i útkové nitě z rostlinného materiálu (pravděpodobně lnu, obojí se zákrutem Z) jsou neprobarvené - látka byla obarvena až po utkání.
I zde se dochovaly části pevného kraje tkaniny. Na několika místech se vyskytují nevelké stopy produktů koroze kovu. Stopy po prošití, záložky ani švy nejsou patrné.
[1] „Téhož roku (1369) kolem začátku měsíce března byla uložena hlava důstojného otce, pana Ondřeje, osmnáctého pražského biskupa v Pražském kostele ve zdi kaple sv. Václava nad oltářem svatého Kříže, kde je vidět obraz a zlatý kříž.“ - Cronica Ecclesiae Pragensis Benessii Krabice de Weitmile (+1375), lib. IV, ed. František Martin Pelcl a Josef Dobrovský, in: Scriptores rerum Bohemicarum, II, p. 401, Pragae 1784; a Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], IV, p. 539, Pragae 1884.
[2] Protokol sepsaný o dvacáté osmé řádné valné hromadě Jednoty k dostavění hl. chrámu sv. Víta v Praze za správní rok 1888, odbývané dne 13. června 1889 o 4. hodině odpolední v primátorské síni radnice Staroměstské v Praze. - in: Ročník Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském za čas od 1. ledna do 31. prosince 1888, str. 8-9, Praha 1889.
[3] Zikmund Winter, O opravách v kapli sv. Václava roku 1888, in: Památky archeologické a místopisné, XIV, 671-672, Praha 1889.
[4] Památník padlým, pískovcový reliéf znázorňující stojící ženu, provedl podle návrhu sochaře Karla Pokorného sochař František Bílek v červnu a červenci roku 1921, načež byl v srpnu památník osazen dělníky stavební huti - Výroční zpráva Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském za správní rok 1921, str. 9, Praha 1922.
[5] Srov. Codex diplomaticus et epistolarius Regni Bohemiae (CDB), tom. II, n. 183, pag. 168-170, ed. Gustav Friedrich, Pragae 1912 - „Praedia quaedam … sua propria, quae longo tempore … quiete possederat“.
[6] Václav Novotný, České dějiny, díl I, část 3, str. 324-325, Praha 1928.
[7] Bohuslav Balbín, Miscellanea historica regni Bohemiae, Decadis I, Liber VII. Regalis, seu De Ducibus ac Regibus Bohemiae, Caput XXIX, pag. 112, Praga 1687.
[8] Bohuslav Balbín, Miscellaneorum historicorum regni Bohemiae, Decadis II, Liber I, quod est Proemialis ad Stemmatographiam Bohemiae, Caput X, pag. 43, Pragae 1687.
[9] „Andreas Zwyesti Comitis Melnicensis, qui fortissime pro Caesare Friderico ad Mediolanum pugnans in eiusdem conspectu anno 1156 occiderat, germanus frater ex Praeposito Pragensi post mortem Danielis a Rege et Praelatis Ecclesiae Pragensis electus Episcopus Ecclesiae Pragensis XVIII.“ – Liber commissionum. Kanon seu Cathalogus aut Album Capituli Ecclesiae primum Collegiatae, demum Cathedralis, postremum Metropolitanae Pragensis – conscriptum ab Ioanne Michaele Warlich de Bubna, SS. Thae. Bacc. form., Sacrae Metropolitanae Ecclesiae Pragensis Canonico, Reverendissimi semper fidelis Capituli Cancelario et Archivario, pag. 55. Anno 1789; srov. též Thomas Joannes Pessina de Czechorod, Phosphorus septicornis, stella alias matutina. Hoc est Sanctae Metropolitanae Divi Viti Ecclesiae Pragensis majestas et gloria, Series Praepositorum Pragensium, pag. 605, Pragae 1673.
[10] Letopis Vincentia, kanovníka kostela Pražského [Annales Bohemorum Vincentii Pragensis], ed. Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], II/2, str. 432, Praha 1875 - „ubi plurimis vulneratis Bohemis Zuezt, castellanus Melnicensis, interficitur“.
[11] CDB, tom. II, n. 21, pag. 17-18.
[12] CDB, tom. II, n. 57, pag. 50-51.
[13] CDB, tom. II, n. 74. 75. 85. 86, pag. 65-68. 78-80; Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, pars I, ed. Karel Jaromír Erben, Pragae 1855 – na str. 242-243 uvádí pod č. 524 ještě další listinu, kterou CDB, tom. II, zařazuje mezi podvržené (n. 363, pag. 391-392).
[14] CDB, tom. II, n. 90, pag. 87-88.
[15] Continuatores Cosmae, ed. František Martin Pelcl a Josef Dobrovský, in: Scriptores rerum Bohemicarum, tom. I, p. 368, Pragae 1783; Letopisy české od roku 1196 do roku 1278 [Annales Bohemiae 1196-1278], ed. Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], II/1, str. 283, Praha 1874.
[16] Srov. František Palacký, Dějiny národu českého, díl I., část 2., str. 127, Praha 1854.
[17] Srov. CDB, tom. II, pag. 107 – poznámka k listině č. 112 (s odkazem na Necrologium benediktinského kláštera v Podlažicích [Codex gigas, 307r]).
[18] CDB, tom. II, n. 113, pag. 107-109.
[19] CDB, tom. II, n. 107, pag. 102.
[20] CDB, tom. II, nn. 59. 62, pag. 52-55. 57-58.
[21] Srov. CDB, tom. II, n. 143, pag. 133-135: „ex ore ipsius audivimus, te sincera diligit caritate, teque post deum suae promotionis auctorem et suum benefactorem precipuum recognoscit“.
[22] František Palacký, Dějiny národu českého, díl I., část 2., str. 128, Praha 1854; srov. též. CDB, tom. II, n. 183, pag. 168-170.
[23] Patrologia latina, CCXVI, 823-826, ed. J. P. Migne, Parisis 1891.
