Historické a životopisné informace uváděné v Denní modlitbě církve na začátku před vlastním liturgickým textem o svatých.

2. ledna

Sv. Basila Velikého a Řehoře Naziánského, biskupů a učitelů církve

Památka

Oba se narodili kolem roku 330 v Kappadocii (na území dnešního Turecka). Setkali se na studiích v Athénách a stali se dobrými přáteli. Po návratu vytvořili spolu s dalšími mnišské společenství a žili v něm nějaký čas pohromadě. Statečně hájili, zvláště později jako biskupové, víru v Kristovo božství proti ariánům.

Basil se narodil v Caesareji (dnešní Kayseri). Seznámil se s životem mnichů a poustevníků v Palestině, v Egyptě a v Sýrii. Sjednotil a ukáznil soudobé mnišské stanovy; jeho řeholní pravidla se stala základem pro východní mnišský život. Přál si, aby mnišské komunity zůstávaly v živém kontaktu s okolním prostředím a spolupracovaly na jeho náboženském, kulturním i sociálním povznesení. Stal se knězem (364) a pak i biskupem (370) ve svém rodišti. Plně uplatňoval své organizátorské nadání, ať šlo o církev, liturgii, vzdělání kněží a mnichů, nebo o problémy sociální. Zemřel 1. ledna 379.

Řehoř se narodil poblíž Nazianzu. V roce 362 se stal knězem a později biskupem. Vynikal učeností a výmluvností, nikdy však nepřestával toužit po životě v ústraní; byl spíše mužem samoty a rozjímání. Zemřel ve svém rodišti 25. ledna 389 nebo 390.

3. ledna

Nejsvětějšího Jména Ježíš

Jméno Ježíš (hebrejsky Jehošua, zkráceně Ješua) znamená „Jahve je spása“. Anděl ohlašující Ježíšovo jméno (Mt 1,21) dodává: „on totiž spasí svůj lid od hříchů“. Ježíš slibuje těm, kdo se budou při modlitbě dovolávat jeho jména, že budou vyslyšeni (Mk 16,17-18; Jan 14,13-14 a 16,23-24). Sv. Lukáš dosvědčuje na několika událostech (Lk 9,49; 10,17; Sk 3,1-16 a 4,8-12; 16,16-18) účinnost s vírou spojeného vzývání Ježíšova jména.

Zpočátku bylo při slavení liturgie připomínáno Ježíšovo jméno v den oktávu Narození Páně předčítáním evangelní zprávy (Lk 2,21), že novorozenému Spasiteli osmého dne po jeho narození „dali jméno Ježíš“. V 1. polovině 16. století šířil úctu k nejsvětějšímu Jménu Ježíš významný františkánský kazatel sv. Bernardin Sienský. Samostatný svátek nejsvětějšího Jména Ježíš se od roku 1530 začal slavit ve františkánském řádu 14. ledna. V roce 1721 bylo jeho slavení rozšířeno pro celou církev a přeloženo na neděli po Zjevení Páně. Sv. Pius X. ho přeložil na neděli mezi 1. a 6. lednem; pokud na 2. až 5. leden nepřipadla neděle, slavil se 2. ledna.

7. ledna

Sv. Rajmunda z Peñafortu, kněze

Narodil se kolem roku 1175 na zámku Peñafort u Barcelony. Stal se profesorem církevního práva v Bologni a později kanovníkem barcelonské katedrály. Na přání Petra Nolaska sestavil v roce 1222 stanovy pro nově zakládaný řád, jehož posláním bylo vykupovat křesťany z muslimského zajetí. Sám vstoupil k dominikánům a v letech 1238-1240 byl generálním představeným. Vyzval Tomáše Akvinského, aby napsal dílo "Summa contra gentiles". Na pokyn Řehoře IX. vydal sbírku papežských dekretů. Mezi jeho spisy vyniká příručka pro zpovědníky "Summa casuum". Zbytek života prožil v rodném Katalánsku, kde se snažil navázat dialog s muslimy a kde také 6. ledna 1275 v Barceloně zemřel. Za svatého byl prohlášen v roce 1601.

13. ledna

Sv. Hilaria, biskupa a učitele církve

Narodil se kolem roku 315 v Poitiers a kolem roku 350 se stal tamějším biskupem. Postavil se proti šířícímu se arianismu a císař Konstans ho poslal (356) na čtyři roky do vyhnanství v Malé Asii. Ve svých spisech vykládal Písmo a hájil víru v Kristovo božství a v Nejsvětější Trojici. Po svém návratu se přičinil, aby v celé Galii zvítězilo učení nicejského koncilu. Zemřel v roce 367. V roce 1852 byl prohlášen za učitele církve.

17. ledna

Sv. Antonína, opata

Památka

Narodil se kolem roku 250 ve vesnici Kome ve středním Egyptě. Když mu bylo 20 let, rozdal chudým dědictví po rodičích a uchýlil se na poušť. Zprvu bydlel ve skalní jeskyni se starým asketou, který ho zasvětil do poustevnického života. Shromáždil rozptýlené poustevníky a dal jim pravidla pro život v poustevnických osadách. Během více než 80 let opouštěl poušť, jen když bylo třeba, aby pomáhal pronásledovaným křesťanům (kolem 310), a když na výzvu svého biskupa, sv. Atanáše, v Alexandrii veřejně vystoupil proti ariánským bludům. Zemřel v roce 356 a v Jeruzalémě slavili jeho památku už v 5. století.

18. ledna

Panny Marie, Matky jednoty křesťanů

Památka

Božské mateřství spojuje Pannu Marii s jejím Synem "a svými jedinečnými milostmi a dary je také v těsném spojení s církví" (2. vat. koncil, Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, čl. 63). Už sv. Ambrož učil, že Bohorodička je vzorem církve ve víře, lásce a dokonalé jednotě s Kristem (Exp. in Luc. II, 7: PL 15,1555). Společná úcta Bohorodičky zůstala trvalým poutem mezi západními a východními křesťany i po jejich rozdělení. Proto také bylo úsilí o obnovení vzájemné jednoty často svěřováno pod její ochranu (např.: v encyklice Lva XIII. Adiutricem populi, 5. září 1895). Tuto skutečnost má vyjádřit i liturgické slavení dnešní památky, povolené pro naše diecéze 10. září 1966.

20. ledna

Sv. Fabiána, papeže a mučedníka

Papežem se stal v roce 236. Byla to doba poměrného klidu a misionářského nadšení. Rozdělil Řím na sedm obvodů a jejich správu svěřil sedmi jáhnům. Na začátku Deciova pronásledování zemřel mučednickou smrtí 20. ledna 250.

Sv. Šebestiána, mučedníka

Narodil se v Miláně, stal se vojenským velitelem, a protože měl přístup do žalářů, utěšoval uvězněné křesťany a pomáhal jim. Ve druhé polovině 3. století zemřel v Římě jako mučedník. Pohřben byl v katakombách; později byla na tom místě postavena bazilika sv. Šebestiána za Hradbami.

21. ledna

Sv. Anežky, panny a mučednice

Památka

Tato mladičká římská panna a mučednice položila život pro víru v Krista v 2. polovině 3. století nebo pravděpodobněji začátkem 4. století. Úcta k ní se brzy rozšířila po celém křesťanském Západě.

22. ledna

Sv. Vincence, jáhna a mučedníka

Byl jáhnem zaragozského biskupa, v době Diokleciánova pronásledování křesťanů byl ve Valencii v dnešním Španělsku krutě umučen 22. ledna asi roku 304.

24. ledna

Sv. Františka Saleského, biskupa a učitele církve

Památka

Narodil se 21. srpna 1567 na zámku Sales v Savojsku jako potomek venkovského šlechtického rodu. Po vysvěcení na kněze (1593) začal slovem i písmem horlivě bránit a šířit katolickou víru v kalvínské oblasti jižně od Ženevského jezera. Od roku 1602 působil jako ženevský biskup se sídlem v Anneçy. Spolu se sv. Janou Františkou de Chantal založil (1610) kongregaci sester Navštívení Panny Marie; jejich původním posláním bylo spojovat rozjímání se službou chudým a nemocným. Jeho nejznámější díla o duchovním životě jsou "Uvedení do zbožného života" a "Pojednání o lásce k Bohu". Zemřel 28. prosince 1622 v Lyonu a 24. ledna 1623 byly jeho tělesné pozůstatky přeneseny do Anneçy. V roce 1665 byl prohlášen za svatého a později za patrona novinářů a katolických spisovatelů.

25. ledna

Obrácení svatého Pavla, apoštola

Svátek

Šavel z Tarsu chtěl se vší opravdovostí sloužit Bohu a jako pravověrný žid si ošklivil křesťany uctívající ukřižovaného Mesiáše. Prožitek před branami Damašku znamenal však pro něho úplný obrat (Sk 9,1-22; 22,3-16; 1 Kor 15,9-10; Gal 1,11-24; 1 Tim 1,12-16).

26. ledna

Sv. Timoteje a Tita, biskupů

Památka

Timotej byl synem řeckého otce a židovské matky. Pocházel z Lystry v Malé Asii. Svatý Pavel ho získal pro křesťanskou víru při své první misionářské cestě (Sk 14,6; 1 Tim 1,2). Při druhé cestě se, ač ještě velmi mladý (1 Tim 4,12), stává natrvalo Pavlovým spolupracovníkem a je s ním i při prvním uvěznění v Římě (Flp 1,1; 2,19; Kol 1,1; Flm 1). Potom doprovází Pavla do Efesu a zůstává tam jako biskup (1 Tim 1,3). Při svém druhém uvěznění ho Pavel zve k sobě do Říma (2 Tim 4,9-21). V šesti Pavlových dopisech je uveden jako spoluodesilatel (1 a 2 Sol, 2 Kor, Kol, Flm, Flp). Z poznámky v listu Židům (13,23) vyplývá, že byl také vězněn. Po Pavlově smrti se vrátil do Efesu a tam také zemřel.

Titus pocházel z pohanských rodičů z Antiochie Syrské. Doprovázel Pavla a Barnabáše na apoštolský sněm do Jeruzaléma (Gal 2,1-5). Na své třetí apoštolské cestě ho Pavel poslal z Efesu do Korintu, aby tam jako schopný organizátor zavedl pořádek (2 Kor 2,13; 7,6.13-16); krátce nato ho pověřil, aby tam organizoval sbírku pro chudé jeruzalémské křesťany. Po společném působení na Krétě zanechal ho tam Pavel jako biskupa. Při druhém Pavlově věznění v Římě byl u něho a odtud zřejmě z jeho pověření odešel do Dalmácie (2 Tim 4,10). Po Pavlově smrti se vrátil na Krétu a tam také zemřel.

27. ledna

Sv. Anděly Mericiové, panny

Narodila se 1. června 1474 v Desenzanu v severní Itálii. Vstoupila do třetího řádu sv. Františka a spolu s několika přítelkyněmi se starala o chudé a nemocné ve svém rodišti a později v Brescii. V roce 1535 založila řeholní společnost sester voršilek. Několik jich bydlelo pohromadě, ale většinou zůstávaly ve svých rodinách bez řádového oděvu. Věnovaly se především výchově dívek z lidových vrstev. Zemřela 27. ledna 1540 v Brescii. Za svatou byla prohlášena v roce 1807.

28. ledna

Sv. Tomáše Akvinského, kněze a učitele církve

Památka

Narodil se kolem roku 1225 v Roccasecca u Neapole v rodině hrabat z Akvina. Studoval na Monte Cassinu a později v Neapoli, kde v 18 letech vstoupil k dominikánům. Studie dokončil v Paříži a v Kolíně nad Rýnem pod vedením sv. Alberta Velikého. Působil jako profesor teologie a filosofie v Paříži (1256-1259), v Římě (1259-1269), znovu v Paříži (1269-1272) a v Neapoli (1272-1274). Je nejvýznamnějším představitelem scholastické filosofie a teologie. Na přání papeže Urbana IV. sestavil breviářové a mešní texty pro svátek Božího těla. Zemřel 7. března 1274 ve Fossanuova ve střední Itálii cestou na 2. lyonský koncil. V roce 1323 byl prohlášen za svatého, 1567 za učitele církve a 1880 za patrona katolických škol. Dnešní den (28. leden) je výročím přenesení jeho ostatků do katedrály v Toulouse ve Francii.

31. ledna

Sv. Jana Boska, kněze

Památka

Narodil se 16. srpna 1815 v Becchi u Turína v rodině chudých rolníků. Když se stal knězem (1841), věnoval se opuštěným dětem z rozvrácených rodin a dělnické mládeži v Turíně. Pomáhal jim nacházet rovnováhu mezi povinností a svobodou. Jeho výchovný systém byl založen na předcházení chybám a životním omylům mladých lidí. Důsledně se vyhýbal nátlaku a hrozbám. Založil Oratoř svatého Františka Saleského, kde se konaly večerní přednášky; byl tam i učňovský domov, střední škola, odborné kursy, pamatovalo se i na prázdninové tábory. Aby toto jeho dílo mohlo pokračovat, založil řeholní společnost salesiánů a stal se spoluzakladatelem kongregace sester Panny Marie Pomocnice. Zemřel v Turíně 31. ledna 1888 a za svatého byl prohlášen v roce 1934.

2. února

Uvedení Páně do chrámu

Svátek

V Jeruzalémě se dnešní svátek slavil už v 5. století, v Římě od 7. století pod názvem Setkání (Hypapante). Od 10. století se objevuje v liturgických knihách na Západě název Očišťování Panny Marie. Nynější název znovu připomíná, že je to především svátek Páně.

3. února

Sv. Blažeje, biskupa a mučedníka

Byl ve 4. století biskupem v Sebaste v Arménii (dnešní Sivas v Turecku). Za císaře Licinia byl kolem roku 316 krutě umučen. Jeho úcta se rozšířila po celé církvi, ale něco bližšího o jeho životě známe jen z pozdních legendárních zpráv.

Sv. Ansgara, biskupa

Narodil se kolem roku 801 poblíž Corbie v Galii a vstoupil tam do benediktinského kláštera. Od roku 823 působil jako učitel v klášterní škole v Korvey. V roce 826 byl poslán do Dánska, aby tam hlásal křesťanství. Většího úspěchu však dosáhl ve Švédsku (830). Stal se prvním biskupem v Hamburku (831), později arcibiskupem v Brémách (847) a papežským legátem pro Skandinávii. Zemřel v Brémách roku 865.

 

5. února

Sv. Agáty, panny a mučednice

Památka

Pocházela z Catanie na Sicílii. Tam také kolem roku 250 dosáhla mučednické koruny. Úcta k ní se rychle rozšířila a její jméno bylo zařazeno do mešního římského kánonu.

6. února

Sv. Pavla Mikiho a druhů, mučedníků

Památka

Do Japonska přinesl křesťanství sv. František Xaverský (15. srpna 1549). Půl století mohli žít křesťané svobodně a v roce 1596, kdy začalo jejich pronásledování, jich bylo už více než 300 tisíc. První mučedníci byli ukřižováni 5. února 1597 v Nagasaki. Nejproslulejší z nich, Pavel Miki, se narodil v japonské rodině (1564-1566), vstoupil k jezuitům a úspěšně hlásal evangelium svým krajanům. Spolu s ním podstoupili mučednickou smrt další 2 japonští jezuité, 6 španělských misionářů a 17 japonských laiků (tři z nich byli dosud chlapci - 12, 13 a 14 let). V roce 1862 byli tito prvomučedníci Dálného Východu prohlášeni za svaté.

8. února

Sv. Jeronýma Emilianiho

Narodil se roku 1486 v patricijské rodině v Benátkách. V pětadvaceti letech se jako voják dostal do zajetí, rozhodl se skoncovat s dosavadním dobrodružným životem a dát se do služeb sirotků, chudých a nemocných. Založil řeholní společnost věnující se soustavně této péči. Jejich prvním sídlem byla Somasca u Bergama v severní Itálii. Při ošetřování nemocných se nakazil morem a zemřel 8. února 1537 v Somasce. V roce 1767 byl prohlášen za svatého a v roce 1928 za patrona sirotků a opuštěné mládeže.

Sv. Josefiny Bakhity, panny

Narodila se kolem roku 1868 v Súdánu, nedaleko vsi Džebel Agilere v kraji Darfur. Již jako děvčátko byla uloupena a opakovaně byla prodávána na trhu s otroky. Jako otrokyně krutě strádala. Když byla posléze vysvobozena, stala se v italských Benátkách křesťankou, později řeholnicí u Sester lásky – kanosiánek. Zbytek života strávila ve městě Schio u italské Vicenzy v ustavičné službě všem. Tam také zemřela roku 1947.

10. února

Sv. Scholastiky, panny

Památka

Narodila se v Nursii (Norcia) ve střední Itálii kolem roku 480. Následovala svého bratra sv. Benedikta a vstoupila do kláštera na úpatí Monte Cassina. Tam také zemřela kolem roku 547.

11. února

Panny Marie Lurdské

11. února 1858 spatřila čtrnáctiletá Bernadetta Soubirousová ve skalní jeskyni „de Massabielle“ poblíž Lurd (Lourdes) ve Francii Pannu Marii. Zjevení se opakovalo do 16. července ještě sedmnáctkrát. K jeskyni, v níž vytryskl pramen vody, přichází od té doby velké množství poutníků, mezi nimi velký počet postižených nejrůznějšími neduhy. Církevně uznaných zázračných uzdravení za sto let (do roku 1959) bylo 58, ale úlevu přinesla tato pouť mnohem většímu počtu lidí. Výzva Matky Boží k pokání probudila v církvi hlubší zájem o modlitbu a službu lásky a podnítila péči o trpící a nemocné. Slavení dnešní památky povolil papež Lev XIII. (1891) a sv. Pius X. ji rozšířil na celou církev (1907).

15. února

Bl. Bedřicha Bachsteina, kněze, a druhů, čtrnácti pražských mučedníků z řádu sv. Františka

Pro pražskou arcidiecézi a OSF.

V klášterním kostele Panny Marie Sněžné v Praze bylo dne 15. února 1611 umučeno 14 františkánů. Vedle čtyř Čechů: P. novicmistra Bedřicha Bachsteina a tří noviců: Jana, Emanuela a Antonína, to byli cizinci, kteří sem byli v roce 1604 povoláni, aby v tehdy převážně protestantské Praze sloužili katolické menšině: tři kněží - Španěl P. Juan Martinez, Ital P. Bartolomeo Dalmasoni a Francouz P. Simon; jáhen Ital Girolamo de Arese; podjáhen Ital Caspar Daverio; dva studenti teologie s časnými sliby - Němci Klement a Jakub; tři bratři laikové - Ital zahradník Giovanni Bodeo, Holanďan kuchař Kryštof Zelt a Němec krejčí Didak Jan. V situaci, kdy vyvrcholilo dlouhodobé napětí, císařem Rudolfem II. povolané pasovské vojsko oblehlo město a Pražané to vnímali jako ohrožení svých svobod, shromáždil se kolem tohoto kláštera dav asi 700 lidí, převážně městské spodiny. Zpustošili kostel i klášter a řeholníky pobili. Úcta k těmto Čtrnácti pražským mučedníkům je doložena už krátce po jejich smrti.

17. února

Sv. Alexia a druhů, řeholníků

Sedm florentských obchodníků se rozhodlo (v 1. polovině 13. století) odejít do ústraní na Monte Senario (severně od Florencie) a žít v chudobě a pokání. Jejich cílem bylo žít svatě a přivádět všechny na cestu k svatosti. Založili řád servitů (služebníků Panny Marie). Nejstarší z nich, Alessio Falconieri, se dožil definitivního potvrzení řádu (1304) a zemřel 17. února 1310 ve věku asi 110 let. Za svaté byli prohlášeni v roce 1725.

21. února

Sv. Petra Damianiho, biskupa a učitele církve

Narodil se roku 1007 v Ravenně. Po studiích začal učit, ale brzy odešel do společenství poustevníků ve Fonte Avellana u Gubbia (1035). Stal se tam převorem a velmi přispěl k prohloubení řeholního života. V roce 1057 byl jmenován kardinálem a biskupem v Ostii. Ve službách u papežského dvora uplatnil své velké nadání a horlitelskou snahu zbavit církev všeho, co ji morálně ohrožovalo. Po roce 1063 se vrátil do kláštera, ale i potom konal časté cesty jako papežský legát. Při návratu z jedné z nich zemřel ve Faenze roku 1072.

22. února

Stolce svatého apoštola Petra

Svátek

Biskupský stolec v katedrále je symbolem učitelského, kněžského a pastýřského poslání. Také Petrův stolec připomíná jeho postavení v církvi. Dnešní svátek se slavil v Římě už od 4. století.

23. února

Sv. Polykarpa, biskupa a mučedníka

Památka

Byl posledním z apoštolských žáků. Snad sám svatý apoštol Jan ho ustanovil biskupem ve Smyrně. Jako mluvčí maloasijských církevních obcí jednal v Římě s papežem Anicetem o době slavení velikonoc. Zemřel ve Smyrně 23. února po roce 155, bylo mu 86 let. Byl zaživa upálen na hranici.

4. března

Sv. Kazimíra

Narodil se 5. října 1458 jako syn polského a litevského krále Kazimíra IV. Měl se stát uherským králem (1471), ale dal přednost životu v ústraní. Vynikal křesťanskými ctnostmi, zejména čistotou a dobrotou k chudým. Byl velkým ctitelem eucharistie a Panny Marie. Žil ve Vilně v Litvě, tam také 4. března 1484 zemřel na tuberkulózu a byl pohřben v katedrále. V roce 1521 byl prohlášen za svatého.

7. března

Sv. Perpetuy a Felicity, mučednic

Památka

V roce 203 bylo v Kartágu zatčeno pět katechumenů. Ve vězení byli pokřtěni a dosáhli mučednické koruny (7. března). Mezi nimi byly dvě ženy. Jedna z nich, Perpetua, zapisovala události ve vězení až do dne před jejich smrtí. Byla to mladá žena z patricijské rodiny, doma měla několikaměsíční dítě. Felicita byla otrokyně, ve vězení se jí dva dny před smrtí narodila holčička. Úcta k nim se brzy rozšířila nejen v Africe, ale i v ostatním křesťanském světě. Nad jejich hroby byla postavena bazilika a jejich jména jsou uváděna v mešním římském kánonu.

8. března

Sv. Jana z Boha, řeholníka

Narodil se v Portugalsku v roce 1495. Do svých 42 let vystřídal mnoho zaměstnání: byl pastýřem, vojákem, pouličním prodavačem a nakonec knihkupcem v Granadě na jihu Španělska. Když slyšel kázat bl. Jana z Avily, změnil své chování a způsob života tak okázale, že ho zavřeli jako blázna. Poznal kruté prostředí tehdejších lazaretů a rozhodl se zasvětit zbytek svého života zcela péči o nemocné. Dbal na to, aby se v nemocnici, kterou založil, jednalo s nemocnými podle hygienických zásad, se skutečnými znalostmi a především s opravdovou láskou. Postupně se k němu přidávali další obětaví muži, a tak vznikl řád milosrdných bratří. Zemřel 8. března 1550 v Granadě. V roce 1690 byl prohlášen za svatého a později za patrona všech nemocnic.

9. března

Sv. Františky Římské, řeholnice

Narodila se v Římě roku 1384 a pocházela z patricijské rodiny de Buscis. Už jako mladé děvče toužila po řeholním životě, ale na přání rodičů se provdala za Lorenza de'Ponziani. Měla tři děti, z nichž dvě v útlém věku zemřely. S láskou pečovala o domácnost a v těžkých dobách, které tehdy Řím prožíval, dávala příklad krajní obětavosti a statečnosti. Podporovala chudé, nemocné a opuštěné, a za tím účelem také založila ženské řeholní společenství na způsob třetího řádu sv. Benedikta (1425). Když ovdověla (1436), přestěhovala se do tohoto kláštera a stala se v něm představenou. Tam také zemřela 9. března 1440 a byla pohřbena v kostele Santa Maria Nuova nad zříceninami starořímského Fora Romana. Za svatou byla prohlášena v roce 1608.

10. března

Sv. Jana Ogilvie, kněze a mučedníka

Narodil se roku 1579 v urozené kalvínské rodině v Banffshire ve Skotsku. Byl poslán na studie do Evropy (1593) a v sedmnácti letech se stal katolíkem. Studoval v Douai, Lovani, Řezně, Olomouci a v Brně, kde vstoupil do jezuitského noviciátu (1599). Po několikaletém pobytu ve štýrském Grazu a ve Vídni dokončil v Olomouci studium teologie (1609-1610). Potom byl poslán do Paříže a tam vysvěcen na kněze (1610). Vrátil se do vlasti (1613) a působil tajně jako misionář v Edinburghu, v Londýně a v Glasgowě. Byl však vyzrazen a strávil čtyři měsíce ve vězení. Když ani po několikerém mučení a vyslýchání nevyzradil jména skotských katolíků, byl odsouzen „pro pobuřování“ a 10. března 1615 veřejně oběšen. V roce 1976 byl prohlášen za svatého.

17. března

Sv. Patrika, biskupa

Narodil se kolem roku 385 v Británii. Když mu bylo 16 let, unesli ho piráti a prodali v Irsku sedlákovi. Tam šest roků pásl ovce, potom se mu podařilo utéci a vrátit se k rodičům. Vystudoval v Galii, stal se knězem, po návratu do Británie byl vysvěcen na biskupa a spolu s několika druhy odešel jako misionář znovu do Irska (432). Dokázal přizpůsobit svůj apoštolát podmínkám této země, takže obrátil na křesťanství velkou část obyvatelstva. A i když se to neobešlo bez nesnází, přece nebylo třeba prolévat mučednickou krev. Založil mnoho klášterů a zřídil pevnou církevní organizační strukturu. Armagh u Belfastu se stal prvním biskupským sídlem (kolem roku 444). Na sklonku života napsal autobiografické dílo „Vyznání“. Zemřel 17. března 461 poblíž severoirského města Downu a jeho hrob se stal ihned poutním místem.

 

18. března

Sv. Cyrila Jeruzalémského, biskupa a učitele církve

Narodil se z křesťanských rodičů kolem roku 315 v Jeruzalémě. Stal se zde biskupem (348), třikrát byl od ariánů vypovězen do vyhnanství a strávil tam celkem asi 16 let. O jeho pastorační činnosti svědčí promluvy, kterými připravoval katechumeny na přijetí křtu. Jeho „Katecheze“ jsou důležitým svědectvím o víře a liturgii té doby. V roce 381 se zúčastnil druhého všeobecného církevního sněmu (1. konstantinopolského). Zemřel 18. března 386 v Jeruzalémě. Za učitele církve byl prohlášen roku 1893.

