Všeobecné pokyny

Žehnání v dějinách spásy
1.
        Bůh, nade všechno požehnaný,[1] je pramenem a počátkem všeho požehnání.[2] On jediný je dobrý a všechno učinil dobře, své tvorstvo naplňuje požehnáním,[3] které je i po pádu člověka znamením jeho milosrdenství.

2.       Když však přišla plnost času, Otec poslal svého Syna, který přijal tělo. V něm opět požehnal lidstvo veškerým duchovním požehnáním.[4] A tak se stará kletba změnila v požehnání, když „vzešlo slunce spravedlnosti, Kristus, náš Bůh, který tím, že zrušil kletbu, obdařil nás požehnáním“.[5]

  3.       Kristus, největší Otcovo požehnání, se zjevuje v Evangeliu jako ten, který žehná bratřím a sestrám, zvláště nejmenším,[6] a s modlitbou požehnání se obrací k Otci.[7] Když pak byl obdarován slávou od Otce a vstupoval na nebesa, vylil na ty, které vykoupil svou krví, svého Ducha, aby vedeni jeho mocí chválili a oslavovali Boha Otce, klaněli se mu a vzdávali mu díky, a konáním skutků lásky si zasloužili být připočteni k Božímu království.[8]

4.       Abrahámovo požehnání[9] se totiž skrze Ducha Svatého v Kristu stále více naplňuje, když přechází na ty, kteří jsou povoláni k novému životu „v celé plnosti požehnání“,[10] když se stávají údy Kristova těla a dary téhož Ducha užívají tak, aby byl svět Božím požehnáním zcela uzdraven.

5.       Otec, vzhledem ke Kristu Spasiteli, potvrdil prvotní smlouvu své lásky s člověkem mnohonásobným darem požehnání. Tím způsobem připravil vyvolený národ k přijetí Vykupitele a zároveň jej učinil hodným k přijetí smlouvy. Tak mohl národ, kráčející po cestách spravedlnosti, ústy i srdcem chválit Boha, neboť byl učiněn viditelným znamením Božího požehnání ve světě.

6.       Bůh, od něhož sestupuje všechno požehnání, dovolil však lidem už v oné době, aby především patriarchové, králové, kněží, levité, rodiče,[11] vzýváním jeho jména udělovali požehnání a v jeho jménu zahrnovali Božím požehnáním jiné lidi a stvořené věci.

          Když Bůh žehná sám nebo skrze jiné, zaslibuje se totiž vždy Boží pomoc, ohlašuje se jeho milost, hlásá se věrnost s ujednanou smlouvou. Když žehnají lidé, chválí toho, kterého prohlašují za dobrého a milosrdného.

          Bůh totiž uděluje požehnání tím, že sděluje svou dobrotu anebo ji předem ohlašuje. Lidé „žehnají“ Bohu tím, že hlásají jeho slávu, vzdávají mu díky, zbožně ho uctívají a projevují mu poslušnost. Když žehnají druhým, vyprošují Boží pomoc buď pro jedince, nebo pro shromážděný lid.

7.       Písmo dosvědčuje, že všechno, co Bůh stvořil a zachovává milostí své prozřetelnosti ve světě, ohlašuje jeho požehnání a má vést k žehnání jemu.[12] To je třeba zvlášť zdůraznit, když se Slovo stalo tělem a začalo posvěcovat všechny stvořené věci tajemstvím svého vtělení.

          Požehnání se především a hlavně vztahují k Bohu, jehož velikost a dobrotu zdůrazňují: Vždyť Boží dobrodiní jsou sdělována lidem, které Bůh svou prozřetelností řídí a chrání. Požehnání se však také vztahuje na stvořené věci, jejichž hojností a rozmanitostí Bůh člověka obdarovává.[13]                    

Žehnání v životě církve

8.       Církev, povzbuzena napomenutím Spasitele, má účast na kalichu požehnání,[14] vzdává díky Bohu za jeho nevýslovný dar, který poprvé získala ve velikonočním tajemství, dar eucharistie. Neboť církev čerpá milost a sílu z eucharistického tajemství, z něhož ona sama se stává požehnáním a jakoby univerzální svátostí spásy.[15] Vykonává dílo posvěcení mezi lidmi a pro lidi, a s Kristem, který je její hlavou, v Duchu Svatém oslavuje Otce.