[24] Continuatores Cosmae, ed. František Martin Pelcl a Josef Dobrovský, in: Scriptores rerum Bohemicarum, tom. I, p. 368, Pragae 1783; Letopisy české od roku 1196 do roku 1278 [Annales Bohemiae 1196-1278], ed. Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], II/1, str. 283, Praha 1874; Pulkavova kronika česká [Przibiconis de Radenin dicti Pulkavae Chronicon Bohemiae], sepsaná na pokyn Karla IV., ed. Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], V, str. 126, Praha 1893.
[25] Srov. Conciliorum Oecumenicorum Decreta, pag. 227-228, ed. Istituto per le scienze religiose Bologna, 1973.
[26] Bulla Vineam Domini Sabaoth, in: Magnum Bullarium Romanum, tom. I, pag. 84-88, Lugduni 1692; Patrologia latina, CCXVI, 824, ed. J. P. Migne, Parisis 1891.
[27] Conciliorum Oecumenicorum Decreta, pag. 230-271, ed. Istituto per le scienze religiose Bologna, 1973.
[28] Patrologia latina, CCXVII, 313-1158, ed. J. P. Migne, Parisis 1889.; viz též Enchiridion symbolorum, 428-440 (c. 1-5, 21, 41, 62).
[29] Srov. Hubert Jedin, Kleine Konziliengeschichte, S. 47-50, Freiburg im Breisgau 1986 (Neuausgabe der 8. Auflage des ersten in 1978).
[30] Ad liberandam Terram Sanctam, in: Magnum Bullarium Romanum, tom. I, pag. 88-89, Lugduni 1692.
[31] Decretalium Domini Gregorii Papae IX. compilatio, vyhlášené bulou Rex pacificus, 5. září 1234, in: Decretalium Gregorii noni liber, Basilea 1511.
[32] Wáczlaw Wladiwoj Tomek, Dějepis města Prahy, I, str. 145, Praha 1855.
[33] Conciliorum Oecumenicorum Decreta, pag. 187-194, ed. Istituto per le scienze religiose Bologna, 1973.
[34] Conciliorum Oecumenicorum Decreta, pag. 195-203, ed. Istituto per le scienze religiose Bologna, 1973.
[35] Conciliorum Oecumenicorum Decreta, pag. 205-225, ed. Istituto per le scienze religiose Bologna, 1973.
[36] Dr. Hermenegild Jireček, Slovanské právo v Čechách a na Moravě, Doba druhá: Od počátku 11. do konce 13. století, Praha 1864.
[37] Srov. CDB, tom. II, n. 139, pag. 128-130.
[38] Např. CDB, tom. II, n. 131, pag. 121-122; n. 132, pag. 122-123.
[39] CDB, tom. II, n. 139, pag. 128-130; srov. též Ioannes Dubravius, Historia Bohemica, pag. 121-122, Hanoviae 1602; Georgius Pontanus a Braitenberg, Bohemia pia, pag. 41-42, Francofurti 1608.
[40] Václav Novotný, České dějiny, díl I, část 3, str. 453, Praha 1928.
[41] Continuatores Cosmae, ed. František Martin Pelcl a Josef Dobrovský, in: Scriptores rerum Bohemicarum, tom. I, p. 368, Pragae 1783; Letopisy české od roku 1196 do roku 1278 [Annales Bohemiae 1196-1278], ed. Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], II/1, str. 283, Praha 1874; Kronika Neplachova [Iohannis Neplachonis Chronicon], ed. Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], III, str. 472, Praha 1882.
[42] Wáclav Hájek z Libočan, Kronika česká, list ccxxiiv, Praha 1541, 1819.
[43] CDB, tom. II, n. 125, pag. 113-114.
[44] CDB, tom. II, n. 127, pag. 117-118.
[45] CDB, tom. II, n. 126, pag. 115-117.
[46] CDB, tom. II, n. 139, pag. 129. Saint-Antoine-l´Abbay, původně benediktinské opatství v jihovýchodní Francii, západně od Grenoblu, v kantonu Saint-Marcellin. 6
[47] Letopisy pražské [Annales Pragenses], ed. Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], II/2, str. 380, Praha 1875.
[48] CDB, tom. II, n. 129, pag. 120; n. 130, pag. 120-121.
[49] CDB, tom. II, n. 135, pag. 125; n. 136, pag. 125-126.
[50] CDB, tom. II, n. 134, pag. 124-125.
[51] CDB, tom. II, n. 137, pag. 126-127.
[52] Srov. CDB, tom. II, n. 143, pag. 133-135.
[53] Srov. CDB, tom. II, n. 149, pag. 138-140.
[54] Continuatores Cosmae, ed. František Martin Pelcl a Josef Dobrovský, in: Scriptores rerum Bohemicarum, tom. I, p. 368, Pragae 1783; Letopisy české od roku 1196 do roku 1278 [Annales Bohemiae 1196-1278], ed. Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], II/1, str. 283, Praha 1874; Kronika Neplachova [Iohannis Neplachonis Chronicon], ed. Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], III, str. 472, Praha 1882. – Z korespondence týkající se vyhlášení tohoto interdiktu vyplývá, že Kosmovi pokračovatelé i Neplach uvádějí rok 1216 chybně.
[55] Srov. CDB, tom. II, n. 135, pag. 125; n. 136, pag. 125-126.
[56] CDB, tom. II, n. 139, pag. 128-130.
[57] Tento český překlad (a též některé části zde uváděné korespondence) uveřejnil prof. Dr. Jaroslav Václav Polc v publikaci Tisíc let pražského biskupství 973-1973, vyšlo v ediční řadě Studie, č. 33 [I/1, 1973], Křesťanská akademie, Řím 1973.
[58] Listina se nedochovala. Mohlo jít o vyslání králova kancléře, litoměřického probošta Benedikta, k jednání v lednu 1217 – viz poznámku zde pod č. 44.
[59] CDB, tom. II, n. 140, pag. 130-131.
[60] Continuatores Cosmae, ed. František Martin Pelcl a Josef Dobrovský, in: Scriptores rerum Bohemicarum, tom. I, p. 368, Pragae 1783; Letopisy české od roku 1196 do roku 1278 [Annales Bohemiae 1196-1278], ed. Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], II/1, str. 283, Praha 1874.