 

19. března

Sv. Josefa, Snoubence Panny Marie

Slavnost

Zmiňují se o něm jenom evangelisté Matouš a Lukáš při líčení Ježíšova dětství, ostatní zprávy jsou apokryfní a nelze je brát vážně. Jeho svátek se začal slavit na Východě (asi v 9. století), od 10. století se objevuje v kalendářích na Západě, v Římě se slaví od roku 1479, v roce 1621 byl zaveden v celé církvi. Roku 1654 byl připočten k českým patronům.

 

23. března

Sv. Turibia z Mongroveja, biskupa

Narodil se v roce 1538 ve Španělsku. Vystudoval práva v Salamance a stal se, třebaže byl dosud laik, předsedou inkvizičního tribunálu v Granadě. V roce 1580 odjel v hodnosti arcibiskupa do Limy v Peru. Cítil s domorodými Indiány, učil se jejich jazykům a chránil je před přehmaty Španělů. Svolal celkem dvanáct synod, aby byli kněží co nejlépe připraveni na svou odpovědnou práci. Zvláště 3. sněm v Limě (1582-1583) měl základní význam pro celou Latinskou Ameriku. Většinu času strávil na vizitačních cestách po své diecézi; při poslední zemřel 23. března 1606 v Santiagu de Miraflores v malé kapli uprostřed domorodců. V následujícím roce bylo jeho tělo převezeno do Limy a roku 1726 byl prohlášen za svatého.

25. března

Zvěstování Páně

Slavnost

Dnešní slavnost připomíná den, kdy byl anděl poslán k Panně Marii a zvěstoval jí, že se má stát matkou Mesiáše, Syna Božího. Ústředním bodem oslavy je tajemství vtěleného věčného Slova, počátek naší spásy. Proto v těsné blízkosti velikonoc prosíme, aby se na nás projevila síla vykoupení (srov. modlitba po přijímání). Na Východě se tento svátek slavil už kolem roku 550, v Římě byl zaveden v 7. století.

2. dubna

Sv. Františka z Pauly, poustevníka

Narodil se roku 1416 v Paole v Kalábrii. V sedmnácti letech se uchýlil do jeskyně u Cosenzy a tam žil v naprosté odloučenosti. Založil poustevnickou kongregaci, změněnou později v přísný řád Nejmenších bratří, zvaných také pauláni. Na pozvání krále Ludvíka XI. odešel do Francie, aby ho připravil na křesťanskou smrt. Tam také 2. dubna 1507 zemřel v Plessir lćs Tours. V roce 1519 byl prohlášen za svatého.

4. dubna

Sv. Izidora, biskupa a učitele církve

Narodil se kolem roku 560 u Sevilly ve Španělsku. Brzy ztratil otce a o jeho výchovu se staral starší bratr Leandr, sevillský arcibiskup. Po bratrově smrti se stal jeho nástupcem (kolem roku 600). Svolával synody do Toleda, duchovní metropole Španělska. Pro lepší vzdělání svých kněží zřizoval školy a knihovny. Byl rádcem vizigótských králů a 7. století se v jeho vlasti po předchozím úpadku stalo dobou nového rozkvětu. Izidorovo nejrozsáhlejší (12 svazkové) dílo „Etymologie“ představuje souhrn starověké moudrosti. Zemřel 4. dubna 636 v Seville. Jeho ostatky byly v 11. století převezeny do Leonu, kde byla postavena bazilika nesoucí jeho jméno.

 

5. dubna

Sv. Vincence Ferrerského, kněze

Narodil se v roce 1350 ve Valencii ve Španělsku, v sedmnácti letech vstoupil k dominikánům, stal se knězem (1379) a učitelem filosofie a teologie. Upoutal pozornost probošta kapituly ve Valencii Pedra de Luna, pozdějšího kardinála, který ho (1390) získal, aby svým vlivem podporoval avignonského papeže Klementa VII. Když Pedro de Luna dosedl jako Benedikt XIII. na avignonský papežský trůn (1394), povolal ho k sobě jako kaplana a zpovědníka. Tam Vincenc poznal hrozivé účinky církevního rozkolu a pokoušel se přimět Benedikta XIII., aby odstoupil. Když se mu to nepodařilo, opustil Avignon (1399) a dvacet let cestoval Španělskem, jižní Francií, severní Itálií a Švýcarskem a všude horlivě vybízel k pokání a nápravě života. V době kostnického koncilu (1414) odmítl poslušnost avignonskému vzdoropapeži a horlil pro jednotu církve. Zemřel na své poslední kazatelské cestě 5. dubna 1419 ve Vannes v Bretani. V roce 1455 byl prohlášen za svatého.

7. dubna

Sv. Jana Křtitele de la Salle, kněze

Památka

Narodil se 30. dubna 1651 v Remeši ve Francii. Pocházel ze zámožné rodiny a měl devět sourozenců. Stal se knězem (1678) a doktorem teologie (1680). Rozhodl se, že se bude věnovat především výchově mládeže. Zakládal školy pro děti z chudých rodin, a aby pro ně měl dost učitelů, založil kongregaci Školských bratří (1684). Vyučování v mateřské řeči místo latiny, zákaz tělesných trestů, školení dělníků při jejich povolání, zakládání obecných škol, zřizování učitelských ústavů, stálý zřetel na lidové vrstvy, to všechno byly novoty, které narážely na odpor. Zemřel 7. dubna 1719 v Rouenu. Za svatého byl prohlášen v roce 1900.

 

11. dubna

Sv. Stanislava, biskupa a mučedníka

Památka

Narodil se kolem roku 1030 v polském městečku Szczepanowski. Po studiích v Paříži se stal knězem a v roce 1071 krakovským biskupem. Plnil své povinnosti jako dobrý pastýř a nemohl mlčet k pohoršlivému způsobu života tehdejšího krále Boleslava II. Ten sice slíbil, že napraví své chování, ale nezanechal svých výstředností. Biskup ho veřejně exkomunikoval. Král přesto dále přicházel na bohoslužby, přišel za biskupem i do kostela sv. Michala na krakovském předměstí a tam ho vlastní rukou probodl mečem 11. dubna 1079. Po deseti letech bylo světcovo tělo přeneseno do katedrály a v roce 1253 byl prohlášen za svatého.

13. dubna

Sv. Martina I., papeže a mučedníka

Narodil se v Todi v Umbrii. Strávil nějaký čas jako kněz a papežský legát u císařského dvora v Konstantinopoli. V roce 649 se stal papežem a téhož roku na lateránském synodu odsoudil bludnou nauku monotheletistů, zavrženou už na 2. konstantinopolském koncilu (553). Hájil katolickou víru, že Kristus jako dokonalý člověk měl kromě božské vůle také lidskou. Císař Konstans II. ho dal zatknout (653) a násilím dopravit do vězení v Konstantinopoli. Tam ho odsoudili k smrti, ale rozsudek mu změnili ve vyhnanství. Odvezli ho na Taurický Chersones (dnešní Krym), kde vysílen útrapami zemřel (656). Je to poslední papež - mučedník.

21. dubna

Sv. Anselma, biskupa a učitele církve

Narodil se roku 1033 v severoitalském městě Aostě. Vstoupil do benediktinského kláštera v Le Bec ve Francii (1060). Když jeho tamní převor a velký učitel Lanfrank odešel jako arcibiskup do Canterbury, stal se jeho nástupcem (1063) a později (1078) i opatem. V roce 1093 byl také on povolán na uprázdněný arcibiskupský stolec v Canterbury, odkud musel dvakrát do vyhnanství. Je autorem mnoha filosofických, teologických a mystických spisů, takže dostal název „otec scholastiky“. Zemřel 21. dubna 1109 v Canterbury. V roce 1720 byl prohlášen za učitele církve.

23. dubna

Sv. Vojtěcha, biskupa a mučedníka, hlavního patrona pražské arcidiecéze

Svátek

Pocházel z českého knížecího rodu Slavníkovců. Narodil se kolem roku 956 na hradě Libici. Devět let (972-981) strávil v Magdeburku v blízkosti arcibiskupa Adalberta, který mu při biřmování dal své jméno. Roku 981 přijal kněžské svěcení z rukou prvního pražského biskupa Dětmara a po jeho smrti nastoupil na jeho místo (983). Do jeho diecéze patřilo kromě Čech a Moravy také Slezsko, část jižního Polska a dnešního Slovenska. Horlivě usiloval o odstranění různých dobových zlořádů, a tím proti sobě poštval část kléru a některé mocné šlechtice. Proto požádal, aby byl zproštěn úřadu a vstoupil v Římě do benediktinského kláštera (990). Na přání papeže se vrátil do Prahy (992) a založil benediktinský klášter v Břevnově. Při návratu z druhého pobytu v Římě dostal zprávu o vyvraždění svého rodu (995) a odešel hlásat evangelium pohanským Prusům (996). Jeho misionářská činnost však skončila hned na samém začátku: sedm Prusů ho 23. dubna 997 probodlo svými oštěpy. Z Hnězdna, kde byl pohřben, byly jeho ostatky slavnostně převezeny do Prahy (1039).

24. dubna

Sv. Jiří, mučedníka

Z historických pramenů o něm víme jen to, že kolem roku 304 podstoupil mučednickou smrt v Lyddě (blízko dnešního Tel Avivu) a nad jeho hrobem byla postavena bazilika. Ostatní zprávy o jeho životě nejsou věrohodné. Jeho úcta se rychle rozšířila na Východě i na Západě, zvláště v Řecku, v Rusku a v Anglii. Jeho památka se u nás kvůli svátku sv. Vojtěcha už od nepaměti překládá z 23. dubna a dnešní den.

Sv. Fidela ze Sigmaringy, kněze a mučedníka

Narodil se v roce 1578 v Sigmaringen v Německu a jmenoval se Marek Roy. Vystudoval filosofii a práva a působil jako právník v alsaském Kolmaru. V roce 1612 se stal knězem a při vstupu do řádu kapucínů ve Freiburgu přijal jméno Fidel. Byl poslán jako misijní kazatel do švýcarského kantonu Graubünden. Vyzýval věřící k náboženské jednotě a politické svornosti, ale rozvášnění kalvínci ho 24. dubna 1622 v Seewisu před kostelem po kázání přepadli a zabili. Za svatého byl prohlášen v roce 1746.

25. dubna

Sv. Marka, evangelisty

Svátek

Měl dvě jména: hebrejské Jan a římské Marek (Sk 12,12). Jeho matce Marii patřil v Jeruzalémě dům, v němž se scházeli Ježíšovi učedníci; má se za to, že se tam konala i poslední večeře (Mk 14,14) a příprava na seslání Ducha svatého (Sk 1,13). Spolu se svým příbuzným Barnabášem doprovázel sv. Pavla na jeho první apoštolské cestě (Sk 12,25), ale z Perge v Pamfýlii se vrátil zpět do Jeruzaléma (Sk 13,13). Potom odešel s Barnabášem na Kypr (Sk 15,39) a později byl s Pavlem v Římě (Flm 24; Kol 4,10; 2 Tim 4,11). Byl žákem apoštola Petra a podle jeho kázání napsal evangelium. Snad byl oním chlapcem, o němž se zmiňuje při vyprávění o Ježíšově zatčení v Getsemanské zahradě (Mk 14,51-52). Připisuje se mu založení církevní obce v Alexandrii, kde také zemřel mučednickou smrtí. Jeho ostatky byly v 9. století přeneseny do Benátek.

28. dubna

Sv. Petra Chanela, kněze a mučedníka

Narodil se v roce 1803 ve francouzském městě Cuetu. Po vysvěcení na kněze (1826) se nějaký čas věnoval duchovní správě v diecézi Belley. Potom vstoupil do řeholního společenství maristů a byl poslán jako misionář na ostrov Futunu v Polynésii (o vánocích 1836). Výsledky, kterých dosáhl, neodpovídaly úsilí vynaloženému na překonávání překážek, a přece byly příčinou nenávisti, s níž starší generace sledovala změny dosavadních náboženských zvyklostí. Když přijal křesťanství syn místního náčelníka, dosáhl hněv vrcholu a misionáře ubili k smrti 28. dubna 1841. Stal se prvomučedníkem celé Oceánie a v roce 1954 byl prohlášen za svatého.

Sv. Ludvíka Marie Grignona z Montfortu, kněze

Narodil se roku 1673 v bretaňském městečku Montfortu ve Francii. Po vysvěcení na kněze (v Paříži, 1700) působil na různých místech v západní Francii. Obracel pozornost zejména k učení o Věčné Moudrosti, o Kristu vtěleném a ukřižovaném a o cestě svatosti přivádějící k Ježíšovi skrze Marii. Papež Klement XI. ho jmenoval apoštolským misionářem Francie zaplavené tehdy jansenismem. Spolu s blah. Marií Ludvíkou Trichetovou založil (1715) kongregaci Dcer Moudrosti, věnující se ošetřování nemocných a vyučování, a položil základ mužské řeholní komunity, která si později dala jméno Montfortská Mariina společnost. Zemřel 28. dubna 1716 v Saint-Laurent-sur-Sèvre. Mezi jeho nejznámější spisy, které zanechal v rukopisu a byly vydány až později, patří pojednání „O pravé pobožnosti k Panně Marii“ (1842) a „Láska věčné Moudrosti“ (1876). Za svatého byl prohlášen v roce 1947.

29. dubna

Sv. Kateřiny Sienské, panny a učitelky církve, patronky Evropy

Památka

Narodila se 25. března 1347 v Sieně ve střední Itálii. Už jako děvče vstoupila do třetího řádu sv. Dominika. Zasloužila se o návrat papeže z Avignonu do Říma (1377), usmiřovala rozbroje a usilovala o obnovu náboženského života. Neuměla sice číst ani psát, ale diktovala spisy vynikající zdravou naukou a duchovní vroucností. Zemřela 29. dubna 1380 v Římě. V roce 1461 byla prohlášena za svatou a 4. října 1970 za učitelku církve.

30. dubna

Sv. Zikmunda, mučedníka

Narodil se na sklonku 5. století. Zásluhou viennského arcibiskupa sv. Avita přešel od ariánství ke katolické víře. Po smrti svého otce se stal burgundským králem. V prchlivosti dal popravit svého syna z prvního manželství, ale vzápětí toho litoval a konal přísné pokání. Založil klášter v St. Maurice-en-Vallais ve Švýcarsku a soustředil v něm mnichy, kteří se rozděleni do pěti skupin ve dne v noci střídali v nepřetržitém zpívání žalmů. Je to dnes jediné místo v Evropě, kde od té doby bez přerušení trvá řeholní společenství. Roku 523 byl zajat franckým králem Chlodomirem a v následujícím roce spolu s manželkou a dvěma syny utopen ve studni. Jeho tělo bylo přeneseno do kláštera sv. Mořice a větší část jeho ostatků přinesl odtud Karel IV. do pražské katedrály (1365).

Sv. Pia V., papeže

Narodil se roku 1504 v Bosco poblíž Alessandrie v severní Itálii. Vstoupil k dominikánům, stal se knězem (1528), biskupem (1556) a od roku 1566 byl papežem. Důsledně prováděl reformy tridentského sněmu. Vydal katechismus (1566), breviář (1568) a misál (1570). Také přesně stanovil pravidla pro modlitbu růžence a zavedl svátek Panny Marie Růžencové (7. října) na poděkování za vítězství křesťanů nad Turky u Lepanta (1571). Zemřel 1. května 1572.

1. května

Sv. Josefa, Dělníka

Sv. Josef pracoval jako nazaretský tesař pro Ježíše a v jeho důvěrné blízkosti. Jeho dílna vrhá nové světlo na důstojnost práce. Člověk se v práci nejen realizuje, ale je to zároveň i služba bližnímu, společnosti, a tím i Kristu. Už od Lva XIII. se papežové snaží obrátit pozornost křesťanského světa k chápání tohoto hlubšího smyslu lidské práce. První máj, slavený v dnešním světě jako den práce, je proto od roku 1955 postaven pod ochranu sv. Josefa.

2. května

Sv. Atanáše, biskupa a učitele církve

Památka

Narodil se kolem roku 295 v Alexandrii v Egyptě. Doprovázel jako jáhen svého biskupa na nicejském koncilu (325). Když se sám stal alexandrijským patriarchou (328), statečně a vytrvale hájil víru v Kristovo božství, jak bylo definováno v Nicei (Nikaia, dnes turecká vesnice Isnik), proti stoupencům alexandrijského kněze, bludaře Aria (Areios). Ani šikanování ze strany císaře, ani ustrašenost ostatních biskupů, ani několikrát opakované vyhnanství nezlomilo jeho odhodlání. Využíval nuceného pobytu mimo diecézi (celkem asi 20 let) k písemnému vysvětlování a šíření pravé víry. Podporoval rozvoj mnišství a sepsal „Život sv. opata Antonína“. Zemřel 2. května 373 v Alexandrii.

3. května

Sv. Filipa a Jakuba, apoštolů

Svátek

Filip pocházel z Betsaidy a patřil mezi učedníky Jana Křtitele. Byl jedním z prvních, kdo šli za Ježíšem (Jan 1,43-44). Získal ihned Natanaela, pozdějšího apoštola Bartoloměje, a přivedl ho k Ježíšovi (Jan 1,45-46), byl při nasycení zástupů z pěti chlebů (Jan 6,5.7). Na něho se obrátili pohanští poutníci, když chtěli vidět Mistra (Jan 12,21). Žádal Krista, aby apoštolům ukázal nebeského Otce (Jan 14,8). Synoptická evangelia a Skutky apoštolů uvádějí pouze jeho jméno v seznamu apoštolů. Další zprávy o jeho životě nejsou věrohodné.

Jakub, syn Alfeův, je rovněž jedním z apoštolů (Mt 10,3; Mk 3,18; Lk 6,15; Sk 1,13). Předpokládá se, že je totožný s Jakubem, "bratrem Páně" (srov. Mt 13,55; 27,56; Mk 6,3; 15,40), prvním představeným křesťanské obce v Jeruzalémě (Sk 12,17; 15,7.13; 21,18; Gal 1,19; 2,9.12), autorem jedné z epištol (Jak 1,1), o němž Josephus Flavius píše, že byl roku 62 ukamenován na popud židovského velekněze Annáše II. (Ant. 20,9,1). Tuto totožnost však nelze bezpečně prokázat.

Slavení dnešního svátku souvisí s posvěcením římské baziliky Dvanácti apoštolů (1. května 570).

6. května

Sv. Jana Sarkandra, kněze a mučedníka

Na Moravě: Památka

Narodil se 20. prosince 1576 ve Skočově v těšínském Slezsku. Studoval filosofii v Olomouci a v Praze (1597-1603), teologii ve štýrském Grazu (1604-1606). Potom uzavřel manželskou smlouvu (3. září 1606) ve Velkém Meziříčí, ale už po roce (22. prosince 1607) zřejmě jako vdovec přijal nižší svěcení a v roce 1609 byl v Brně vysvěcen na kněze. Působil v duchovní správě na různých místech, naposled jako farář v Holešově. Za stavovského povstání byl obviněn z velezrady, zatčen a v olomouckém vězení vyslýchán útrpným právem, při němž ho soudci nutili k prozrazení zpovědního tajemství. Zemřel na následky trojího mučení 17. března 1620 v Olomouci, kde je i pochován. Pius IX. ho prohlásil za blahoslaveného (3. listopadu 1859); oslavy blahořečení se konaly 6. května 1860. .  Jan Pavel II. ho při své návštěvě v Olomouci 21. V. 1995 kanonizoval.

 

8. května

Panny Marie, Prostřednice všech milostí

Panna Maria, od věčnosti předurčená za Matku Božího Syna, spolupracovala jedinečným způsobem při Spasitelově díle na obnově nadpřirozeného života v lidských duších a stala se v řádu milosti naší matkou. Toto Mariino mateřství trvá nepřetržitě v plánu milosti až do věčného zakončení spásy všech vyvolených. Ve své mateřské lásce pečuje o bratry svého Syna, kteří ještě putují v mnoha nebezpečích a nesnázích. Proto je vzývána v církvi jako přímluvkyně, pomocnice, zachránkyně a prostřednice. Tato slova je však třeba chápat tak, že nic neubírají ani nepřidávají důstojnosti a účinnosti jediného prostředníka, Krista (srov. 2. vat. koncil, Věroučná konst. o církvi Lumen gentium, čl. 61-62).

Dnešní památka se začala slavit v Belgii (1921) z podnětu kardinála Merciera a odtud se rozšířila i do některých jiných zemí; v českých diecézích se začala slavit od roku 1948, původně 31. května.

.

12. května

Sv. Nerea a Achillea, mučedníků

Oba byli římskými vojáky pravděpodobně v době císaře Diokleciána. Protože se stali křesťany, byli popraveni mečem (kolem roku 304). V místě, kde byli pohřbeni, na Ardeatinské cestě v Římě, stojí bazilika nesoucí jejich jména.

Sv. Pankráce, mučedníka

Zemřel mučednickou smrtí pravděpodobně za Diokleciánova pronásledování křesťanů (kolem roku 304). Podle zpráv z legendy mu bylo teprve 14 let. Nad jeho hrobem na Via Aurelia v Římě byla zbudována bazilika.

13. května

Panny Marie Fatimské

Tři děti z portugalské vesničky Aljustrel, sourozenci Francisco (* 11. 6. 1908, + 4 .4. 1919) a Jacinta (* 11. 3. 1910, + 20. 2. 1920) Marto – 13. 5. 2000 byli oba prohlášeni za blahoslavené – a jejich sestřenice Lucia dos Santos (* 22. 3. 1907, + 13.2.2005) uviděly 13. 5. 1917 v údolí zvaném Cova da Iria (Údolí míru) vzdáleném asi 2,2 km od obce Fatima zjevení Panny Marie. Zjevení se pak opakovalo každý měsíc až do 13. 10. 1917. Na místě zjevení byla zbudována kaple (1918), místní biskup (diecéze Leiria) zde posvětil (13. 5. 1920) sochu Panny Marie zhotovenou podle vyprávění dětí, které ji viděly. Když komise zkoumající obsah zjevení (1922 – 1930) dokončila svou práci, prohlásil diecézní biskup pastýřským listem (31. 10. 1930) fatimská zjevení za věrohodná a povolil šíření úcty k Panně Marii Fatimské. Na jeho pokyn Sestra Lucie postupně sepsala zprávu o událostech z roku 1917 a zveřejnila první dvě části tzv. fatimského tajemství (1941); třetí část zapsala a předala diecéznímu biskupovi v zalepené obálce (1944), biskup později (1957) tuto obálku předal do vatikánského archivu, kde byla uložena až do zveřejnění (2000). Hlavním obsahem fatimského poselství je výzva k obrácení, pokání a modlitbě jako cestě ke spáse duší, zejména opakovaná výzva k modlitbě růžence a k úctě neposkvrněného Srdce Panny Marie.

Liturgické slavení dnešní památky zařadil do kalendáře papež Jan Pavel II. při vyhlášení třetího vydání Římského misálu (2000).

14. května

Sv. Matěje, apoštola

Svátek

Apoštolem byl zvolen místo Jidáše. Podle vyprávění o této volbě (Sk 1,15-26) chodil s apoštoly po celou dobu od počátku až do Ježíšova nanebevstoupení. O jeho dalším životě nemáme věrohodné zprávy. Jeho ostatky jsou uchovávány v benediktinském klášterním kostele v Trevíru (Trier) v Německu a v bazilice S. Maria Maggiore v Římě.

16. května

Sv. Jana Nepomuckého, kněze a mučedníka, hlavního patrona Čech

Svátek

Narodil se kolem poloviny 14. století v Pomuku (později Nepomuku) v Čechách. V letech 1369-1380 byl veřejným notářem a zároveň pracoval v úřadě generálních vikářů. Po vysvěcení na kněze byl farářem v Praze u sv. Havla (1380-1390) a kanovníkem kapituly u sv. Jiljí (1382-1389) a na Vyšehradě (1389-1393). Arcibiskup Jan z Jenštejna ho jmenoval svým generálním vikářem (1389-1393). Když vyvrcholilo napětí mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem, stál na straně arcibiskupa a hájil svobodu a nezávislost církve na králově zvůli, zatímco král se snažil ovládnout církev a získat na svou stranu část vyššího duchovenstva. Byl podroben výslechu a mučení za osobní účasti krále. Jeho tělo bylo 20. března 1393 vhozeno do Vltavy, potom prozatímně pohřbeno a později (snad 1396) přeneseno k pohřbení do katedrály. V následujících letech se mluvilo o další příčině jeho mučednické smrti, že totiž nechtěl porušit zpovědní tajemství. V roce 1721 byl prohlášen za blahoslaveného a 19. března 1729 za svatého.

18. května

Sv. Jana I., papeže a mučedníka

Pocházel z Toskánska a stal se papežem v roce 523, kdy Itálii ovládal gótský král Theodorich. Ten stál na straně ariánů a chtěl se jich zastat i u císaře Justina I. Proto poslal do Konstantinopole výpravu, kterou musel vést papež jako králův legát. S výsledkem jednání však král nebyl spokojen a dal papeže po návratu držet o hladu ve vězení v Ravenně, až tam 18. května 526 zemřel.

20. května

Sv. Klementa Marie Hofbauera, kněze

Na Moravě: Památka

Narodil se 26. prosince 1751 v Tasovicích u Znojma jako syn českého řezníka Dvořáka. Vyučil se pekařem, ale z touhy po kněžství začal studovat. Několikrát putoval do Říma, vstoupil tam do kongregace redemptoristů a byl vysvěcen na kněze (1785). V letech 1787-1808 působil ve Varšavě a založil tam první klášter redemptoristů severně od Alp. Když Napoleon po dobytí Varšavy zakázal všechna řeholní společenství, přesídlil "apoštol Varšavy" do Vídně. Jako kazatel, duchovní správce a zpovědník měl značný vliv na všechny vrstvy obyvatelstva. Protože nechtěl přijmout zásady tehdy módního osvícenského josefinismu, podle nichž se měla církev stát nástrojem v rukou panovníka, byl dán pod policejní dohled. Na sklonku života dosáhl souhlasu k působení redemptoristů na rakouském území (20. dubna 1820). Sám se však toho dne nedožil, zemřel 15. března 1820. Jeho tělo bylo později (1862) přeneseno do kostela Panny Marie Na nábřeží a v roce 1909 byl prohlášen za svatého.

