---------------------------------------------------- 

ThDr. Antonín Podlaha (22. ledna 1865, Praha – 14. února 1932, Praha) byl český římskokatolický kněz, teolog, archeolog, historik umění a docent Univerzity Karlovy. V letech 1919-1930 byl generálním vikářem pražské arcidiecéze a od roku 1920 pomocným biskupem pražským a titulárním biskupem z Pafu.

Číst dál...

Liturgické zpěvy lidu vybrané z české náboženské poezie

          Hlavní cíl, ke kterému směřuje úsilí o liturgickou obnovu, je skutečná a plná účast všech přítomných věřících na slavení liturgie. Všechny úpravy, přizpůsobení a změny mají za úkol usnadnit, popřípadě umožnit, všem účastníkům, aby mohli snadněji plnit toto své poslání. Zjednodušení struktury některých obřadů, 'altare versus populum', užívání lidového jazyka, vhodná úprava textů, apod. – to všechno jsou prostředky sloužící k dosažení tohoto cíle.^[1]

          Pro tuto spoluúčast věřících na kněžské činnosti, kterou Kristus vykonává slavením liturgie, užívá Druhý vatikánský koncil označení 'participatio actuosa'.

1. 'Participatio actuosa' na slavení liturgie

je integrální a konstitutivní součástí tohoto slavení

Adverbium 'actuosa' použité poprvé v latinském textu Motu propria papeže sv. Pia X. Tra le sollecitudini^[2]neznamená pouze jakoukoli aktivitu přítomných, ale jejich přímou spoluúčast na Kristově kněžské činnosti.

Vnitřní způsobilost podílet se na Kristově kněžské činnosti dostáváme přijetím svátosti křtu a tato vnitřní schopnost v nás roste a prohlubuje se přijetím dalších svátostí, které vtiskují nezrušitelné znamení (character sacramentalis) – jsou to: biřmování a svátost kněžství.

Chápeme-li slavení liturgie jako formu dialogu člověka s Bohem, jsme si zároveň vědomi toho, že se jedná o dialog uskutečňovaný především v Kristu a skrze Krista.^[3]Kristus ovšem zůstává v trvalém společenství s těmi, kdo k němu byli křtem přivtěleni a tvoří spolu s ním živý organizmus jeho církve. Obsah encykliky papeže Pia XII. Mystici corporis^[4]  je proto třeba chápat jako nezbytnou přípravu a první krok k liturgické obnově.

Skrze Krista a jeho prostřednictvím navazuje Bůh kontakt s námi a nám se dává příležitost skrze Krista a jeho prostřednictvím vést účinný dialog s Bohem. Takto vedený dialog není soukromá záležitost jednotlivce, ale má vždy sociologický rozměr – týká se celého společenství.

Spolu s Kristem se na slavení liturgie vždy podílí celá církev. I když v některých případech slaví liturgii jednotlivec (např. při denní modlitbě církve) nebo je-li při slavení některé svátosti přítomen pouze přisluhovatel a přijímající, je to vždycky činnost Krista a celé církve. Sociologický charakter liturgie vyžaduje ovšem, pokud možno, společné slavení.

Kristus koná svou kněžskou činnost jako Bůh i jako člověk. Svými tělesnými smysly bychom tuto jeho činnost nebyli schopni vnímat. Naše lidská spoluúčast však umožňuje, že se jeho činnost stává smysly postřehnutelnou, a nabízí se nám možnost přijímat užitek z této společně vykonávané činnosti.

Tento užitek je ovšem nesrovnatelně větší, než kdyby šlo jenom o lidskou činnost. Spoluúčast Kristova božství působí, že užitek z této společné činnosti přesahuje všechny lidské možnosti. Proto je tak důležité, aby to, co přítomní účastníci konají, bylo vždy přímou účastí na slavení liturgie, a pronášený text, aby nebyl jen jakousi zvukovou kulisou.

2. Jaké to má důsledky pro obsah textů,

které při slavení liturgie pronáší lid

Texty, kterými Boží lid společně slaví liturgii, jsou v pravém a plném slova smyslu texty liturgické. Jsou to většinou společné zpěvy. Mají-li být skutečnou účastí na liturgii, musí splňovat požadavky, které jsou kladené na liturgické texty.

Slavení liturgie bylo vždy spojeno se vzpomínáním na události z dějin spásy. Tím, že na ně ve spojení s Kristem vzpomínáme a připomínáme si je, stávají se do té míry přítomnými, že těm, kdo slaví liturgii, nabízí Bůh, pokud jde o vnitřní působení, totéž, co mohli získat ti, kdo byli přímými účastníky těchto zpřítomňovaných událostí. Jedním ze základních poslání liturgických textů je tedy připomínat mystéria dějin spásy – natolik, že se tyto události jaksi stávají přítomnými (adeo ut quodammodo praesentia reddantur), a jejich slavení naplňuje věřící spásonosnou milostí.^[5]

S tím bezprostředně souvisí i trvalá myšlenková závislost liturgických textů na textech biblických. Tato závislost je tak těsná a hluboká, že zatímco ve východních oblastech, kde se křesťanství setkávalo s národy schopnými pořídit si překlad Písma svatého, vznikaly v příslušném jazyce zároveň též liturgické texty, u západních národů, které při setkání s křesťanstvím nebyly na takovém stupni kulturního vývoje, aby mohly mít vlastní překlad bible, nemohla vzniknout ani vlastní liturgická řeč a na dlouhá staletí se ustálil zvyk slavit liturgii latinsky. Čím více je text svým obsahem bližší textu biblickému, tím je vhodnější pro liturgické použití.

Zprostředkování spásy dosahuje v liturgickém dění plného významu, takže slavení liturgie se stává souvislým, plným a účinným hlásáním Božího slova.^[6]I když je slavení liturgie především bohoslužbou, přece obsahuje i mnoho poučení pro věřící;^[7]není sice nějakou obdobou katecheze, ale může být chápána jako účinný pedagogický prostředek^[8]a pro mnohé bývá často i jediným zdrojem náboženského poučení.^[9]Je tedy třeba, aby liturgické texty obsahovaly zdravou nauku.^[10]

Liturgické texty musí ovšem být zároveň také živou modlitbou vycházející ze srdce člověka, který jejich prostřednictvím rozmlouvá s Bohem. Když se totiž církev modlí nebo zpívá nebo něco v liturgii koná, roste tím víra zúčastněných a jejich mysl stoupá k Bohu, aby před ním konali ‚duchovní službu‘ (srov. Řím 12, 1; 1 Petr 2, 5) a dostali od něho bohatší milost.^[11]I tuto skutečnost je proto třeba mít při vytváření liturgických textů na zřeteli.