[61] Srov. Wáczlaw Wladiwoj Tomek, Dějepis města Prahy, I, str. 146, Praha 1855; František Palacký, Dějiny národu českého, díl I., část 2., str. 129, Praha 1854.
[62] CDB, tom. II, n. 141, pag. 131-132.
[63] CDB, tom. II, n. 142, pag. 132-133.
[64] CDB, tom. II, n. 147, pag. 137-138.
[65] CDB, tom. II, n. 143, pag. 133-135.
[66] CDB, tom. II, n. 145, pag. 136-137.
[67] CDB, tom. II, n. 146, pag. 137.
[68] Tyto jejich dopisy se nezachovaly.
[69] CDB, tom. II, n. 149, pag. 138-140 – dopis není datován, předpokládaná doba doručení je srpen nebo září.
[70] František Palacký, Dějiny národu českého, díl I., část 2., str. 141-142, Praha 1854.
[71] CDB, tom. II, n. 160, pag. 150-151; srov. též CDB, tom. II, n. 139, pag. 128-130.
[72] CDB, tom. II, n. 151, pag. 141-142.
[73] CDB, tom. II, n. 154, pag. 144-145.
[74] CDB, tom. II, n. 155, pag. 145-146.
[75] CDB, tom. II, n. 156, pag. 146-147.
[76] Srov. Carolus Ludovicus Hugo, Sacrae antiquitatis monumenta historica, dogmatica, diplomatica, epist. 78, pag. 72, Stivagii 1725.
[77] CDB, tom. II, n. 157, pag. 147.
[78] CDB, tom. II, n. 158, pag. 148-149.
[79] CDB, tom. II, n. 159, pag. 149.
[80] CDB, tom. II, n. 160, pag. 150-151.
[81] CDB, tom. II, n. 162, pag. 153-154.
[82] Sancti Gulielmi archiepiscopi Bituriensis vita, miracula post mortem et canonizatio, in: Analecta Bollandiana 3 (1884), pag. 351-356.
[83] Český překlad této závěrečné části dokumentu uveřejnil prof. Dr. Jaroslav Václav Polc v publikaci Tisíc let pražského biskupství 973-1973, vyšlo v ediční řadě Studie, č. 33 [I/1, 1973], str. 173-175, Křesťanská akademie, Řím 1973.
[84] CDB, tom. II, n. 164, pag. 154-155.
[85] CDB, tom. II, n. 166, pag. 155-156.
[86] CDB, tom. II, n. 167, pag. 156.
[87] CDB, tom. II, n. 168, pag. 156-157.
[88] Srov. CDB, tom. II, n. 162, pag. 153-154.
[89] CDB, tom. II, n. 171, pag. 159.
[90] CDB, tom. II, n. 172, pag. 160-161.
[91] CDB, tom. II, n. 174, pag. 162-163; srov. Heinrich Gradl, Monumenta Egrana, Denkmäler des Egerlandes als Quelle für dessen Geschichte, Bd. 1, 805-1322, Eger 1886.
[92] CDB, tom. II, n. 177, pag. 164.
[93] CDB, tom. II, n. 178, pag. 164-165.
[94] CDB, tom. II, n. 179, pag. 165-166.
[95] CDB, tom. II, n. 180, pag. 166-167.
[96] Srov. Václav Novotný, České dějiny, díl I, část 3, str. 494-496, Praha 1928 – předpokládá, že toto Ondřejovo „vzdálení od kurie, došlo-li k němu, náleží mezi 11. červen a 2. srpen“ (pozn. č. 4); srov. též CDB, tom. II, n. 184, pag. 170-172.
[97] Srov. CDB, tom. II, n. 168, pag. 156-157.
[98] CDB, tom. II, n. 181, pag. 167.
[99] CDB, tom. II, n. 182, pag. 168.
[100] CDB, tom. II, n. 183, pag. 168-170.
[101] Český překlad uveřejnil prof. Dr. Jaroslav Václav Polc v publikaci Tisíc let pražského biskupství 973-1973, vyšlo v ediční řadě Studie, č. 33 [I/1, 1973], str. 168, Křesťanská akademie, Řím 1973.
[102] Např. Kronika Neplachova [Iohannis Neplachonis Chronicon], ed. Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], III, str. 472, Praha 1882.
[103] Srov. CDB, tom. II, n. 181, pag. 167.
[104] CDB, tom. II, n. 184, pag. 170-172.
[105] Srov. Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, pars I, n. 618, p. 289, ed. Karel Jaromír Erben, Pragae 1855.
[106] Srov. CDB, tom. II, n. 183, pag. 168-170.
[107] František Pubička, Chronologische Geschichte Böhmens, Teil IV, Band II, S. 88, Prag 1781.
[108] Bohuslaus Balbin, Miscellanea historica regni Bohemiae, Decadis I, Liber IV. Hagiographicus seu Bohemia Sancta, Caput XXXIX, pag. 60, Praga 1682.
[109] Srov. Vladimír Koudelka, Dominikáni v pražské diecézi, in: Tisíc let pražského biskupství 973-1973, vyšlo v ediční řadě Studie, č. 33 [I/1, 1973], str. 66-73, Křesťanská akademie, Řím 1973.
[110] Continuatores Cosmae, ed. František Martin Pelcl a Josef Dobrovský, in: Scriptores rerum Bohemicarum, tom. I, p. 369, Pragae 1783; Letopisy české od roku 1196 do roku 1278 [Annales Bohemiae 1196-1278], ed. Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], II/1, str. 284, Praha 1874.
[111] Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], III, str. 168-169, Praha 1882.
[112] CDB, tom. II, n. 189, pag. 175-176.
[113] CDB, tom. II, n. 190, pag. 176-177.
[114] Pulkavova kronika česká [Przibiconis de Radenin dicti Pulkavae Chronicon Bohemiae], ed. Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], V, str. 131 a pozn. na str. 130, Praha 1893.
[115] CDB, tom. II, n. 191 a 192, pag. 177-178.
[116] CDB, tom. II, n. 200, pag. 185.
[117] CDB, tom. II, n. 203, pag. 188.