Sv. Bernardina Sienského, kněze

Narodil se roku 1380 v Massa Marittima u Sieny ve střední Itálii. Po studiích církevního práva a po uzdravení z nemoci, kterou byl postižen při ošetřování nemocných morem (1400), vstoupil do františkánského řádu (1402). Stal se knězem (1404), vynikajícím lidovým kazatelem a šiřitelem úcty k jménu Ježíš. Nemluvil o pohromách zvěstujících konec světa, jak bylo tehdy zvykem, nýbrž o Ježíši Kristu a jeho božské lásce. Několikrát byl nařčen z bludařství, ale pokaždé byla uznána jeho nevina. Jako řádový představený (1438-1442) se účastnil všeobecného koncilu ve Florencii. Zemřel 20. května 1444 v Aquile a už v roce 1450 byl prohlášen za svatého.

21. května

Sv. Kryštofa Magallanese, kněze, a jeho druhů, mučedníků

Sv. Kryštof se narodil ve vesnici San Rafaél Totatiche v Mexiku roku 1869. V době, kdy proti katolické církvi zuřilo pronásledování, spolu s dalšími 24 kněžími a křesťanskými laiky z různých končin Mexika a různého věku vyznal Krista Krále a roku 1927 podstoupil mučednickou smrt.

22. května

Sv. Rity z Cascie, řeholnice

Žila v 15. století v italské Umbrii. Nejprve byla provdána za násilnického muže, trpělivě snášela jeho hrubosti a smířila ho s Bohem. Později, když její manžel i děti zemřeli, vstoupila do kláštera Řádu svatého Augustina. Dávala všem vynikající příklad trpělivosti a zkroušenosti. Zemřela tam před rokem 1457.

25. května

Sv. Bedy Ctihodného, kněze a učitele církve

Narodil se kolem roku 673 na území benediktinského kláštera ve Wearmouthu v severní Anglii. V sedmi letech byl do tohoto kláštera dán na vychování, krátce nato přešel do nově založeného kláštera v Jarrowě. Tam se stal v devatenácti letech jáhnem. Učil v klášterní škole a začal s profesionální svědomitostí psát dějiny církve v Anglii, dokončil je v roce 731. Po vysvěcení na kněze (703) psal po vzoru starých církevních otců komentáře k Písmu svatému. Jak sám napsal, jeho radostí bylo studovat, vyučovat a psát. Zemřel 26. května 735. V roce 1899 byl prohlášen za učitele církve.

Sv. Řehoře VII., papeže

Narodil se kolem roku 1028 v Toskánsku, jmenoval se Hildebrand a až do roku 1048 žil jako benediktinský mnich. Potom se stal rádcem papežů reformátorů a po zvolení za papeže (1073) pokračoval v jejich díle. Bojoval proti svatokupectví, nekázni duchovenstva a laické investituře. Císař Jindřich IV. se nechtěl zříci práva jmenovat biskupy a opaty, dal zvolit vzdoropapeže (1080) a obsadil Řím (1084). Papež se uchýlil do Salerna, kde 25. května 1085 zemřel a byl pohřben.

Sv. Marie Magdalény de'Pazzi, panny

Narodila se roku 1566 ve Florencii. Vstoupila do kláštera karmelitek (1582) a v roce 1584 složila slavné sliby. Od té doby procházela mnoha bolestnými očistnými zkouškami a dosáhla vysokého stupně mystického života. Měla různá vidění, při nichž hlasitě promlouvala, a její spolusestry sebraly několik svazků zpráv o těchto extázích. Vytrvale prosila za obnovu církve a ukazovala sestrám cestu k dokonalosti. Zemřela 25. května 1607 ve Florencii a v roce 1669 byla prohlášena za svatou.

26. května

Sv. Filipa Neriho, kněze

Památka

Narodil se 21. července 1515 ve Florencii jako syn notáře. Kolem roku 1536 přišel do Říma, založil tam společnost pro pomoc chudým a nemocným Oratorium Boží lásky, věnoval velkou péči mladým lidem. V roce 1551 přijal kněžské svěcení a usiloval o náboženskou obnovu Říma novými pastoračními metodami. Spolu s několika dalšími světskými kněžími začali bydlet společně (1564) a v roce 1575 dosáhli papežského schválení jako kongregace oratoriánů. Zemřel 25. května 1595 a roku 1622 byl prohlášen za svatého.

27. května

Sv. Augustina z Canterbury, biskupa

Byl benediktinem v opatství sv. Ondřeje v Římě. Papež Řehoř Veliký ho poslal, aby spolu s dalšími čtyřiceti mnichy hlásal evangelium v Anglii (597). Cestou byl ve Francii vysvěcen na biskupa. Kentský král Ethelbert mu postoupil poblíž Canterbury pahorek s pozemky na stavbu opatství a katedrály a přijal křest. Z prvních křesťanských století se tam do té doby udrželo křesťanství jen v hornatých oblastech Skotska a Walesu. Položil tedy základy organizační struktury církve v Anglii a podle pokynů papeže dbal při šíření křesťanství místních zvyklostí. Podařilo se mu získat velkou část obyvatelstva a vychovat domácí kněze. Zemřel 26. května kolem roku 605.

30. května

Sv. Zdislavy

V Čechách: Památka

V litoměřické diecézi: Svátek hlavní patronky diecéze

Narodila se kolem roku 1220 v Křižanově na Moravě a stala se manželkou Havla z Lemberka v Podještědí. Podporovala stavbu dominikánských klášterů v Jablonném a v Turnově. Proslula dobročinnou láskou k chudině a péčí o vlastní děti. Zemřela na začátku roku 1252 a byla pochována v klášterním kostele v Jablonném v Podještědí. Za blahoslavenou byla prohlášena v roce 1907 a za svatou 21. května 1995 při návštěvě Jana Pavla II. v Olomouci.

31. května

Navštívení Panny Marie

Svátek

Dnešní svátek věnuje pozornost setkání matky Mesiáše s matkou jeho Předchůdce (Lk 1,39-56). Tuto událost připomíná liturgie v době adventní přípravy na slavnost Narození Páně.

Svatý Bonaventura složil rýmované oficium (1236), které se pak slavilo ve františkánském řádu 2. července. V Čechách se tento svátek slavil poprvé 28. dubna 1387. Zavedl ho arcibiskup Jan z Jenštejna (1386) a složil pro něj vlastní latinské texty. Na jeho naléhání rozšířil papež Urban VI. slavení tohoto svátku pro celou církev (1389) a stanovil pro něj den 2. července. Při úpravě kalendáře podle ustanovení 2. vatikánského koncilu (1969) bylo přihlédnuto k přání Jana z Jenštejna, aby se tento svátek slavil v době mezi Zvěstováním Páně a Narozením sv. Jana Křtitele. Zároveň jím vrcholí měsíc květen, věnovaný v lidové zbožnosti úctě Panny Marie.

Sobota po 2. neděli po Seslání Ducha svatého

Neposkvrněného Srdce Panny Marie

Památka

Hlasatelem úcty k neposkvrněnému Srdci Panny Marie byl už sv. Jan Eudes (+ 1680). Pod symbolem srdce prokazuje církev úctu lásce Ježíšovy Matky k Bohu a k jejímu Synu a zároveň její mateřské lásce k celému lidstvu.

Liturgickou oslavu dovolil Pius VII. (1800-1823) a Pius XII. po zasvěcení celého lidstva neposkvrněnému Srdci Mariinu (31. října 1942) rozhodl, aby se od roku 1944 tento svátek slavil v celé církvi 22. srpna. Dnešní den byl vybrán proto, že bezprostředně následuje po slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.

1. června

Sv. Justina, mučedníka

Památka

Narodil se na začátku 2. století v samařském Sichemu (dnešní Nablus). Pocházel z řecké pohanské rodiny. Po přijetí křtu se věnoval vyučování a obhajobě křesťanské nauky. Jako nejstarší křesťanský teolog, snažící se spojit řeckou platónskou filosofii s křesťanstvím, zanechal po sobě několik spisů, z nichž nejznámější jsou dvě „Apologie“ a „Dialog s Tryphonem“. V nich podal svědectví o liturgii, katechezi a o víře ve skutečnou přítomnost Krista pod svátostnými způsobami. Otevřel si v Římě filosofickou školu, ale byl udán, že je křesťanem, předvolán před soudce a spolu s pěti dalšími muži a jednou ženou podstoupil kolem roku 165 mučednickou smrt.

2. června

Sv. Marcelina a Petra, mučedníků

Oba zemřeli v Římě mučednickou smrtí kolem roku 304 a byli pohřbeni na Via Labicana. Císař Konstantin dal nad jejich hrobem postavit baziliku a pohřbil v ní svou matku, sv. Helenu. Papež Damas uvádí v náhrobním nápisu, že jako chlapec mluvil s katem, který je popravil a později se sám stal křesťanem. Byli brzy zařazeni mezi světce jmenované v mešním římském kánonu.

3. června

Sv. Karla Lwangy a druhů, mučedníků

Památka

Spolu s dalšími dvanácti mladými křesťany byl zaživa upálen 3. června 1886 a dalších devět bylo umučeno různým způsobem v době od 26. května 1886 do 27. ledna 1887. Tito prvomučedníci černé Afriky přijali křest od prvních misionářů z kongregace Bílých otců, kteří přišli do Ugandy v roce 1879. Stali se obětí krutého pronásledování za krále Mwangy a za svaté byli prohlášeni roku 1964.

5. června

Sv. Bonifáce, biskupa a mučedníka

Památka

Narodil se kolem roku 673 v království Wessex v Anglii. Jako benediktinský mnich z kláštera v Exeteru a později v Nurslingu odešel jako misionář na území dnešního Holandska (716) a Německa (718). Jmenoval se Wynfrith, papež Řehoř II. mu dal jméno Bonifác, pověřil ho misijní činností na tomto území (719) a vysvětil ho na biskupa (722) se sídlem v Mohuči. Později se stal arcibiskupem (732) a kladl základy církevní organizace v Bavorsku, Hessensku a Durynsku. Zřizoval kláštery a nová biskupství, svolával synody a vychovával nové misionáře. V roce 754 se vypravil do Fríska na území svého prvního misionářského působení a zemřel tam spolu se svými dvaapadesáti spolupracovníky mučednickou smrtí 5. června u Dokkumu (v dnešním Holandsku). Jeho tělo bylo přeneseno do kláštera ve Fuldě a tam pohřbeno.

6. června

Sv. Norberta, biskupa

Narodil se kolem roku 1080 v Xantenu v Porýní. Jako mladý šlechtic se stal kanovníkem v Xantenu a sekretářem císaře Jindřicha V. V roce 1115 přijal kněžské svěcení a změnil dosavadní způsob života. Spojoval rozjímavou modlitbu s aktivní službou duším. Tento odkaz zanechal i premonstrátskému řádu, jehož počátky sahají k roku 1120, kdy s několika společníky začal žít společně v Prémontré u Laonu v Provensálsku. Od roku 1126 byl arcibiskupem v Magdeburku a tam také 6. června 1134 zemřel a byl pohřben v premonstrátském kostele. Za svatého byl prohlášen roku 1582. Jeho ostatky byly přeneseny (1627) do Prahy na Strahov.

9. června

Sv. Efréma Syrského, jáhna a učitele církve

Narodil se kolem roku 306 v křesťanské rodině v Nisibis (nynější Nusaibin) v jihovýchodním Turecku. Byl vysvěcen na jáhna, stal se slavným učitelem na škole ve svém rodišti a později (363) v Edesse (dnešní Urfě) sám založil teologickou školu. Své spisy psal syrsky. Vykládal v nich Písmo svaté a proti gnostikům, astrologům a manichejcům ukazoval hloubku pravého křesťanského duchovního života. Skládal texty písní, v nichž přístupnou formou vštěpoval prostému lidu náboženské pravdy. Některé z těchto písní se dosud zpívají v syrských bohoslužbách. Jeho dílo je provanuto jemným dechem lásky ke Kristu a k Panně Marii. Byl nazván "harfou Ducha svatého". Zemřel roku 373 v Edesse a v roce 1920 byl prohlášen za učitele církve.

11. června

Sv. Barnabáše, apoštola

Památka

Pocházel z ostrova Kypru, byl to levita a jmenoval se Josef, jméno Barnabáš mu dali apoštolové (Sk 4,36). Prodal svůj majetek a peníze dal apoštolům pro chudé (Sk 4,37). Ujal se Pavla, když po obrácení přišel do Jeruzaléma, a uvedl ho k apoštolům (Sk 9,27). "Byl to výborný muž, plný Ducha svatého a víry" (Sk 11,24). Později přivedl Pavla do Antiochie (Sk 11,25-26) a doprovázel ho na jeho první apoštolské cestě (Sk 13,2nn). Bývá jmenován dokonce před Pavlem (Sk 11,30; 12,25; 13,2.7; 14,14; 15,12.25). Na apoštolském sněmu v Jeruzalémě hájil názor, že pohanům, kteří se chtějí stát křesťany, se nemá ukládat židovský zákon (srov. Sk 15,1-12). Když se s Pavlem rozešel, vzal s sebou svého příbuzného Marka na Kypr (Sk 15,36-39). Pavel se o něm ještě zmiňuje, když na své druhé apoštolské cestě píše z Efesu do Korintu (1 Kor 9,6).

13. června

Sv. Antonína z Padovy, kněze a učitele církve

Památka

Narodil se kolem roku 1195 v Lisabonu a rodiče mu dali jméno Fernando. Vstoupil do řádu augustiniánských kanovníků a po dokončení studií přijal kněžské svěcení. V roce 1220 se stal františkánem a přijal jméno Antonín. Odešel hlásat evangelium do Afriky, ale brzy onemocněl a musel se vrátit do Evropy. Po krátkém pobytu v klášteře na Sicílii se setkal v Assisi se sv. Františkem (1221), na jeho přání pak v Boloni učil řádové spolubratry teologii. V severní Itálii kázal proti katharům, v jižní Francii proti sektě albigenských, po návratu do Itálie proti lichvářům a zasazoval se o práva chudých. Na jeho kázání přicházely tisíce lidí. Zemřel 13. června 1231 ve svém klášteře v Arcelle u Padovy. Za necelý rok byl prohlášen za svatého a v roce 1946 za učitele církve.

15. června

Sv. Víta, mučedníka

Pocházel snad ze Sicílie a za Diokleciánova pronásledování (kolem roku 304) zemřel v mladém věku mučednickou smrtí v jihoitalské Lukánii. Úcta k němu je prastará (už v 5. století), ale o jeho životě nemáme spolehlivých zpráv. Část jeho ostatků byla uchovávána (od roku 836) v klášteře Korvey nad Weserou, odtud dostal jeho rameno sv. Václav a uložil ho v hlavním pražském kostele, nesoucím jeho jméno. Další ostatky přinesl do Prahy Karel IV. (1355) z Pavie.

19. června

Sv. Jana Nepomuckého Neumanna, biskupa

V českobudějovické diecézi: Památka

Narodil se 28. března 1811 v Prachaticích. Po vystudování teologie v Českých Budějovicích a v Praze odjel do Severní Ameriky, kde byl vysvěcen na kněze (1836) a horlivě působil jako misionář. V roce 1840 vstoupil do kongregace redemptoristů. Stal se biskupem ve Filadelfii (1852). Založil 80 kostelů a asi 100 katolických škol, především pro přistěhovalce z Evropy. Zemřel náhle 5. ledna 1860. V roce 1963 byl prohlášen za blahoslaveného a v roce 1977 za svatého.

Sv. Romualda, opata

Narodil se kolem roku 952 v Ravenně jako syn místního šlechtice. Stal se benediktinem (972), ale brzy začal vést poustevnický život (975). Dlouhá léta cestoval, hledal samotu a snažil se spojit benediktinskou řeholi se způsobem života staroegyptských poustevníků. Zakládal malé mnišské komunity, mezi nimi též v Camaldoli ve střední Itálii (1012), kde později vznikl řád kamaldulských mnichů poustevníků. Zemřel 19. června 1027 ve své poustevně ve Val di Castro poblíž Ravenny. V roce 1032 byl prohlášen za svatého.

21. června

Sv. Aloise Gonzagy, řeholníka

Památka

Narodil se 9. března 1568 v Castiglione u Mantovy v severní Itálii. Jako prvorozený syn markýze byl nejprve pážetem na florentském dvoře a potom několik let ve Španělsku. Po návratu domů (1585) se zřekl dědických práv ve prospěch svého mladšího bratra a vstoupil k jezuitům. Při ošetřování nemocných morem se nakazil a zemřel 21. června 1591 v Římě. V roce 1726 byl prohlášen za svatého a brzy na to (1729) za patrona studující mládeže.

22. června

Sv. Paulína Nolánského, biskupa

Narodil se kolem roku 355 poblíž Bordeaux ve Francii, kde byl jeho otec vysokým římským úředníkem. Zdědil rozsáhlé pozemky a také jeho žena Terezie, španělského původu, přinesla věnem velký majetek. Po přijetí křtu (389) prodal pozemky a peníze rozdal chudým. Odešel se svou ženou do Španělska a roku 394 byl v Barceloně vysvěcen na kněze. Potom se usadil v Nole v jihoitalské Campanii, tam založil a řídil řeholní společenství a stal se biskupem (411). Snažil se mírnit útrapy obyvatelstva způsobené gótskými nájezdy. Dopisoval si se sv. Augustinem, Ambrožem a Jeronýmem. Byl jedním z největších křesťanských básníků své doby. Zemřel 22. června 431 v Nole.

Sv. Jana Fishera, biskupa, a Tomáše Mora, mučedníků

Jan Fischer se narodil roku 1469 v Beverly v Yorkshire. Po studiích v Cambridge se tam stal profesorem a kancléřem univerzity. Od roku 1504 byl biskupem v Rochestru. Staral se svědomitě o své věřící, často je navštěvoval, zvláště chudé a nemocné. Napsal několik spisů proti bludům své doby. Po desetiměsíčním věznění v londýnském Toweru byl 22. dubna 1535 sťat. Krátce předtím ho papež Pavel III. jmenoval kardinálem.

Tomáš More se narodil 7. února 1478 v Londýně. Studoval v Oxfordu, oženil se a vychoval jednoho syna a tři dcery. Vynikal bystrostí ducha, humorem a zároveň hlubokou zbožností. Je autorem humanistického spisu Utopie (tj. neexistující místo), v němž vyložil ideální společenský systém. V letech 1529-1532 zastával úřad lorda kancléře. Také on byl uvězněn a 6. července 1535 v Londýně popraven.

Oba byli odsouzeni pro velezradu a zemřeli mučednickou smrtí, protože odmítli podepsat prohlášení proti nerozlučitelnosti manželského svazku a uznat svrchovanost krále Jindřicha VIII. nad církví. V roce 1935 byli prohlášeni za svaté.

24. června

Narození sv. Jana Křtitele

Slavnost

Jan Křtitel je kromě Panny Marie jediný světec, jehož tělesné narození se v liturgii oslavuje. Už v 5. století se tento den připomínal šest měsíců před narozením Ježíše Krista. Z Lukášova evangelia vyrozumíváme, že Jan byl už před svým narozením naplněn posvěcující milostí, a to tehdy, když přišla Maria k Alžbětě. Byl povolán, aby svým kázáním o Božím království a voláním po obrácení lidu připravil příchod Ježíše Krista. Ježíš od něho přijal křest a jeho první učedníci přišli z okruhu Janových učedníků. Jan se považoval jen za hlas volajícího na poušti, za předchůdce mocnějšího, který má po něm přijít.

27. června

Sv. Cyrila Alexandrijského, biskupa a učitele církve

Narodil se kolem roku 370. Zprvu žil jako mnich, ale po smrti svého strýce se stal jeho nástupcem na stolci alexandrijského patriarchy (412). Proti konstantinopolskému patriarchovi Nestoriovi hájil (429) učení, že Kristus je pravý Bůh i pravý člověk v jedné osobě a jeho Matka Panna Maria je tedy Matkou Boží. Měl také hlavní podíl na odsouzení nestoriánského bludu na všeobecném sněmu v Efesu (431). Byl jedním z největších teologů a exegetů křesťanského Východu. Bojoval proti bludům a za vyhlazení pohanství s nezkrotnou prudkostí a všemi prostředky, takže mu to někteří jeho současníci vyčítali. Zemřel 27. června 444 v Alexandrii.

28. června

Sv. Ireneje, biskupa a mučedníka

Památka

Narodil se kolem roku 130 ve Smyrně a byl žákem sv. biskupa Polykarpa. Později (177) se staral jako kněz o maloasijské křesťany, kteří se usadili v jižní Galii, aby udržovali obchod mezi Východem a Západem. Zakrátko se stal biskupem v Lyonu a bránil křesťanskou víru proti gnostikům. Ve svém hlavním spisu Proti bludným naukám hájil oprávněnost církevní tradice a hierarchie. Velmi též přispěl k usmíření sporu o den slavení velikonoc. Na jeho prosby kolem roku 190 odvolal papež Viktor I. tresty, které předtím vyhlásil proti asijským církevním obcím slavícím (až do 3. století) Zmrtvýchvstání Páně přímo v den prvního jarního úplňku. Zemřel kolem roku 200 mučednickou smrtí.

29. června

Sv. Petra a Pavla, apoštolů

Slavnost

Petr pocházel z Betsaidy a jako jeho bratr Ondřej byl rybářem (Jan 1,44; Mk 1,16). Jmenoval se Šimon, syn Janův, a jméno Kéfas, to je v překladu Petr (Skála), dostal od Krista (Jan 1,42; Mt 16,18). Byl ženatý a bydlel v Kafarnau (Mk 1,21.29-30; srov. 1 Kor 9,5). Spolu s Jakubem a Janem byl svědkem vzkříšení dcery Jairovy, Ježíšova proměnění i úzkosti v Getsemanské zahradě (Mk 5,37; 9,2; 14,23). Přes svůj slib věrnosti Krista třikrát zapřel (Mk 14,29-31.66-72), ale Ježíš i po svém vzkříšení potvrdil, že mu svěřuje vedení své církve (Jan 21,15-19; srov. Mt 16,16-19; Lk 22,31-32). Po Ježíšově nanebevstoupení převzal vedení jeho učedníků (Sk 1,15-26) a po seslání Ducha svatého první veřejně promluvil k celému shromáždění (Sk 2,14-40). Navštívil první křesťanské obce a přijal první pohany do církve (Sk 8,14-25; 9,32 - 10,48). Nějaký čas působil v Antiochii (Gal 2,11) a nakonec v Římě, kde také byl podle starého podání v době císaře Nerona (64-67) ukřižován hlavou dolů.

Pavel pocházel ze židovské rodiny (Řím 11,1; Flp 3,5), která se usadila v Tarsu a získala tam římské občanství (Sk 21,39; 22,3.28). Jeho židovské jméno bylo Šavel (Sk 9,11), druhé jméno, Pavel, se poprvé objevuje až při jeho druhé apoštolské cestě (Sk 13,9). Byl žákem slavného rabína Gamaliela a sám se projevoval jako horlivý farizeus (Sk 22,3; 23,6; Flp 3,5-6).U bran Damašku se z pronásledovatele stal hlasatelem Kristova učení (Sk 9,1-22; 22,5-21). Na svých apoštolských cestách založil velký počet křesťanských obcí ve východním Středomoří. Byl sťat mečem v Římě (64-67).

Dnešní den se slaví jako jejich společný svátek už od poloviny 3. století.

30. června

Svatých prvomučedníků římských

Císař Nero je dal popravit během prvního pronásledování křesťanů v Římě, po požáru města v roce 64, jak o tom svědčí pohanský římský historik Tacitus (Annales 15,44) a sv. Klement I. ve svém listu Korinťanům (kap. 5-6). Byli umučeni různým způsobem většinou v Neronově cirku na úpatí Vatikánského pahorku. Mezi nynějším hřbitovem a Svatopetrskou bazilikou označuje kámen v dlažbě místo, kde uprostřed tohoto cirku stál obelisk, přenesený v roce 1586 na Svatopetrské náměstí před baziliku.

3. července

Sv. Tomáše, apoštola

Svátek

Kromě seznamů apoštolů (Mt 10,3; Mk 3,18; Lk 6,15 a Sk 1,13) se o něm zmiňuje pouze Janovo evangelium (11,16; 14,5-7; 20,24-29; 21,2). Ostatní zprávy o jeho životě nejsou věrohodně podložené. Podle syrské tradice hlásal evangelium v této oblasti. Věřící syromalabarského obřadu na západním pobřeží Indie si říkají „křesťané svatého Tomáše“. Ve 3. století byly jeho ostatky přeneseny do Edessy (v dnešním jihovýchodním Turecku). Od 6. století se tam slaví dnešní den jako výročí tohoto přenesení.

4. července

Sv. Prokopa, opata

V Čechách: Památka

Narodil se kolem roku 970 v Chotouni u Českého Brodu. Původně byl slovanským světským knězem, stal se benediktinem a později (kolem roku 1009) se rozhodl pro přísnější život poustevníka v lesní pustině u Sázavy. S pomocí knížete Oldřicha a jeho syna Břetislava I. tam kolem roku 1032 založil klášter a stal se jeho opatem. Zemřel na Sázavě 25. března 1053 a papež Inocenc III. ho roku 1204 prohlásil za svatého. V sázavském klášteře se pěstovala slovanská bohoslužba jako dědictví po Velké Moravě (až do roku 1096).

Sv. Alžběty Portugalské

Pocházela z aragonského královského rodu, narodila se v roce 1271 a při křtu dostala jméno své pratety sv. Alžběty Uherské. Ve 12 letech byla provdána za portugalského krále Dionýsia a měla dvě děti. Několikrát zprostředkovala smíření, a tak zabránila válce. Podporovala kláštery a dobročinné ústavy. Po smrti svého manžela (1325) vstoupila do třetího řádu sv. Františka. Zemřela 4. července 1336 v Estremozu a v roce 1625 byla prohlášena za svatou.

5. července

Sv. Cyrila, mnicha, a Metoděje, biskupa, patronů Evropy, hlavních patronů Moravy

Slavnost

Oba pocházeli ze Soluně a dříve než přišli pozváni knížetem Rostislavem na Velkou Moravu (863), působili nějaký čas jako misionáři u Chazarů na Krymu. Odtamtud přinesli ostatky sv. papeže Klementa I. nejprve do Konstantinopole, potom je vzali s sebou na Moravu a donesli je až do Říma (867). Aby mohli slavit bohoslužby v řeči lidu, jemuž měli hlásat evangelium, přeložili bohoslužebné knihy a Písmo svaté do slovanského jazyka. Postarali se také o výchovu svých žáků, aby jejich dílo mělo pokračovatele.

