Všeobecné pokyny

Historický vývoj pontifikálu

1.      Podobně jako slavení Kristovy eucharistické oběti, podle jeho přání a na jeho památku, a zpřítomňování událostí z dějin spásy, v rámci liturgického roku při slavením denní modlitby církve, je také slavení svátostí a svátostin jednou ze základních forem křesťanské bohoslužby.

2.      K dnešnímu uspořádání obřadů pro slavení svátostí a svátostin do dvou sbírek liturgických knih, rituálu a pontifikálu, docházelo postupně. Z počátku byly některé z těchto textů zaznamenávány spolu s mešními texty v sakramentářích a podle potřeby i jednotlivě zapisovány. 

3.      Sbírky takovýchto obřadů určené pro biskupy byly od 7. století označovány jako Ordines.[1] U jedné takové sbírky, uspořádané kolem roku 950 v klášteře sv. Albána v Mohuči, se poprvé objevuje označení pontifikál.[2] Tento pontifikál se pak stal základem pro další sbírky[3] a v roce 1485 byl poprvé vydán tiskem[4]. Dnešní název Pontificale Romanum se objevuje poprvé v roce 1582[5] a jako závaznou liturgickou knihu ho po důkladné revizi vydal Klement VIII.[6]

4.      Kláštery si od 9. století začaly opisovat obřady pro slavení svátostí, pro pohřby a různé průvody. Podobné sbírky obřadů pro potřebu kněží ve farnostech začaly vznikat ve 13. století a měly až do tridentského koncilu převážně regionální charakter.[7] Římský rituál, vydaný podle zásad stanovených tridentským koncilem,[8] měl už před každým obřadem pastorační pokyny a podle něj byly upravovány regionální rituály.

5.      Protože se však postupem času do obřadů svátostí a svátostin vloudilo leccos, čím se jejich povaha a účel staly v dnešní době méně zřejmými, rozhodl Druhý vatikánský koncil, že je nutné přizpůsobit je potřebám naší doby.[9] V následujících letech byly pak postupně vydávány latinské předlohy nově upravených obřadů.

6.      Až do současné doby přetrvávající způsob rozdělení liturgických knih pro slavení svátostí a některých dalších obřadů do pontifikálu nebo rituálu vychází ze skutečnosti, že některým z těchto obřadů předsedá zpravidla biskup a jiné jsou většinou určené pro kněze. Biskup však slaví nejen ty svátosti a svátostiny, jejichž texty jsou v pontifikálu, ale i ty, které jsou v rituálu. A kněz může z pověření nebo se souhlasem svého biskupa konat také obřady obsažené v pontifikálu, s výjimkou svěcení biskupa, kněží a jáhnů, a v některých případech, například k udělování iniciačních svátostí dospělým a k slavení svátosti pokání, potřebuje pověření od biskupa, i když příslušné texty jsou v rituálu.

7.      Slavení všech svátostí i svátostin má společný teologický základ, prostřednictvím rozdílných znamení posvěcuje křesťana v jeho různých životních situacích.[10] 

První kapitola

Svátosti a svátostiny v díle spásy

Uskutečňování odvěkého Božího plánu

8.      Člověk, učiněný k obrazu Božímu,[11] je povolán k účasti na společenství s Bohem.[12] Bůh neopustil lidi, ani když klesli, ale stále jim nabízel prostředky ke spáse.[13] „On nás totiž vytrhl z moci temnosti a převedl do království svého milovaného Syna. V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů. On je věrný obraz neviditelného Boha, dříve zrozený než celé tvorstvo. V něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi.“[14]

         Bůh se sdílel člověku postupně, po etapách jej připravoval na přijetí nadpřirozeného zjevení, jimž dává poznat sebe sama a které vrcholí v osobě a poslání vtěleného Slova, Ježíše Krista.[15] Sv. Irenej několikrát připomíná tuto ‘božskou výchovu’: „Boží Slovo přebývalo v člověku a stalo se Synem člověka, aby si člověk zvykl chápat Boha a Bůh aby si zvykl přebývat v člověku podle zalíbení Otce.“[16]

9.      Bohu se zalíbilo uskutečnit všeobecný plán spásy lidského pokolení a „povolat k účasti na svém životě lidi nejen jednotlivě bez jakéhokoli vzájemného vztahu, nýbrž sjednotit je v jeden lid, ve kterém své syny, kteří byli rozptýleni, shromáždil vjedno“.[17] Bůh „chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy“,[18] „mnohokrát a mnoha způsoby mluvil v minulosti skrze proroky“,[19] „když se naplnil čas, poslal svého Syna, narozeného z Panny Marie,“[20] pomazaného Duchem Svatým, aby hlásal radostnou zvěst,[21] prostředníka mezi Bohem a lidmi[22];  a jeho lidství trvale spojené s božskou osobou Slova se stalo nástrojem naší spásy.[23]

