Vnější podoba křesťanské bohoslužby se vyvíjela v určitém kulturně historickém prostředí.

Prvokřesťanské období – 3. až 4. století

Na východě
tři větve, z nichž se postupně vyvíjely východní liturgie
větev antiochijská (vlivy semitské a helénistické)
   Antiochie, Jeruzalém - liturgie západosyrská (od 4. století Arméni)
   Mezopotámie, Persie - liturgie východosyrská
větev alexandrijská
   liturgie koptická
•   liturgie etiopská
větev byzantská (vliv císařského dvora)    
 
Na západě
   Řím a okolí (období pronásledování)
   severní Afrika (s vlastními tradicemi pod římskou vojenskou správou)
 
Vedle aramejštiny, z níž se postupně vyvinula syrština, a řečtiny, mohl vzniknout  pro neodmyslitelnou závislost liturgických textů na textech biblických samostatný liturgický jazyk pouze tam, kde byl v tom jazyce k dispozici také text Písma svatého.
 
Nejstarší překlady Písma svatého:              
- starozákonní řecký překlad Septuaginta
- později syrský překlad Pešito
- aramejské „targumy“ (volnější překlady - částečně výklad)              
- arménský překlad (od 301 státní náboženství – Mesrop - 407 vlastní písmo)
- gruzínský překlad (4. století)                        
- latinské překlady - vetus latina (od 2. století především v severní Africe)
  -  Vulgáta (4. století - sv. Jeroným)                         
 
Formování samostatných obřadů - 5. století
s vlastním liturgickým jazykem
východosyrský obřad
     nepřijali Efeský koncil (431)
západosyrský obřad, koptický obřad, arménský obřad
    nepřijali koncil Chalcedonský (451)
    odmítli politickou a intelektuální nadvládu helénistické Byzance
byzantský obřad
    přijali koncil Chalcedonský - až do 9. století sjednoceni s Římem,
    teprve od roku 1054 trvalé rozdělení (Photios) - Konstantinopol, Jeruzalém
    řečtina, od 4. století také gruzínština    
    západosyrští a egyptští řekové - Melchité (syrsky Malko=císař)
západní obřad
    z prvokřesťanské římské bohoslužby se vytváří starořímská liturgie
    až do 2. poloviny 4. století řečtina – Damasus (366-384),
    o něco dříve začíná latina jako lidový a vojenský jazyk vedle severoafrické provincie
    také v 25 římských farnostech (titulech)
 
Další vývoj
 
Obřad východosyrský     -     odloučení: nestoriáni a jakobité
                                              sjednocení: liturgie chaldejská – syrština, arabština
 Obřad západosyrský      -    syromalabarský (sjednocení s Římem od 17. století)- syrština
                                              syromalankárský „křesťané sv. apoštola Tomáše“
                                              (jihozápadní pobřeží Indie)
                                              vliv hinduistické kultury, misie východosyrské,
                                              po příchodu Portugalců (synoda Diamper 1599) latinizování,
                                              od roku 1932 trvale sjednocení s Římem s vlastním obřadem,
                                              po 2. vatikánského koncilu došlo k oživení původní zaniklé tradice,
                                              vlastní jazyk „malayalam“
                                              maronitský – mnišská liturgie (sv. Maron – 6. - 7. století),
                                              od roku 1216 trvale sjednoceni s Římem - syrština
Obřad alexandrijský      -      koptický – část zůstala ve společenství s Římem - koptština, arabština
                                              ethiopský – od 4. století koptičtí a syrští misionáři
                                              většina tehdejších textů zanikla, silný vliv židovství a SZ,
                                              vliv africké lidové kultury, kalendář koptický,
                                              jihoarabský dialekt ge’hez,
                                              malý počet uniatů, v 19. století italské misie
Obřad arménský            -      arménština, syrský a řecký vliv,
                                              od křižáckých výprav také vliv latinský zejména u sjednocených
Obřad byzantský            -      řečtina, gruzínština, postupně další: staroslověnština, ruština,
                                              ukrajinština, rumunština, bulharština, srbština, slovenština,
                                              dnes i japonština a angličtina
                                              sjednocení: brestlitevská unie (1595-96), Rusíni (Užhorod 1646),
                                              Chorvati (1611), Rumuni (Alba Julia 1698), melchité (1724)
Obřad západní              -        
- liturgie starořímská           Lev Veliký (422-432), Gelasius (492-496), Řehoř Veliký (590-604)
- liturgie ambroziánská        Ambrož (4. století) - dosud v milánské arcidiecézi 
- liturgie galikánská             od 7. století - Karel Veliký (768-814) podporoval kontakty s Římem
- liturgie mozarabská           6. - 7. století - pod vlivem gótským (Wisigoti),
                                             po roce 711 vliv arabský (must-arab = poarabštěný) - dnes zejména Toledo
- liturgie keltská                   Irsko a Skotsko
- římská liturgie:
  ·  předtridentské období
     liturgie u papežského dvora,
     katedrální liturgie,
     řádové liturgie:  benediktini, cisterciáci (1130), trapisté, kartuziáni (1259),
                 premonstráti (12. stol.), dominikáni (1256), františkáni (1243)
  ·  potridentské období
     nové knihy zaváděné postupně během 2. poloviny 16. a 1. poloviny 17. století,
     poslední úpravy misálu a breviáře 1962, rituálu a pontifikálu
  · po 2. vatikánském koncilu
    revidované liturgické knihy vydávané postupně během 2. poloviny 20. století
 
Dovolení papeže Benedikta XVI. slavit při zachování určitých stanovených podmínek římskou liturgii v potridentské podobě – v poslední úpravě po roce 1962.
 
Liturgické jazyky západního obřadu:
    řečtina (do poloviny 5. století)
    latina (z počátku v severní Africe), u ariánů též gótština,
    v 10. století staroslověnština (Hadrián II. a Jan VIII., Inocenc IV. - 1247 pro Dalmácii),              
    na krátkou dobu začátkem 14. století také mongolština (tatarština)
    a začátkem 17. století čínština (Pavel V. 1615 a Inocenc XI.),
    rumunština (sjednocení 1697),
    od začátku 20. století některé části v národních jazycích - čeština (od roku 1920),
    některé části rituálů: němčina - Linz (1897), München (1930), Wien (1935), Basilej (1938),
    celé Německo (1950), francouzština (1948), angličtina - USA (1954), Austrálie (1955),
    Kanada (1955), od roku 1950 také pro Indii, Čínu a Japonsko;
    po 2. vatikánském sněmu postupně téměř všechny jazyky,
    jimiž mluví různá národní společenství (mající vlastní písemnictví).
 
Poznámky k přednášce pro seniory - 14. 4. 2008,
v Komunitním centru Matky Terezy, Praha - Jižní Město