Vytisknout

Pan kardinál Tomášek, tehdy ještě jako titulární biskup butský, přišel do Prahy v době, kdy se začaly realizovat první kroky uskutečňování liturgické obnovy, vyhlášené konstitucí o liturgii, na jejímž přijetí se na Druhém vatikánském koncilu také spolu podílel. První prováděcí pokyny k této konstituci, Motu proprio Pavla VI., jsou datovány 25. ledna 1964 a vstoupily v platnost na začátku následující postní doby.

            Do pražského arcibiskupského paláce vstoupil poprvé 19. února 1965 - právě ve výroční den zvolení sv. Vojtěcha za pražského biskupa. Přišel se představit a přinesl ukázat zástupcům pražské metropolitní kapituly papežskou listinu, kterou ho Pavel VI. jmenoval apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze.

            To vědomí, že dosedl na Vojtěchův stolec, ho pak provázelo po celou dobu jeho zdejšího působení. Ať už to bylo vyhlášení návrhu zvolit sv. Vojtěcha za hlavního patrona pražské arcidiecéze na prvním arcidiecézním liturgickém dnu, který se konal v pražském kostele Panny Marie před Týnem, a celé shromáždění kněží i laiků tam tehdy tuto volbu aklamací potvrdilo, anebo později příprava na tisícileté výročí Vojtěchovy mučednické smrti. Také nynější papež Jan Pavel II. mu, už jako pražskému arcibiskupovi a kardinálovi, několikrát výslovně připomenul kontinuitu pražského Vojtěchova stolce.

            Jako pražský ordinář navštívil při své nejbližší návštěvě Říma také kongregaci pro bohoslužby a při návratu do Prahy přinesl pokyny pro úpravu národních kalendářů a vlastních liturgických textů užívaných v jednotlivých diecézích. Jednalo se o instrukci vydanou 1. června 1965, která navazovala na již dříve, 26. září 1964, vydané a u nás také dosud neuplatněné směrnice pro revizi těchto textů a diecézních kalendářů z hlediska historické věrohodnosti jejich obsahu. Tyto úpravy měly také do určité míry sjednotit slavení liturgie v diecézích určité jazykové oblasti, a tak připravit podmínky pro vydávání liturgických textů v národních jazycích.

            Tento nelehký úkol se podařilo zvládnout v poměrně krátké době, takže už při další návštěvě Říma mohl kongregaci předat první pokoncilní úpravu latinské verze sjednocených textů a společného kalendáře českých a moravských diecézí. Po návratu domů pak s radostí oznamoval, že kongregace pochválila odbornou úroveň zpracování a respektování požadavků pokoncilní liturgické obnovy.

            Zmiňuji se o tom proto, že takto hned na poprvé získaný kredit se ukázal jako velmi užitečný, zejména později, kdy vznikaly české překlady postupně vydávaných nově upravených liturgických knih. Když na začátku sedmdesátých let požádal, aby mohl povolit užívání liturgických textů ještě dříve, než budou potvrzeny kongregací v Římě, reagovala kongregace na tuto jeho žádost obratem, a obdržel písemně potvrzenou pravomoc, kterou pokud známo nesvěřila kongregace nikomu jinému. Byl to projev důvěry, že neschválí nic, co by neodpovídalo duchu koncilu.

            Umožňovalo to dávat do užívání sešitové vydání českých textů misálu hned, jakmile byly jednotlivé části připraveny a teprve po dokončení je dodatečně posílat k potvrzení. Podobně tomu bylo i s českými texty mešního lekcionáře.

            Při vybírání biblických textů pro slavení liturgie se ukázalo, že dosavadní české biblické překlady, zejména starozákonních textů, jsou pro tento účel jen těžko použitelné. Věcně dobrý překlad prof. Hejčla se ukázal jako jazykově zastaralý a v novějším překladu prof. Hegera působily potíže hebrejské přepisy v českém prostředí někdy už zdomácnělých jmen biblických osob a míst; také časté přesouvání veršů velmi znesnadňovalo vybírání příslušných textů.

            Proto si biskup Tomášek pozval Dr. Bognera a požádal ho, aby postupně upravoval starozákonní perikopy vybírané podle nově uspořádaného rozdělení mešních čtení, a tyto pak byly po tři roky cyklostylem rozmnožované rozesílány do farností, dokud nebyly připraveny kompletní části mešního lekcionáře. V návaznosti na to připravoval Dr. Bogner postupně také všechny ostatní starozákonní texty potřebné pro breviář a pro obřady z rituálu a pontifikálu.