[118] CDB, tom. II, n. 204, pag. 188-190.
[119] CDB, tom. II, n. 209, pag. 193-195; Archiv pražské metropolitní kapituly (APMK), I. Katalog listin a listů z doby předhusitské, č. 14, str. 18: ed. Jaroslav Eršil a Jiří Pražák, Praha 1956 (tato a některé další důležité listiny týkající se urovnání tohoto sporu už jsou uchovány v archivu svatovítské kapituly).
[120] CDB, tom. II, n. 210, pag. 195-196; APMK, I, č. 15, str. 18.
[121] CDB, tom. II, n. 212, pag. 197-198; APMK, I, č. 16, str. 18.
[122] CDB, tom. II, n. 214, pag. 199.
[123] CDB, tom. II, n. 215, pag. 199-200.
[124] CDB, tom. II, n. 216.217, pag. 200.217.
[125] Alois Vojtěch Šembera, Kde leží a jak slove onen vrch, na němž roku 1221stalo se narovnání rozepře mezi králem Přemyslem Otakarem I. a Ondřejem, biskupem Pražským, o práva biskupství Pražského? - in: Památky. Listy pro archeologii a historii, IX, str. 195-197, Praha 1874.
[126] Srov. CDB, tom. II, n. 149, pag. 138-140.
[127] Srov. CDB, tom. II, n. 160, pag. 150-151.
[128] Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, pars II, ed. Josef Emler, Pragae 1882 – v dodatku mezi nově přidanými dokumenty na str. 1157-1159 pod č. 2642; CDB, tom. II, n. 216, pag. 200-203.
[129] CDB, tom. II, n. 217, pag. 203-.205.
[130] APMK, I, č. 17, str. 18.
[131] CDB, tom. II, n. 247.251, pag. 239. 241; APMK, I, č. 19.21, str. 18.19.
[132] APMK, I, č. 34, str. 23; Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, pars IV, n. 1785, pag. 716, ed. Josef Emler, Pragae 1892.
[133] APMK, I, č. 245, str. 75; Regesta Imperii, VIII, Die Regesten des Kaiserreichs unter Kaiser Karl IV. 1346-1378, n. 1488, pag. 118, ed. Nachlaß vom Johann Friedrich Böhmer hrsg. u. ergänzt Alfons Huber, Innsbruck 1877.
[134] Continuatores Cosmae, ed. František Martin Pelcl a Josef Dobrovský, in: Scriptores rerum Bohemicarum, tom. I, p. 369, Pragae 1783; Letopisy české od roku 1196 do roku 1278 [Annales Bohemiae 1196-1278], ed. Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], II/1, str. 284, Praha 1874; Pulkavova kronika česká [Przibiconis de Radenin dicti Pulkavae Chronicon Bohemiae] – rkp. minority Mikuláše Čecha, ed. Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], V, str. 131, Praha 1893.
[135] Pulkavova kronika česká [Przibiconis de Radenin dicti Pulkavae Chronicon Bohemiae], ed. Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], V, str. 131, Praha 1893.
[136] Wáczlaw Wladiwoj Tomek, Dějepis města Prahy, I, str. 161, Praha 1855.
[137] Kdo se stal zástupcem biskupa Ondřeje v době jeho nepřítomnosti, se nikde neuvádí. Zdá se, že jím byl pražský probošt Eppo (Ebbo) – v listinách uváděný od roku 1209 jako pražský kanovník, v letech 1216-1240 jako probošt a v roce 1216 zároveň také ještě jako králův kancléř (po odchodu biskupa z Čech poslal už král k jednání s papežem v lednu 1217 nového kancléře Benedikta). Jméno Eppo také nikdy nebylo uvedeno mezi potrestanými, kteří jednali proti vyhlášenému interdiktu. A v dopise, jímž král odpovídal na papežovy výtky a napomenutí z 22. června 1217, píše, že při rozhodování o beneficiích se dosud řídil radou a doporučením pražského biskupa Ondřeje a probošta Eppo (srov. CDB, tom. II, n. 149, pag. 138-140).
[138] CDB, tom. II, n. 225, pag. 209.
[139] František Palacký, Dějiny národu českého, díl I., část 2., str. 137, Praha 1854.
[140] CDB, tom. II, n. 226, pag. 209-210.
[141] CDB, tom. II, n. 228, pag. 213-214.
[142] CDB, tom. II, n. 227, pag. 210-213; APMK, I, č. 18, str. 19.
[143] CDB, tom. II, n. 247, pag. 239; APMK, I, č. 19, str. 19.
[144] CDB, tom. II, n. 250, pag. 240; APMK, I, č. 20, str. 19.
[145] Srov. CDB, tom. II, n. 212, pag. 197-198; APMK, I, č. 16, str. 18.
[146] Srov. CDB, tom. II, n. 209, pag. 193-195 a CDB, tom. II, n. 210, pag. 195-196.
[147] CDB, tom. II, n. 251, pag. 241; APMK, I, č. 21, str. 19. (Zachoval se opis této listiny vložený v konfirmační listině papeže Urbana IV. vydané 26. dubna 1262 na žádost pražského biskupa Jana III. - APMK, I, č. 47, str. 26; Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, pars II, n. 361, pag. 139, ed. Josef Emler, Pragae 1882.)
[148] „Cum a nobis petitur, quod iustum est et honestum, tam vigor equitatis, quam ordo exigit rationis, ut id per sollicitudinem officii nostri ad debitum perducatur effectum.“
[149] „Nuli ergo omnino hominum liceat hanc paginam nostre confirmationis infringere vel ei ausu temerario contraire. Si quis autem hoc attemptare presumpserit, indignationem omnipotentis dei et beatorum Petri et Pauli apostolorum eis se noverit incursurum.“
[150] Srov. CDB, tom. II, n. 214, pag. 199.
[151] Srov. CDB, tom. II, n. 43, pag. 39-40.