9.       Církev v síle Ducha Svatého koná svou službu také tím, že ustanovila různé druhy žehnání; kterými volá lidi ke chvále Boha, k prosbě o jeho ochranu, k přijetí jeho milosrdenství životem svatosti, k vyprošování Božích dobrodiní ke šťastnému dosažení cíle.

          K tomu mají přispět žehnání ustanovená církví, která jsou viditelnými znameními, jimiž se „naznačuje a, způsobem každému z těchto znamením vlastním“,[16] též uskutečňuje posvěcení člověka v Kristu a Boží oslava. K tomuto cíli směřuje všechna činnost církve.[17]

10.     Žehnání jsou znameními jsou inspirována Božím slovem a ve víře slavena. Osvětlují a projevují novost života v Kristu, která vzniká a roste svátostmi Nové Smlouvy, ustanovenými Pánem. Žehnání, která jsou v jistém smyslu napodobením svátostí a také naznačují duchovní účinky, kterých dosahujeme na přímluvu církve.[18]

11.     Církev podle svého přesvědčení pečovala o to, aby se slavení žehnání konalo k opravdové Boží oslavě a směřovalo k duchovnímu prospěchu Božího lidu.

          Proto podle staré tradice formule požehnání směřují k tomu, aby na prvním místě byl oslavován Bůh za své dary, aby byla vyprošována jeho dobrodiní a aby byla potlačena moc zla ve světě.

12.     Církev ve všem oslavuje Boha a snaží se, aby Boží sláva byla zřejmá lidem, kteří se milostí zrodili nebo se mají zrodit; církev žehnáním pro ně nebo s nimi oslavuje Boha za zvláštních životních okolností a svolává na ně jeho milost. Mnohdy však církev žehná také věci nebo místa, která mají vztah k lidskému putování nebo k liturgickému životu, k prokazování úcty a zbožnosti, ale má vždy na mysli lidi, kteří tyto věci užívají a na těch místech žijí a působí – člověka, pro kterého Bůh všechno a všechna dobra chtěl a stvořil, který je příjemcem jeho moudrosti. Obřady žehnání jej mají vést k tomu, aby užíval stvořených věcí a tímto Boha hledal, miloval a jemu jedinému věrně sloužil.

13.     Věřící, vedeni vírou, posilováni nadějí a puzeni láskou, nejen že dovedou moudře rozeznat stopy Boží dobroty ve všech stvořených věcech, nýbrž také hledají implicitně v prožívání svého života Kristovo království. Nadto považují všechny stvořené skutečnosti za znamení Boží prozřetelnosti, jíž on všechno řídí a udržuje.

          Vždy a všude se tedy naskytuje příležitost chválit Boha skrze Krista v Duchu Svatém, vzývat ho a vzdávat mu díky, když se jedná o věci, místa a s tím spojené okolnosti, které neodporují normám a duchu evangelia. Proto je třeba ke každému slavení žehnání přistoupit s pastorační moudrostí, zvláště když je možno předvídat nebezpečí určitého nepochopení věřících nebo ostatních lidí.

14.     Pastorační přístup ke slavení žehnání podporuje také II. vatikánský koncil: „Liturgie svátosti a svátostin působí, že Boží milost, která vyvěrá z velikonočního tajemství Kristova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání, posvěcuje skoro každou životní událost věřících, jsou-li dobře připraveni. Z velikonočního tajemství čerpají všechny svátosti a svátostiny svou sílu. Téměř neexistuje správné užívání hmotných věcí, které by se nedalo zaměřit k posvěcení člověka a k oslavě Boha“.[19]

          Tak ritus žehnání disponuje lidi k účinnému slavení svátostí a posvěcuje jejich různé životní okolnosti.

15.      Proto ti, kteří od církve žehnání žádají, nechť tuto dispozici potvrdí vírou, které je možné všechno,[21] ať jsou povzbuzeni nadějí, která neklame,[22] a zvláště oživeni láskou, která vyžaduje plnění Božích přikázání.[23] Tak lidé, kteří hledají co je Bohu milé,[24] budou Pánovo požehnání plněji chápat a také ho opravdu dosáhnou.

Povinnosti a služby

16.     Liturgická žehnání církve jsou činnosti, které mnohdy vyžadují společné slavení. Povaze liturgické modlitby lépe odpovídá, když se věřícím předkládá pravda v modlitbě církve a přítomným je umožněna účast srdcem i ústy.