Cyril se narodil kolem roku 827 jako nejmladší ze sedmi dětí. Jeho křestní jméno bylo Konstantin. Byl vychován v Konstantinopoli a tam také vyučoval a působil v diplomatických službách u císařského dvora. Pro slovanský jazyk vytvořil staroslověnské písmo. Na Moravě působil celkem 4 až 5 let. V Římě vstoupil do kláštera a přijal jméno Cyril. Zemřel 14. února 869 a byl pohřben v bazilice sv. Klementa.

Metoděj je rovněž řeholní jméno, původně se jmenoval snad Michal. Nejprve působil ve státní správní službě ve Slovany osídlené části byzantské říše. Kolem roku 840 dal přednost řeholnímu životu. Doprovázel svého mladšího bratra na Velkou Moravu a do Říma. Tam ho papež Hadrián II. vysvětil na kněze (868) a jmenoval ho arcibiskupem pro území Velké Moravy a Panonie (869). Pokračoval v díle, které se svým bratrem započal, a pokřtil českého knížete Bořivoje. Zemřel 6. dubna 885 a byl pohřben na Velehradě.

Jejich svátek se od 14. století slavil u slovanských národů 9. března, v roce 1863 byl přeložen na 5. červenec a roku 1880 rozšířen pro celou církev. Papež Jan Pavel II. je 31. prosince 1980 prohlásil za spolupatrony Evropy.

6. července

Sv. Marie Gorettiové, panny a mučednice

Narodila se 16. října 1890 v obci Corinaldu v provincii Anconě. Dětství trávila ve Farriere di Conca u Nettuna. Po smrti otce (1900) konala domácí práce a pečovala o mladší sourozence, aby se matka mohla věnovat práci na poli. V jednom domě s nimi bydlel vdovec Serenelli se svým synem Alessandrem. Tento mladík se ji několikrát pokoušel přinutit, aby mu byla po vůli. Když odmítla, pobodal ji nožem (5. července 1902), takže následujícího dne zemřela v nemocnici v Nettunu. Před smrtí svému vrahovi odpustila a on po odpykání trestu ve vězení začal žít novým životem jako pomocník v jedné kapucínské ošetřovně. Ještě za života své matky byla v roce 1950 prohlášena za svatou.

9. července

Sv. Augustina Žao Ronga, kněze, a jeho druhů, mučedníků

Sv. Augustin se narodil v Číně roku 1746. Příklad vytrvalosti svatých mučedníků ho přivedl od služby v císařském vojsku k víře. Stal se knězem a v roce 1815 kvůli vyznávání a hlásání evangelia i on zemřel jako mučedník. Spolu s ním se připomíná mnoho dalších mučedníků: biskupů, kněží, řeholníků a řeholnic, laiků mužů i žen, chlapců, děvčat i dětí, kteří v různých dobách a na různých místech Číny uprostřed soužení vydávali Kristu svědectví svými slovy i skutky.

11. července

Sv. Benedikta, opata, patrona Evropy

Svátek

Narodil se kolem roku 480 v Nursii (Norcia) ve středoitalské Umbrii. Po studiích v Římě odešel do hor, žil jako poustevník v jeskyni poblíž Subiaka a založil v okolí dvanáct malých klášterů. Po třech letech přesídlil se skupinou mnichů na Monte Cassino (529), založil tam klášter a sepsal řeholní pravidla. Jeho řehole se stala základem západního mnišství. Zemřel 21. března 547 na Monte Cassinu. Dnešní den slavili benediktini už od 8. století jako výročí přenesení jeho ostatků. Papež Pavel VI. ho 24. října 1964 prohlásil za patrona Evropy.

13. července

Sv. Jindřicha

Narodil se v roce 973 v Hildesheimu v Bavorsku. Byl vychován pod dohledem řezenského biskupa sv. Wolfganga. Stal se králem německým (1002) a italským (1004); roku 1014 císařem římským. Cítil odpovědnost za víru svých poddaných, a proto podporoval misijní činnost a reformní hnutí v církvi. Napomáhal zakládání klášterů a nových diecézí. Spolu se svou manželkou Kunhutou založil biskupský kostel v Bambergu, kde jsou oba pohřbeni. Jejich manželství bylo bezdětné, proto se rozhodli žít v naprosté zdrženlivosti. Jindřich II. zemřel 13. července 1024 a za svatého byl prohlášen v roce 1146. Po jeho smrti vstoupila jeho manželka do kláštera benediktinek v Kaufungenu a také ona zemřela v pověsti svatosti (1033 nebo 1039).

14. července

Bl. Hroznaty, mučedníka

V plzeňské diecézi: Svátek hlavního patrona diecéze

Narodil se kolem roku 1160 z urozeného českého rodu. Po smrti manželky a syna věnoval své jmění na založení dvou premonstrátských klášterů, mužského v Teplé (1193) a ženského v Chotěšově (kolem 1202), a svědomitě se o ně staral. Třikrát putoval do Říma. Po návratu do Teplé oblékl řeholní šat. Při hájení práv svých řeholních fundací se dostal do sporu s nepřáteli, byl jimi poblíž Hroznětína zajat, odvlečen do vězení a 14. července 1217 umořen hladem. Jeho tělo bylo pohřbeno v tepelském klášterním kostele a brzy byl sepsán jeho první oslavný životopis (kolem 1259). Za blahoslaveného byl prohlášen v roce 1897.

Sv. Kamila de Lellis, kněze

Narodil se 25. května 1550 v obci Bucchianicu poblíž Chieti v Abruzzách. Bojoval ve službách benátské republiky proti Turkům. Chtěl zanechat rozmařilého vojenského života a vstoupit ke kapucínům, ale pro vážné onemocnění nemohl být přijat. Během léčení v římské nemocnici pomáhal ošetřovat spolupacienty. Rozhodl se, že zasvětí svůj život tomuto povolání. V roce 1582 založil společenství ošetřovatelů, kteří si říkali "služebníci nemocných" a jako znak začali užívat červený kříž. Z nich později (1591) vznikla řeholní společnost kamiliánů. Velký vliv na jeho duchovní život měl sv. Filip Neri. Ve službě nemocným viděl službu Kristu a nezanechal jí ani po vysvěcení na kněze (1584). Zemřel v Římě 14. července 1614. V roce 1746 byl prohlášen za svatého a roku 1886 za patrona nemocných a umírajících.

15. července

Sv. Bonaventury, biskupa a učitele církve

Památka

Narodil se kolem roku 1218 v Bagnoregiu u Viterba. Studoval a pak i přednášel filosofii a teologii v Paříži, tam také vstoupil k františkánům (1243). Od roku 1257 byl generálním představeným řádu. Jeho spisy vynikají neobyčejnou hloubkou, zanechal jich po sobě asi 45. Vedle sv. Tomáše Akvinského je nejvýznačnějším teologem středověku. V roce 1273 byl povolán do Říma, aby spolupracoval na přípravě 2. lyonského koncilu, a stal se biskupem a kardinálem. Zemřel 15. července 1274 v Lyonu. Za svatého byl prohlášen v roce 1482 a za učitele církve roku 1588.

16. července

Panny Marie Karmelské

Biblické texty oslavují krásu Karmelu. Na této hoře, zdvihající se na břehu Středozemního moře poblíž dnešní Haify, bránil prorok Eliáš čistotu víry vyvoleného národa. Ve 12. století se tam usadila skupina poustevníků. V obláčku vystupujícím na prosbu Eliáše z moře a přinášejícím spásný déšť (1 Král 18,44) spatřovali předobraz Matky Boží a své řeholní společenství svěřili pod její ochranu. Ve 13. století museli utéci před Saracény do Evropy a dosáhli schválení karmelitánských řeholních stanov. Podle tradice, která se v tomto řádu uchovává, svěřila Panna Maria generálnímu představenému Šimonu Stockovi škapulíř (1251) s příslibem zvláštní ochrany pro ty, kdo ho budou nosit. Památka Panny Marie Karmelské se v karmelitánském řádu slaví od 14. století a v roce 1726 byla její oslava rozšířena na celou církev.

17. července

Bl. Česlava a sv. Hyacinta, kněží

Oba pocházeli z Polska. Když doprovázeli krakovského biskupa do Říma (1220), setkali se tam se sv. Dominikem a vstoupili do jeho řádu. Řádová kapitula rozhodla (1221), aby se vrátili do Polska a šířili novou řeholi ve své vlasti a v okolních zemích.

Česlav se narodil kolem roku 1180 ve Slezsku a vyrostl v Krakově. Po vysvěcení na kněze se brzy stal kanovníkem v Sandoměři. Když se vracel, už jako dominikán, z Říma do vlasti, zastavil se v Praze (1222) a založil tam první dominikánský konvent při kostele sv. Petra Na Poříčí. V Jablonném v Podještědí se setkal se sv. Zdislavou (1223) a postaral se tam a rovněž v Turnově o založení dalších řádových domů. Po návratu do Polska založil konvent ve Vratislavi a stal se tam převorem. Podílel se na založení polské řádové provincie (do níž až do roku 1301 patřily i české země) a v letech 1232-1236 byl druhým polským provinciálem. Zemřel 15. července 1242 ve Vratislavi a tam je též pohřben. V roce 1713 byl prohlášen za blahoslaveného.

Hyacint se původně jmenoval Jacko (Jakub), jeho druhé jméno se objevuje až ve 14. století. Narodil se roku 1183 na zámku Lance nad městem Kamienem. Stal se knězem a kanovníkem v Krakově. Na cestě z Říma do vlasti ho kromě bl. Česlava doprovázeli další dva dominikáni: Němec Heřman, který zůstal jako převor v prvním zaalpském dominikánském klášteře v Korutanech, a Moravan Jindřich, který se stal převorem kláštera v Olomouci. Po návratu do Krakova tam založil klášter při kostele Nejsvětější Trojice. Později odešel zakládat nové klášterní domy v Prusku a Pomořanech (v Gdaňsku), čtyři roky strávil v Kyjevě a odtud podnikal misijní cesty do okolí. Zemřel v Krakově 15. srpna 1257 a byl pohřben v klášterním kostele. V roce 1597 byl prohlášen za svatého.

20. července

Sv. Apolináře, biskupa a mučedníka

Koncem 2. století stál jako biskup v čele církevní obce v přístavním městě Classe u italské Ravenny. Šířil mezi pohany neprobádatelné bohatství Kristovy štědrosti a byl ozdoben slávou mučednictví. Nejstarší martyrologia uvádějí 23. červenec jako den, kdy se odebral k Pánu. Nad jeho hrobem, asi 5 km na jih od středu Ravenny, byla v první polovině 6. století postavena dnešní bazilika.

21. července

Sv. Vavřince z Brindisi, kněze a učitele církve

Narodil se 22. července 1559 v Brindisi v jižní Itálii. Jmenoval se Julius César Russo a jméno Vavřinec přijal, když ve Veroně vstoupil ke kapucínům (1575). Studijní pobyt v Padově z něho učinil muže vysoké kultury; mluvil řecky, hebrejsky a několika evropskými jazyky. Byl výborným kazatelem a vynikal apoštolskou horlivostí, úctou k Matce Boží a svátostnému Spasiteli. Na svých misijních cestách se dostal do Maďarska, Rakouska, Čech, Německa, Belgie, Švýcarska, Francie, Španělska a Portugalska. V Praze založil první kapucínský klášter u kostela Panny Marie Andělské (1599) a podruhé tam byl pozván už jako generální představený řádu, jímž byl v letech 1602-1605. Zemřel 22. července 1619 v Lisabonu. V roce 1881 byl prohlášen za svatého a roku 1959 za učitele církve.

22. července

Sv. Marie Magdalény

Památka

Pocházela z Magdaly na západním břehu Tiberiadského jezera. V evangeliu je uváděna jako první mezi ženami, které doprovázely Ježíše a jeho učedníky (Lk 8,2-3). Spolu s Pannou Marií, apoštolem Janem a dalšími ženami stála pod Ježíšovým křížem (Jan 19,25; srov. Mt 27,56 a Mk 15,40) a byla při jeho pohřbu (Mt 27,61; Mk 15,47). V neděli pak časně ráno byla mezi ženami, které přišly k prázdnému hrobu (Mk 16,1; Lk 24,10), setkala se se vzkříšeným Ježíšem a měla zprávu o tom oznámit jeho učedníkům (Jan 20,1-18; srov. Mk 16,9). Od doby sv. Řehoře Velikého ztotožňovala západní liturgie Marii Magdalénu s dalšími dvěma ženami: s Marií, sestrou Lazara a Marty (Lk 10,38-41; Jan 11,1nn; 12,1nn; srov. Mk 14,3-9 a Mt 26,6-13), a s nejmenovanou hříšnicí u stolu v domě farizea (Lk 7,36-50); východní liturgie však tyto tři ženy důsledně rozlišuje. Památka sv. Marie Magdalény se v západní církvi slaví od 12. století.

23. července

Sv. Brigity, řeholnice, patronky Evropy

Svátek

Narodila se 7. října 1303 ve Finstadu u Uppsaly ve Švédsku. Pocházela z rodiny spřízněné se švédským královským rodem. Už ve třinácti letech byla provdána; měla osm dětí, mezi nimi i budoucí sv. Kateřinu Švédskou. Stala se františkánskou terciářkou a po smrti manžela žila asketickým životem. Dala podnět k založení řádu, který nese její jméno. Ve svých spisech vyprávěla o svých mystických zážitcích a viděních; cisterciáci v klášteře Alvastra je překládali ze švédštiny do latiny a Tomáš ze Štítného z nich pořídil výběr v českém překladu (1391-1400). V roce 1349 odešla do Říma, kde se setkala (1368) s císařem Karlem IV. a papežem Urbanem V.; snažila se přemluvit papeže, aby se přestěhoval z Avignonu do Říma. Zemřela 23. července 1373 v Římě a její tělo bylo převezeno do švédské Vadsteny a tam pohřbeno. Za svatou byla prohlášena v roce 1391. Papež Jan Pavel II. ji 1. října 1999 spolu se sv. Kateřinou Sienskou a sv. Terezií Benediktou od Kříže prohlásil za spolupatronku Evropy.

24. července

Sv. Šarbela Makhlūfa, kněze

Narodil se roku 1828 v Libanonu ve vesnici Biqa‘ Kafra. Jméno Šarbel (Charbel) přijal, když vstupoval do řádu libanonských maronitů. Stal se knězem (1859), a protože usiloval o přísnou samotu a vyšší dokonalost, odebral se z kláštera na poušť. Tam žil velmi přísným životem a sloužil Bohu v trvalých postech a modlitbách. Zbožně zesnul v Pánu 24. prosince 1898 v Bejrútu. Jeho neporušené tělo se uchovává v klášteře Mar Maroun Annaya. Památku na Otce Šarbela (Abuna Charbel) mají v úctě křesťané i muslimové.

25. července

Sv. Jakuba, apoštola

Svátek

Je často uváděn spolu se svým bratrem, apoštolem Janem. Oba byli rybáři a jejich otec se jmenoval Zebedeus (Mt 4,21; Mk 1,18-20; Lk 5,10); jejich matka Salome (srov. Mt 27,56 a Mk 15,40) patřila do skupiny žen, které doprovázely Ježíše a jeho učedníky. Měli zřejmě prudkou povahu (srov. Mk 3,17 a Lk 9,54). Spolu s Petrem byli svědky vzkříšení dcery Jairovy, Ježíšova proměnění a úzkosti v Getsemanské zahradě (Mk 5,37; 9,2; 14,33). Kromě seznamů apoštolů zmiňují se o něm evangelia ještě při dalších příležitostech (Mt 20,20-28; Mk 1,29; 10,35-45; 13,3; Jan 21,2). Zemřel jako první z apoštolů; Herodes Agrippa I. ho dal v Jeruzalémě o velikonocích kolem roku 44 popravit mečem (Sk 12,2). V 9. století byl v dnešním Santiagu de Compostella ve Španělsku objeven hrob sv. Jakuba. Kostel postavený na tom místě se stal jedním z největších světových poutních míst.

26. července

Sv. Jáchyma a Anny, rodičů Panny Marie

Památka

Písmo svaté jejich jména neuvádí, známe je pouze ze starobylé tradice, sahající do 2. století. Úcta k sv. Anně se začíná šířit na Východě od 6. století a v 10. století i na Západě. Památka sv. Jáchyma se slaví od 16. století.

27. července

Sv. Gorazda a druhů

Na Moravě: Památka

Žáci sv. Cyrila a Metoděje: Gorazd, Kliment, Naum, Angelár a Sáva jsou ve východní církvi uctíváni spolu se svými učiteli jako „svatí sedmipočetníci“. Gorazd pocházel z Moravy, a proto ho sv. Metoděj určil za svého nástupce. O jeho další činnosti nemáme žádné věrohodné zprávy. Ostatní se po vyhnání z Velké Moravy uchýlili do Bulharska, kde v dnešní západní Makedonii založili na území kolem Ochridu středisko slovanské bohoslužby. Sv. Kliment se tam stal biskupem, zemřel 27. července 916 a byl pohřben v ochridském klášteře.

29. července

Sv. Marty

Památka

Byla to sestra Lazara a Marie; Ježíš býval hostem v jejich domě (Lk 10,38-42). Dále se v evangeliu objevuje při vzkříšení bratra Lazara (Jan 11,1-44) a v sobotu před Květnou nedělí při hostině v domě Šimona Malomocného (Jan 12,2; srov. Mt 26,6 a Mk 14,3). Jiné zprávy o ní nemáme. Její památku začali slavit františkáni (od roku 1262) v osmý den po svátku Marie Magdalény, ve středověku často zaměňované s Marií, sestrou Lazara a Marty. Od konce 13. století se uvádí i v římském kalendáři.

30. července

Sv. Petra Chryzologa, biskupa a učitele církve

Narodil se kolem roku 380 v Imole v severní Itálii. Nejprve působil jako jáhen a po roce 424 se stal biskupem v Ravenně, v městě, které bylo od roku 404 sídlem císařského dvora a ještě v první polovině 5. století se stalo metropolí. Proslavil se svými kázáními, odtud označení Chryzolog (tj. mluvící zlatá slova). Jeho zásadou bylo: "K lidu je třeba mluvit jazykem lidu." Proti konstantinopolskému bludaři Eutychovi zdůrazňoval autoritu římského biskupa jako nástupce apoštola Petra. Zemřel 31. července po roce 451 v Imole a roku 1729 byl prohlášen za učitele církve.

31. července

Sv. Ignáce z Loyoly, kněze

Památka

Narodil se roku 1491 na zámku Loyola v baskické oblasti severního Španělska. Když jako voják utrpěl těžké zranění, došlo u něho k hluboké vnitřní proměně (1521). Při pouti na Montserrat a během dlouhé odloučenosti v Manrese došel k rozhodnutí věnovat se činnému apoštolátu. Po návratu z pouti do Svaté země (1523) studoval filosofii a teologii v Barceloně, Alkale, Salamance a v Paříži, kde se na Montmartru (15. srpna 1534) spolu se šesti přáteli rozhodl zachovávat obvyklé tři řeholní sliby a buď hlásat evangelium nevěřícím ve Svaté zemi, nebo, nebude-li to možné, dát se zcela do služeb papeže. Jmenoval se Iñigo, ale z úcty k sv. Ignáci Antiochijskému přijal jeho jméno.V roce 1537 byl v Benátkách vysvěcen na kněze a po papežském schválení Tovaryšstva Ježíšova (1540) se stal prvním generálním představeným této řeholní společnosti. Jeho dílo Duchovní cvičení ukazuje cestu těm, kdo chtějí žít a pracovat k větší slávě Boží. Zemřel 31. července 1556 a v roce 1622 byl prohlášen za svatého.

1. srpna

Sv. Alfonsa Marie z Liguori, biskupa a učitele církve

Památka

Narodil se 27. září 1696 v Marianelle u Neapole. Pocházel z jedné z nejstarších neapolských šlechtických rodin de' Liguori. Měl velké a všestranné nadání i vlohy pro básnictví, hudbu a malířství. V 16 letech dosáhl doktorátu občanského i kanonického práva a stal se vyhledávaným advokátem. Ve 27 letech se dopustil omylu, který se pro něj stal podnětem k přemýšlení o nedostatečnosti lidské spravedlnosti. Po vysvěcení na kněze (1726) začal působit mezi nejnižšími lidovými vrstvami v Neapoli a v okolí. Setkal se s jejich neuvěřitelnou nevědomostí a zanedbaností, a to ho přivedlo k rozhodnutí založit (1732) pro práci mezi nimi kongregaci Nejsvětějšího Vykupitele (redemptoristů). Mnoho času strávil na kazatelně a ve zpovědnici. Jeho asketické a mravoučné spisy vznikaly z praktické potřeby ukazovat, jak správně křesťansky žít. Ve svém nejznámějším díle „Theologia moralis“ se staví proti jansenistické přemrštěné přísnosti a hájí zdravý střed mezi rigorismem a laxismem. Jako biskup v S. Agata dei Goti (1762-1775) se staral především o zdokonalení kněží a o lidové misie. Když vyčerpán prací téměř oslepl a ohluchl a trpěl těžkým revmatismem, strávil posledních 12 let života v klášteře v Nocera dei Pagani (jižně od Neapole), kde také 1. srpna 1787 zemřel. V roce 1839 byl prohlášen za svatého, 1871 za učitele církve a 1950 za patrona zpovědníků a moralistů.

2. srpna

Sv. Eusebia z Vercelli, biskupa

Narodil se na začátku 4. století na Sardinii. V Římě přijal kněžství a kolem roku 345 byl poslán do Vercelli v severní Itálii jako tamější první biskup. Zvláštní pozornost věnoval kněžím a těm, kdo se připravovali na kněžství. Neohroženě hájil víru v Kristovo božství proti ariánům, a byl proto poslán do vyhnanství (355). V Palestině, Kappadocii a horním Egyptě se dostal do styku s nejživějšími křesťanskými středisky té doby. Po návratu do své diecéze (363) usiloval o obnovu křesťanského života svých věřících. Zachovalo se několik jeho dopisů, které posílal císaři, kněžím a věřícím. Zemřel 1. srpna 371, byl pohřben ve své katedrále a brzy po smrti byl uctíván jako svatý.

Sv. Petra Juliána Eymarda, kněze

Narodil se roku 1811 v La Mure-d'Isère poblíž Grenoblu ve Francii. Od raného mládí často setrvával před svatostánkem. V roce 1834 byl vysvěcen na kněze a začal působit v duchovní správě. Vstoupil do řeholní společnosti maristů (1839), kde se stal provinciálem a generálním vizitátorem. V roce 1856 založil v Paříži řádové společenství eucharistiánů a krátce na to (1858) kongregaci služebnic Nejsvětější svátosti. Vykonal mnoho pro šíření úcty a lásky k eucharistii. Zemřel 1. srpna 1868 ve svém rodném městě. Za svatého byl prohlášen v roce 1962.

4. srpna

Sv. Jana Marie Vianneye, kněze

Památka

Narodil se 8. května 1786 v obci Dardilly u Lyonu. Vyrůstal v době francouzské revoluce, s náboženskými pravdami se mohl seznamovat pouze v rodině nebo neveřejným způsobem, číst a psát se začal učit až v 17 letech. Pod vedením faráře z blízké farnosti Ecully se připravoval na kněžství a po vysvěcení v grenobleském semináři (1815) u něho začal působit jako kaplan. V roce 1818 mu byla svěřena zanedbaná venkovská farnost v Arsu; jeho upřímná zbožnost a horlivá láska k duším ji dokázaly proměnit v ohnisko náboženského života. Nebyl teologem ani řečníkem, většinu času strávil ve zpovědnici a před svatostánkem. Ročně přicházelo za ním do Arsu až sto tisíc lidí. Toužil po řeholním životě, ale z poslušnosti zůstal ve své farnosti až do smrti (4. srpna 1859). V roce 1925 byl prohlášen za svatého a 1929 za patrona kněží v duchovní správě.

5. srpna

Posvěcení římské baziliky Panny Marie

Bazilika Santa Maria Maggiore v Římě je jedním z nejstarších a nejvýznamnějších mariánských kostelů na Západě. Dřívější název „Panny Marie Sněžné“ má původ v legendárním vyprávění, že místo, kde měl být kostel postaven, se v srpnu pokrylo sněhem. Baziliku zbudovanou papežem Liberiem (352-366) přestavěl Sixtus III. (432-440) jako památku na koncil v Efesu (431), kde byl pro Pannu Marii výslovně potvrzen titul Matka Boží. Hadrián II. zde (867) v přítomnosti sv. Cyrila a Metoděje položil na hlavní oltář slovanské bohoslužebné knihy, a tak je schválil a povolil jejich užívání.

6. srpna

Proměnění Páně

Svátek

Zprávu o proměnění Páně připomíná v liturgii evangelium druhé neděle postní (Mt 17,1-9; Mk 9,2-10; Lk 9,28-36). Čtvrtá zpráva je obsažena v 2. listu sv. Petra (1,10-21). Svátek soustřeďuje pozornost na tuto událost, na Kristův královský majestát a na naše budoucí oslavení. Na Východě se slavil už od 5. století, na Západě porůznu od 9. století, jako všeobecně závazný byl zaveden v roce 1457 po odražení tureckých vojsk u Bělehradu. Dnešní den je pravděpodobně výročním dnem posvěcení baziliky na hoře Tábor, která je od 3. století ztotožňována s horou, o níž se mluví v evangeliích.

7. srpna

Sv. Sixta II., papeže, a druhů, mučedníků

Císař Valerián vydal (257) příkaz, aby biskupové, kněží a jáhnové byli popravováni bez soudního přelíčení ihned po dopadení. Věřícím laikům měl být zkonfiskován majetek, a pokud byli císařskými úředníky, měli být odsuzováni k nuceným pracím. V té době se stal papežem římský kněz Sixtus, o němž jeho současník, sv. Cyprián, napsal, že byl dobrý a mírumilovný. Když 6. srpna 258 slavil bohoslužby v kapli Kalistových katakomb, byl zabit přímo na svém biskupském stolci. Spolu s ním byli sťati také čtyři jeho jáhnové (Januárius, Magnus, Vincenc a Štěpán). Další dva římští jáhnové (Felicissimus a Agapit) byli usmrceni téhož dne v sousedních katakombách a poslední z nich, arcijáhen Vavřinec, po krutém mučení o čtyři dni později. Teprve po roce se odvážili skrývající se římští kněží zvolit nového papeže (Dionýsia) a po císařově smrti (260) nastala pro křesťany doba 40 let poměrného klidu.