[152] Den 30. července uvádí: Nekrologium Podlažické (417) [Codex gigas, 308v], Anniversaria Pražského kostela (rkp. XVIII, f. 28), Nekrologium Klosterneuburské (AÖG VII, 290); ještě v 2. pol. 17. stol. se v ten den slavilo v pražské katedrále výročí jeho úmrtí: Thomas Joannes Pessina de Czechorod, Phosphorus septicornis, stella alias matutina. Hoc est Sanctae Metropolitanae Divi Viti Ecclesiae Pragensis majestas et gloria, Radius IV, pag. 535, Pragae 1673.
Rok 1223 uvádí: Pulkavova kronika česká [Przibiconis de Radenin dicti Pulkavae Chronicon Bohemiae] – rkp. minority Mikuláše Čecha, ed. Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], V, str. 132, Praha 1893, Kronika Neplachova [Iohannis Neplachonis Chronicon], ed. Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], III, 472, Praha 1882. Viz též další poznámky k událostem, které následovaly.
[153] Pulkavova kronika česká [Przibiconis de Radenin dicti Pulkavae Chronicon Bohemiae] – rkp. minority Mikuláše Čecha, ed. Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], V, str. 132, Praha 1893; Kronika Neplachova [Iohannis Neplachonis Chronicon], ed. Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], III, 472, Praha 1882; Continuatores Cosmae, ed. František Martin Pelcl a Josef Dobrovský, in: Scriptores rerum Bohemicarum, tom. I, p. 369, Pragae 1783; Letopisy české od roku 1196 do roku 1278 [Annales Bohemiae 1196-1278], ed. Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], II/1, str. 284, Praha 1874.
[154] Srov. CDB, tom. II, n. 229, pag. 214-218.
[155] CDB, tom. II, n. 252, pag. 241-242; orig. v archivním fondu břevnovského kláštera, inv. č. 9.
[156] Použil tady už označení „Pragensis ecclesiae episcopus“, nikoli „electus episcopus“, jak v listinách bývalo před přijetím biskupského svěcení zvykem.
[157] Stávalo se to častěji i v jiných případech a svůj podíl na tom měla patrně také skutečnost, že číslovky byly zapisované římskými číslicemi a k snadnému omylu mohlo dojít například i tím, že čtyřka se často zapisovala jako I za III, nikoli I před V.
[158] Prohlásil datování první listiny biskupa Pelhřima za omyl: František Palacký, Dějiny národu českého, díl I., část 2., pozn. 133 na str. 138, Praha 1854.
[159] CDB, tom. II, n. 252, pag. 241 - „Datum Pragae in monasterio sancti Viti, anno incarnacionis Domini MCCXXIII, kalendas octobris, indictione XI.“
[160] CDB, tom. II, n. 263, pag. 254.
[161] CDB, tom. II, n. 260, pag. 251-252.
[162] CDB, tom. II, n. 261, pag. 252-253.
[163] CDB, tom. II, n. 262, pag. 253-254.
[164] CDB, tom. II, n. 263, pag. 254.
[165] CDB, tom. II, n. 267, pag. 258-260.
[166] Pulkavova kronika česká [Przibiconis de Radenin dicti Pulkavae Chronicon Bohemiae] – rkp. minority Mikuláše Čecha, ed. Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], V, str. 132, Praha 1893.
[167] Srov. CDB, tom. II, n. 270, 272 a 273, pag. 263-264, 266-267 a 268-269. Continuatores Cosmae, ed. František Martin Pelcl a Josef Dobrovský, in: Scriptores rerum Bohemicarum, tom. I, p. 369, Pragae 1783; Letopisy české od roku 1196 do roku 1278 [Annales Bohemiae 1196-1278], ed. Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], II/1, str. 284, Praha 1874.
[168] Jeho posláním bylo připravovat účast na křížové výpravě. Zda se nějak podílel také na řešení záležitostí spojených s obsazením pražského biskupského stolce, není písemně doloženo.
[169] Srov. list Honoriova nástupce Řehoře IX., z 10. března 1232, Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, pars I, n. 781, pag. 368, ed. Karel Jaromír Erben, Pragae 1855.
[170] Srov. CDB, tom. II, n. 299, pag. 298.
[171] Pulkavova kronika česká [Przibiconis de Radenin dicti Pulkavae Chronicon Bohemiae], ed. Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], V, str. 133, Praha 1893. Pulkavova kronika zde uvádí, že zemřel téhož měsíce, rukopis minority Mikuláše Čecha to opravuje na téhož roku.
[172] CDB, tom. II, n. 284, pag. 278-279.
[173] Srov. CDB, tom. II, n. 299, pag. 298.
[174] Serie dei Pontefici Romani, uváděná vždy na začátku Papežské ročenky [Annuario Pontificio].
[175] CDB, tom. II, n. 298, pag. 297. Tato listina uvádí sice dvakrát jméno Jan, ale mezi těmi, kdo se účastnili volby, je jmenován Jan pouze jeden (srov. CDB, tom. II, n. 299, pag. 298). Mezi jmény potrestaných byli v roce 1219 uvedeni horšovskotýnský arcijáhen Zdislav, kouřimský arcijáhen Jan a kanovník Jan z Ašafenburku (srov. CDB, tom. II, n. 181, pag. 167) – dispenzovanými byli tedy patrně dva zmínění arcijáhnové.
[176] CDB, tom. II, n. 299, pag. 298.
[177] Annales Erphordenses fratrum Praedicatorum, in: Monumenta Erphesfurtensia saec. XII. XIII. XIV., pag. 81, Hrsg. Oswald Holder-Egger, 1899; stejné datum uvádějí také: Continuatores Cosmae, ed. František Martin Pelcl a Josef Dobrovský, in: Scriptores rerum Bohemicarum, tom. I, p. 369, Pragae 1783; Letopisy české od roku 1196 do roku 1278 [Annales Bohemiae 1196-1278], ed. Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], II/1, str. 284, Praha 1874. Pulkavova kronika česká [Przibiconis de Radenin dicti Pulkavae Chronicon Bohemiae], ed. Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], V, str. 134, Praha 1893.
[178] Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, pars I, n. 468, pag. 212-213, ed. Karel Jaromír Erben, Pragae 1855; Gustav Friedrich zařadil tuto listinu jako falsum z 13. století (CDB, tom. II, n. 356, pag. 372-375).