            Novozákonní perikopy byly zpočátku vybírány z nového, nedávno předtím v Římě vydaného českého překladu. Tento čtivý a srozumitelný překlad však někdy ne zcela přesně odpovídal znění originálu. Dr. Švéda, který se na tomto překladu podílel s Dr. Petrů, se proto domluvil s prof. Merellem, že budou novozákonní perikopy společně upravovat. Když však Dr. Švéda na podzim roku 1969 ve Švýcarsku předčasně zemřel, ujal se i této práce Dr. Bogner. Díky jeho trpělivé pracovitosti se tehdy podařilo připravit všechny biblické texty potřebné pro slavení liturgie. Protože převážná část novozákonních textů se v liturgii předčítá, měl v úmyslu dokompletovat ještě zbývající. Pokračující nemoc však mu v tom zabránila. Udělalo mu proto velkou radost, když se podařilo vybrat a seřadit jím už upravené úryvky, doplnit a upravit dosud chybějící, porovnat je s textem Nové Vulgáty a vydat jako úplný text českého překladu Nového zákona užívaného v liturgii.

            Bylo by možno obšírně mluvit o tom, jak byly postupně připravovány a vydávány české liturgické knihy, ale to zřejmě není účel krátkého společného zamyšlení se nad významem kardinála Tomáška pro liturgickou obnovu u nás. Snad tedy alespoň stručně o některých problémech, které se musely řešit, a o překážkách, které bylo nutné překonávat.

            Bylo třeba začít vytvářet český liturgický jazyk. Nejen tehdy dostupné české biblické texty, ale i české překlady misálu se ukázaly jako nepoužitelné. Dosavadní překlady Střížův a zejména Schallerův, velmi ceněné jako užitečná pomůcka při sledování latinsky konané bohoslužby, byly pro hlasitý přednes nevhodné. Ani novější překlad nedělních mešních textů, vydaný už zmíněným Dr. Švédou, nebyl připravován jako text určený pro hlasitý přednes při společném slavení bohoslužby, a on sám varoval před jeho použitím.

            Často chyběly i české názvy pro přesné a jednoznačné latinské termíny a mnohdy nebylo snadné najít rovnocenný český ekvivalent. Ukázalo se, že někdy i dobrý český text začne působit potíže, má-li být přednášen zpěvem.

            Byly sice vydávány četné studie, které upozorňovaly na mnohá úskalí při pořizování liturgických textů v národních jazycích, ale tyto bylo třeba „za pochodu“ shromažďovat a podrobně studovat.

            Kromě těchto problémů, které bylo třeba zvládat i v ostatních jazykových oblastech, existovala i řada vnějších překážek, které se při přípravě a vydávání českých liturgických textů stavěly do cesty.

            Každý text, který se měl objevit na veřejnosti, musel projít státním povolovacím řízením. Ještě mnohem víc to platilo o textech s náboženským obsahem. Existovaly průběžně se měnící seznamy „zakázaných slov“, která se nesměla v textech objevit. Každá stránka rukopisu musela být opatřena razítkem povolovacího orgánu. Jinak ji nesměla tiskárna přijmout.

            Text rukopisu každé liturgické knihy musel být vyhotoven v pěti shodných kopiích na průklepovém papíru. Dvě kopie byly odeslány k potvrzení do Říma, jedna z nich se po vrácení archivovala. Jedna kopie byla určena pro tiskárnu, jednu si ponechal státní povolovací orgán a poslední, pátá, zůstávala jako pracovní text pro porovnání při korektuře.

            Dnes už se i nám, kteří jsme to zažili, zdá být téměř nemožné, že se za takovýchto podmínek podařilo připravit a vydat tiskem všechny liturgické knihy potřebné pro slavení mešní liturgie, včetně sedmi knih mešního lekcionáře.

            Vydány byly také všechny breviářové texty, jejichž rukopis měl 8.000 stran, a všech devět knih rituálu, jen ta poslední, obsahující různá žehnání, zůstala v roce 1991 po schválení kongregací už jen v rukopisu. Z pontifikálu byla vydána tiskem kniha obřadů biřmování.

