Vnější podoba křesťanské bohoslužby se vyvíjela v určitém kulturně historickém prostředí.
Prvokřesťanské období – 3. až 4. století
Na východě
tři větve, z nichž se postupně vyvíjely východní liturgie
větev antiochijská (vlivy semitské a helénistické)
• Antiochie, Jeruzalém - liturgie západosyrská (od 4. století Arméni)
• Mezopotámie, Persie - liturgie východosyrská
větev alexandrijská
• liturgie koptická
• liturgie etiopská
větev byzantská (vliv císařského dvora)
Na západě
• Řím a okolí (období pronásledování)
• severní Afrika (s vlastními tradicemi pod římskou vojenskou správou)
Vedle aramejštiny, z níž se postupně vyvinula syrština, a řečtiny, mohl vzniknout pro neodmyslitelnou závislost liturgických textů na textech biblických samostatný liturgický jazyk pouze tam, kde byl v tom jazyce k dispozici také text Písma svatého.
Nejstarší překlady Písma svatého:
- starozákonní řecký překlad Septuaginta
- později syrský překlad Pešito
- aramejské „targumy“ (volnější překlady - částečně výklad)
- arménský překlad (od 301 státní náboženství – Mesrop - 407 vlastní písmo)
- gruzínský překlad (4. století)
- latinské překlady - vetus latina (od 2. století především v severní Africe)
- Vulgáta (4. století - sv. Jeroným)
Formování samostatných obřadů - 5. století
s vlastním liturgickým jazykem
východosyrský obřad
nepřijali Efeský koncil (431)
západosyrský obřad, koptický obřad, arménský obřad
nepřijali koncil Chalcedonský (451)
odmítli politickou a intelektuální nadvládu helénistické Byzance
byzantský obřad
přijali koncil Chalcedonský - až do 9. století sjednoceni s Římem,
teprve od roku 1054 trvalé rozdělení (Photios) - Konstantinopol, Jeruzalém
řečtina, od 4. století také gruzínština
západosyrští a egyptští řekové - Melchité (syrsky Malko=císař)
západní obřad
z prvokřesťanské římské bohoslužby se vytváří starořímská liturgie
až do 2. poloviny 4. století řečtina – Damasus (366-384),
o něco dříve začíná latina jako lidový a vojenský jazyk vedle severoafrické provincie
také v 25 římských farnostech (titulech)
Další vývoj
Obřad východosyrský - odloučení: nestoriáni a jakobité
sjednocení: liturgie chaldejská – syrština, arabština
Obřad západosyrský - syromalabarský (sjednocení s Římem od 17. století)- syrština
syromalankárský „křesťané sv. apoštola Tomáše“
(jihozápadní pobřeží Indie)
vliv hinduistické kultury, misie východosyrské,
po příchodu Portugalců (synoda Diamper 1599) latinizování,
od roku 1932 trvale sjednocení s Římem s vlastním obřadem,
po 2. vatikánského koncilu došlo k oživení původní zaniklé tradice,
vlastní jazyk „malayalam“
maronitský – mnišská liturgie (sv. Maron – 6. - 7. století),
od roku 1216 trvale sjednoceni s Římem - syrština
Obřad alexandrijský - koptický – část zůstala ve společenství s Římem - koptština, arabština
ethiopský – od 4. století koptičtí a syrští misionáři
většina tehdejších textů zanikla, silný vliv židovství a SZ,
vliv africké lidové kultury, kalendář koptický,
jihoarabský dialekt ge’hez,
malý počet uniatů, v 19. století italské misie
Obřad arménský - arménština, syrský a řecký vliv,
od křižáckých výprav také vliv latinský zejména u sjednocených
Obřad byzantský - řečtina, gruzínština, postupně další: staroslověnština, ruština,
ukrajinština, rumunština, bulharština, srbština, slovenština,
dnes i japonština a angličtina
sjednocení: brestlitevská unie (1595-96), Rusíni (Užhorod 1646),
Chorvati (1611), Rumuni (Alba Julia 1698), melchité (1724)
Obřad západní -
- liturgie starořímská Lev Veliký (422-432), Gelasius (492-496), Řehoř Veliký (590-604)
- liturgie ambroziánská Ambrož (4. století) - dosud v milánské arcidiecézi
- liturgie galikánská od 7. století - Karel Veliký (768-814) podporoval kontakty s Římem
- liturgie mozarabská 6. - 7. století - pod vlivem gótským (Wisigoti),
po roce 711 vliv arabský (must-arab = poarabštěný) - dnes zejména Toledo
- liturgie keltská Irsko a Skotsko
- římská liturgie:
· předtridentské období
liturgie u papežského dvora,
katedrální liturgie,
řádové liturgie: benediktini, cisterciáci (1130), trapisté, kartuziáni (1259),
premonstráti (12. stol.), dominikáni (1256), františkáni (1243)
· potridentské období
nové knihy zaváděné postupně během 2. poloviny 16. a 1. poloviny 17. století,
poslední úpravy misálu a breviáře 1962, rituálu a pontifikálu
· po 2. vatikánském koncilu
revidované liturgické knihy vydávané postupně během 2. poloviny 20. století
Dovolení papeže Benedikta XVI. slavit při zachování určitých stanovených podmínek římskou liturgii v potridentské podobě – v poslední úpravě po roce 1962.
Liturgické jazyky západního obřadu:
řečtina (do poloviny 5. století)
latina (z počátku v severní Africe), u ariánů též gótština,
v 10. století staroslověnština (Hadrián II. a Jan VIII., Inocenc IV. - 1247 pro Dalmácii),
na krátkou dobu začátkem 14. století také mongolština (tatarština)
a začátkem 17. století čínština (Pavel V. 1615 a Inocenc XI.),
rumunština (sjednocení 1697),
od začátku 20. století některé části v národních jazycích - čeština (od roku 1920),
některé části rituálů: němčina - Linz (1897), München (1930), Wien (1935), Basilej (1938),
celé Německo (1950), francouzština (1948), angličtina - USA (1954), Austrálie (1955),
Kanada (1955), od roku 1950 také pro Indii, Čínu a Japonsko;
po 2. vatikánském sněmu postupně téměř všechny jazyky,
jimiž mluví různá národní společenství (mající vlastní písemnictví).
Poznámky k přednášce pro seniory - 14. 4. 2008,
v Komunitním centru Matky Terezy, Praha - Jižní Město