Dílo vykoupení lidstva

10.    Dílo vykoupení lidstva a dokonalé oslavy Boha, jehož předehrou byly „veliké Boží skutky“ na lidu Starého zákona, naplnil Kristus především velikonočním tajemstvím svého požehnaného utrpení, zmrtvýchvstání a slavného nanebevstoupení; tak „svou smrtí naši smrt přemohl a obnovil život“.[24] Neboť z boku Krista, zesnulého na kříži, vzešlo obdivuhodné tajemství celé církve.[25]

11.    „Ten, který sestoupil na svět, se tím neodloučil od Otce, a když vystoupil do nebe, neopustil své učedníky. Jestliže se nám jako člověk stal vzdálenějším, nevýslovným způsobem nám začal být bližší svým božstvím. A tak, co z našeho Vykupitele bylo viditelné, skrylo se ve svátostech.“[26]

12.    Ty, kteří s vírou hledí na Ježíše jako původce spásy a zdroj jednoty, shromáždil Bůh v církvi, která se pro každého a pro všechny stala viditelnou svátostí spásonosné jednoty,[27] jako svátost neboli znamení a nástroj vniterného spojení s Bohem a jednoty celého lidského pokolení.[28] A proto také i sám Kristus, původce a zdroj všech svátostí, bývá označován jako „prvopočátek svátostí“.

13.    Bůh nám mohl dát najevo svou lásku jistě i jinak, ale chtěl, abychom mu dobře porozuměli. Syn Boží se stal člověkem a všem lidem, jimž se stal podobným, získal nárok na obnovení původního Božího přátelství. Aby se však podobal nejen on nám, ale i my jemu, dává těm, kdo přijali nabízené Boží přátelství, zároveň také podíl na svém Božím životě[29] – ovšemže do té míry, nakolik jsme toho schopni.

14.    Dokumenty Druhého vatikánského koncilu zdůrazňují vnitřní souvislost mezi jednotlivými svátostmi a svátostinami a staví vzájemný vztah mezi Boží a lidskou činností do plného světla.          Mluví o našem podílu na Kristově kněžské činnosti a o naší spolupráci na díle vykoupení. Věřícímu křesťanu se tak dostává příležitosti navazovat a udržovat po celý život pevné spojení s Kristem.

15.    „Liturgie svátostí a svátostin působí, že Boží milost, která vyvěrá z velikonočního mystéria Kristova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání, posvěcuje věřícím, jsou-li dobře připraveni, skoro každou životní událost. Z Kristova velikonočního mystéria čerpají všechny svátosti a svátostiny svou sílu; a téměř neexistuje správné užívání hmotných věcí, které by se nedalo zaměřit k posvěcení člověka a k oslavě Boha.“[30]   

Druhá kapitola

Svátosti v životě církve

Činnost Kristova a působení Ducha Svatého

16.    Ve svátostech, které církev slaví, se věřící setkávají s Kristem.[31] On „skrze věčného Ducha sám sebe přinesl Bohu jako oběť“[32] a dal svůj život, aby se lidé mohli zrodit k životu věčnému[33].

         Nyní, vyvýšený po pravici Otce, jako Pán slávy „vykonává službu ve svatyni“[34] a jako vynikající kněz nad Božím domem žije ve slávě, která přísluší jednorozenému Božímu Synu. „Po seslání svého Ducha vytvořil své mystické tělo z bratrů povolaných ze všech národů. V tomto těle se rozlévá Kristův život do věřících, které svátosti tajuplně a skutečně spojují s Kristem trpícím a oslaveným.“[35]

17.    Svátosti nemůže ustanovit nikdo jiný než Kristus, vycházejí různým způsobem z toho, co on učil a konal; pro slavení některých je známý jeho výslovný příkaz, v ostatních případech církev, uvedená Duchem Svatým do celé pravdy,[36] uskutečnila Kristovu vůli.

         Při poslední večeři Kristus ustanovil eucharistii, „slavnou památku našeho vykoupení“[37], „aby církev prostřednictvím kněží slavila jeho oběť pod viditelnými způsobami, na památku jeho přechodu z tohoto světa k Otci, kdy nás prolitím své krve vykoupil“[38]; a svým apoštolům, a skrze ně také jejich nástupcům v kněžství, přikázal to, co konal on, konali na jeho památku.[39] Po svém zmrtvýchvstání, když se ukázal svým učedníkům, předal jim moc odpouštět nebo zadržet hříchy,[40] poslal apoštoly, které si vyvolil, aby učili všechny národy a křtili je ve jménu Trojice[41] a seslal na učedníky slíbeného Ducha[42].