            Připraveny a potvrzeny k užívání byly rovněž všechny texty pro svěcení olejů, pro ustanovování lektorů a akolytů, pro obřad přijímání mezi kandidáty jáhenského a kněžského svěcení, pro obřady svěcení jáhnů, kněží a biskupů; k jejich vydání tiskem už nedošlo a byly dány k dispozici v podobě strojopisu.

            Pro další texty z pontifikálu se sice podařilo připravit jejich český text, ale v době, kdy ještě byl pan kardinál předsedou České liturgické komise, se už nepodařilo poslat je k potvrzení do Říma; byly to texty pro obřady svěcení oltáře a kostela, pro obřad žehnání opata a abatyše, pro obřad zasvěcení pannen a pro obřad korunovace obrazu nebo sochy Panny Marie.

            Také český text Sbírky mší o Panně Marii byl hotový už v roce 1991; k jeho vydání tiskem dochází v současné době.

            Z počátku sice formálně existovala společná československá liturgická komise, přesto její česká a slovenská část velmi brzy začaly pracovat samostatně. Od roku 1969 pak už to byly dvě samostatné liturgické komise, česká a slovenská.

            Biskup Tomášek využil toho, že státní orgány postupně vzaly činnost liturgických komisí na vědomí, a z jeho iniciativy vzniklo při liturgické komisi několik sekcí.  Sekce pastorační, katechetická, biblická, výtvarná a hudební. Formální spojení těchto sekcí s liturgickou komisí bylo spíše účelové, aby vůbec mohly existovat; pracovaly však převážně samostatně.

            Určitý vztah k liturgii ovšem poznamenával vlastní činnost těchto sekcí celkem pozitivně. Zveřejňované výsledky jejich práce dostávaly tak jistý vertikální rozměr, který jinak podobným činnostem leckdy chybí. Kdyby to nebylo do značné míry vynuceno okolnostmi vnějšího tlaku, dalo by se říci, že tento model byl ideální realizací myšlenky koncilu zachycené v konstituci o liturgii - že totiž „liturgie je vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla“.

            Liturgická obnova byla ovlivňována těmito činnostmi a každá z těchto činností byla ovlivňována liturgickou obnovou. Tyto vnitřní vazby a vzájemné ovlivňování byly oboustranně prospěšné a společně přinášely užitek.

            Pokud jde o vlastní slavení liturgie, jak už bylo řečeno, byl pan kardinál přitom, když se na koncilu diskutovalo o důvodech k úpravám, které byly v liturgii připravovány, a přijal je za své. Zvláště uvítal větší uplatnění biblických textů a zdůraznění významu homilie. Často zdůrazňoval, že homilie je nejvýznamnější a tehdy u nás většinou též jedinou příležitostí, jak doplňovat to, čeho se nedostávalo ve škole. Je jistě jeho zásluhou, že se homilie u nás tak rychle stala samozřejmostí při každé mši svaté s účastí lidu - tedy nad rámec koncilem uložené povinnosti o nedělích a ve dnech s povinnou účastí na mši.

            Dával také jasně najevo, že úlohu předsedajícího při bohoslužbě nechápal jako službu manažera nebo konferenciéra, jak se bohužel často stává nejen u nás, ale i v zahraničí. Při bohoslužbě slova mluvil k lidem o Bohu, a když přistoupil k oltáři, bylo možno pozorovat, že přestává vnímat, co se děje kolem, a rozmlouvá s Bohem.

            Neměl rád pouze formální změny bez vnitřního obsahu. Připomínal, že pouhé obrácení oltáře nemusí mít ještě nic společného s liturgickou obnovou. Vybízel kněze, aby při zavádění úprav souvisejících s liturgickou obnovou dbali především na vnitřní obsah. Aktivní účast celého shromáždění na slavení liturgie neměla být redukována na pouhé vytváření zvukové kulisy a společná pořadová cvičení.

            Myslím, že to byl především právě jeho osobní příklad a to, jak chápal smysl slavení liturgie, co do značné míry poznamenalo počátky liturgické obnovy u nás.

Přednáška na Sympoziu k 10. výročí úmrtí kardinála Tomáška a ke 40. výročí zahájení 2. vatikánského koncilu, v Praze 9. a 10. října 2002. Tiskem ve sborníku Kardinál Tomášek a koncil, Pastorační středisko Praha, str. 90-95.