Svatost je třeba chápat, jako život ve spojení s Kristem, tedy ve stavu milosti posvěcující, kterou pokřtěný získává při křtu. Život ve svatosti je odpovědí člověka na projev Boží lásky, a zároveň nezbytnou podmínkou spásy. Projevuje se celoživotním úsilím uchovat, popřípadě znovu získat, přátelství s Kristem. V jednotlivých případech se liší jen různou intenzitou a stupněm růstu hrdinských ctností. Prvokřesťanské označení, jak řeckého původu „martyr“, tak i latinského původu „confessor“, má stejný významový obsah; označuje toho, kdo vydává svědectví o tomto společném snažení a cíli všech křesťanů.

       Trvalé spojení s Kristem a snaha o jeho zintenzivnění a prohlubování vytváří zároveň společenství všech, kdo směřují k dosažení tohoto cíle. A toto společenství, označované jako „communio sanctorum“, je základním předpokladem pro přetrvávající vzájemný vztah mezi těmi, kdo už tohoto cíle dosáhli, a těmi, kdo k němu směřují. Takto utvářené pouto přátelství je zdrojem vzájemné pomoci, která se projevuje poskytováním osobního příkladu a přímluvy. V prvokřesťanské době se o křesťanech běžně užívalo označení „svatí“.^[1]

       Stav svatosti není nějakou výsadou určitého počtu jednotlivců, ale nezbytným cílem. Prohlášením, že je někdo svatý, se jemu nic nepřidá - mnozí, patrně i ve vyšším stupni svatosti, zůstávají neznámí. Záleží na potřebách společenství, jaké osobní příklady a různé podoby svatosti na sebe v různých dobách soustřeďují pozornost při řešení aktuálních životních problémů.

       Pojmenování „svatý“ nebo „blahoslavený“ nevyjadřuje hodnocení stupně svatosti. Latinské liturgické texty užívají převážně označení „beatus“ i o svatých. Na beatifikaci se dnes nahlíží jako na zjištění, že kanonizační proces dospěl do stadia, kdy papež potvrzuje názor, k němuž po zkoumání dospěli členové kongregace, a podpisem beatifikačního dekretu povoluje, aby na určitých místech nebo ve společenstvích osob mohla být blahoslaveným prokazována veřejná úcta. Svatořečením se celý proces dovršuje a papež vyslovuje ex cathedra, závazně a s neomylnou jistotou, že nabyl přesvědčení o věčné spáse toho, koho prohlašuje za svatého, a vyhlašuje, aby mu v celé církvi byla prokazována úcta.

       Během I. až III. století poutal na sebe pozornost především osobní příklad mučedníků. Jejich věrnost a neproměnlivost životních postojů byla pro mnohé pevnou oporou v podobných situacích, do nichž se i oni často dostávali. Byla zkoumána a zvažována příčina mučednictví.

       Od IV. století, zejména v Sýrii, to byli poustevníci. Příklad jejich ctností a nekompromisní soustředění pozornosti na to, v čem spatřovali hlavní smysl životního snažení, byl chápán jako nekrvavé svědectví.

       Až do V. století výběr těch, kdo se stali následování hodným příkladem pro ostatní, závisel na svědectví věřících pod dohledem biskupů. Byly jim prokazovány různé projevy úcty, zvláště ve výroční den, kdy dosáhli dovršení své pozemské pouti „dies natalis“, k tomuto datu byli zapisováni do martyrologia a do kalendářních seznamů.

       Od VI. století bylo potřeba u těch, kdo nezemřeli mučednickou smrtí, prokazovat vzorný způsob života a mimořádná vyslyšení proseb na jejich přímluvu. Biskupům a synodám příslušelo rozhodnout o přenesení ostatků z místa, kde byli pohřbeni do posvátného prostoru. Toto „translatio“ či „elevatio“ bývalo pak rovněž každoročně připomínáno.