Sv. Kajetána, kněze

Narodil se roku 1480 ve Vicenze v severní Itálii. Vystudoval práva (1504) a stal se úředníkem papežské kurie (1506). Všechen volný čas věnoval modlitbě a návštěvám nemocnic. V roce 1516 byl vysvěcen na kněze. Později (1518) odešel z Říma a v Benátkách založil nemocnici pro nevyléčitelně nemocné. Po pěti letech založil spolu s Janem Petrem Caraffou, biskupem v Chieti, kongregaci kněží, kteří měli žít v naprosté chudobě a sloužit náboženskému vzdělávání duchovenstva i lidu. Říkalo se jim teatini (podle latinského názvu chietské diecéze) nebo také kajetáni. Z pověření papeže Klementa VII. spolupracovali také na reformě breviáře a misálu. Kajetán zemřel 7. srpna 1547 v klášteře v Neapoli. Za svatého byl prohlášen v roce 1671. Po jeho smrti se teatini rozšířili i do okolních zemí, zvláště když se (1555) Caraffa stal papežem (Pavel IV.). V roce 1666 se usadili též v Praze a postavili (1717) kostel sv. Kajetána.

8. srpna

Sv. Dominika, kněze

Památka

Narodil se kolem roku 1170 v obci Calaruega v Kastilii ve Španělsku. Po vystudování teologie se stal kanovníkem v Osmě (1195). Z pověření Inocence III. se snažil přimět albigenské kathary v jižní Francii k jednotě s katolickou církví. Několikrát se měl stát biskupem, ale dával přednost své misijní činnosti. V roce 1215 položil v Toulouse základy řádu kazatelů - dominikánů. Měli slovem i osobním příkladem a životem v chudobě hlásat návrat k evangeliu. Základem jejich řeholních pravidel se stala řehole sv. Augustina. Zemřel v Boloni 6. srpna 1221 a byl pohřben v kostele sv. Mikuláše. V té době měli dominikáni už 60 klášterů v různých zemích Evropy. Za svatého byl prohlášen v roce 1234.

9. srpna

Sv. Terezie Benedikty od Kříže, panny a mučednice, patronky Evropy

Svátek

Editha Stein se narodila 12. října 1891 jako dcera židovských rodičů ve Vratislavi. Při studiu filosofie dlouho hledala cestu od pouhého racionalismu k víře v Boha, až se dopátrala Boží pravdy a 1. ledna 1922 byla křtem přijata do katolické církve. Od té doby pracovala nejprve jako učitelka němčiny, později jako docentka Německého institutu vědecké pedagogiky. V roce 1933 se v Kolíně nad Rýnem stala karmelitkou a ke svému křestnímu jménu Terezie přijala jméno Benedikta od Kříže; slavné sliby složila 15. dubna 1938. Protože v Německu zesílilo pronásledování Židů, přijaly ji 31. prosince 1938 do svého konventu karmelitky v holandském Echtu. Odtamtud byla 2. srpna 1942, právě když dopisovala své vrcholné dílo Věda kříže, odvezena do koncentračního tábora v Osvětimi-Březince a pravděpodobně 9. srpna 1942 usmrcena v plynové komoře a spálena. Papež Jan Pavel II. ji 11. října 1998 prohlásil za svatou a 1. října 1999 spolu se sv. Brigitou Švédskou a Kateřinou Sienskou za spolupatronku Evropy.

10. srpna

Sv. Vavřince, jáhna a mučedníka

Svátek

Zpráva o jeho mučení je protkána pozdějšími legendárními prvky, ale už ze 4. století je doloženo, že mu jako arcijáhnovi papeže Sixta II. byla svěřena péče o hmotný majetek a charitativní činnost církve v Římě, a také to, že před smrtí byl mučen ohněm. Tam, kde byl 10. srpna 258 pohřben, dal Konstantin Veliký postavit baziliku. Dnešní bazilika zbudovaná (ve 13. století) na témže místě je jednou z pěti římských patriarchálních bazilik. Celkem mu bylo v Římě postaveno asi 34 kostelů, z nichž některé časem zanikly. Jeho úcta se brzy rozšířila po celé západní církvi.

11. srpna

Sv. Kláry, panny

Památka

Narodila se v roce 1193 nebo 1194 v Assisi a pocházela ze šlechtické rodiny. Rozhodla se následovat příkladu sv. Františka a svých dvou bratranců (Silvestra a Rufina), kteří se k němu připojili. Opustila domov, přijala z rukou sv. Františka řeholní šat (1212) a po krátkém pobytu u benediktinek se usadila v klášteře u sv. Damiána. Ten se pak stal mateřským klášterem ženské větve františkánského řádu - klarisek. Brzy se k ní připojily další, mezi nimi i její dvě rodné sestry (Anežka a Beatrice) a po smrti otce i její matka Ortulana. Pro přísnost dodržování naprosté chudoby papežové dlouho váhali s potvrzením její řehole; dočkala se ho až těsně před svou smrtí. Zemřela 11. srpna 1253 po téměř třicet let trvající nemoci, která ji většinou poutala na lůžko. Jejího pohřbu se zúčastnil sám papež Inocenc IV., po dvou letech byla prohlášena za svatou a kostel sv. Jiří, kde byla pohřbena, byl přebudován v baziliku, která nese její jméno. Zachovaly se čtyři dopisy, které poslala do Prahy sv. Anežce České.

12. srpna

Sv. Jany Františky de Chantal, řeholnice

Narodila se v roce 1572 v Dijonu (ve Francii) jako dcera barona Frémyota, předsedy burgundského parlamentu. Provdala se za barona de Chantal a během 9 let šťastného manželství s ním měla 6 dětí, z nichž 4 zůstaly naživu. Její manžel přišel o život následkem nehody na honu. Když vychovala své děti a postarala se o jejich zajištění, založila v roce 1610 spolu se svým duchovním rádcem sv. Františkem Saleským kongregaci sester Navštívení Panny Marie. Jejich původním posláním bylo spojovat rozjímání se službou chudým a nemocným. Zemřela 13. prosince 1641 v Moulins a v roce 1767 byla prohlášena za svatou.

13. srpna

Sv. Ponciána, papeže, a Hippolyta, kněze, mučedníků

Na začátku vlády císaře Maximina (235) byli oba odsouzeni k nuceným pracím v dolech na ostrově Sardinii a v krátké době tam zemřeli vyčerpáni nezdravým prostředím, namáhavou prací a hrubým zacházením. Jejich památka se slavila společně v den, kdy byly za papeže Fabiána (236-250) jejich tělesné pozůstatky převezeny do Říma (13. srpna): Poncián byl pohřben v Kalistových katakombách a Hippolyt v katakombách při cestě vedoucí do Tivoli (via Tiburtina).

Poncián byl papežem v letech 230-235. Císař Alexandr Severus (222-235) se nechoval ke křesťanům nepřátelsky. Byla to doba vnějšího klidu a organizačního upevňování církve, ale zároveň vnitřního rozdvojení přímo v Římě. První papežský rozkol skončil teprve krátce před jeho smrtí. Spolu se vzdoropapežem Hippolytem byl odsouzen k nuceným pracím v dolech. Po deportaci na Sardinii se vzdal papežského úřadu (28. září 235) a vyzval římské duchovenstvo, aby si zvolili jeho nástupce. Vzdoropapež následoval jeho příkladu a vybídl své stoupence, aby se podřídili novému papeži.

Hippolyt pocházel pravděpodobně z Malé Asie nebo z Alexandrie, byl žákem sv. Ireneje a za papeže Viktora I. (189-199) zaujímal významné postavení jako teolog a církevní spisovatel. Na podstavci sochy, kterou mu jeho příznivci později postavili, je uvedeno jeho 15 spisů z nejrůznějších oborů. Nynější druhá anafora a modlitba pro svěcení biskupa mají svůj základ v jím zaznamenaném textu. Když se stal papežem bývalý otrok Zefyrin (199-217) a za nejbližšího spolupracovníka si vybral jáhna Kalista (také propuštěného otroka), vyčítal mu Hippolyt nepřesné vyjadřování o třech božských osobách, jeho vlastní výroky však v tomto ohledu také nebyly zcela správné. Po jeho smrti (217) neuznal volbu nového papeže Kalista I. a přešel do otevřeného odboje. Stavěl se proti přijímání kajících odpadlíků zpět do církve a proti manželským sňatkům svobodných žen s otroky. Jako první vzdoropapež setrval v opozici i proti dalším dvěma papežům. Před svou mučednickou smrtí však vyzval své stoupence k obnovení jednoty.

14. srpna

Sv. Maxmiliána Marie Kolbeho, kněze a mučedníka

Památka

Narodil se 8. ledna 1894 v městečku Zduńska Wola v Polsku. Jmenoval se Rajmund, jméno Maxmilián přijal při vstupu do noviciátu minoritů. Na kněze byl vysvěcen v Římě (1918) a po dosažení doktorátu filosofie a teologie se vrátil do Polska (1919). Zorganizoval apoštolské sdružení „Armáda neposkvrněné Panny“, založil centrum tiskového apoštolátu Niepokalanów (západně od Varšavy), působil jako misionář v Japonsku (1930-1936) a po návratu do Polska jako představený kláštera v Niepokalanówě (1936-1939). V roce 1939 byl zatčen, po krátkém propuštění na svobodu znovu uvězněn (1941) a dopraven do koncentračního tábora; tam nabídl svůj život za k smrti odsouzeného spoluvězně a po 21 denním mučení hladem byl 14. srpna 1941 v Osvětimi (Oświęcim) usmrcen fenolovou injekcí. Za svatého byl prohlášen v roce 1982.

15. srpna

Nanebevzetí Panny Marie

Slavnost

Když papež Pius XII. (1. listopadu 1950) prohlásil za článek víry, že po skončení života „byla neposkvrněná Matka Boží vzata s tělem i duší do slávy nebeské“, potvrdil tím to, co křesťané už odedávna věřili a společně oslavovali dnešního dne při bohoslužbách. V Jeruzalémě se slavil dnešní den už v 5. století, od 6. století ho slaví celý křesťanský Východ a od 7. století se začíná slavit v Římě. V pozdějších staletích se stává nejčastějším titulem mariánských kostelů.

16. srpna

Sv. Štěpána Uherského

Narodil se kolem roku 969. Byl synem maďarského vévody Gejzy a původně se jmenoval Vajk. Na jeho utvrzení v křesťanské víře měl svůj podíl i sv. Vojtěch, snad ho také biřmoval. Vojtěchův průvodce Radla (jako břevnovský mnich Anastázius, v Maďarsku nazývaný Astrik) se stal jeho nejbližším rádcem a prvním opatem kláštera sv. Martina (Panonhalma). Po smrti svého otce (997) se ujal vlády a papež Silvestr II. mu dal královskou korunu (1000) a právo vybudovat církevní správu země. Založil 10 diecézí rozdělených do dvou metropolí, budoval kostely, kláštery a školy; osvobodil ve své zemi otroky; vládl rozvážně a spravedlivě, ale přitom energicky a důsledně. Jeho syn Emerich (nar. 1007) zemřel po zranění na lovu (1031), právě když mu chtěl předat královskou vládu. Zemřel 15. srpna 1038 a byl pohřben v kostele Panny Marie v Székesfehérváru. Za svatého byl prohlášen v roce 1083 spolu se svým synem Emerichem, s prvním biskupem v Csanádu Gerardem a s dvěma mnichy ze Slovenska, Ondřejem-Svoradem a Benediktem. Jeho manželka Gisela, sestra císaře Jindřicha II. (svatého), je uctívána jako blahoslavená.

19. srpna

Sv. Jana Eudese, kněze

Narodil se 14. listopadu 1601 v normandské vesnici Ri (poblíž Argentanu ve Francii). Vstoupil k oratoriánům (1623), stal se knězem (1625) a od roku 1632 působil jako misionář venkovského lidu. Poznal, že bez dobře připravených kněží nelze uskutečnit náboženskou obnovu. Založil proto kongregaci eudistů (1643), jejíž členové se věnovali především vedení seminářů a lidovým misiím. Na pomoc zbloudilým dívkám založil kongregaci sester křesťanské lásky, známých dnes jako sestry od Dobrého Pastýře. Byl horlivým šiřitelem úcty k Srdci Ježíšovu a k Srdci Panny Marie. Zemřel 19. srpna 1680 v Caen a v roce 1925 byl prohlášen za svatého.

20. srpna

Sv. Bernarda, opata a učitele církve

Památka

Narodil se roku 1090 ve Fontaines-lès-Dijon ve Francii. V roce 1111 opustil rodné šlechtické sídlo a spolu se svými čtyřmi bratry vstoupil do cisterciáckého kláštera v Citeaux. Z pověření opata zbudoval nový klášter v Clairvaux (1115) a stal se tam opatem. Miloval klášterní samotu, ale pro dobro církve ji nejednou neváhal opustit a zasáhnout do veřejného dění. Vystoupil proti vzdoropapeži Anakletovi II. (1130) a proti tehdejším bludařům Petru Abaelardovi (1140) a Arnoldovi z Brescie (1144). Když se stal papežem jeho žák Evžen III. (1145), napsal pro něj pětisvazkové dílo o povinnostech papeže a zásadách hlubokého duchovního života. Z papežova pověření vybízel k druhé křížové výpravě (1147-1148) na odražení tureckých vojsk a dožil se bolestného zklamání, když tato výprava pro nesvornost a hrabivost křižáků a různé zákulisní pletichy jejich vůdců skončila tragickým nezdarem. Zanechal mnoho spisů o duchovním životě a vynikal velikou úctou k Panně Marii. Jeho kázání o Písni písní patří ke skvostům křesťanské mystické literatury. Zemřel 20. srpna 1153 v Clairvaux. V roce 1174 byl prohlášen za svatého a roku 1830 za učitele církve.

21. srpna

Sv. Pia X., papeže

Památka

Narodil se 2. června 1835 v Riese v severovýchodní Itálii jako syn chudých zemědělců. Jmenoval se Giuseppe Sarto. Po vysvěcení na kněze (1858) byl nejprve devět let kaplanem, potom venkovským farářem; od roku 1875 kanovníkem, kancléřem a spirituálem v semináři v Trevisu; biskupem v Mantově (1884), kardinálem a benátským patriarchou (1893). Jako papež (od roku 1903) vyhlásil reformu církevní hudby, breviáře a misálu, církevního práva a římské kurie; rázně zakročil proti nesprávným naukám modernismu; zreformoval vyučování katechismu; stanovil předpisy pro první svaté přijímání; vybízel k častému přijímání svátostí a k aktivní účasti na slavení liturgie. Jeho programovým heslem bylo: Všechno obnovit v Kristu. Zemřel 20. srpna 1914, krátce po vypuknutí světové války, které se marně snažil zabránit. Za svatého byl prohlášen v roce 1954.

22. srpna

Panny Marie Královny

Památka

Liturgické texty i písně a modlitby vyjadřující lidovou zbožnost označovaly Pannu Marii odedávna titulem Královny. V roce 1954, kdy se slavilo sté výročí prohlášení článku víry o neposkvrněném početí Panny Marie, stanovil Pius XII., aby se v poslední květnový den konala liturgická oslava Panny Marie Královny. Přenesením této památky na osmý den po slavnosti Nanebevzetí se má zdůraznit jejich vzájemná souvislost a vnitřní návaznost.

23. srpna

Sv. Růženy z Limy, panny

Narodila se roku 1586 v peruánském hlavním městě Limě. Její rodiče byli španělského původu; při křtu jí dali jméno Isabela, ale pro její krásu jí už od malička říkali Rosa (růže). Již od dětství viděla svůj vzor a ideál ve sv. Kateřině Sienské. Vstoupila do třetího řádu sv. Dominika (1606), vedla kajícný život za obrácení svých krajanů a na usmíření za krvavé činy španělských dobyvatelů. Dosáhla vysokého stupně mystických milostí. Zemřela 24. srpna 1617 v Limě, v roce 1671 byla prohlášena za svatou a je uctívána jako patronka celé Latinské Ameriky.

24. srpna

Sv. Bartoloměje, apoštola

Svátek

Jméno Bartoloměj (Bar Tolmai, tj. syn Tolmaiův) uvádějí pouze synoptická evangelia (Mt 10,3; Mk 3,18; Lk 6,14) a Skutky apoštolů (1,13). S největší pravděpodobností je totožný s Ježíšovým učedníkem Natanaelem, o němž Janovo evangelium (21,2) říká, že pochází z Kány Galilejské, a jmenuje ho mezi apoštoly, kterým se Ježíš zjevil po svém zmrtvýchvstání; jeho setkání s Ježíšem zprostředkoval apoštol Filip (Jan 1,45-51). Podle Eusebia hlásal evangelium v Indii a v Arménii, kde také podstoupil mučednickou smrt, když z něho zaživa sedřeli kůži. Byzantská liturgie slaví 25. srpna přenesení jeho ostatků z Arménie do města Dary v Mezopotámii; koncem 6. století se dostaly na Liparské ostrovy poblíž Sicílie, v 9. století do jihoitalského Beneventa a odtud značná jejich část do Říma (v roce 1000), kde byly uloženy na ostrově řeky Tibery v bazilice zasvěcené původně sv. Vojtěchu. Část ostatků tohoto apoštola získal také Karel IV. pro svatovítskou katedrálu v Praze.

25. srpna

Sv. Benedikta, Jana, Matouše, Izáka a Kristina, mučedníků

Benedikt a Jan byli kněží italského původu, žáci sv. Romualda z jeho mnišské komunity u Ravenny. Na přání knížete Boleslava Chrabrého a císaře Oty III. přišli v roce 1001 do Polska, aby tam obnovili apoštolské dílo sv. Vojtěcha. Usadili se v poustevně u řeky Obry, nedaleko Miedzyrzecze, učili se slovanskému jazyku a čekali, až dostanou z Říma pověření k misionářskému působení mezi obyvateli. Brzy se k nim připojili první učedníci domácího původu: Matouš a Izák. Pověst o penězích, které dostali od knížete, přilákala lupiče. Ti v noci z 11. na 12. listopadu 1003 přepadli jejich klášter a po marném vymáhání peněz mučením všechny přítomné, včetně kuchaře Kristina, zabili. Jejich přítel sv. Bruno z Querfurtu napsal (1008) „Život a umučení sv. Benedikta a Jana a jejich druhů“. Boleslav Chrabrý dal (brzy po roce 1009) přenést jejich ostatky do Hnězdna. Dnešní den je výročím jejich přivezení do Prahy (1039). Odtamtud pak byla větší část ostatků přenesena do Staré Boleslavi (1046) a větší část ostatků sv. Kristina (kolem roku 1128) do olomoucké katedrály.

Sv. Ludvíka

Narodil se roku 1214 v Poissy. Po předčasné smrti svého otce Ludvíka VIII. se stal (1226) francouzským králem; dokud nedosáhl plnoletosti, vládla místo něho jeho energická matka Blanka Kastilská. Oženil se (1234) s Markétou Provensálskou a dobře vychoval svých 11 dětí. Snažil se nejen žít, ale i vládnout podle křesťanských zásad. Přísně dbal na dodržování spravedlnosti. Byl velkým přítelem klášterů; sám se stal členem třetího řádu sv. Františka. Ujímal se chudých a stavěl nemocnice. Snažil se urovnávat spory bez války, ale nebyl zbabělcem; když bylo třeba, dovedl rázně zasáhnout. Podnikl dvě křížové výpravy na osvobození Svaté země (1248 a 1270). Při druhé se nakazil morem a zemřel 25. srpna 1270 poblíž dnešního města Tunisu. V roce 1297 byl prohlášen za svatého.

Sv. Josefa Kalasanského, kněze

Narodil se kolem roku 1557 v malé aragonské vesnici Peralte de la Sal v severním Španělsku. Stal se knězem (1583) a působil nejprve jako duchovní správce, později jako generální vikář v diecézi Urgel. Po příchodu do Říma (1592) navštěvoval chudobince, věznice a nemocnice. Přitom poznal strašnou bídu, kterou trpěly především děti vyrůstající na ulici bez výchovné péče. Založil pro ně ve farnosti sv. Doroty v římské čtvrti Trastevere první bezplatnou základní školu v Evropě (1597). Své spolupracovníky shromáždil v řeholním společenství piaristů (1617). Ještě za jeho života se nový řád šířil do okolních zemí; první mimoitalská provincie vznikla na Moravě (1634). Jako generální představený byl vlastními řádovými bratry pomlouván, udán inkvizici, dokonce i vězněn a zbaven úřadu. Když potom na jeho místo nastoupil jeho odpůrce, došlo k velkému úpadku řádu a k redukci na pouhou společnost učitelů bez řeholních slibů (1646). Zemřel v Římě 25. srpna 1648. Před svou smrtí předpověděl znovuvzkříšení řádu. Za svatého byl prohlášen v roce 1767.

27. srpna

Sv. Moniky

Památka

Narodila se v roce 331 nebo 332 v křesťanské rodině v Tagaste v Numidii (dnešní Souk Ahras v severovýchodním Alžírsku). Provdala se za pohanského muže Patricia a měla s ním dva syny a dceru. Svou mírností a trpělivostí dosáhla toho, že její muž rok před svou smrtí přijal křest (370). Její starší syn Augustin byl velmi nadaný, ale žil bezuzdným životem, ať šlo o věci tělesné nebo duchovní. Když odešel (383) jako učitel řečnictví do Říma a odtud do Milána, vydala se za ním, aby mu byla stále nablízku a vyprošovala pro něj milost obrácení. Nejradostnějším dnem v jejím životě byl 24. duben 387, kdy Augustin přijal křest. Zakrátko potom zemřela v Ostii u Říma (na podzim 387), kde čekala se synem na loď, která je měla odvézt zpátky do Afriky. Byla pohřbena v Ostii, v 15. století byly její ostatky přeneseny do Říma a uloženy v kostele zasvěceném dnes sv. Augustinovi.

28. srpna

Sv. Augustina, biskupa a učitele církve

Památka

Narodil se roku 354 v Tagaste v Numidii (dnešní Souk Ahras v severovýchodním Alžírsku). Vynikal neobyčejným nadáním a hloubkou ducha, v mládí však očekával světlo od filosofie, stal se stoupencem manicheismu a podléhal nespoutané smyslnosti. Jako učitel řečnictví v Miláně se dal pokřtít (387) spolu se svým nemanželským synem Adeodatem a přítelem Alypiem (pozdějším biskupem v Tagaste). Po návratu do Tagaste vybudoval se svými přáteli jakýsi druh řeholní obce (388-391). Přijal v městě Hippo (dnešní Annaba) kněžské svěcení (391) a stal se tam biskupem (395). Své biskupské sídlo proměnil v klášter s „augustiniánskou“ řeholí; ideálem tohoto způsobu života se stala apoštolská činnost a vše bylo podřízeno požadavkům pastorační služby. Zemřel 28. srpna 430 v Hippo. Zůstalo po něm 113 spisů, mezi nimi některé pozoruhodně objemné, 218 dopisů a více než 500 dochovaných kázání. Jeho ostatky byly přeneseny nejprve na Sardinii a později (v 8. století) do katedrály v severoitalské Pavii.

29. srpna

Umučení sv. Jana Křtitele

Památka

O umučení Předchůdce Páně podává zprávu evangelium Matoušovo (14,3-12) a Markovo (6,17-29). Josephus Flavius píše, že se to stalo v tvrzi Macherontu, kde měl Herodes Antipas královský palác. Podle staré tradice přenesli Janovi učedníci jeho mrtvé tělo do samařského města Sebaste a uložili ho na místě, kde byla v 1. polovině 4. století zbudována bazilika. Zdá se, že památka Předchůdce Páně, slavená v Jeruzalémě už v 5. století kromě slavnosti Narození také dnešního dne, byla výročím posvěcení této baziliky. Během 6. a 7. století se rozšířilo slavení této památky na Východě i na Západě s názvem Umučení nebo Stětí sv. Jana Křtitele.

3. září

Sv. Řehoře Velikého, papeže a učitele církve

Památka

Narodil se kolem roku 540 v Římě, pocházel z římské patricijské rodiny a stal se městským prefektem (572-573). Po smrti svého otce založil v rodném domě klášter sv. Ondřeje a na rodinných usedlostech na Sicílii dalších šest klášterů, vzdal se svého úřadu a stal se benediktinským mnichem. Byl vysvěcen na jáhna, později působil jako papežský legát u císařského dvora v Konstantinopoli (579-585) a po návratu do Říma jako papežův blízký poradce. Byl zvolen za papeže (590) v době, kdy v Itálii řádil mor a hlad jako následek langobardských nájezdů a válek, a kdy na dějinném přelomu mezi starověkem a středověkem všeobecně poklesla kázeň. Jeho dopisy (zachovalo se jich 848) ukazují, že nic z toho, co se dělo v životě křesťanstva, mu nebylo lhostejné. Usiloval o obnovu křesťanského života a liturgie; mimořádnou péči věnoval duchovenstvu; poslal 40 věrozvěstů do Anglie a obracel se s hlásáním evangelia k mladým germánským národům; ariánské Langobardy přivedl do katolické církve. Při napravování nepořádků postupoval důsledně, a přitom taktně a mírně. Když konstantinopolský patriarcha začal užívat titulu „ekumenický (tj. všeobecný) patriarcha“, viděl v tom nedůstojné vyvyšování se nad ostatní patriarchy a reagoval na to tím, že sám začal užívat titulu „služebník služebníků Božích“. Jeho bohatá literární činnost tvoří přechod od teologie patristické k počátkům teologie scholastické. Zemřel 12. března 604. Dnešní den je výročím jeho vysvěcení na biskupa.

7. září

Sv. Melichara Grodeckého, kněze a mučedníka

Narodil se pravděpodobně roku 1584 v Těšíně. Pocházel z polské rodiny Grodzieckich a v jeho příbuzenstvu bylo několik významných duchovních, mezi nimi také sv. Jan Sarkandr. Začal studovat u jezuitů ve Vídni a v Brně k nim vstoupil do noviciátu (1603). Po dalších studiích v Praze a ve štýrském Grazu byl v Praze vysvěcen na kněze (1614), tam působil v klementinské koleji a jako ředitel ústavu pro chudé žáky (seminář sv. Václava). Za stavovského povstání ho představení poslali do Košic (1618), aby tam kázal pro Slováky a Němce. Po obsazení města vojáky sedmihradského knížete Gabriela Bethlena byl zatčen. Spolu s ním byl vězněn také ostřihomský kanovník a ředitel trnavského semináře Marek Štěpán Križín, rodák z Križevců v Chorvatsku, a jezuita ze Sedmihradska (dnešního Rumunska) Štěpán Pongracz. Po marném nucení k odpadu od katolické víry byli 7. září 1619 umučeni. V roce 1625 byly jejich ostatky převezeny do Trnavy. Za blahoslavené byli prohlášeni společně jako „košičtí mučedníci“ (1905). Papež Jan Pavel II. je 2. července 1995 při své návštěvě v Košicích prohlásil za svaté.