          Při významnějších žehnáních, týkajících se místní církve, je vhodné, aby se shromáždilo diecézní nebo farní společenství, kterému předsedá biskup nebo farář.

          Je však vhodné, aby také u ostatních žehnání byli věřící přítomni: to, co se koná pro určité shromáždění, jistým způsobem přináší užitek celému společenství.

17.     I když se však věřící neshromáždí, nechť si je vědom ten, kdo chce Bohu dobrořečit, nebo vyprošuje Boží požehnání, jakož i ten, kdo obřadu žehnání předsedá, že reprezentuje církev; takže požehnání plyne z modlitby a prosby „sice skrze člověka, ale ne z člověka“,[25] a je to „udělení požadovaných milostí a posvěcení“.[26]

          Doporučuje se však, aby se žehnání míst a věcí konalo za přítomnosti alespoň několika věřících.

18.     Služba žehnání je spojena s vykonáváním Kristova kněžství, i pokud jde o postavení a úkoly, jaké komu v Božím lidu přísluší, a projevuje se to následujícím způsobem:

          a) Biskupovi náleží předsedat zvláště při slavení těch žehnání, která se týkají celého diecézního společenství a která se konají se zvlášť slavnostním způsobem a za velké účasti lidu. Z toho důvodu si biskup může slavení některých žehnání, zejména konaných slavnostním způsobem, vyhradit sám pro sebe.[27]

          b) Kněžím, jak to vyžaduje povaha jejich služby Božímu lidu, náleží vykonávat především ta požehnání, která se týkají společenství, jimž slouží. Proto mohou užívat všechna žehnání z této knihy, pokud není přítomen biskup, který by jim předsedal.

          c) Jáhnům, jakožto pomocníkům, kteří slouží biskupovi a kněžím službou slova, oltáře a lásky, přísluší vykonávat některá žehnání, jak je to uvedeno na příslušných místech.
          Kdykoliv však je přítomen kněz, je vhodné, aby on sám slavení předsedal, a jáhen mu přisluhuje tím, že koná, co mu náleží.

          d) Akolyté a lektoři, kteří jsou pověřeni v církvi zvláštní službou, mohou udělovat určitá žehnání jiným laikům podle úsudku místního ordináře.

          Také jiní laici, muži i ženy, vzhledem ke společnému kněžství, které získali křtem a biřmováním, ať už z důvodu vlastního postavení (rodiče a děti), nebo když vykonávají mimořádnou službu nebo mají v církvi jiné zvláštní pověření (řeholníci a katechisté v některých zemích), když je známa jejich pastorační způsobilost a rozvaha při vykonávání vlastního apoštolátu, mohou - podle úsudku vlastního ordináře[28] - udělovat žehnání podle formulářů, určených pro ně v této knize.

          Pokud je však přítomen kněz nebo jáhen, mají službu předsednictví přenechat jim.

19.     Účast věřících je tím více žádoucí, čím důležitější je žehnání, které se slaví. Kněží a přisluhující mají věřícím vysvětlovat význam a účinnost žehnání jak při samém slavení, tak při kázání a katechezi.

          Zvláště je vhodné poučovat Boží lid o správném významu obřadu a modliteb, kterých církev při udělování žehnání užívá, aby se tak do posvátných obřadů nevloudilo něco z pověr a pověrčivosti, které by poškodily čistotu víry.

Obřad žehnání

Obvyklá struktura

20.     Obřad žehnání má obvykle dvě hlavní části: nejprve zvěstování Božího slova, a pak chvála Boží dobroty s prosbou o jeho pomoc.

          Slavení obvykle obsahuje krátký úvodní a závěrečný ritus.

21.     První část směřuje k tomu, aby se žehnání stalo skutečně posvátným znamením, které dostává smysl a účinnost z hlásání Božího slova.[29]

          Středem této části je zvěstování Božího slova, ke kterému se vztahuje jak předchozí vybídnutí, tak krátké vysvětlení, povzbuzení nebo homilie, které lze podle vhodnosti připojit.
          Aby se povzbudila víra těch, kteří jsou přítomni, lze podle vhodnosti vložit žalm, zpěv, nebo posvátné mlčení, zvláště čte-li se více lekcí.

22.     Druhá část směřuje k tomu, aby byl obřady a prosbami chválen Bůh a byla vyprošována pomoc skrze Krista v Duchu Svatém. Centrem této části je formule žehnání, čili prosba církve, kterou obyčejně doprovází zvláštní znamení.