[179] CDB, tom. II, n. 126, pag. 115-116.
[180] Srov. CDB, tom. II, n. 299, pag. 298.
[181] Continuatores Cosmae, ed. František Martin Pelcl a Josef Dobrovský, in: Scriptores rerum Bohemicarum, tom. I, p. 370, Pragae 1783; Letopisy české od roku 1196 do roku 1278 [Annales Bohemiae 1196-1278], ed. Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], II/1, str. 284-285, Praha 1874. Pulkavova kronika česká [Przibiconis de Radenin dicti Pulkavae Chronicon Bohemiae], ed. Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], V, str. 136, Praha 1893.
[182] CDB, tom. II, n. 261, pag. 252-253; CDB, tom. II, n. 262, pag. 253-254; CDB, tom. II, n. 263, pag. 254 – „bone memorie A., Pragensis episcopus“.
[183] CDB, tom. II, n. 267, pag. 258-260.
[184] CDB, tom. II, n. 304, pag. 302-303 – „praedecessor noster sancte memorie Andreas, Pragensis episcopus“.
[185] Cronica Ecclesiae Pragensis Benessii Krabice de Weitmile, lib. IV, ed. František Martin Pelcl a Josef Dobrovský, in: Scriptores rerum Bohemicarum, II, p. 401.423, Pragae 1784; a Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], IV, str. 539.548, Pragae 1884.
[186] Srov. staročeský text podle rkp. staroboleslavské knihovny, C 132, 171b, in: Jan Sedlák, M. Jan Hus, Přílohy, XVI, str. 199*, Praha 1915.
[187] Václav Hájek z Libočan, Kronika česká, list ccxxiir, Praha 1541, 1819.
[188] Václav Hájek z Libočan, Kronika česká, list ccxxvr, Praha 1541, 1819.
[189] Václav Hájek z Libočan, Kronika česká, list cccxxxxiiv a cccxxxxviiir, Praha 1541, 1819.
[190] Ioannes Dubravius, Historia Bohemica, pag. 123, Hanoviae 1602 (1. vydání: Historiae Regni Boiemiae, de rebus memoria dignis, XCIVv, Prostějov 1552) – „dignum esse dicentes, ut caput illorum libertati natum in loco obvio ac maxime celebri reponeretur“.
[191] Georgius Pontanus a Braitenberg, Bohemia pia, pag. 42, Francofurti 1608.
[192] Georgius Crugerius, Sacri pulveres Sacerrimae memoriae inclyti regni Bohemiae coronae et nobilium eiusdem pertinentiarum Moraviae et Silesiae, Aprilis, pag. 56. 58, Pragae 1669.
[193] „ ... in Sacello S. Wenceslai, ea parte, qua Crux aurea post summum altare in muro visitur ..." -Thomas Joannes Pessina de Czechorod, Phosphorus septicornis, stella alias matutina. Hoc est Sanctae Metropolitanae Divi Viti Ecclesiae Pragensis majestas et gloria, Radius V, pag. 534-535, Index rerum memorabilium… (p. 723), Pragae 1673.
[194] Bohuslaus Balbin, Miscellanea historica regni Bohemiae, Decadis I, Liber IV. Hagiographicus seu Bohemia Sancta, Caput XXXIX, pag. 60, Praga 1682.
[195] František Palacký, Dějiny národu českého, díl I., část 2., str. 127-128, Praha 1854.
[196] Václav Novotný, České dějiny, díl I, část 3, str. 324-325, Praha 1928.
[197] Václav Novotný, České dějiny, díl I, část 3, str. 326.448-449.452, Praha 1928.
[198] Josef Žemlička, Spor Přemysla Otakara I. s pražským biskupem Ondřejem, in: Československý časopis historický, (29) 1981, str. 709-730.
[199] Josef Žemlička, Přemysl Otakar I., Praha 1990.
[200] Josef Žemlička, Přemysl Otakar I., str. 218.223.228.237-239, Praha 1990.
[201] Cronica Ecclesiae Pragensis Benessii Krabice de Weitmile, lib. IV, ed. František Martin Pelcl a Josef Dobrovský, in: Scriptores rerum Bohemicarum, II, p. 338, Pragae 1784; a Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], IV, str. 512, Pragae 1884.
[202] Informace o historii cisterciáckého kláštera i o dnešním opatství – Abbazia di Casamari – jsou dostupné na internetové stránce: http://www.abbaziacasamari.com/abbazia/casamaristoria.html
[203] Cronica Ecclesiae Pragensis Benessii Krabice de Weitmile, lib. IV, ed. František Martin Pelcl a Josef Dobrovský, in: Scriptores rerum Bohemicarum, II, p. 401, Pragae 1784; a Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], IV, str. 539, Pragae 1884.
[204] CDB, tom. II, n. 303, pag. 301-302.
[205] Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, pars I, n. 1038, pag. 487, ed. Karel Jaromír Erben, Pragae 1855
[206] Pulkavova kronika česká [Przibiconis de Radenin dicti Pulkavae Chronicon Bohemiae], ed. Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], V, str. 131, Praha 1893 – „caput eius de Casamare civitate, ubi requiescit, translatum est“.
[207] Václav Hájek z Libočan, Kronika česká, list ccxxvr, Praha 1541, 1819.
[208] Georgius Pontanus a Braitenberg, Bohemia pia, pag. 42, Francofurti 1608.
[209] Bohuslaus Balbin, Miscellanea historica regni Bohemiae, Decadis I, Liber IV. Hagiographicus seu Bohemia Sancta, Caput XXXIX, pag. 60, Praga 1682.
[210] V úvodní textové části obrazové publikace o Velehradu: Rudolf Šmahel, Velehrad, str. 10, Olomouc 1991.
[211] Anton Frind, Die Geschichte der Bischöfe und Erzbischöfe von Prag, S. 56, Prag 1873.
