* 27.8.1888; v metropolitní kapitule: 1.4.1929 - 29.5.1958; + 29.5.1958
ThDr. Otakar Švec
Poř. číslo 930.
Narodil se 27. 8. 1888 v Plzni.
Vysvěcen na kněze 24. 2. 1912 v Římě.
Členem metropolitní kapituly: 1. 4. 1929 - 29. 5. 1958.
Zemřel 29. 5. 1958 v Mělníku.
Pohřben 2. 6. 1958 na hřbitově v Plzni.
|
|
Před příchodem do metropolitní kapituly: Po dokončení studia v Římě na Univerzitě Kongregace de Propaganda fide přijal 24. 2. 1912 kněžské svěcení v kostele České papežské koleje (na Via Sistina); 25. 6. 1912 byl prohlášen doktorem teologie. Od 1. 8. 1912 byl kaplanem v Počepicích, od 1. 9. 1914 v Divišově, od 1. 9. 1915 II. kaplanem u sv. Mikuláše v Praze III.; přitom učil náboženství ve školách, v roce 1917-18 také na dívčím lyceu v Praze VII. a v roce 1918-19 vypomáhal na vyšší reálce v Holešovicích; a řadu let vždy v sobotu zpovídal na Strakově Akademii. V roce 1922 obdržel synodalie a v roce 1923 expositorium canonicale.
Od 1. 8. 1923 byl II. kaplanem u sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně; 6 let tam řídil dobročinnou společnost sv Cyrila a Metoděje, v jejíž vyvařovně dostávalo denně jídlo šedesát chudých dělníků; působil také jako duchovním asistent sdružení Intronisace nejsv. Srdce Ježíšova, asociace katolických služebných a spolku Orel; byl též zpovědníkem sester boromejek. Od února 1920 také pomáhal na nunciatuře jako osobní sekretář nuncia, překladatel a český referent.
Jako člen arcidiecézního výboru Apoštolátu sv. Cyrila a Metoděje pomáhal při pobožnostech konaných měsíčně v kostele Sv. Kříže. Působil jako sekretář sdružení založeného nunciem Marmaggi pro především pomoc ukrajinským emigrantům a řeckokatolíkům z Podkarpatské Rusi. Míval na mnoha místech promluvy a exhortace, zvané misie, zejména v kostele sv. Mikuláše v Praze-Vršovicích.
Jako disertační práci pro nostrifikaci římského doktorátu teologie napsal „Úrok a lichva podle katolické morální a pastorální teologie". V časopisu Vychovatel v roce 1925 uveřejnil úvahu „O nezbytnosti náboženské morálky".
Člen metropolitní kapituly: Papež Pius XI. ho 23. 2. 1929 jmenoval metropolitním kanovníkem a 1. 4. 1929 byl v kostele sv. Jiří na Pražském hradě instalován; 1933 canonicus ecclesiastes et decanus ad s. Apollinarem; 12. 7. 1947 canonicus cantor. Bydlel v domě čp. 35 na náměstí Petra Parléře.
Další působení: 4. 4. 1929 byl jmenován radou arcibiskupské kurie a prosynodálním examinátorem, 18. 8. 1929 arcidiecézním ředitelem Díla šíření víry a redaktorem jeho periodika, 25. 11. 1929 prosynodálním soudcem. Působil také jako arcibiskupský komisař při zkouškách posluchačů teologické fakulty; administrátor realis kostela sv. Apolináře; rektor baziliky sv. Jiří na Pražském hradě; člen rady pro správu církevního majetku; vices gerens arcibiskupa v centrální Katolické Akci a jeho substitutus Arcidiecézní Katolické Akci; člen správní rady jednoty Kněžská nemocenská pokladna v Přerově a společnosti Unitas; člen kuratoria ústavu slepců na Hradčanech a ústavu Valentinum pro péči o epileptiky. V roce 1946 byl jmenován arcibiskupským komisařem pro Kongregaci milosrdných Sester sv. Karla Boromejského v Praze III.
V přípravném výboru Svatováclavského jubilea byl sekretářem sekce pro zahraniční země s pověřením pro komunikaci zejména s Italy. A spolu s kanovníkem Bohumilem Opatrným asistoval pražskému arcibiskupovi při všech mileniových bohoslužbách. Často doprovázel apoštolského nuncia Ciriaciho při návštěvách různých míst, např. 16. 5. 1929 do Nepomuku k oslavě jubilea sv. Jana Nepomuckého, nebo k účasti na konferenci biskupů konanou 30. 9. 1931 v Olomouci.