8. září

Narození Panny Marie

Svátek

Je to jeden z nejstarších mariánských svátků a dosvědčuje víru křesťanů, že se Panna Maria narodila bez dědičného hříchu - jinak se u svatých slaví úmrtní den (tj. den narození pro nebe). Podle dnešního data byl stanoven den, kdy se slaví početí Panny Marie (8. prosinec). Skutečný den jejího narození neznáme. Dnešní datum se objevuje poprvé v 5. století v Jeruzalémě. Byl to výroční den posvěcení baziliky postavené na místě, které tamní tradice označovala za místo, kde se Matka Boží narodila; dnes tam stojí bazilika sv. Anny. Od 7. století se slaví v tento den svátek Narození Panny Marie.

9. září

Sv. Petra Klavera, kněze

Narodil se roku 1580 ve Verdú v Katalánii ve Španělsku. Po studiích na univerzitě v Barceloně vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova (1602). Pod vlivem sv. Alfonsa Rodrigueze, vrátného v jezuitské koleji na Malorce, se během studia filosofie (1605-1608) rozhodl pro působení v misiích. Na vlastní přání byl poslán do Kolumbie (1610), kde 19. března 1616 přijal v Cartageně kněžské svěcení. V tomto jihoamerickém centru obchodu s černošskými otroky působil pak jako jejich misionář až do smrti. Učinil slib (kolem roku 1620), že bude „natrvalo služebníkem černošských otroků“. Snažil se jim ulehčit jejich těžký úděl a pokřtil téměř všechny, kteří tam byli během jeho čtyřicetiletého působení přivezeni. Vyčerpán prací zemřel v Cartageně 8. září 1654. V roce 1888 ho papež Lev XIII. prohlásil za svatého a roku 1896 za patrona misií mezi černochy.

10. září

Bl. Karla Spinoly, kněze a mučedníka

Narodil se v roce 1564, pravděpodobně v Praze; jeho otec přišel z Janova do Prahy, oženil se s českou šlechtičnou a působil u dvora Rudolfa II. Když Karel povyrostl, vzal ho k sobě jeho strýc, biskup v jihoitalské Nole. Studoval tam u jezuitů a vstoupil do jejich noviciátu (1584). Po vysvěcení na kněze (1594) požádal představené o dovolení, aby mohl odjet jako misionář do Japonska. Dostal se tam po dlouhotrvající cestě (1596-1602), působil nejprve v Arimě, později na různých místech a od roku 1612 v Nagasaki. Od roku 1618 byl spolu s dalšími kněžími a laiky čtyři roky vězněn v Suzutě u Omury. Potom byli převezeni do Nagasaki, na místo, kde před 25 lety zemřeli první japonští mučedníci spolu s Pavlem Mikim (dnes tam stojí jezuitská rezidence), a 10. září 1622 jich tam bylo 30 sťato a dalších 22 (mezi nimi Karel Spinola) přivázáno ke kůlům a upáleno. V roce 1867 byli prohlášeni za blahoslavené.

12. září

Jména Panny Marie

Jako po oslavě Kristova narození následuje památka jeho Jména, tak i po oslavě narození jeho Matky následuje památka jejího Jména. V biblickém prostředí má osobní jméno mnohem hlubší smysl než pouhé administrativní označení. Jména biblických osob často vyjadřují i jejich vztah k Bohu. Hebrejské jméno Marjam či Mirjam bývá vykládáno různě (Paní, Krásná, Hvězda mořská, ...), tyto výklady jsou však spíše alegorické než etymologické. Protože se toto jméno vyskytuje v bibli poprvé u sestry Mojžíše (Ex 15, 20), není vyloučen jeho egyptský původ – pak by mohlo znamenat „Bohem milovaná a Boha milující“. 

Liturgická oslava Jména Panny Marie začala ve španělské diecézi Cuenca (1513), postupně se rozšířila po celém Španělsku a slavila se 17. září;  po vítězství polského krále Jana Sobieského nad tureckým vojskem u Vídně (12. 9. 1683) ji zavedl papež Inocenc XI. pro celou církev a stanovil pro ni neděli v oktávu svátku Narození Panny Marie; při liturgické reformě za Pia X. (1912) pak byla přeložena na 12. září.

13. září

Sv. Jana Zlatoústého, biskupa a učitele církve

Památka

Narodil se kolem roku 349 v syrské Antiochii. Vystudoval řečnictví a filosofii, ale brzy dal přednost mnišskému životu. Ve dvaceti letech přijal křest, po vysvěcení na jáhna (kolem 380) se začal věnovat literární činnosti, stal se knězem (386), upozornil na sebe svou výmluvností a v roce 397 byl zvolen za konstantinopolského patriarchu. Vybízel křesťany k péči o chudé, volal po sociální spravedlnosti a otevřeně káral rozmařilý způsob života ve městě a u císařského dvora. Musel proto dvakrát do vyhnanství (403 a 404); i tam však vyvíjel bohatou činnost ve prospěch křesťanů v Arménii, Persii a Sýrii. Po tříletém pobytu ve východním Turecku byl poslán až na východní břeh Černého moře, cestou však vysílen útrapami zemřel 14. září 407 ve vesnici Komaně (blízko dnešního města Tokatu v severním Turecku). Jeho ostatky byly slavně převezeny do Konstantinopole (438). Ve svých promluvách i spisech vykládal Písmo svaté, prohluboval katolickou nauku a usiloval o obnovu křesťanského života. V roce 1908 byl prohlášen za patrona kazatelů.

14. září

Povýšení svatého kříže

Svátek

Dnešní svátek má svůj původ v Jeruzalémě, kde se už v 5. století 14. září vystavovaly k veřejné úctě věřících zbytky dřeva z Kristova kříže. Křesťanský Východ začal pak v tento den slavit dnešní svátek; v 7. století se jeho slavení rozšířilo i na Západ. Později se zároveň vzpomínalo také na znovuzískání svatého kříže z Persie, kam byly jeho ostatky odneseny jako válečná kořist. Císař Hérakleios je v roce 628 přinesl zpět do Jeruzaléma.

15. září

Panny Marie Bolestné

Památka

V den po svátku Povýšení svatého kříže vzpomíná církev na bolesti Panny Marie, která trpěla ve spojení se svým Synem. V 15. století se začíná šířit úcta k jejím sedmi bolestem: 1. při předpovědi Simeonově (Lk 2,34-35); 2. při útěku do Egypta (Mt 2,13-15); 3. při hledání ztraceného Ježíše v jeruzalémském chrámu (Lk 2,41-52); 4. při cestě na Golgotu; 5. při ukřižování Ježíše; 6. při snímání Ježíše z kříže; 7. při ukládání Ježíše do hrobu. Od roku 1423 se začala slavit památka Panny Marie Bolestné v pátek před Květnou nedělí a v roce 1727 bylo její slavení rozšířeno pro celou církev. Od roku 1667 ji slavil řád servitů jako hlavní svátek třetí zářijovou neděli; Pius VII. zavedl (1814) i tento druhý svátek pro celou církev jako poděkování za svůj šťastný návrat ze zajetí a v roce 1913 byl pro něj stanoven den 15. září. Při úpravě kalendáře po 2. vatikánském koncilu byly oba tyto svátky spojeny v jeden a slaví se dnešního dne.

16. září

Sv. Ludmily, mučednice

V Čechách: Památka

Narodila se kolem roku 860 a pocházela z knížecího rodu pšovského v severních Čechách. Když její manžel, kníže Bořivoj, krátce po sňatku přijal křest od sv. Metoděje na Velehradě (874), stala se i ona křesťankou a v opravdové víře a v lásce k slovanské bohoslužbě vychovala nejen své syny Spytihněva a Vratislava, ale i vnuka Václava. Staré životopisy vyzdvihují její horlivost v šíření křesťanství a dobročinnost. Nespokojení pohanští velmoži se po smrti Vratislava (921) spojili s jeho manželkou Drahomírou a nechali Ludmilu najatými vrahy usmrtit 15. září 921 na jejím vdovském sídle Tetíně u Berouna. Když nastoupil na trůn její vnuk Václav, dal přenést tělo této první české svaté mučednice do baziliky sv. Jiří na Pražském hradě (925).

17. září

Sv. Kornélia, papeže, a Cypriána, biskupa, mučedníků

Kornélius byl původem Říman a žil v 1. polovině 3. století. Po smrti papeže Fabiána (250) se stal jeho nástupcem, ale až v roce 251, protože císař Decius se rozhodl definitivně zlikvidovat křesťanství, a proto zakázal volbu nového římského biskupa. Věřící však začali sami v zástupech přicházet na úřady a hlásili, že jsou křesťané; pro velké množství obviněných musely pak být ukládány menší tresty. Ale bylo dost i těch, kdo v té době zapřeli svou víru. Při jejich návratu do církve hájili papežové zásadu, že po vykonaném pokání mohou být znovu přijati. Učený římský kněz Novacián neuznával možnost kajícího návratu a dal se od svých stoupenců zvolit za protipapeže (251). Na římské synodě pak byli téhož roku novaciáni odsouzeni jako bludaři a rozkolníci. Kornélius byl po roce zatčen a vypovězen z Říma. Zemřel v červnu 253 v místech, kde je dnešní Civitavecchia. Koncem 3. století byly jeho ostatky přeneseny do Kalistových katakomb; dnes jsou uloženy v kostele Panny Marie v římské čtvrti Trastevere.

Cyprián se narodil kolem roku 210 v severoafrické pohanské rodině. Věnoval se řečnictví, po přijetí křesťanství (246) se stal knězem (248) a od roku 249 byl biskupem v Kartágu (v dnešním Tunisku). Podporoval papeže Kornélia v boji proti novaciánům a posiloval jeho autoritu mezi ostatními biskupy. Ve svých spisech pojednával nejčastěji o církvi a její jednotě a povzbuzoval pronásledované křesťany ke statečnosti. Když severní Afriku sužovaly loupeživé nájezdy barbarských kmenů a morová nákaza, organizoval duchovní i hmotnou pomoc. Po roce 255 nechtěl uznávat platnost křtu uděleného od heretiků, a proto došlo mezi ním a papežem Štěpánem k určitému napětí. Dříve než došlo k vyřešení sporu, byl za pronásledování 14. září 258 v Kartágu sťat. Jeho ostatky dal Karel Veliký převézt do opatství Compiègne v Lyonu ve Francii.

Jejich památka se slavila už od počátku společně; u nás se kvůli svátku sv. Ludmily překládá z 16. září na dnešní den.

Sv. Roberta Bellarmina, biskupa a učitele církve

Narodil se 4. října 1542 v Montepulcianu v Toskánsku ve střední Itálii. Vstoupil k jezuitům (1560), po vysvěcení na kněze (1570) se stal profesorem teologie v Lovani (v dnešní Belgii) a později profesorem teologických kontroverzí. Vedle polemických spisů na obranu katolického učení o církvi a papežském primátu psal též díla o duchovním životě. Jeho Malý katechismus dosáhl 400 vydání a byl přeložen do 56 jazyků. Byl také duchovním vůdcem sv. Aloise Gonzagy, stal se teologickým poradcem papeže (1597), kardinálem (1599) a biskupem v Capue u Neapole (1602-1605). Od roku 1605 pracoval v různých kongregacích papežské kurie a byl též předsedou komise pro revizi řeckého textu Nového zákona (1615-1621). Zemřel 17. září 1621 v Římě; jeho ostatky jsou od roku 1923 v kostele sv. Ignáce. V roce 1930 byl prohlášen za svatého a o rok později za učitele církve.

19. září

Sv. Januária, biskupa a mučedníka

Na začátku 4. století byl biskupem v Beneventu v jižní Itálii. V době Diokleciánova pronásledování podstoupil mučednickou smrt v Pozzuoli u Neapole, jeho ostatky byly v 5. století přeneseny do Neapole a od té doby je uctíván jako patron města. V neapolské katedrále se uchovávají dvě zapečetěné skleněné ampule se zaschlou krví, o níž tradice tvrdí, že je to krev sv. Januária. Tato zaschlá krev se po přiblížení k lebce sv. Januária začne měnit v tekutinu, vře a její objem se zvětšuje. Písemné zprávy o tomto úkazu jsou už z roku 1389; opakuje se ještě dnes několikrát v roce.

20. září

Sv. Ondřeje Kim Taegona, kněze, Pavla Chong Hasanga a druhů, mučedníků

Památka

Křesťanství se dostalo do Koreje v 18. století prostřednictvím několika laiků, kteří přinesli z Číny několik katolických knih. Toto prvokřesťanské společenství bylo vedeno a udržováno téměř výhradně laiky. První kněží z Francie tajně vstoupili do země teprve v roce 1836. V té době už tam žilo několik tisíc křesťanů. Svou věrnost Kristu dosvědčovali i v dobách častých pronásledování. První biskup francouzského původu, Laurence Imbert, zemřel mučednickou smrtí 21. září 1839. Nejvíce křesťanů bylo umučeno při pronásledování v letech 1839, 1846 a 1866. 103 z nich prohlásil za svaté papež Jan Pavel II. při své pastorační návštěvě v Koreji 6. května 1984. Mezi nimi zaujímají přední místo první korejský kněz Ondřej Kim Taegŏn (+ 16. září 1846) a horlivý laický apoštol Pavel Chŏng Hasang; ostatní jsou převážně laici: muži i ženy, ženatí i svobodní, starci, mládež i děti.

21. září

Sv. Matouše, apoštola a evangelisty

Svátek

Když ho Ježíš povolal mezi své učedníky, byl v Kafarnau (Mt 9,9) výběrčím poplatků, pravděpodobně městských, nebo daní a cla ve službách Heroda Antipy. Markovo a Lukášovo evangelium uvádějí při této příležitosti jeho druhé jméno Levi a Marek dodává, že to byl syn Alfeův (Mk 2,14; Lk 5,27). Je také ve všech seznamech apoštolů (Mt 10,3; Mk 3,18; Lk 6,15; Sk 1,3). Dále se o něm biblické texty nezmiňují. Po seslání Ducha svatého působil nejprve mezi Židy v Palestině a napsal pro ně aramejsky evangelium; jeho dnešní řecký text je pozdějším překladem. Kam odešel hlásat evangelium potom, nelze s jistotou tvrdit; starokřesťanská tradice se zmiňuje o Etiopii, Persii a Pontu u Černého moře. Východní i západní křesťané ho uctívají jako mučedníka. V 11. století mu byl v Salernu (v jižní Itálii) postaven kostel, v němž jsou dnes uloženy jeho ostatky.

23. září

Sv. Pia z Pietrelciny, kněze

Památka

Narodil se v obci Pietrelcina u Beneventu v jižní Itálii v roce 1887. Vstoupil do řádu kapucínů (1903), byl vysvěcen na kněze (1910) a s velkým pastoračním úsilím konal svou službu především v městečku San Giovanni Rotondo v italské Apulii. V modlitbě a s pokorou sloužil Božímu lidu duchovním vedením věřících, smiřováním kajícníků a starostlivou péčí o nemocné a ubohé. Dne 20. září 1918 obdržel stigmata a plně připodobněný ukřižovanému Kristu dokončil pozemskou pouť 23. září 1968. V roce 2002 ho papež Jan Pavel II. prohlásil za svatého.

26. září

Sv. Kosmy a Damiána, mučedníků

Podle nejstarších literárních památek byli dvojčata, žili v maloasijské Kilikii (dnešním jižním Turecku) a bezplatně léčili nemocné. V době Diokleciánova pronásledování (kolem roku 305) položili život za svou víru a byli pohřbeni v syrském městě Cyrrhu. Odtud se jejich úcta rozšířila na Východě i na Západě. Koncem 5. století byla jejich jména zařazena do seznamu světců v mešním římském kánonu, kde zastupují křesťanský Východ. Papež Felix IV. (525-530) jim dal postavit baziliku na římském Foru; jejich památka slavená 27. září byla patrně výročním dnem posvěcení této baziliky. Na začátku 10. století jim byl zasvěcen kostel ve Staré Boleslavi. Jsou uctíváni jako patroni lékařů a lékárníků.

27. září

Sv. Vincence z Paula, kněze

Památka

Narodil se roku 1581 v malé vesnici Ranquines u Daxu v jihozápadní Francii. Po vysvěcení na kněze (1600) pokračoval ve studiu teologie a církevního práva, později působil v Paříži a od roku 1617 jako farář venkovské farnosti v lyonské diecézi. Tehdy začal organizovat svépomocnou péči o chudé zakládáním charitativních bratrstev a s několika horlivými kněžími konat lidové misie. V roce 1625 založil misionářskou kongregaci lazaristů, jejímž hlavním posláním bylo vzdělávání kandidátů kněžství. K zajištění trvalé péče o chudé a nemocné položil spolu se sv. Louisou de Marillac základy kongregace Dcer křesťanské lásky - vincentek (1633). Zemřel 27. září 1660 v převorství sv. Lazara v Paříži. V roce 1737 byl prohlášen za svatého a roku 1885 za patrona křesťanského charitativního díla.

28. září

Sv. Václava, mučedníka, hlavního patrona českého národa

Slavnost

Podle staré tradice se narodil kolem roku 907 na Stochově u Libušína jako nejstarší syn vévody Vratislava. O jeho křesťanskou výchovu se starala především jeho babička sv. Ludmila. Naučil se slovanskému písmu, na Budči si osvojil i znalost latiny. Legendy zdůrazňují jeho lásku k eucharistii a k chudým. Když se v roce 925 ujal vlády, snažil se o kulturní i náboženské povznesení země. Jeho křesťanský způsob vlády a spravedlivá přísnost k neukázněné, většinou ještě pohanské šlechtě, i to, že přijal lenní závislost na Jindřichu I., vyvolaly opozici v čele s jeho mladším bratrem Boleslavem, na jehož popud byl 28. září 929 (nebo 935) ve Staré Boleslavi zabit. Po třech letech bylo jeho tělo přeneseno do rotundy sv. Víta, kterou on sám založil jako třetí kostel na Pražském hradě. Jeho nejstarší životopis byl napsán staroslověnsky hlaholským písmem brzy po jeho smrti. První kostel mu byl zasvěcen už v roce 972 v Proseku u Prahy. Na začátku 14. století mu byl zasvěcen jeden z oltářů v bazilice sv. Petra ve Vatikáně a od roku 1670 je jeho svátek v celocírkevním kalendáři.

29. září

Sv. Michaela, Gabriela a Rafaela, archandělů

Svátek

Michael, jehož jméno znamená „Kdo je jako Bůh?“, je v biblických textech označován jako jeden z prvních andělských knížat (Dan 10,13.21), ochránce vyvoleného národa (Dan 12,1) a vítěz nad démonem (Jud 9; Zj 12,7). Také křesťané v něm od počátku viděli zvláštního ochránce novozákonního Božího lidu a přímluvce zemřelých před Božím trůnem. Byl vzýván také při exorcismech. Jeho svátek se slaví už od 5. století ve výroční den posvěcení baziliky zbudované k jeho poctě v Římě na Via Salaria. Spolu s ním si dnes připomínáme další dva archanděly, kteří o sobě prohlásili, že stojí před Bohem (Lk 1,19; Tob 12,15).

Gabriel znamená „Muž Boží“ nebo „Bůh ukázal svou sílu“. Jeho jméno se objevuje v knize proroka Daniela (8,16; 9,21). Zvěstoval také Zachariášovi narození Jana Křtitele (Lk 1,19) a Panně Marii narození Ježíšovo (Lk 1,26).

Rafael znamená „Bůh uzdravil“. Vypráví o něm starozákonní kniha Tobiáš. Bývá vzýván jako průvodce cestujících.

30. září

Sv. Jeronýma, kněze a učitele církve

Památka

Narodil se kolem roku 340 ve Stridonu v Dalmácii. Studoval v Římě gramatiku, rétoriku a filosofii; tam také přijal křest. Navštívil Galii, Trevír a Aquileu, potom odešel na Východ (373) a žil několik let jako poustevník v poušti blízko Antiochie. V roce 379 byl vysvěcen na kněze a odešel přes Konstantinopol znovu do Říma. Pracoval jako sekretář papeže Damasa a na jeho pokyn začal pracovat na revizi latinského překladu Nového zákona podle původních řeckých textů. Po Damasově smrti (384) ho někteří chtěli zvolit za jeho nástupce, ale pro přísné asketické názory a nekompromisní postoj při hájení čistoty víry a mravů ho odpůrci donutili v následujícím roce opustit Řím. Usadil se jako poustevník v Betlémě, v jeho okolí založil několik klášterů a věnoval se převážně výkladu Písma svatého a jeho překladu z původních jazyků do latiny (390-405). Patřil mezi nejslavnější učence své doby. Kromě překladů a výkladů Písma psal historické, polemické a homiletické spisy, mnoho dopisů (zachovalo se jich 117) a překlady některých děl východních Otců do latiny. Spolu s Ambrožem, Augustinem a Řehořem Velikým patří mezi velké západní církevní otce. Zemřel 30. září 420 v Betlémě a byl tam i pohřben. Dnes jsou jeho ostatky uloženy v římské bazilice S. Maria Maggiore.

1. října

Sv. Terezie od Dítěte Ježíše, panny a učitelky církve

Památka

Narodila se 2. ledna 1873 v Alençonu v severozápadní Francii. Jmenovala se Marie Františka Terezie Matinová. Když jí byly čtyři a půl roku, zemřela jí matka a otec se přestěhoval s dětmi do Lisieux. Tam začala chodit do školy v penzionátu benediktinek (1881); vstoupila ke karmelitkám (1888), přijala jméno Terezie od Dítěte Ježíše a svaté Tváře a složila řádové sliby (1890). Vynikala pokorou, evangelijní prostotou a důvěrou v Boha. Na svou cestu „duchovního dětství“ uváděla také novicky, když jí představená svěřila jejich přípravu (1893). Zasvětila svůj život modlitbě a sebeobětování za spásu duší, za kněze a za misie. Od roku 1895 začala na příkaz představené psát své vzpomínky „Dějiny duše“. Zemřela na tuberkulózu 30. září 1897 v Lisieux. V roce 1925 byla prohlášena za svatou, roku 1927 za patronku misií a roku 1944 patronkou Francie. V roce 1997 ji papež Jan Pavel II. prohlásil za učitelku církve.

2. října

Svatých andělů strážných

Památka

Úcta k andělům strážným vyplývá z obecné nauky církve opírající se o mnohé biblické texty (z novozákonních především Mt 18,10 a Sk 12,15), že každý věřící má svého anděla strážného. Mnozí z církevních otců jsou toho názoru, že svého anděla strážného má každý člověk, i nevěřící; podobně i jednotlivé národy, obce a společenství. Úcta jim prokazovaná od křesťanů je starší než úcta k svatým. Svátek archandělů (29. září) byl zpočátku zároveň společným svátkem všech andělů. Samostatná liturgická oslava andělů strážných začíná v 15. a 16. století. V rakouských zemích se dnešní památka slavila až do roku 1913 na první zářijovou neděli.

4. října

Sv. Františka z Assisi

Památka

Narodil se v roce 1182 v Assisi ve střední Itálii. Jeho křestní jméno bylo Jan. Jako syn bohatého obchodníka s látkami prožil bouřlivé mládí. V roce 1206 se rozhodl žít v úplné evangelijní chudobě, odešel z domova a žil jako potulný mnich. Kolem roku 1208 přijal jáhenské svěcení, a když začal kázat v Assisi, přidalo se k němu několik následovníků; tak vzniklo první františkánské společenství (1209). Se sv. Klárou založil řád klarisek (1212). Pro laiky toužící žít ve světě podle františkánských ideálů založil společenství třetího řádu (1221). Definitivní františkánská řehole byla schválena v roce 1223. V letech 1217-1219 poslal několik skupin bratří do různých krajin Evropy. Sám se na svých apoštolských cestách dostal až do Palestiny, Sýrie a Egypta, kde kázal před sultánem (1219-1220). V Římě se setkal se sv. Dominikem (1221). Ke všemu, co podnikal, si žádal souhlas církevních představených - jako např. když se souhlasem papeže postavil na vrchu Grecciu o vánocích 1223 první živé jesličky. Poslední léta prožíval v ústraní. Stigmata, která se v samotě na hoře Verně objevila (1224) na jeho těle, připodobnila ho ještě víc Kristu. Krátce nato složil svůj chvalozpěv stvoření. Zemřel 3. října 1226. Za svatého byl prohlášen už v roce 1228.

6. října

Sv. Bruna, kněze

Narodil se kolem roku 1035 v Kolíně nad Rýnem. Své studium začal v rodném městě a dokončil v Remeši ve Francii, kde potom začal učit na katedrální škole. Po návratu do Kolína studoval teologii a kolem roku 1055 byl vysvěcen na kněze. Později jako kanovník znovu vyučoval na remešské katedrální škole a od roku 1057 převzal její vedení. Toužil však po životě v ústraní, a proto odešel se šesti přáteli do alpského horského údolí Chartreuse, asi 24 km severně od Grenoblu, a žil tam s nimi (od roku 1084) po vzoru poustevníků velmi přísným životem: trvalé mlčení přerušovali jen v neděli, o svátcích a při společné chórové modlitbě; zachovávali přísné posty; denní dobu dělili mezi modlitbu a práci. Když se stal papežem jeho bývalý žák, Urban II., povolal ho do Říma jako svého poradce (1090). Po čtyřech letech dostal dovolení založit v kalabrijských horách v La Torre (v diecézi Sequillace) další poustevnické středisko. Tam také 6. října 1101 zemřel. Od roku 1623 se jeho památka slaví v celé církvi. Jeho následovníci žili podle zpřísněné benediktinské řehole a po vypracování a přijetí společných stanov (1128) vznikl kartuziánský řád.

7. října

Panny Marie Růžencové

Památka

Modlitba růžence se ve své dnešní podobě šířila od 15. století především zásluhou dominikánů. Spočívá v opakování andělského pozdravení a v rozjímání o událostech z Ježíšova života a o spoluúčasti, kterou na jeho narození, utrpení a oslavení má jeho matka Panna Maria. Definitivní podobu růžence stanovil (1569) papež Pius V.

Slavení dnešní liturgické památky bylo zavedeno (1572) na paměť vítězství nad Turky v námořní bitvě u Lepanta (7. října 1571); od roku 1573 přeloženo na první říjnovou neděli; po vítězství nad Turky u Petrovaradina u Nového Sadu (Srbsko) rozšířeno pro celou církev (1716); v dnešní den se slaví od roku 1913.