          K větší podpoře modlitby přítomných se mohou přidat přímluvné modlitby, které podle zvyklostí modlitbu žehnání bud předcházejí nebo po ní následují.

23.     Hlavní prvky, kterými jsou hlásání Božího slova a modlitby církve, nemají nikdy chybět a mají být odlišeny od ostatních prvků a to i v kratší formě obřadu.

24.     V přípravě slavení je třeba zvláště upozornit na toto:

          a) je třeba dávat přednost společnému slavení, při němž jáhen, lektor, žalmista, schola vykonávají úkony, které jim náleží, má přednost;[30]

             b) ať je dbáno základních norem, pokud se týká vědomé a činné účasti věřících.[31]

          c) ať se zváží okolnosti týkající se přítomných věřících i užívaných věcí [32] při zachování hlavních zásad těchto obnovených obřadů a norem vydaných kompetentní autoritou.

Užívaní znamení

25.     Viditelná znamení, kterými jsou modlitby často provázeny, směřují především k tomu, aby připomněly Pánovu spasitelnou činnost a ukázaly spřízněnost s hlavními svátostmi církve a tak živily víru přítomných a povzbuzovaly k pozorné účasti na obřadech.[33]

26.     Znamení, která se nejčastěji užívají, jsou tato: rozpětí nebo sepnutí rukou, vzkládání a vztažení rukou, znamení kříže, kropení svěcenou vodou, okuřování.

          a) Protože formule k požehnání je především „modlitba“, služebník při ní ruce buď rozpíná, spíná nebo vztahuje - podle předpisu.

              b) Zvláštní místo mezi znameními má vzkládání rukou. Kristus tohoto znamení užíval a učedníkům říkal: „Na nemocné budou vzkládat ruce a uzdraví je“. [34] V církvi a skrze církev se toto znamení dosud užívá.

          c) Podle starodávné církevní tradice se často také užívá znamení kříže.

          d) V některých Obřadech žehnání má své místo pokropení svěcenou vodou. Věřící jím mají být povzbuzeni k připomínce velikonočního tajemství a k obnově křestních závazků.

          e) Při některých obřadech se užívá okuřování, které je znamením klanění a úcty a podporuje modlitbu církve.

27.     I když znamení používaná při žehnání - zvláště znamení kříže - vyjadřují jistou evangelizaci a společenství víry, není obyčejně dovoleno žehnat věci a místa pouze vnějším znamením bez užití Božího slova a modlitby. Slouží to k povzbuzení činné účasti a odstranění nebezpečí pověry.

Spojení několika žehnání mezi sebou nebo s jiným slavením

28.     Protože některá žehnání jsou těsně spojena se svátostmi, mohou být mnohdy spojena se slavením mše.

          V obřadech žehnání je uvedeno, o která žehnání se jedná, s kterou částí a se kterým obřadem mohou být spojena a pro jednotlivé případy jsou uvedeny normy, které nelze překračovat. Ostatní žehnání nemají být v žádném případě spojována se slavením eucharistie.

29.     S ostatním slavením mohou být spojena ta žehnání, o kterých je to uvedeno v liturgických knihách.

30.     Mnohdy může být vhodné spojit více žehnání v jednom slavení. Při uspořádání tohoto slavení je třeba mít na mysli, že má být užit obřad, který náleží významnějšímu žehnání; a při oslovení přítomných a v modlitbách se vhodnými slovy a znameními vyjádří úmysl udělovat zároveň i jiná žehnání.

Příprava a uspořádání obřadu žehnání

31.     Předsedající ať pamatuje na to, že žehnání se týkají především věřících, mohou se však udělovat i katechumenům, a nebrání-li tomu zákaz církve, také nekatolíkům.[35]

          Pro žehnání udělovaná společně s odloučenými bratry, nechť jsou v jednotlivých případech zachovávány normy stanovené místním ordinářem.

32.     Předsedající ať využívá možností jednotlivých žehnání a přihlíží přitom ke všem okolnostem a přáním věřících; nechť však zachová strukturu obřadu a nemění pořadí hlavních částí.

33.     Při společném slavení nechť se dbá na to, aby všichni, ať služebníci nebo věřící, konali ze své funkce všechno to, co jim přísluší, a to uctivě, spořádaně a zbožně.