[212] Původní historický archivní materiál kláštera v Casamari utrpěl nepříznivými událostmi i opakovaným střídáním mnišských komunit; v polovině 12. století cisterciáci vystřídali benediktiny a začátkem 13. století vybudovali nový klášter, v 18. století je nahradili trapisté, následovaly válečné události a velký požár, teprve od roku 1874 začal klášter znovu nabývat na významu, nynější cisterciácké opatství bylo obnoveno v roce 1929.
[213] Miroslav Pojsl, Výzkumy na Velehradě v 19. a v 1. polovině 20. století, in: Nové objevy na Velehradě, str. 43-76, Velehrad 2010; srov. též Miroslav Pojsl, Sepulkrální památky na Moravě a ve Slezsku do roku 1420, Monumenta Moraviae et Silesiae Sepulcralia, str. 150-151.155, Univerzita Palackého Olomouc 2006.
[214] Z korespondence s prof. PhDr. Milanem Pojslem – 24. - 29. březen 2011.
[215] Cronica Ecclesiae Pragensis Benessii Krabice de Weitmile, lib. IV, ed. František Martin Pelcl a Josef Dobrovský, in: Scriptores rerum Bohemicarum, II, p. 401-402.422-423, Pragae 1784; a Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], IV, str. 539-540.548, Pragae 1884.
[216] Wáczlaw Wladiwoj Tomek, Příběhy stavby kostela sv. Víta na hradě Pražském Dle prvotních zřídel, z části dosud neužitých, in: Kalendář jednoty sv. Vítské, roč. 2, str. 56-59, Praha 1862.
[217] Cronica Ecclesiae Pragensis Benessii Krabice de Weitmile, lib. IV, ed. František Martin Pelcl a Josef Dobrovský, in: Scriptores rerum Bohemicarum, II, p. 401.423, Pragae 1784; a Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], IV, str. 539.548, Pragae 1884.
[218] Protokol sepsaný o dvacáté osmé řádné valné hromadě Jednoty k dostavění hl. chrámu sv. Víta v Praze za správní rok 1888, odbývané dne 13. června 1889 o 4. hodině odpolední v primátorské síni radnice Staroměstské v Praze. - in: Ročník Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském za čas od 1. ledna do 31. prosince 1888, str. 8, Praha 1889.
[219] Václav Hájek z Libočan, Kronika česká, list cccxxxxviiirv, Praha 1541, 1819.
[220] Staré inventáře chrámu svatovítského (1355, č. 188; 1387, č. 176), in: Antonín Podlaha a Eduard Šittler, Chrámový poklad u sv. Víta v Praze, jeho dějiny a popis, str. 8, XVIII, XXXVI-XXXVII, Praha 1903.
[221] Staré inventáře chrámu svatovítského (1355, č. 189; 1387, č. 181 s pozn. „ztracený“), in: Antonín Podlaha a Eduard Šittler, Chrámový poklad u sv. Víta v Praze, jeho dějiny a popis, str. 8, XVIII, XXXVII, Praha 1903.
[222] Staré inventáře chrámu svatovítského (1355, č. 201; 1368 s pozn. „celá polámaná“), in: Antonín Podlaha a Eduard Šittler, Chrámový poklad u sv. Víta v Praze, jeho dějiny a popis, str. XVIII s pozn. č. 11, Praha 1903.
[223] Staré inventáře chrámu svatovítského (1355, č. 252; 1387, č. 249), in: Antonín Podlaha a Eduard Šittler, Chrámový poklad u sv. Víta v Praze, jeho dějiny a popis, str. 8, XVIII, XXXIX, Praha 1903.
[224] Antonín Podlaha a Eduard Šittler, Chrámový poklad u sv. Víta v Praze, jeho dějiny a popis, str. 8, Praha 1903.
[225] Franz Bock, Geschichte der liturgischen Gewänder, I, s. 203, Tafel IX, Bonn 1859.
[226] XVII. Inventář z roku 1476, č. 82: in: Antonín Podlaha a Eduard Šittler, Chrámový poklad u sv. Víta v Praze, jeho dějiny a popis, str. LXXIV, Praha 1903.
[227] Antonín Podlaha a Eduard Šittler, Chrámový poklad u sv. Víta v Praze, jeho dějiny a popis, str. 5, 8, 197-198, XCIII, Praha 1903.
[228] Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století, Král. Hlavní město Praha: Hradčany, II. Poklad Svatovítský a knihovna kapitulní, část I. Poklad Svatovítský, 261 (inv. č. 196), str. 173-174, ed. Eduard Šittler a Antonín Podlaha, Praha 1903.
[229] Srov. Svatovítský poklad. Katalog stálé výstavy v kapli sv. Kříže na Pražském hradě, č. 11, str. 43, ed. Správa Pražského hradu, Praha 2012.
[230] Protokol sepsaný o dvacáté osmé řádné valné hromadě Jednoty k dostavění hl. chrámu sv. Víta v Praze za správní rok 1888, odbývané dne 13. června 1889 o 4. hodině odpolední v primátorské síni radnice Staroměstské v Praze, in: Ročník Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském za čas od 1. ledna do 31. prosince 1888, Praha 1889, str. 8-9.
[231] Cronica Ecclesiae Pragensis Benessii Krabice de Weitmile, lib. IV, ed. František Martin Pelcl a Josef Dobrovský, in: Scriptores rerum Bohemicarum, II, p. 401.423, Pragae 1784; a Josef Emler, in: Prameny dějin českých [Fontes rerum Bohemicarum], IV, str. 539.548, Pragae 1884.
[232] Příběhy stavby kostela sv. Víta na hradě Pražském. Dle prvotních zřídel, z části dosud neužitých, in: Památky archeologické a místopisné, dílu IV. oddělení 2. Památky (ročník 1861), str. 116, a Kalendář jednoty sv. Vítské, roč. 2, str. 77, Praha 1862.
[233] Josef Cibulka, Korunovační řády středověké a Karla IV. korunovační řád králů českých, in: Časopis katolického duchovenstva, 1934, č. 9, str. 522, 524; srov. též Wáczlaw Wladiwoj Tomek, Příběhy stavby kostela sv. Víta na hradě Pražském. Dle prvotních zřídel, z části dosud neužitých, in: Kalendář jednoty sv. Vítské, roč. 2, str. 36, Praha 1862.