         Během svého pozemského působení uzdravoval nemocné, naznačoval tak uzdravení celého člověka,[43] a chtěl, aby také jeho učedníci uzdravovali nemocné mažíce je olejem.[44] Chránil posvátnost manželství a byl přítomen na svatbě,[45] naznačoval tak hodinu, kdy své Snoubence církvi projevil lásku až do krajnosti.[46]

18.    Kristus není jenom původcem svátostí, ale je to on, kdo svátosti slaví, neboť je stále žije u Otce a přimlouvá se za lidi,[47] je stále přítomen ve své církvi a působí svou mocí ve svátostných znameních.[48] Je zajisté zřejmé, že ve všech svátostech církve působí Kristus.[49]

         Je to Kristus, kdo především prostřednictvím kněží nepřetržitě uděluje svátosti víry, nadpřirozeným znovuzrozením a pomazáním Ducha Svatého přivtěluje k svému Tělu nové údy,[50] v eucharistické oběti přidružuje k sobě věřící křesťany, aby tak oslavoval Otce, štědře rozdával ovoce velikonočního mystéria, aby se stával pro Boží lid pokrmem na pozemské pouti,[51] provázel ho svou milostí, poskytoval mu útěchu a nakonec ho dovedl do věčné blaženosti.

19.    Svátosti slavené ve víře církve naznačují milost společenství s Bohem, a tím, co koná Kristus (ex opere operato a Christo), těm, kdo nekladou překážku, tuto milost také udělují.[52]

         Působením Ducha Svatého se člověk stává schopným přicházet vstříc Kristu a otvírat své srdce jeho daru; když pak přijímá svátosti, je naplněn milostí Ducha Svatého podle Božího obdarování, a také podle vlastní připravenosti a spolupráce.[53] Síla svátosti ovšem není odvozena od víry kteréhokoli člověka.

Posvěcování člověka

20.    Ty, kdo přijímají svátosti, posvěcuje Pán skrze Ducha Svatého neviditelnou milostí, a tak se dostavuje ovoce viditelného slavení svátostí.[54]

         Vzývání Ducha Svatého, označované též jako epikléze, vyjadřuje víru církve, že to, co se ve svátostech uskutečňuje, není způsobeno lidskou mocí, ale Božím působením a milostí, a proto že tyto dary je třeba vyprošovat a za jejich přijetí děkovat.

         Ve svátostech působí Duch Posvětitel. „My všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo“[55] a přijali jsme pečeť Daru Ducha Svatého[56]. Nad služebníky církve je vzýván Duch Svatý: nad biskupy – Duch vševládný, aby byli pastýři Božího lidu;[57] nad kněžími – Duch svatosti, aby spolu s biskupem byli věrnými správci Božích tajemství;[58] a nad jáhny – aby je Duch Svatý darem své sedmeré milosti posiloval při věrném konání posvátné služby.[59] Při obřadu smíření kajícníka působí Duch Svatý, protože on je to, kdo nás očišťuje od hříchů.[60] Milostí Ducha Svatého pomáhá Pán nemocným.[61] Při svatbě se nad snoubenci vzývá Duch Svatý, aby jejich srdce naplnil svou láskou,[62] a jeho přítomnost posvěcuje manželství věřících.

21.    Sedm novozákonních svátostí ustanovil Kristus a Duch Svatý je svěřil církvi, proto se nazývají svátostmi církve.[63] Jsou to: křest, biřmování a eucharistie, které uvádějí do křesťanského života; pokání; pomazání nemocných; svěcení biskupa, kněží a jáhnů; svatba.

22.    „Svátosti jsou určeny k posvěcování člověka, k budování Kristova těla a k Boží oslavě.“[64] V nich vykonává svou kněžskou činnost Ježíš Kristus, prostředník mezi Bohem a lidmi,[65] v němž „nám vzešlo dokonalé usmíření a bylo nám dáno uctívat Boha v plnosti“[66] „V tomto díle … se Kristus vždycky spojuje s církví, a ona prosí svého Pána a skrze něho vzdává poctu věčnému Otci.“[67]

         V eucharistické oběti a v ostatních svátostech se nejvíce dosahuje vlastního cíle, k němuž slavení liturgie směřuje. Ne každé liturgické slavení je bohoslužbou posvěcující se stejnou intensitou a účinností, i když každé způsobem sobě vlastním přispívá k posvěcování člověka.