34.     Ať je rovněž dbáno povahy liturgické doby, aby oslovení přítomných a přímluvné modlitby měly spojitost s ročním cyklem slavení Kristových tajemství.

Užívaní liturgických oděvů

35.     Biskup, pokud předsedá významnější slavnosti, užívá oděvy, jak je uvedeno v Caeremoniale Episcoporum.

36.     Kněz a jáhen, pokud předsedá společně slavenému obřadu žehnání, zvláště v chrámovém prostoru nebo při nějaké větší slavnosti, obléká albu a štólu. Místo alby možno vzít rochetu za použití kleriky. Při slavnostnějším žehnání možno užít také pluviálu.

37.     Barva parament je buď bílá, nebo odpovídající liturgické době, případně svátku.

38.     Řádně ustanovení laičtí služebníci, kteří předsedají společnému slavení žehnání, užívají oděv předepsaný k liturgickému slavení biskupskou konferencí nebo místním ordinářem.

Úpravy, které jsou v kompetenci biskupských konferencí

39.     Podle ustanovení Konstituce o liturgii [36] mají biskupské konference možnost vydat partikulární rituál, odpovídající této části Římského rituálu, pro potřebu regionů, ve kterých se po schválení Apoštolským stolcem [37] bude používat.

Biskupským konferencím náleží:

          a) Podle principů uvedených v této knize stanovit úpravy při zachování základní struktury obřadu.

          b) Pečlivě a moudře zvážit, co je vhodné přijmout z tradice, která odpovídá charakteru jednotlivých národů, a navrhnout další užitečné a nezbytné úpravy.[38]

          c) Uchovat, případně upravit vlastní žehnání podle stávajících partikulárních rituálů nebo starého Rituálu římského, pokud jsou slučitelná s duchem Konstituce o liturgii, s principy vyloženými v těchto obřadech a se současnými potřebami.

          d) Připojit v jednotlivých žehnáních také jiné formule stejného druhu, zvláště tam, kde je nabídnuta možnost výběru.

          e) Přeložit a je-li to potřebné doplnit úvodní poznámky, ať už obecné nebo zvláštní k jednotlivým žehnáním tak, aby přisluhující plněji pochopili význam obřadu a aby byla povzbuzena vědomá a činná účast věřících.

          f) Doplnit části, jak je v obřadech doporučeno, např. uvést další čtení, která mohou být užitečná, a vybrat vhodnější zpěvy.

          g) Připravit překlad textů, který by způsobem vyjadřování odpovídal charakteru různých kultur.

          h) Uspořádat texty způsobem, který bude vhodnější k pastoračnímu využití, vydávat samostatně jednotlivé části, ke kterým však vždy bude připojen text příslušného úvodu.

Upozornění

Další texty o slavení svátostin

40.     V době po vydání latinské předlohy této liturgické knihy byly zveřejněny další texty, v nichž je obsažena nauka církve, pomáhající hlouběji pochopit smysl a cíl slavení svátostin.

          Je to zejména Katechismus katolické církve,[39] zejména jeho druhá část, pojednávající o slavení křesťanského tajemství v liturgii.

             Dále pak Všeobecné pokyny k obřadům Římského pontifikálu,[40] souhrnně vydaným se souhlasem Kongregace pro bohoslužbu a dohled nad udělováním svátostí (Prot. n. 246/08/L, 5. března 2008).

Hlavní rozdíly v obřadu, žehná-li laik

41.     Při pozdravu kněz nebo jáhen vyprošuje Boží pomoc přítomným, a ti odpovídají: I s tebou; laik prosí o Boží pomoc pro sebe i ostatní, a ti odpovídají: Amen.

          Při pronášení některých textů, zejména žehnací modlitby, kněz nebo jáhen má ruce rozpjaté nebo vztažené nad lid, a někdy též žehná znamením kříže; laik přitom má vždy ruce sepjaté a nikdy nežehná znamením kříže, při žehnání dětí je může označit křížem na čele.

          Při závěrečném požehnání kněz nebo jáhen žehná přítomné znamením kříže; laik užívá jiného textu a spolu s ostatními přitom žehná křížem sám sebe.

 

 



[1] Srov. Řím 9,5.

[2] Srov. Český misál, Slavnostní požehnání, Na začátku roku.

[3] Srov. tamtéž, Čtvrtá eucharistická modlitba.

[4] Srov. Gal 4, 4; Ef 1, 3.