       Během VI. až X. století bylo třeba k veřejnému prokazování úcty:

1) prokázat pověst svatosti a zázraky nebo mučednictví,

2) předložit biskupovi nebo synodě životopis,

3) biskup nebo synoda schvalují prokazovanou úctu, zejména přenesením ostatků,

    docházívá také k zasvěcení kostela, oltáře, stanovení svátku.

Je to však záležitost místní církve. Někdy byl přizván papež, to kvůli větší oslavě, pro důraznější potvrzení a rozšíření úcty. Obvykle se uvádí, že první známé potvrzení úcty papežem se týkalo augsburského biskupa sv. Oldřicha v roce 993; za svatého jej tehdy na žádost císaře Oty III. prohlásil papež Jan XV.

       Od začátku XII. století začíná převažovat praxe, že o prohlášení za svatého rozhoduje papež; ve 30. letech XIII. století se to stalo součástí církevně právních předpisů (dekretálky Řehoře IX.): prohlášení za svatého bylo rezervováno papeži, přesto však v létech 1243 až 1588 ještě biskupové povolovali úctu svatých na svém území ve více než 600 případech. Apoštolský stolec vyžadoval důkladné zkoumání, sepsaný životopis a seznam zázraků ověřených věrohodnými svědky. Je známo, že papež Řehoř IX. vyžadoval, aby svědkové vypovídali pod přísahou (např. při svatořečení svého přítele sv. Františka z Assisi – 1228).

       Ještě začátkem 16. století zpracovával pro papeže veškerou agendu jediný centrální úřad Cancellaria Apostolica. Teprve v tomto století (od roku 1542) začali papežové postupně zakládat pracovní skupiny kardinálů, „kongregace“ trvale pověřené plněním svěřených úkolů. V roce 1588 papež Sixtus V. doplnil jejich počet na 15 a přidělil jim pracovní úseky.^[2] Mezi nově ustanovenými byla též Kongregace obřadů (Sacra Congregatio Rituum). Náplní její práce bylo dohlížet na slavení bohoslužeb a vést kanonizační procesy.

       Až do konce XVI. století nepředcházela před svatořečením beatifikace. Docházelo sice k předběžnému povolení prokazovat úctu omezenou na určité území nebo řeholní společenství, ještě před dokončením procesu kanonizace (s předpokládaným blížícím se jeho ukončením), ale teprve koncem tohoto století se tomu začalo říkat beatifikace.^[3]  

       Od XVII. století se beatifikace stala nezbytným předpokladem kanonizace, i když existovaly výjimky (sv. Karel Boromejský byl prohlášen za svatého v roce 1610 bez předchozí beatifikace). Prohlášení za blahoslaveného se zpočátku konalo v diecézích, první beatifikace ve vatikánské bazilice byla v roce 1662 (sv. František Saleský). Papež Jan Pavel II. se k této dřívější praxi vrátil, když 14 japonských mučedníků v roce 1981 prohlásil za blahoslavené v Manile.

       Papež Urban VIII. (1623-1644) ve svých pokynech pro beatifikace a kanonizace^[4] věnoval pozornost především nepovolenému kultu; prokazování úcty, které netrvalo od nepaměti (méně než 100 let) prohlásil za překážku pro zahájení procesu. Zavedl dva způsoby vedení kanonizačního procesu: buď doložit úctu prokazovanou před rokem 1534, anebo dosvědčit hrdinský stupeň ctností nebo mučednictví, a že nebyla veřejně prokazována nepovolená úcta.

       O sto let později kardinál Prospero Lorenzo Lambertini, pozdější papež Benedikt XIV. (1740-1758), shrnul všechny dosavadní předpisy o průběhu celého procesu svatořečení ve svém rozsáhlém díle.^[5] Výsledky jeho práce byly v roce 1917 převzaty také do Kodexu kanonického práva.^[6] Bylo závazně stanoveno přípravné zkoumání také v diecézi: nutno prozkoumat spisy a pověst svatosti nebo mučednictví, a dosvědčit, že nebyl veřejně prokazován nepovolený kult. Na výsledky tohoto zkoumání pak navazoval proces u Kongregace.