[234] Gotická úprava Svatováclavské kaple byla dokončena 27. září 1366 a k jejímu novému zasvěcení spolu s oltářem u hrobu sv. Václava došlo 30. listopadu 1367. - Wáczlaw Wladiwoj Tomek, Dějepis města Prahy, II, str. 77.86; srov. též výňatek z tohoto spisu otisknutý jako Stavba kostela sv. Víta za císaře Karla IV. a za Václava IV., in: Památky archeologické a místopisné, díl III. (ročník 858), str. 314, Praha 1859.
[236] Staré inventáře chrámu svatovítského (1354, č. 309; 1355; č. 103), in: Antonín Podlaha a Eduard Šittler, Chrámový poklad u sv. Víta v Praze, jeho dějiny a popis, str. 47. X. XV, Praha 1903; Rkp. martyrolog. eccl. Pragensis, pag. 3; Thomas Joannes Pessina de Czechorod, Phosphorus septicornis, stella alias matutina. Hoc est Sanctae Metropolitanae Divi Viti Ecclesiae Pragensis majestas et gloria, Radius IV, pag. 463.504, Pragae 1673.
[237] Wáczlaw Wladiwoj Tomek, Příběhy stavby kostela sv. Víta na hradě Pražském Dle prvotních zřídel, z části dosud neužitých, in: Kalendář jednoty sv. Vítské, roč. 2, str. 71.35, Praha 1862.
[238] Od r. 1306 byl svatovítským kanovníkem, 1320 proboštem, 1324 jedním z administrátorů diecéze a 1327 olomouckým biskupem, zemřel 1333 v Praze - Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque prelatorum s. metropolitanae ecclesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempora, ed. Dr. Antonín Podlaha, in: Editiones archivii et bibliothecae s. f. metropolitani capituli Pragensis, op. X, pag. 20, Pragae 1912.
[239]Wáczlaw Wladiwoj Tomek, Příběhy stavby kostela sv. Víta na hradě Pražském Dle prvotních zřídel, z části dosud neužitých, in: Kalendář jednoty sv. Vítské, roč. 2, str. 70.35, Praha 1862; s odkazem na Registrum distributionum, 21.
[240] U okraje byla v této hrobce při úpravě před pohřbem kardinála Schwarzenberga objevena ještě náhrobní deska z pískovce se Sternbergským znakem a gotickým nápisem: Anno Domini millesimo quadringentesimo sexagesimo domenica ante Francisci obiit magnificus vir dominus Joannes de Sternberg … orate pro eo.Pro nedostatek času nebyla však tato deska odkryta. - Ročník Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském od 1. ledna do 31. prosince 1885, str. 9, Praha 1886.
[241] Ročník Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském za správní rok od 1. ledna do 31. prosince 1879, str. 11, Praha 1880; srov. Umělecké památky Čech, 3, str. 148, Praha1980.
[242] František Ekert, Posvátná místa král. Hl. města Prahy, I, str. 54, Praha 1883.
[243] Ročník Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském za správní rok od 1. ledna do 31. prosince 1888, str. 10, Praha 1889.
[244] Dr. Antonín Podlaha a Eduard Šittler, Album Svatovojtěšské. K 900leté památce smrti sv. Vojtěcha, str. 16, Praha 1897.
[245] Ročník Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském za správní rok od 1. ledna do 31. prosince 1898, str. 23, Praha 1899.
[247] Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století, Král. hlavní město Praha: Hradčany, I. Metropolitní chrám sv. Víta v Praze, str. 288.291, ed. Antonín Podlaha a Kamil Hilbert, Praha 1906.
[248] Klečící postava v. 204 cm, nízký obdélníkový podstavec d. 200 cm a š. 100 cm. Dílo bylo oceněno Zlatou medailí na Světové výstavě v Paříži v roce 1900.
[249] Tumbarius S. Metropolitanae Ecclesiae Pragensis, ed. Dr. Antonín Podlaha, in: Editiones archivii et bibliothecae s. f. metropolitani capituli Pragensis, op. XIX, pag. 11, Pragae 1916; Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque prelatorum s. metropolitanae ecclesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempora, ed. Dr. Antonín Podlaha, in: Editiones archivii et bibliothecae s. f. metropolitani capituli Pragensis, op. X, pag. 186, Pragae 1912.
[250] Prof. Ing. arch. Bohumil Fanta, CSc. (1942-2011), vedoucí Ústavu památkové péče a renovací na Fakultě architektury ČVUT v Praze.
[251] "Haec ossa Andreae, episcopi Pragensis, morientis in Italia die 30 iulii MCCXXIII, tempore unius successorum eius Nicolai (MCCXLI - MCCLVIII) in ecclesiam cathedralem Pragensem allata ac Benessio de Weitmile testificante circa principium mensis Martii MCCCLXIX e loco, ubi in vetere basilica pie venerabantur, translocata et in muro capellae sancti Wenceslai supra altare sanctae Crucis, illo tempore ad hanc capellam e parte occidentali appositum, recondita sunt. Anno autem Domini MDCCCLXXXVIII, progrediente reparatione eiusdem loci tempore aedificationis novae partis ecclesiae cathedralis, repertum est istud receptaculum ossaque inventa in sacristiam capellae privatae archiepiscopi Pragensis ad tempus deposita sunt. Postquam vero qui hoc sciebant mortui sunt, ossibus sine inscriptione remanentibus laboribusque aedificationis protractis, nemo iam cognoscit unde hoc inventum hic ortum est. Primum hoc tempore contigit, ut haec ossa episcopi Andreae recognoscantur et in hac capella sancti Vojtěchi in vicino ad eiusdem reliquias asservari possint. Testificante decano emerito capituli metropolitani Pragensis Joanne Matějka, die 19 februarii anno MMXIV.
[252] Také v roce 1369, kdy Beneš z Weimile uložil kosti biskupa Ondřeje do zdi Svatováclavské kaple, byly ještě jen několik metrů směrem na jih uložené ostatky sv. Vojtěcha, teprve v roce 1396 přenesené doprostřed nově budované gotické katedrály.