9. října

Sv. Dionýsia, biskupa, a druhů, mučedníků

V polovině 3. století působil jako misijní biskup, poslaný s několika dalšími z Říma do Galie. Jeho sídlem byla Lutetia (dnešní Paříž), kde byl v době pronásledování křesťanů sťat mečem. Nad hrobem tohoto prvního pařížského biskupa byla v 5. století postavena bazilika a koncem 6. století opatství nesoucí jeho jméno (Saint Denis). Podle pozdějších zpráv byli spolu s ním umučeni na pahorku Montmartre (tj. Hora mučedníků) také Eleutherius a Rustikus - jeden z nich byl knězem a druhý jáhnem.

Sv. Jana Leonardiho, kněze

Narodil se v roce 1541 v obci Diecimo poblíž toskánského města Lucca (v severní Itálii). Pracoval nejprve v lékárně. Když se stal knězem (1571), soustředil se především na vyučování křesťanské nauky podle směrnic tridentského koncilu; sestavil příručku vyučování náboženství a založil laickou Společnost křesťanské nauky (1574). Zároveň založil řeholní společnost kleriků Matky Boží; vedle vyučování chudých se věnovali šíření úcty k eucharistii. Papež Klement VIII. mu svěřoval vizitace a duchovní obnovu mnoha řeholních kongregací. V Římě podporoval zřizování nemocnic a škol. Položil také základy misionářské studijní koleje (1603), z níž se později vyvinul římský papežský institut De propaganda fide. Zemřel 9. října 1609 v Římě. Za svatého byl prohlášen v roce 1938.

12. října

Sv. Radima, biskupa

Narodil se v 2. polovině 10. století. Doprovázel svého staršího bratra Vojtěcha na jeho cestách, spolu s ním vstoupil pod řádovým jménem Gaudentius do římského benediktinského kláštera sv. Bonifáce a Alexia na Aventinu (990); byl též svědkem jeho mučednické smrti (997). Stal se prvním arcibiskupem v polském Hnězdně (1000) a tam také kolem roku 1006 zemřel. Jeho ostatky byly přeneseny do Prahy (1039) a v románské bazilice sv. Víta (postavené v letech 1060-1096) byly uloženy v kryptě sv. Kosmy a Damiána. Nejstarší pražská nekrologia (od 2. poloviny 12. století) uvádějí jako den jeho smrti 12. říjen. Až do poslední úpravy českého národního kalendáře (1973) se u nás jeho památka slavila ve výroční den přenesení (25. srpna).

14. října

Sv. Kalista I., papeže a mučedníka

Narodil se v 2. polovině 2. století v římském Zátibeří. Pocházel z křesťanské rodiny a byl původně otrokem. Papež Zefyrin, původně také otrok, ho vysvětil na jáhna (kolem roku 199) a svěřil mu správu křesťanského hřbitova na Via Appia - dnešních Kalistových katakomb. Když pak byl sám zvolen za papeže (217), postavil se proti němu římský kněz Hippolyt se svými stoupenci. Kalist vystoupil proti sabeliánům a odsoudil jejich bludné učení o Nejsvětější Trojici. Dovolil přijímat kající hříšníky zpět do církve. Uznával platnost manželství uzavřených mezi svobodnými ženami a otroky. V Zátibeří zřídil správní a dobročinný ústav, v jehož sousedství byla v době papeže Julia I. (337-352) postavena bazilika S. Maria in Trastevere; tam byl také 14. října 222 ubit protikřesťanskými výtržníky. Pohřben byl nejprve v Kalepodiových katakombách a později přenesen do této baziliky.

15. října

Sv. Terezie od Ježíše, panny a učitelky církve

Památka

Narodila se 28. března 1515 v Avile ve středním Španělsku. Když jí bylo 14 let, zemřela jí matka a otec ji dal na vychování k sestrám augustiniánkám. Po vstupu ke karmelitkám (1536) prožívala nejprve období vážného onemocnění a neklidu. V roce 1557 se rozhodla vyloučit ze svého života všechno, co by ji odvádělo od Boha. Začala žít životem hluboké vnitřní modlitby a toužila po návratu k původní řeholi s přísnou klauzurou. Po založení prvního kláštera reformovaných karmelitek (1562) zakládala další a po setkání se sv. Janem od Kříže (1568) dávala podnět k zakládání i mužských reformovaných klášterů. Její spisy se staly školou modlitby. Zemřela v Albě de Tormes 4. října 1582; v důsledku právě začínající gregoriánské reformy kalendáře byl následující den 15. říjen. V roce 1622 byla prohlášena za svatou a v roce 1970 za učitelku církve. Tereziánská mystika, vyznačující se smyslem pro realitu duchovního života a intimním osobním vztahem ke Kristu, silně ovlivnila duchovní vývoj své doby a měla velký vliv i na myšlení a tvorbu našich barokních náboženských autorů v 17. století.

16. října

Sv. Hedviky, řeholnice

V ostravsko-opavské diecézi: Svátek hlavní patronky Slezska

Narodila se kolem roku 1174 na hradě Andechsu v Bavorsku jako dcera vévody Bertholda IV. Když jí bylo pět let, svěřili rodiče její výchovu sestrám benediktinkám v Kitzingenu. Provdala se (1186) za slezského vévodu Jindřicha I. a měla s ním čtyři syny a tři dcery. Vynikala láskou a dobročinností k chudým a nemocným. Vštěpovala základy víry sv. Anežce České (1208-1211) a byla tetou sv. Alžběty Uherské. Po smrti svého manžela (1238) vstoupila do kláštera cisterciaček v Trzebnici (severně od Wroclawi); sama ho založila (1202) a její nejmladší dcera Gertruda tam byla abatyší. Všechny ostatní její děti zemřely ještě za jejího života. Zemřela 15. října 1243 v Trzebnici. V roce 1267 byla prohlášena za svatou a její tělo bylo uloženo v třebnickém klášterním kostele. Je hlavní patronkou Slezska.

Sv. Markéty Marie Alacoque, panny

Narodila se 22. července 1647 v burgundské vesnici Lauthecouru v diecézi Autun (ve východní Francii). Její otec byl královským notářem. Vstoupila do kongregace sester Navštívení Panny Marie v Paray-le-Monial (1671) v době, kdy byla Francie zaplavena přemrštěnou strohostí jansenismu. V letech 1673-1675 jí bylo v několika zjeveních dáno poznat lásku Ježíšova Srdce a byla vyzvána, aby se přičinila o rozšíření přípravné hodinové pobožnosti v předvečer prvních pátků v měsíci, svatého přijímání na první pátky a zavedení svátku Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Když se stala asistentkou představené (1684) a vychovatelkou novicek (1685-1687), zavedla ve své řeholní komunitě společné uctívání Božského Srdce. Zemřela 17. října 1690 v Paray-le-Monial a za svatou byla prohlášena v roce 1920. Úcta k Božskému Srdci se šířila nejprve prostřednictvím bratrstev a lidových pobožností; jeho svátek byl zaveden nejprve v Polsku (1765) a od roku 1856 pro celou církev.

17. října

Sv. Ignáce Antiochijského, biskupa a mučedníka

Památka

Narodil se v polovině 1. století v Sýrii. Byl po sv. apoštolu Petrovi a sv. Evodiovi třetím biskupem v syrské Antiochii, po Římě a egyptské Alexandrii tehdy třetím největším městě. Za vlády císaře Trajána (98-117) byl zatčen a odsouzen, aby byl v Římě předhozen v amfiteátru šelmám. Cestou poslal sedm dopisů: Efesanům, Magnesijským, Tralským, Římanům, Filadelfanům, Smyrňanům a Polykarpovi. Zrcadlí se v nich jeho touha po mučednictví a život církve na počátku 2. století. Varuje před gnostickými bludy, vybízí k zachování jednoty pod vedením biskupů, o církvi jako první používá označení „katolická“ a římskou církevní obec označuje jako „předsedkyni sboru lásky“. V Sýrii se jeho památka slaví už od 4. století 17. října. Zbytky jeho kostí poslali římští křesťané do Antiochie a odtud byly před nájezdy Peršanů a Saracénů znovu převezeny do Říma a uloženy v bazilice sv. Klementa.

18. října

Sv. Lukáše, evangelisty

Svátek

Byl pravděpodobně syrského původu a podrobnější zmínky o Antiochii (Sk 6,1-6; 11,20-30; 13,1nn) vzbuzují dojem, že odtud pocházel. Nepatřil k židovskému národu (srov. Kol 4,11nn) a byl lékařem (Kol 4,14). Doprovázel sv. Pavla na jeho druhé apoštolské cestě od Troady až do Filip (Sk 16,10-17). Tam patrně asi 6 let upevňoval křesťanské učení (asi 51-57), potom se znovu přidal k sv. Pavlovi při návratu z třetí apoštolské cesty a šel s ním do Jeruzaléma (Sk 20,5 - 21,18); tam se setkal s apoštolem Jakubem a s jeruzalémskými staršími (21,18). Byl s apoštolem Pavlem na cestě do římského vězení (Sk 27,1 - 28,16; Kol 4,14; Flm 24), při následujícím dvouletém pobytu v Římě měl možnost poznat se s evangelistou Markem (Kol 4,10-14; Flm 24) a jako jediný zůstal v Pavlově blízkosti i při druhém věznění před smrtí v Římě (2 Tim 4,11). Jeho další osudy nejsou bezpečně známé, protože zprávy o místech jeho působení se velmi liší (Galie, Itálie, Dalmácie, Řecko). Jeho evangelium a Skutky apoštolů zdůrazňují Boží milosrdenství a otevřenost poselství spásy pro všechny národy i společenské vrstvy. Zemřel pravděpodobně v Achaji a byl pohřben v Thebách (dnešní Thivi, severně od Athén); ostatky byly přeneseny do Konstantinopole a odtud do Padovy. Jeho lebku získal Karel IV. pro pražskou katedrálu (1354). Východní i západní křesťané slaví jeho svátek 18. října.

19. října

Sv. Jana de Brébeuf a Izáka Joguese, kněží, a druhů, mučedníků

V letech 1642-1649 zemřelo v Severní Americe po krutém mučení osm misionářů z Tovaryšstva Ježíšova. V roce 1625 převzali v pohraniční oblasti mezi Kanadou a Spojenými státy misie u domorodých indiánských kmenů Hurónů a Irokézů, u nichž předtím (1615 a 1622) františkáni neměli úspěch. Tito jezuité byli všichni francouzského původu. Za svaté byli prohlášeni v roce 1930.

Jean de Brébeuf se narodil v roce 1593 v Normandii; pracoval mezi Huróny nejdéle; osvojil si hurónskou řeč a sestavil slovník, gramatiku a katechismus; byl umučen od Irokézů (16. března 1649) v osadě sv. Ignáce u Huronského jezera na kanadském území.

Isaac Jogues se narodil 1607 v Orléansu a byl umučen (18. října 1646) v irokézské osadě na místě dnešního Auriesville ve státě New York.

Dva pomocníci umučení na území Spojených států: René Goupil, první mučedník v Americe (+ 29. září 1642), a Jean de La Lande (+ 19. října 1646). Čtyři kněží umučení v Kanadě: Antoine Daniel (+ 4. července 1648), Gabriel Lalement (+ 17. března 1649), Charles Garnier (+ 7. prosince 1649) a Noel Chabanel (+ 8. prosince 1649).

Sv. Pavla od Kříže, kněze

Narodil se 3. ledna 1694 v obci Ovadě poblíž Alessandrie (v severozápadní Itálii) jako druhý ze 16 dětí. V mládí pomáhal otci v obchodě a svému faráři (od roku 1713) při vyučování náboženství. Rozjímání o Ježíšově utrpení a touha po přísném asketickém životě ho přivedly k rozhodnutí založit řád pasionistů. Kromě tří obvyklých slibů skládali ještě čtvrtý: šířit úctu k utrpení Páně. Pro příliš tvrdou přísnost byly jejich stanovy schváleny nejprve ústně (1724) a teprve po úpravách (1741) písemně. Po vysvěcení na kněze (1727) se usadil se svými druhy na vrchu Monte Argentariu severně od Říma a odtud konali lidové misie; do roku 1773 už měli ve střední Itálii 12 klášterů. Založil také ženskou větev řádu pasionistů (1771). Jako odkaz zanechal kromě řeholních pravidel svůj duchovní deník a více než dva tisíce dopisů. Zemřel 18. října 1775 v klášteře při bazilice sv. Jana a Pavla v Římě. Za svatého byl prohlášen v roce 1867.

21. října

Bl. Karla Rakouského

Karel Rakouský se narodil 17. srpna 1887 v Persenbeugu v diecézi St. Pölten. Dne 21. října 1911 uzavřel manželství se Zitou z rodu Boubon-Parma. Se svou manželkou a dětmi vedl příkladný rodinný život. Byla to opravdová domácí církev, vedená láskou k nejsvětější svátosti a k blahoslavené Panně Marii. V době 1. světové války se v roce 1916 stal císařem Rakouska, kam až do října 1918 patřily i země nynější České republiky, a byl korunován jako král Maďarska. Usiloval o spravedlivý a trvalý mír a prosazoval právo a spravedlnost. Po změně státního uspořádání byl v roce 1919 donucen opustit vlast, žil v chudobě a svou nemoc snášel s hlubokou důvěrou v Boha. Když 1. dubna 1922 umíral ve Funchalu na ostrově Madeiře, vzýval jméno Ježíšovo. Papež Jan Pavel II. ho 3. října 2004 prohlásil za blahoslaveného.

22. října

Bl. Jana Pavla II., papeže

Karel Josef Wojtyla se narodil 18. května 1920 ve Wadovicích v Polsku. Po vysvěcení na kněze a doplnění teologických studií v Římě se vrátil do vlasti a plnil různé pastorační a akademické úkoly. Jako pomocný biskup v Krakově se tam v roce 1964 stal arcibiskupem a účastnil se Druhého vatikánského koncilu. Dne 16. října 1978 byl zvolen papežem a přijal jméno Jan Pavel II. Den 22. října je výročním dnem, kdy se slavnostně veřejně ujal úřadu. Svůj osobní vztah k Panně Marii vyjádřil volbou hesla "Totus tuus" (Celý tvůj). Vynikal zvláště apoštolskou péčí o rodiny, mládež a nemocné, která ho vedla k nesčetným návštěvám Božího lidu po celém světě. Bohatým dědictvím jeho Učitelského úřadu, které církvi zanechal, je zejména vyhlášení Katechismu katolické církve a Kodexu kanonického práva, jak latinské církve, tak i církví východních. Dne 2. dubna 2005 v Římě zesnul v Pánu, v den před 2. velikonoční nedělí zvanou Božího milosrdenství. Za svatého byl prohlášen 27. dubna 2014. 

23. října

Sv. Jana Kapistránského, kněze

Narodil se 3. června 1386 v horském městečku Capestranu ve střední Itálii. Po vystudování práv se stal v Perugii soudcem (1413). Vstoupil k františkánům (1416) a po vysvěcení na kněze (kolem roku 1420) byl pověřen zakládáním přísnějších františkánských klášterů. Po roce 1425 vykonal mnoho cest po Itálii, do Francie, Holandska a Svaté země; svými kázáními strhoval davy v celé střední Evropě, též v mnoha městech v Čechách a na Moravě. Jako spoluorganizátor obrany křesťanské Evropy se velmi zasloužil o vítězství nad Turky u Bělehradu (1456). Brzy nato zemřel 23. října 1456 v Iloku u Dunaje (Srbsko). Za svatého byl prohlášen v roce 1690.

24. října

Sv. Antonína Marie Klareta, biskupa

Narodil se 23. prosince 1807 v Sallentu nedaleko Barcelony ve Španělsku jako pátý z 10 dětí. Po vysvěcení na kněze (1835) působil jako farář a jako apoštolský misionář v rodné Katalánii a krátký čas také na Kanárských ostrovech. Založil společnost pro vydávání náboženských knih (1847); sám jich také mnoho napsal. V roce 1849 založil misionářskou kongregaci klaretinů. Od roku 1850 byl arcibiskupem v Santiagu na Kubě, kde předtím 14 let neměli biskupa. Začal pořádat exercicie pro kněze, pastorační vizitace a lidové misie. Založil ženský vzdělávací institut klaretinek (1855). Organizoval charitativní a sociální činnost; ve všech farnostech zřídil lidové spořitelny (1854) a učil zemědělce hospodařit tak, aby byli soběstační. Vzbudil tím nenávist majitelů černých otroků; viděli v něm revolucionáře, několikrát na něj spáchali atentát a nakonec dosáhli toho, že se musel vrátit do Španělska (1857). Stal se zpovědníkem královny a doprovázel ji do vyhnanství ve Francii (1868). Účastnil se 1. vatikánského koncilu (1869-1870), tam onemocněl a po návratu zemřel 24. října 1870 v cisterciáckém opatství ve Fontfroide v jižní Francii. Za svatého byl prohlášen v roce 1950.

28. října

Sv. Šimona a Judy, apoštolů

Svátek

Šimon, zvaný Horlivec (Lk 6,13; Sk 1,13) nebo Kananejský (Mt 10,4; Mk 3,18), je jedním z dvanácti apoštolů; první označení je z řeckého „zélótés“ a druhé z aramejského „quan'an“, obě mají stejný význam a bývali tak označováni příslušníci bojovné nacionalistické skupiny zélótů, kteří chtěli uspíšit Boží vládu na zemi odbojem proti římské nadvládě. Je proto pravděpodobné, že patřil mezi ně, dříve než se stal Ježíšovým učedníkem. Další biblické zprávy o něm nemáme; o jiném Šimonovi (Mt 13,55; Mk 6,3) se předpokládá, že to byl pozdější jeruzalémský biskup (po smrti apoštola Jakuba Mladšího).

Juda, který se v seznamech apoštolů objevuje jako Juda Jakubův (Lk 6,16; Sk 1,13) nebo Tadeáš (Mt 10,3; Mk 3,18), byl podle starobylé tradice považován za bratra apoštola Jakuba Mladšího a za autora jednoho z listů zařazených mezi knihy Nového zákona; někteří současní badatelé však jsou toho názoru, že je to málo pravděpodobné, a poukazují na to, že autor tohoto listu budí dojem, jako by se sám nepočítal mezi apoštoly (Jud 17). Janovo evangelium se o něm zmiňuje jen při líčení Ježíšova rozhovoru s apoštoly při poslední večeři (Jan 14,22).

Oba položili život pravděpodobně v Persii. Jejich ostatky jsou dnes uloženy ve svatopetrské bazilice ve Vatikáně (pod dnešním oltářem sv. Josefa). Východní křesťané slaví jejich svátek odděleně (10. května a 19. června).

29. října

Bl. Marie Restituty Kafkové, panny a mučednice

V brněnské diecézi: Památka.

Helena Kafková, se narodila 1. května 1894 jako jedno ze sedmi dětí v rodině obuvníka v Brně-Husovicích, vyrůstala ve Vídni-Brigittenau a v roce 1914 vstoupila ve Vídni k františkánkám křesťanské lásky (hartmankám) ve vídeňské čtvrti Margaretten. Její řeholní jméno bylo Marie Restituta (Obnovená). Před svým zatčením v roce 1942 působila mnoho roků jako uznávaná hlavní sestra na operačním sále v nemocnici v Mödlingu u Vídně. Za národně socialistické nadvlády byla pro věrnost svému svědomí, nezlomnou statečnost víry a za své přiznání se ke svobodnému Rakousku dne 30. března 1943 ve Vídni sťata. Papež Jan Pavel II. ji 21. června 1998 prohlásil ve Vídni za blahoslavenou. 29. říjen je den, kdy byl nad ní vynesen rozsudek smrti.

               

31. října

Sv. Wolfganga, biskupa

Narodil se kolem roku 924 ve Švábsku. Vzdělával se v klášterní škole v Reichenau a ve Würzburgu, byl učitelem na dómské škole a děkanem kapituly v Trevíru (956), vstoupil jako mnich do benediktinského kláštera v Einsiedeln ve Švýcarsku (965) a byl tam vysvěcen na kněze (kolem roku 970). Po krátkém misijním působení v Maďarsku (971) byl o vánocích v roce 972 jmenován biskupem v Řezně. Byl velmi obětavý a vysoce vzdělaný, podporoval školy a kláštery, značně pozdvihl duchovní úroveň kněží. Tím, že souhlasil s odloučením Čech od své diecéze, umožnil v roce 973 založení biskupství v Praze. Zemřel 31. října 994 v Puppingu u Lince; jeho tělo bylo z Rakouska převezeno po Dunaji do Řezna a tam pohřbeno v kostele sv. Emmerama. Jeho uctívání jako svatého bylo potvrzeno v roce 1052.

1. listopadu

Všech svatých

Slavnost

Od 4. století se na Východě slavil společný svátek všech mučedníků v syrském obřadu v době velikonoční (13. května) a v byzantském obřadu na první neděli po Seslání Ducha svatého. Podobná slavnost se objevuje v 7. století v Římě; výroční den zasvěcení římského Pantheonu (původně pohanského chrámu všech olympských bohů) Panně Marii a všem svatým mučedníkům (13. května 609). Od 8. století se v Irsku a v Anglii, u Keltů a Franků začal slavit svátek Všech svatých (nejen mučedníků) 1. listopadu (snad proto, že u Keltů začínal v ten den nový rok). Brzy se slavení tohoto svátku rozšířilo; v Římě se slaví od 9. století.

2. listopadu

Vzpomínka na všechny věrné zemřelé

Modlitba za zemřelé patří k nejstarší křesťanské tradici. Vzpomínka na mrtvé se koná při každém slavení eucharistie. Východní i západní liturgie věnuje určitý den zvláštní vzpomínce na všechny zemřelé. Po stanovení slavnosti Všech svatých na 1. listopad se začíná na Západě tato výroční vzpomínka na všechny věrné zemřelé slavit v následující den. Její slavení zavedl sv. Odilo, benediktinský opat z Cluny (998), a brzy se rozšířilo i mimo benediktinské kláštery; od 14. století i v Římě. V Aragonii začali kněží slavit v ten den tři mše svaté za zemřelé; papež Benedikt XIV. tento zvyk potvrdil (1748) a rozšířil pro všechny kněze ve Španělsku, Portugalsku a Latinské Americe; v roce 1915 bylo toto dovolení rozšířeno pro celou církev.

3. listopadu

Sv. Martina de Porres, řeholníka

Narodil se 9. prosince 1579 v Limě, hlavním městě Peru, jako syn španělského šlechtice a černošky. Vyučil se holičem a ranhojičem. Vstoupil k dominikánům v Limě; nejprve jako terciář (1594) vykonával různé služebné práce; později složil sliby (1603) a byla mu svěřena péče o nemocné. Vynikal pokorou a obětavou láskou; pečoval nejen o lidi, ale i o zvířata. Přičinil se o založení ústavu pro chudé děti, zvláště sirotky. K sobě byl velmi přísný a celé noci trávil na modlitbách. Už za života byl vyhledávaným rádcem a přímluvcem u Boha. Zemřel 3. listopadu 1639 a jeho úcta se rychle rozšířila po celé Americe. Za svatého byl prohlášen v roce 1962.

4. listopadu

Sv. Karla Boromejského, biskupa

Památka

Narodil se 2. října 1538 v Aroně na břehu Lago Maggiore v severní Itálii. Vystudoval práva a jeho strýc, papež Pius IV., ho pozval do Říma a jmenoval ho kardinálem (1560). Za tři roky potom přijal kněžské a biskupské svěcení. Dovedl ke šťastnému konci tridentský koncil a má velkou zásluhu o uskutečnění jeho reforem. Od roku 1560 byl administrátorem milánské arcidiecéze a v roce 1564 se stal arcibiskupem, ale pro práce na koncilu a povinnosti v kurii mohl odejít do Milána teprve v roce 1565. Hned začal věnovat péči výchově kněží, svolávat synody a konat pastorační vizitace farností. Staral se o chudé a nemocné; zvláště v době moru (1576-1577) dával svou osobní statečností příklad ostatním. Zemřel 3. listopadu 1584 v Miláně a byl pohřben v katedrále. Za svatého byl prohlášen v roce 1610.

9. listopadu

Posvěcení lateránské baziliky

Svátek

Lateránská bazilika, zasvěcená přesvatému Spasiteli a roku 904 (po přestavbě) také sv. Janu Křtiteli a sv. Janu Evangelistovi, je nejstarší papežský kostel a nese titul "Matka a hlava všech kostelů Města (Říma) i celého světa". V přilehlém lateránském paláci sídlili papežové od 4. do 14. století. Baziliku dal postavit císař Konstantin a posvětil ji (324) papež Silvestr I. Po požáru, zemětřesení a drancování byla během staletí několikrát restaurována; naposledy v roce 1726. Konalo se v ní pět všeobecných církevních sněmů. Vlastní den posvěcení není známý, ale už od 12. století se výročí slavilo 9. listopadu.

10. listopadu

Sv. Lva Velikého, papeže a učitele církve

Památka

Narodil se koncem 4. století. V době papeže Celestina I. (422-432) už byl v Římě jáhnem. Když se v roce 440 stal papežem, důsledně vystupoval proti všem bludným učením té doby a zdůrazňoval poslání římského biskupa jako nástupce na Petrově stolci a význam jeho postavení pro jednotu církve. Na všeobecný koncil do Chalcedonu poslal své zástupce (451); v jeho dopise, který se tam četl, bylo za souhlasu přítomných odsouzeno bludné učení monofysitů (neuznávající, že Kristus je pravý Bůh i pravý člověk). Ustanovil při císařském dvoře v Konstantinopoli trvalého papežského vyslance. Podařilo se mu odvrátit hunského vůdce Attilu od tažení na Řím (452) a při vpádu barbarů vedených Genserichem (455) dosáhl toho, že nedošlo k prolévání krve a k vypálení Říma. Zanechal 96 kázání vynikajících obsahem i formou a 173 dopisů; velmi se také zasloužil o zkvalitnění liturgických textů. Zemřel 10. listopadu 461; jeho ostatky byly koncem 7. století uloženy ve vatikánské bazilice sv. Petra. V roce 1754 byl prohlášen za učitele církve.