23.    Slavení svátostí církve „spojuje zemi s nebem, člověka s Bohem“.[68] Kristova činnost a působení Ducha Svatého, zpřítomňují, i když skrytě, dílo spásy; lidé nesoucí službu Ducha v nádobách hliněných[69] ho konají ve prospěch lidí, kteří jsou svatí a zároveň hříšníci. Ve svých svátostech a zřízeních putující církev sice ještě nese známky tohoto pomíjejícího času,[70] přece však nám slavením svátostí poskytuje předchuť účasti na liturgii nebeské, k níž směřujeme.[71]

Svátosti vyžadují a upevňují víru

24.    Svátosti jsou zakotveny a slaví se ve víře církve, a také ji vyjadřují, a zejména proto se jim říká svátosti víry.[72] Je to víra ve velikonoční mystérium, v němž Kristus zjevil Otce a spolu s Otcem seslal Ducha Svatého. Víra církve je také poslušností příkazu Pána, který jí svěřil slavení svátostí.[73] Vírou je si církev také trvale vědoma svého postavení, že totiž je všeobecným nástrojem spásy, jímž „je možno dosáhnout plnosti všech prostředků spásy“[74].

         Víra, kterou svátosti dokazují,[75] je víra katolické církve rozšířené po celém světě, hlásali ji apoštolové a živou tradicí je pro nás uchovaná až do dneška; a jako taková je normou a kritériem úkonu víry každého věřícího nebo místního společenství.

25.    Slova, která jsou součástí svátostného znamení, pronášená udělovatelem, vyznávají víru církve v to, co se svátostí slaví, a vyjadřují úmysl udělovatele konat to, co koná církev; bez tohoto úmyslu by nedošlo k slavení svátosti.[76]

26.    Někdy se při slavení svátostí výslovně vzbuzuje víra, především v iniciačních svátostech. Celé uvádění do křesťanského života se vyznačuje vštěpováním Božího slova, a tedy základů víry.[77] Pokud se biřmování a první přijetí eucharistie slaví odděleně od křtu, je součástí obřadu obnova křestního vyznání.

27.    Dokonalé slavení svátostí směřuje k tomu, aby shromáždění věřící vyznávali víru církve jako svou vlastní, a proto účast na svátostech osobní víru nejen vyžaduje, ale také ji živí a upevňuje.[78]

       Všechny, kdo o svátosti žádají nebo je udělují, církev vybízí k životu z víry, aby se svátosti slavily nejen platně a dovoleně, ale také s užitkem.[79] Týká se to nejen vlastního slavení, ale také pastorační přípravy. Vzdělávání ve víře musí pokračovat i po udělení svátosti, především mystagogickou katechezí, aby víra projevující se láskou utvářela celý život křesťanů.

Svátosti utvářejí společenství církve

28.    Víra, když k ní přistoupí naděje a láska, dokonale spojuje s Kristem a vytváří živé údy jeho těla,[80] a tak buduje církev.

         Víra církve, apoštolská posloupnost udělovatelů a svátosti jsou podstatné prvky k utváření církevního společenství.

29.    Ve slavení svátostí, a především „ve společenství oltáře při posvátné službě biskupa“[81], se význačným způsobem vyjadřuje podstata místní církve. V každé místní církvi žije Kristova církev jedna a svatá, pokračuje jako apoštolská a zůstává v katolickém společenství s římskou církví, která „předsedá celému společenství lásky“[82], spolu s ostatními církvemi vyznává tutéž víru a slaví tytéž svátosti službou nástupců apoštolů spolu s nástupcem Petrovým.[83] Slavení svátostí tedy činí zřejmým a upevňuje církevní společenství.

30.    Toto společenství je třeba rozšiřovat na celý život křesťanů a dávat to najevo svědectvím lásky a svornosti, zejména podporou úsilí o jednotu křesťanů. Velký význam má především udělování křtu, který „vytváří svátostné pouto jednoty mezi všemi, kdo jím byli znovuzrozeni“.[84]

        Jestliže některé církve, i když odloučené, mají pravé svátosti a především, díky apoštolské posloupnosti, mají kněžství a eucharistii, je nějaká spoluúčast na posvátných úkonech podle právních norem nejen možná, ale také se doporučuje.[85] „Spoluúčast na posvátných úkonech však nelze považovat za prostředek bez rozdílu použivatelný pro obnovení jednoty křesťanů.“[86] 

Třetí kapitola

Svátostný obřad

31.    Všechno, čím Bůh vycházel člověku vstříc a navazoval s ním kontakt, uskutečňovalo se „činy a slovy tak těsně navzájem souvisejícími, že skutky, které Bůh vykonal v dějinách spásy, vyjevují a potvrzují nauku a skutečnosti naznačené slovy, slova pak hlásají ty skutky a objasňují v nich skryté tajemství“[87].