Pius XII. ho v roce 1940 jmenoval papežským prelátem.
V době německé okupace byl 1. 5. 1942 zatčen pražským gestapem a vyšetřován v Petschkově paláci, do poloviny července 1942 vězněn na Pankráci, pak převezen do věznice gestapa v Terezíně. Od 7. září 1942 byl vězněn v Mauthausenu a následně od 1. prosince 1944 v Dachau, po válce se vrátil s podlomeným zdravím. Za své statečné chování za okupace a věznění v koncentračních táborech pak obdržel 18. 7. 1947 dvě vyznamenání od prezidenta republiky: Čs. vojenskou medaili za zásluhy I. stupně a Československý válečný kříž 1939. Od roku 1947 stál z pověření arcibiskupa Berana v čele Katolické akce v českých zemích.
V roce 1949 byl znovu zatčen, od 13. 10. 1949 přes rok držen ve vazbě a 2. 12. 1950 odsouzen na 20 let do vězení, ke konfiskaci veškerého jmění. Byl vězněn ve Valdicích a na Mírově, během výkonu trestu podstoupil v roce 1951 ve fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně operaci těžce poškozené páteře. Bývalí spoluvězni z koncentračního tábora Mauthausen spolu s jeho sourozenci se od počátku snažili vymoci pro něj u nejvyšších představitelů komunistického režimu, z nichž mnozí také prošli nacistickými tábory, propuštění a omilostnění. Ve svém dopise prezidentu republiky Gottwaldovi napsali: „Každý nepředpojatý politický vězeň z Mauthausenu, který tam přišel do styku s Dr. Švecem, potvrdí podle pravdy mimořádné zásluhy tohoto spoluvězně. Byl jediným z cca 3 kněží vězněných v koncentračním táboře Mauthausen, který přes hrozbu nejpřísnějších trestů našich věznitelů vnikal i do infekčních baráků na ´Russenlágru´ na zavolání těžce trpících a umírajících, aby je duchovně posílil a podaroval. Jeho charitativní činnost neznala rozdílu národnostního, politického neb rasového, pomáhal vždy těm nejubožejším. Dával hladovým ze svého nepatrného přídělu chleba i polévky a téměř pravidelně rozdal obsah balíčků, které dostal z domova. Nepočítal při tom s odplatou. Byl nebojácný, charakterní a přímý, a proto velmi oblíben. Jest znám případ, kdy Dr. Švec se neohroženě postavil v komandu Weberei proti kápovi – obávanému vrahu z povolání – Heinrichu Hackenbrachtovi, když tento utloukal spoluvězně – ruského zajatce, invalidu...".I přes další žádosti a intervence byla žádost o amnestii pro Dr. Švece 20. 6. 1952 usnesením Státního soudu v Praze zamítnuta. Teprve 7. 8. 1954 mu prezident Zápotocký amnestií odpustil dvě třetiny trestu. Přesto si měl ještě těžce nemocný vězeň odpykat zbývajících 18 měsíců. V té době ho na Mírově stihla navíc mrtvice, takže ochrnul i na pravou ruku a velmi špatně mluvil.
Usnesením Generální prokuratury v Praze mu byl 3. 11. 1954 prominut zbytek trestu a 12. listopadu byl podmínečně propuštěn. Z vězení byl předán příbuzným těžce nemocný a trvale upoutaný na lůžko. Vzhledem k závažnosti jeho zdravotního stavu záhy převezen na ortopedickou kliniku v Praze 2, potom byl léčen ve fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně a koncem roku 1955 byl přemístěn do Ústavu pro choroby stáří v Mělníce-Podolí, kde 29. 5. 1958 zemřel na infarkt. Pohřben byl 2. 7. 1958 do rodinného hrobu na Ústředním hřbitově v Plzni. Na náhrobku je nápis: "Msgre Dr. Otakar Švec *1888 + 1958."
V rehabilitačním řízení konaném ve dnech 16. až 18. 7. 1969 byl zvláštním senátem Městského soudu v Praze rozsudek Státního soudu z 2. 12. 1950 v plném rozsahu zrušen.
Další informace o něm:
Dr. Antonín Podlaha, Supplementum quartum ad Seriem praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque prelatorum s. metropolitanae ecclesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempora, in Editiones archivii et bibliothecae s. f. metropolitani capituli Pragensis, op. XXV, Pragae 1931, str. 112-115.
| Náhrobek. |
|
|
Zvětšit obrázek. |
 |
|
|
|