       Papež Pius XI. (1922-1939) založil při Kongregaci obřadů historickou sekci a svěřil jí důkladnější studium historických souvislostí při zkoumání případů z dřívějších staletí^[7] a sjednotil postup při jejich projednávání na Kongregaci.^[8] Dnes se toto pracovní oddělení uvnitř Kongregace nazývá Ufficio storico-agiografico; a podobně pracuje také skupina poradců Consulta Medica. 

       Po skončení II. vatikánského koncilu papež Pavel VI. (1963-1978) spojil přípravu svatořečení v diecézích a jeho projednávání na Kongregaci v jeden souvislý proces, který po předchozím souhlasu Apoštolského stolce začíná biskup v diecézi a pokračuje přezkoumáváním předložené dokumentace na Kongregaci.^[9] V květnu 1969 pak rozdělil Kongregaci obřadů na dvě: jedné z nich svěřil dohled nad slavením bohoslužeb (Congregatio pro Cultu Divino) a druhé vedení kanonizačních procesů (Congregatio pro Causis Sanctorum).^[10] Mezi historickými poznámkami uváděnými v každoročně vydávaném přehledu „Annuario Pontificio“^[11] se poznamenává, že o vytvoření samostatné kongregace pojednávající o záležitostech svatořečení se uvažovalo už při reformě Římské kurie za pontifikátu sv. Pia X.,^[12] ale nebylo to realizováno.

       Papež Jan Pavel II. (1978-2005) se rozhodl sjednotit a upravit všechny dosud postupně vydávané a doplňované předpisy a pokyny týkající se přípravy a průběhu kanonizačního procesu a v roce 1983 vydal Apoštolskou konstituci,^[13] podle které se od té doby při svatořečení postupuje. Kongregace pak připravila pokyny, podle nichž je třeba postupovat při procesu zahájeném v diecézi, a po jejich schválení papežem je zveřejnila.^[14] Zároveň též Kongregace vydala rozhodnutí, jak postupovat při projednávání již začatých kanonizačních procesů.^[15] Při novém uspořádání struktury a kompetencí vatikánských úřadů v roce 1988^[16] došlo ke změně v oficielním názvu této Kongregace, místo Congregatio pro Causis Sanctorum se dnes jmenuje Congregatio de Causis Sanctorum. 

       Sdělení Kongregace ohledně slavení beatifikace a kanonizace:^[17] Po zvážení teologických důvodů a pastorační užitečnosti potvrdil papež Benedikt XVI. rozhodnutí, že zatímco slavení kanonizace se bude i nadále konat pouze za předsednictví papeže, slavení beatifikace bude předsedat papežem jmenovaný delegát, zpravidla prefekt Kongregace jednající o záležitostech svatých, a bude se konat v příslušné diecézi; anebo na přání biskupa a těch, kdo dali podnět k zahájení procesu, se po projednání s vatikánským Státním sekretariátem může konat na jiném vhodném místě. Má se konat především ve mši, ledaže by zvláštní liturgické důvody vedly k tomu, spojit vyhlášení beatifikace se slavením bohoslužby slova nebo některé části denní modlitby církve.

       V roce 2007 se tato Kongregace rozhodla vyjít vstříc těm, kdo v diecézích během první části kanonického procesu shromažďují a prověřují informace o pověsti svatosti a hrdinských ctnostech nebo o mučednictví, a po praktických zkušenostech získaných za posledních čtrnáct let připravila a po schválení papežem vydala nově upravenou instrukci.^[18] Tato instrukce obsahuje kromě nově získaných zkušeností také příslušné právní předpisy obsažené v Kodexu kanonického práva, nově upraveném v roce 1983^[19] a v Kodexu kánonů východních církví, vydaném v roce 1990.^[20] Připomíná se zde, že také zkoumání a prokazování mimořádného vyslyšení proseb (zázraku) má probíhat v diecézním procesu, pro beatifikaci jednoho a pro kanonizaci dalších dvou, k nimž došlo po beatifikaci.