[5] Srov. Denní modlitba církve, Narození Panny Marie, 8. září, antifona k Zachariášovu kantiku, IV, str. 122-124, Karmelitánské nakladatelství 2005.

[6] Srov. Sk 3, 26; Mk 10, 16; Mk 6, 41; Lk 24, 50 a další.

[7] Srov. Mt 9, 31;14, 19; 26, 26; Mk 6, 41; Mk 8, 7.9; Mk 14, 22; Lk 9, 16; Jan 6, 11.

[8] Srov. Český misál, Společné texty o svatých, kteří vynikali milosrdnými skutky, vstupní modlitba.

[9] Srov. Gn 12, 3.

[10] Srov. S. Basil, De Spiritu Sancto, kap. 15, 36: PG 32, 131; S. Ambrož, De Spiritu Sancto, I, 7, 89: PL 16, 755; CSEL 79, 53.

[11] Srov. Gn 14,19-20; Žid 7,1; Gn 27,27-29. 38-40; Žid 11,20; Gn 49,1-28; Žid 11 21; Dt 21,5; Dt 33; Joz 14,13; 22,6; 2 Kron 30,27; Lv 9,22-23; Neh 8,6; Sir 3,9-11.

[12] Srov. např. Dan 3, 57-88; Žl 65(66), 8; 102(103); 134(135); 1 Tim 4, 4-5.

[13] Srov. Gen 27, 27; Ex 23, 25; Dt 7, 13; 28, 12; Job 1, 10; Žl 64(65), 11; Jer 31, 23.

[14] Srov. 1 Kor 10, 16.

[15] Srov. II. vatikánský koncil, Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, č. 48.

[16] Srov. II. vatikánský koncil, Konstituce o liturgii Sacrosanctum Concilium, č. 7.

[17] Srov. II. vatikánský koncil, Konstituce o liturgii Sacrosanctum Concilium, 7 a 10.

[18] Srov. II. vatikánský koncil, Konstituce o liturgii Sacrosanctum Concilium, 60.

[19] Srov. II. vatikánský koncil, Konstituce o liturgii Sacrosanctum Concilium, 61.

[20] Srov. II. vatikánský koncil, Konstituce o liturgii Sacrosanctum Concilium, 11.

[21] Srov. Mk 9, 23.

[22] Srov. Řím 5, 5.

[23] Srov. Jan 14, 21.

[24] Srov. Řím 12, 2; Ef 5, 17; Mt 12, 50; Mk 3, 35.

[25] Srov. Sv. Cesarius Arelatský, Sermo 77, 5: CCL 103, 321.

[26] Sv. Ambrož, De benedictionibus patriarcharum, 2, 7: PL 14,709; CSEL De Patriarchis, 32, 2, 18.

[27] Srov. II. vatikánský koncil, Konstituce o liturgii Sacrosanctum Concilium, 79.

[28] Srov. II. vatikánský koncil, Konstituce o liturgii Sacrosanctum Concilium, 79.

[29] Srov. Missale Romanum, Ordo Lectionum Missae, editio typica altera, Romae, 1981, praenotanda 3-9; Všeobecné pokyny k mešnímu lekcionáři, 3-9, Lekcionář VI/2, str. 682-686, Praha 1984.

[30] Srov. II. vatikánský koncil, Konstituce o liturgii Sacrosanctum Concilium, 27.

[31] Srov. II. vatikánský koncil, Konstituce o liturgii Sacrosanctum Concilium, 79.

[32] Srov. II. vatikánský koncil, Konstituce o liturgii Sacrosanctum Concilium, 38.

[33] Srov. II. vatikánský koncil, Konstituce o liturgii Sacrosanctum Concilium, 59-60.

[34] Mk 16, 18.

[35] C.I.C., can. 1170.

[36] Srov. II. vatikánský koncil, Konstituce o liturgii Sacrosanctum Concilium,, 63, b).

[37] Srov. CIC, kán. 838 § 2 a 3; srov. CIC, kán. 1167 § 1.

[38] Srov. II. vatikánský koncil, Konstituce o liturgii Sacrosanctum Concilium, 37. 40. 65.

[39] Latinské vydání Catechismus Catholicae Ecclesiae, editio typica, Libreria Editrice Vaticana, Città del Vaticano, 1997; české vydání Katechismus katolické církve, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2001.

[40] Římský pontifikál, Všeobecné pokyny, str. 9-41, Česká biskupská konference, Praha, 2008.