11. listopadu

Sv. Martina, biskupa

Památka

Narodil se kolem roku 316 v panonské Sabarii (v dnešním Szombathely v Maďarsku). Jeho rodiče byli pohané, v patnácti letech byl přijat mezi čekatele křtu (katechumeny) a po nějakém čase se dal pokřtít. Mezitím se dostal jako voják do Galie, opustil vojenskou službu a rozhodl se žít v ústraní po vzoru egyptských poustevníků. S pomocí biskupa Hilaria založil v Ligugé (blízko Poitiers) klášter (kolem roku 361), stal se knězem, shromáždil kolem sebe své žáky a spolu s nimi slovem i příkladem hlásal křesťanství okolním vesničanům. Když se kolem roku 371 stal biskupem, věnoval se dále této činnosti a bydlel převážně mezi svými žáky v novém klášteře, který založil v Marmoutieru, poblíž svého biskupského města Toursu. Zakládal na venkově malé kláštery, které se staly ohnisky křesťanského života mezi vesničany. Začal zřizovat venkovské farnosti a konat pastorační vizitace; zemřel při jedné z nich 8. listopadu 397 v Candes a 11. listopadu pak byl pohřben v Toursu.

12. listopadu

Sv. Josafata, biskupa a mučedníka

Památka

Narodil se kolem roku 1580 ve Vladimiru na Volyňsku (v dnešní západní Ukrajině), jmenoval se Jan Kuncevič a pocházel z pravoslavné rodiny. Po příchodu do litevského Vilna (1596) se připojil k unii s římským apoštolským stolcem, k níž došlo na synodu v litevském Brestu (1595-1596). Při vstupu k basiliánům ve Vilně (1604) přijal jméno Josafat, byl vysvěcen na kněze (1609), stal se představeným kláštera (igumenem) v Byteni (1613) a vyšším klášterním představeným (archimandritou) ve Vilně (1614). Když se v roce 1618 stal arcibiskupem v běloruském Polocku, věděl, že nepřijímá poctu, ale těžké a nebezpečné poslání. Nepřestal však působit jako horlivý šiřitel sjednocení s Římem. Usiloval o prohloubení náboženského života věřících a o pozvednutí úrovně duchovenstva. Byl ubit najatými vrahy při biskupské vizitaci v běloruském Vitebsku 12. listopadu 1623. Za svatého byl prohlášen v roce 1867. Pohřben byl v Polocku, jeho tělo bylo přeneseno do Biale (1705), Vídně (1916) a od roku 1949 je uloženo ve svatopetrské bazilice ve Vatikáně.

13. listopadu

Sv. Anežky České, panny

Památka

Narodila se kolem roku 1211 jako dcera krále Přemysla Otakara I. Odmítla nabídku k sňatku s císařem Fridrichem II. (1231). S pomocí svého bratra Václava I. založila v Praze první klášter františkánů a klášter klarisek, do něhož sama vstoupila (1234) a stala se jeho představenou. Založila též špitální bratrstvo, z něhož se později stal řád křižovníků s červenou hvězdou. Zprostředkovala usmíření krále Václava I. s jeho synem Přemyslem Otakarem II. (1249). Svědectví o jejím příkladném životě a vroucí zbožnosti podávají listy sv. Kláry a papeže Řehoře IX. Zemřela 2. března 1282 ve svém klášteře Na Františku. Za blahoslavenou byla prohlášena v roce 1874 a za svatou 12. listopadu 1989.

15. listopadu

Sv. Alberta Velikého, biskupa a učitele církve

Narodil se kolem roku 1200 v Lauingen na Dunaji (v dnešním jihozápadním Německu). Po studiích v Padově vstoupil k dominikánům (1229). Teologii studoval v Kolíně nad Rýnem a v Paříži. Vyučoval na různých učilištích a univerzitách. Svými znalostmi obsáhl všechny tehdy známé vědní obory a uvedl Aristotelovo učení do středověké filosofie. Byl provinciálem (1253-1257), biskupem v Řezně (1260-1262). Kázal v Porýní, v Bavorsku a v Čechách (1263-1264) a vybízel ke křížové výpravě, zúčastnil se lyonského všeobecného koncilu (1274), ale své hlavní poslání viděl v předávání získaných vědomostí, a proto se vždy znovu vracel k vyučování a spisovatelské činnosti. Zemřel 15. listopadu 1280 v Kolíně nad Rýnem a byl pohřben v dominikánském kostele. V roce 1931 byl prohlášen za svatého a za učitele církve, v roce 1941 za patrona přírodovědců.

16. listopadu

Sv. Markéty Skotské

Narodila se kolem roku 1046 v Uhersku jako dcera anglického prince, který tam žil ve vyhnanství. Její otec brzy po návratu do Anglie zemřel (1057), po vpádu Normanů (1066) musela s matkou a sourozenci utéci do Skotska; provdala se za krále Malcolma III. (1070) a měla s ním osm dětí, všechny je dobře vychovala a dvě z nich (David a Matylda) byly později svatořečeny. Její jemnost, inteligence a dobrota měly na drsného krále velmi příznivý vliv. Jako dobrá matka a královna působila na vzrůst náboženské a kulturní úrovně Skotska. Proslavila se zvláště svou dobročinností. Zemřela 16. listopadu 1093 v edinburském zámku, několik dní po obdržení zprávy, že její manžel a nejstarší syn padli v bitvě. Pohřbili ji v Durnfermline v benediktinském kostele, který sama založila. Za svatou byla prohlášena v roce 1250. V době reformace byly její ostatky přeneseny do Španělska a uloženy v kostele na zámku Escorialu.

Sv. Gertrudy, panny

Narodila se 6. ledna 1256 v Eislebenu v Durynsku. V pěti letech byla dána na výchovu do blízkého kláštera cisterciaček v Helftě; tam se jí dostalo literárního, filosofického i teologického vzdělání; měla velkou zálibu ve studiu latiny, ve zpěvu a v malířství. V roce 1281 se jí po několika týdnech těžké vnitřní krize dostalo milosti mystického nazírání. Po překonání vážného onemocnění (1288) začala psát o svých zjeveních, zvláště o eucharistii a o Ježíšově Srdci; v jejích spisech lze najít téměř všechny invokace z dnešních litanií k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Zemřela ve svém klášteře pravděpodobně 17. listopadu 1301 nebo 1302. Na veřejnost se její spisy dostaly až v 16. století a od té doby byly přeloženy do všech hlavních evropských jazyků, v 18. století i do češtiny. Od 17. století je uctívána v benediktinských klášterech, v roce 1677 bylo její jméno zapsáno do římského martyrologia.

17. listopadu

Sv. Alžběty Uherské, řeholnice

Památka

Narodila se v roce 1207 na hradě Sárospataku ve východním Maďarsku (nebo v Bratislavě) jako dcera krále Ondřeje II. Její otec a matka sv. Anežky České byli sourozenci. Už jako dítě byla zasnoubena a od čtyř let vychovávána na dvoře svého budoucího manžela na hradě Wartburgu v Durynsku; ve 14 letech se za něho provdala, prožila s ním šest šťastných let a měla tři děti. Po jeho smrti (1227) byla z hradu vyhnána, nejprve žila v podhradí v Eisenachu a potom odešla do Marburgu (1228), kde žil i její duchovní vůdce; dala tam postavit nemocnici, žila mezi terciářkami františkánské řehole a sloužila nejchudším a nejubožejším. Zemřela 17. listopadu 1231 v Marburgu. Za svatou byla prohlášena v roce 1235.

18. listopadu

Posvěcení římských bazilik svatých apoštolů Petra a Pavla

Na hrobem sv. Petra ve Vatikáně a nad hrobem sv. Pavla při cestě do Ostie dal císař Konstantin Veliký postavit baziliky. Tyto baziliky ve 4. století posvětili papežové Silvestr I. a Siricius; výročí jejich posvěcení se slavilo v Římě už od 11. století společně 18. listopadu. Svatopetrská bazilika byla přestavována od poloviny 15. století a v dnešní podobě byla posvěcena 18. listopadu 1626. Bazilika sv. Pavla byla v roce 1853 zničena požárem, znovu postavena a 10. prosince 1854 posvěcena.

Slavení památky jejich posvěcení rozšířené na celou církev je připomínkou významu těchto apoštolských knížat, podobně jako výročí posvěcení baziliky S. Maria Maggiore připomíná mateřské poslání Panny Marie.

21. listopadu

Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě

Památka

Slavení dnešní památky má svůj původ na Východě, původně to byla připomínka výročí posvěcení mariánské baziliky v Jeruzalémě, postavené v roce 543 poblíž jeruzalémského chrámu. Bazilika byla sice v dalších stoletích zbořena, ale křesťané na Východě slavili tento den dále. Spolu s nimi si dnes připomínáme osobní zasvěcení Panny Marie, jímž se zcela odevzdala Bohu do služeb díla spásy a stala se tak vzorem Bohu zasvěceného života. Zároveň ji uctíváme jako živý Boží chrám, jímž byla už od okamžiku svého početí. Apokryfní Jakubovo protoevangelium vypráví, že rodiče přinesli Pannu Marii do jeruzalémského chrámu a „obětovali“ ji Bohu; podle této nezaručené zprávy se tomuto svátku říkalo také Obětování Panny Marie.

22. listopadu

Sv. Cecílie, panny a mučednice

Památka

Patří mezi prvokřesťanské římské mučedníky, ale jinak o ní nevíme nic určitého. Žila snad ve 3. století. V římské čtvrti Trastevere byla postavena bazilika, která nese její jméno; tam byly také v roce 821 přeneseny její ostatky z Kalistových katakomb. Nejstarší doložená zpráva o její úctě je z roku 545; tehdy v této bazilice zajali papeže Vigilia, když tam ve výroční den její smrti (22. listopadu) slavil bohoslužby. Úcta k ní se velmi rozšířila a její jméno bylo zařazeno do seznamu světců v mešním římském kánonu.

23. listopadu

Sv. Klementa I., papeže a mučedníka

Byl třetím nástupcem sv. Petra na papežském stolci v Římě na sklonku 1. století - tedy v době, kdy ještě žil apoštol Jan. Svatý Irenej o něm píše (kolem roku 185), že ještě viděl a na vlastní uši slyšel apoštoly. Órigenés, Eusebius a sv. Jeroným ho ztotožňují s Klementem, o němž sv. Pavel píše jako o svém spolupracovníku (Flp 4,3). Když dostal zprávu o tom, že v korintské obci někteří mladí křesťané odmítli starší kněze, poslal do Korintu dopis, v němž vybízí k svornosti, pokoji a pořádku a zároveň zdůrazňuje, že biskupové, kněží a jáhnové mají pravomoc od apoštolů a jejich právoplatných nástupců. Tento list je také jedním z nejstarších dokladů obsahu starokřesťanských přímluv. Zemřel ve vyhnanství u Černého moře. Svatí Cyril a Metoděj nalezli během svého působení na Krymu jeho ostatky, vzali je s sebou do Konstantinopole, potom na Moravu a v roce 867 je přinesli do Říma, kde je uložili do starobylé baziliky nesoucí jeho jméno.

Sv. Kolumbána, opata

Narodil se kolem roku 543 ve východoirské provincii Leinsteru. Pod vedením sv. opata Comgalla v bangorském klášteře v severním Irsku se z něho stal horlivý mnich a úspěšný učitel. Po dlouhém období přísného řeholního života odešel s opatovým svolením v čele dvanácti mnichů na evropskou pevninu (590). Usadili se v Annegray v burgundských Vogézách a založili v okolí tři kláštery, nejslavnější z nich byl v Luxeuil. Žili podle velmi přísných řeholních pravidel, za jejichž přestoupení se ukládaly tvrdé tresty. Když byli z této krajiny vyhnáni, působili kolem curyšského a bodamského jezera v dnešním Švýcarsku. Vedením kláštera, který založili v dnešním kantonu St. Gallen, pověřil jednoho ze svých společníků, sv. Havla. Sám pak pokračoval dále na jih a založil klášter v Bobbiu v severní Itálii (613). Tam také 23. listopadu 615 zemřel a je pohřben v kryptě jemu zasvěcené baziliky.

24. listopadu

Sv. Ondřeje Dung-Laca, kněze, a druhů, mučedníků

Památka

První křesťanští misionáři přišli na území dnešního Vietnamu v 2. polovině 16. století. Křesťanské společenství, které tam založili, bylo v následujících třech stoletích (jen s několika krátkými obdobími klidu) vystaveno krutému pronásledování, které vyvrcholilo v letech 1843-1883. Mnoho vietnamských křesťanů tehdy zemřelo mučednickou smrtí, nejvíce v 18. a 19. století. Z těch, kteří byli během 1. poloviny 20. století prohlášeni za blahoslavené, 117 prohlásil 19. června 1988 papež Jan Pavel II. za svaté: 96 Vietnamců, 11 španělských misionářů z řádu sv. Dominika a 10 členů francouzské misijní společnosti z Paříže; 8 biskupů, 50 kněží a 59 laiků.

25. listopadu

Sv. Kateřiny Alexandrijské, panny a mučednice

Podle vyprávění tradice žila v Alexandrii jako panna a zemřela jako mučednice. Proslula bystrostí nadání a moudrostí ne méně než statečností ducha. Její tělo je zbožně uctíváno v klášteře na hoře Sinaj.

30. listopadu

Sv. Ondřeje, apoštola

Svátek

Pocházel z Betsaidy v Galileji, byl rybářem a patřil mezi učedníky Jana Křtitele (Jan 1,35-40). Když poznal Ježíše, přivedl k němu i svého mladšího bratra Šimona Petra (Jan 1,40-42). Upozornil na chlapce, který měl pět chlebů a dvě ryby (Jan 6,8-9) a spolu s Filipem zprostředkoval setkání pohanů s Ježíšem (Jan 12,20-22). Podle tradice hlásal evangelium v různých krajích a zemřel kolem roku 60 v Patrasu v Achaji (v dnešním Řecku) přivázán na kříž ve tvaru písmene X.

1. prosince

Sv. Edmunda Kampiána, kněze a mučedníka

Narodil se 25. ledna 1540 v Londýně. Už na studiích v oxfordské koleji vynikal řečnickým nadáním a dosáhl hodnosti mistra svobodných umění. Jako anglikánský jáhen se při studiu teologie a církevních Otců stal katolíkem. Po krátkém pobytu ve Francii vstoupil v roce 1573 k jezuitům. Studoval v Brně a v Praze, kde byl v roce 1579 vysvěcen na kněze. Tam také založil první českou Mariánskou družinu a působil jako profesor rétoriky, filosofie a teologie. V roce 1580 se vrátil do Anglie, aby tam působil mezi katolíky. Neohroženě hájil svou víru a nezradil ji ani při několikerém mučení. Na rozkaz královny Alžběty byl 1. prosince 1581 oběšen. V roce 1886 byl prohlášen za blahoslaveného a 1970 za svatého.

3. prosince

Sv. Františka Xaverského, kněze

Památka

Pocházel ze španělské Navarry; narodil se roku 1506 na zámku Xavieru (Javier). Na studiích v Paříži poznal Ignáce z Loyoly a stal se jedním z jeho prvních druhů. V roce 1537 byl vysvěcen na kněze. O roku 1541 horlivě a s velkým úspěchem hlásal evangelium v Indii, na Ceyloně, na Molukách a v Japonsku. Zemřel 3. prosince 1552 cestou do Číny na ostrově Sancianu. V roce 1622 byl prohlášen za svatého a v roce 1927 za patrona misií.

4. prosince

Sv. Jana Damašského, kněze a učitele církve

Narodil se v 2. polovině 7. století v arabské křesťanské rodině. Kolem roku 700 vstoupil do kláštera sv. Sáby nedaleko Jeruzaléma a stal se knězem. Ve svých spisech a kázáních vykládal věroučné pravdy a hájil uctívání obrazů svatých. Jeho hlavní spis Pramen poznání a zejména v něm obsažený Výklad pravé víry mu získal u východních křesťanů podobnou autoritu, jakou mají na Západě spisy sv. Tomáše Akvinského. Zemřel ve vysokém věku kolem roku 749. V roce 1890 byl prohlášen za učitele církve. Byzantská liturgie dodnes užívá některých jeho hymnů.

6. prosince

Sv. Mikuláše, biskupa

V českobudějovické diecézi: Svátek hlavního patrona diecéze

Byl biskupem v Myře v maloasijské Lykii (na dnešním území Turecka). Zemřel kolem poloviny 4. století. Jeho úcta se rychle rozšířila po celé východní oblasti a od 10. století i na Západě. V roce 1082 byly jeho ostatky přeneseny do italského města Bari.

7. prosince

Sv. Ambrože, biskupa a učitele církve

Památka

Narodil se kolem roku 339 v Trevíru jako syn římského vysokého správního úředníka. Sám také v Římě vystudoval řečnictví a práva. Svou veřejnou činnost začal v Sirmiu (dnešní Sremska Mitrovica v Srbsku). Když působil v Miláně, byl tam zvolen za biskupa a 7. prosince 374 přijal biskupské svěcení. Svědomitě doplňoval své znalosti a brzy se proslavil jako pastýř a učitel svěřeného lidu. Stavěl se proti zneužívání císařské moci a hájil čistotu učení víry proti ariánům. Jeden ze svých dopisů poslal i na naše území markomanské královně Fritigile (PL 14,36). Podporoval zpěv lidu při slavení liturgie a sám podle východního vzoru skládal hymny. Zemřel na Bílou sobotu 4. dubna 397.

8. prosince

Panny Marie, počaté bez poskvrny prvotního hříchu

Slavnost

Církev vidí v Panně Marii ženu předpověděnou v ráji (Gn 3,15). Bůh ji vyvolil za matku Vykupitele lidstva, a proto ji už od okamžiku jejího početí uchránil od poskvrny prvotního hříchu. Toto učení o neposkvrněném početí Panny Marie závazně vymezil Pius IX. a prohlásil je za článek víry 8. prosince 1854. Liturgická oslava Početí Panny Marie se konala nejprve na Východě, v 9. století přešla z Konstantinopole do jižní Itálie a na Sicílii. Koncem 11. století zavedl tento svátek ve své diecézi sv. Anselm z Canterbury a v té době se objevují náznaky této úcty i u nás v tzv. Opatovickém homiliáři. Z Anglie se svátek šířil i jinam. U nás se slaví už kolem roku 1200. V roce 1476 Sixtus IV. rozšířil jeho slavení pro celou církev.

9. prosince

Sv. Jana Didaka Cuauhtlatoatzina

Juan Diego pocházel z domorodého indiánského kmene na území dnešního Mexika; narodil se kolem roku 1474 v místě zvaném Cuauhtitlan. Jeho původní aztécké jméno „Cuauhtlatoatzin“ znamená „mluvící orel“. Uvěřil v evangelium a spolu s manželkou Malintzin (která přijala jméno Maria Lucia) přijali v roce 1524 křest a křesťanský způsob života. Svým životem ve společenství církve byl pro své současníky svědectvím, že Bůh volá k sobě všechny lidi bez ohledu na různost jejich původu a kultury. Domorodým obyvatelům Mexika a celého amerického kontinentu tak usnadnil cestu do společenství s Kristem a s církví. V roce 1531 se mu na návrší zvaném Tepeyac u města Mexika v dnešním státě Mexiko zjevila Panna Maria. Tento muž, obdařený upřímnou vírou, dosáhl svou pokorou a horlivým úsilím toho, že na tom místě byla zbudována kaple ke cti Panny Marie Guadalupské. O tuto svatyni pečoval až do konce svého života; tam také 9. prosince 1548 zemřel. Papež Jan Pavel II. v roce 2002 zařadil jeho památku do celocírkevního kalendáře.

11. prosince

Sv. Damasa I., papeže

Byl španělského původu, narodil se kolem roku 305. V roce 366 se stal papežem, obhajoval primát římského biskupa a v jeho době se začalo šířit označení "Apoštolský stolec". Potíral ariánské bludy, pověřil sv. Jeronýma revizí latinského překladu Písma svatého. Upravoval stará římská pohřebiště v katakombách a označoval hroby mučedníků básnickými nápisy, uchovalo se jich kolem šedesáti. Zemřel v roce 384.

12. prosince

Panny Marie Guadalupské

V roce 1531 se Janu Didakovi Cuauhtlatoatzinovi, který pocházel z domorodého indiánského kmene nedaleko Mexika, zjevila Panna Maria. Stalo se to, když cestou ze svého rodiště, zvaného Cuauhtitlan, na ranní bohoslužby do Tlatilolco došel k návrší zvanému Tepeyac. Oznámila mu, že jako milující Matka místních obyvatel i všech, kdo se k ní utíkají o pomoc a přímluvu, bude na tomto místě těšit jejich zármutek a přinášet útěchu těm, kdo ji sem budou přicházet s důvěrou prosit. Na jeho plášti zůstala podivuhodným způsobem zobrazena její podoba. Písemná zpráva o této události je uchována v arcidiecézním archivu v Mexiku. Tamní křesťané ji od té doby stále uctívají jako Pannu Marii Guadalupskou; byla prohlášena za patronku Mexika (1754) a za hlavní patronku celé Latinské Ameriky (1910). Původní malá kaple postavená na místě zjevení byla nahrazena stavbou nynější baziliky (1695-1709). Slavení dnešní památky rozšířil papež Jan Pavel II. na celou církev (2002).

13. prosince

Sv. Lucie, panny a mučednice

Památka

Byla umučena v prvních letech krvavého pronásledování za Diokleciána, pravděpodobně 13. prosince 304. Vedle sv. Agáty je to nejznámější sicilská mučednice. Při průzkumu katakomb v Syrakusách byl objeven její hrob. Její úcta se brzy rozšířila v celé církvi a její jméno bylo zařazeno do mešního římského kánonu.

14. prosince

Sv. Jana od Kříže, kněze a učitele církve

Památka

Narodil se v roce 1542 ve Frontiveros ve Španělsku. Když mu bylo 21 let, vstoupil ke karmelitánům. Jejich tehdy uvolněnější řeholní život ho zklamal, a proto uvažoval o přestupu k přísnějším kartuziánům. V roce 1568 se však setkal se sv. Terezií od Ježíše a ta v něm vzbudila zájem o reformu karmelitánského řádu. Spolubratři se tomu postavili na odpor, a dokonce ho na 3 měsíce zavřeli do vězení. Tam napsal své nejkrásnější mystické básně. Jeho nejznámější spisy (Výstup na horu Karmel, Temná noc, Duchovní píseň a Živý plamen lásky) jsou komentáře k těmto básním. Příkoří, které musel snášet, mu pomohlo k hlubokému spojení s Bohem a přivedlo ho na vrchol mystického života. Zemřel 14. prosince 1591 v klášteře v Ubedě. V roce 1726 byl prohlášen za svatého a v roce 1926 za učitele církve.

21. prosince

Sv. Petra Kanisia, kněze a učitele církve

Narodil se v roce 1521 v Nijmegen v Holandsku, vystudoval v Kolíně nad Rýnem a vstoupil k jezuitům. Celý život zasvětil obraně a upevňování katolické víry. Účastnil se jako teolog tridentského koncilu. Pracoval jako učitel, kazatel, katecheta, spisovatel a misionář na různých místech v Německu a také v Praze, kde založil kolej, která později splynula s univerzitou. Jeho Katechismus se dočkal 400 vydání a byl přeložen do patnácti jazyků. Zemřel 21. prosince 1597 ve Fribourgu ve Švýcarsku. V roce 1925 byl prohlášen za svatého a zároveň za učitele církve.

23. prosince

Sv. Jana Kentského, kněze

Narodil se v roce 1390 ve vesnici Kęty v Polsku. Působil v blízkém Krakově jako kanovník, profesor teologie a filosofie, později též jako duchovní správce jedné farnosti. Vynikal svými vědomostmi, hlubokou zbožností, láskou k chudým a péčí o své studenty. Přesvědčen o duchovní hodnotě poutí, vydal se uctít Kristův hrob v Jeruzalémě a čtyřikrát navštívil Řím. Zemřel 24. prosince 1473 v Krakově a za svatého byl prohlášen v roce 1767.

26. prosince

Sv. Štěpána, prvomučedníka

Svátek

Byl to řecky mluvící Žid v Jeruzalémě, muž plný víry a Ducha svatého, jeden z prvních sedmi jáhnů (Sk 6,5). Jejich posláním bylo zbavit apoštoly břemene hmotných starostí a spolu s nimi vydávat svědectví evangeliu. Stefanos znamená v řečtině “koruna, věnec”. Na místě, kde byl asi koncem roku 36 ukamenován, severně od Damašské brány, byla v 1. polovině 5. století postavena bazilika.

27. prosince

Sv. Jana, apoštola a evangelisty

Svátek

Učedník, „kterého Ježíš miloval“ (Jan 13,23). Spolu s Petrem a se svým bratrem Jakubem byl svědkem vzkříšení dcery Jairovy, Ježíšova proměnění i úzkosti v Getsemanské zahradě (Mk 5,37; 9,2; 14,23). Jediný z apoštolů stál pod křížem na Kalvárii a umírající Kristus mu svěřil svou matku (Jan 19,26-27). Za císaře Domiciána byl poslán do vyhnanství na ostrov Patmos. Konec života strávil pravděpodobně v Efesu. Zemřel ve vysokém věku kolem roku 100.

28. prosince

Svatých Mláďátek, mučedníků

Svátek

Svátek těchto nevinných dětí zavražděných v Betlémě a jeho okolí se připomíná už v nejstarších martyrologiích. Svatý Caesarius z Arles, sv. Augustin a jiní církevní otcové vidí jejich slávu v tom, že na rozdíl od ostatních mučedníků, kteří svou smrtí vydali Kristu svědectví, tito malí chlapci zemřeli místo něho.

29. prosince

Sv. Tomáše Becketa, biskupa a mučedníka

Narodil se v roce 1118 v Londýně. Po dokončení studia teologie se stal arcijáhnem v Canterbury. Mladý král Jindřich II. ho jako jednoho ze svých nejlepších přátel jmenoval svým kancléřem (1155). Po smrti arcibiskupa (1162) byl podle přání krále zvolen na toto uprázdněné místo. Jako primas Anglie hájil svobodu a práva církve. Tím si krále znepřátelil a musel utéci do Francie (1164). Po šesti letech došlo sice k částečnému smíření, ale když se vrátil do vlasti, byl ještě téhož roku (29. prosince 1170) zavražděn při nešporách ve své katedrále. V roce 1173 byl prohlášen za svatého.

31. prosince

Sv. Silvestra I., papeže

Narodil se v Římě a spravoval církev v letech 314-335. Po dlouhotrvajícím pronásledování nastala doba vnějšího rozmachu křesťanství. S podporou císaře Konstantina Velikého se začalo stavět mnoho kostelů, mezi nimi i bazilika sv. Petra ve Vatikáně. Zároveň se však v plné míře projevily bludy donatistů a ariánů. V roce 325 se konal první všeobecný koncil v Niceji, papeže na něm zastupovali jeho legáti.