32.    Podobně i ve svátostech se vnitřní obsah navenek projevuje smysly postřehnutelným úkonem, jenž vyjadřuje poslání a význam jednotlivých svátostí, a tento symbolický úkon je vždy doprovázen slovy, která spolu s ním vytvářejí vnější svátostné znamení.

         Tento způsob se dobře shoduje s činností vtěleného Slova, od něhož mají svátosti svou účinnost, i s tělesnou a zároveň rozumovou přirozeností lidí, pro něž v přítomném čase svátosti existují.[88]

33.    Vykonání svátostného znamení doprovází řada dalších úkonů a textů, které k přijetí svátosti vhodně připravují a vnitřně disponují, anebo vedou k hlubšímu pochopení toho, co bylo ve svátosti vykonáno. Souhrn všech těchto úkonů a textů tvoří svátostný obřad.

34.    Velmi důležitá je při slavení svátostí účast společenství věřících, jejich přítomnost spolu s udělovatelem a s tím nebo s těmi, kdo mají svátost přijmout, viditelně vyjadřuje skutečnost, že svátosti slaví vždy celá církev, sjednocená s Kristem v díle spásy.

         Účast celého shromáždění se ovšem liší podle povahy jednotlivých svátostných obřadů. Jiná je povaha účasti přítomných při slavení iniciačních svátostí, a jiná při slavení svátosti manželství. Nejvíce vynikne význam místní církve při svěcení biskupa v jeho vlastní katedrále a za přítomnosti jemu svěřeného lidu; ale i při obřadu smíření jednoho kajícníka, slaví tento ve svátosti pokání „spolu s knězem liturgii, jíž se církev neustále obnovuje“[89]

         Zvlášť výrazně se církev projevuje plnou a aktivní účastí Božího lidu na slavení liturgie, zejména slavení eucharistie, když se všichni shromáždí v katedrále kolem jednoho oltáře ke společné modlitbě za předsednictví biskupa obklopeného jeho kněžími a přisluhujícími.[90]

35.    Účast shromážděného společenství při každém slavení liturgie začíná vždy nasloucháním předčítanému Božímu slovu; totéž platí i o slavení svátostí, „aby bylo jasně vidět, že v liturgii obřad a slovo těsně spolu souvisí“[91].

         Čtení Písma svatého obrací pozornost věřících k Božímu působení ve svátostech a živí jejich víru, aby byli schopni přijmout svátostnou milost s užitkem. Slavení svátostí „je živeno a podpíráno Božím slovem, obohacuje toto slovo novým výkladem a činí ho působivějším.“[92] Jako Kristus „nás vybízí, abychom zkoumali texty Písma svatého podle toho, jak se ‘dnes’ naplňují,“[93] tak i církev čte biblické texty s ohledem na slavení svátosti, jímž se zpřítomňuje velikonoční mystérium. Duch Svatý působí, že slyšené Boží slovo je přijímáno „ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží – vždyť jím skutečně je“ – a jeho účinky se ukazují na věřících.[94]

36.    K vyjádření obsahu svátostného znamení neoddělitelně patří symbolický význam právě konané lidské činnosti a často také přitom použitých přírodních materiálů – například omývání vodou či pomazání olejem. V patristické literatuře a v církevních dokumentech jsou tyto prostředky neverbální komunikace označovány jako „materia sacramenti“, res tamquam materia“, „elementum“. Přirozená vyjadřovací schopnost vyplývající ze symbolického významu vlastností nebo smyslu této lidské činnosti, zejména ve spojení s použitým předmětem, dostává při slavení liturgie náboženský obsah. 

         Převzetí těchto úkonů do slavení křesťanské liturgie se opírá především o jejich používání v dějinách spásy, tedy o starozákonní i novozákonní biblické texty, z nich „dostávají liturgické úkony a znamení svůj význam“[95]. Připomíná to zejména text modlitby pronášené například nad vodou nebo olejem před jejich použitím k slavení svátosti.

37.    Určující význam obřadu mají ve svátostném znamení pronášená slova, jimiž církev vyjadřuje svou víru; tato svátostná formule bývá označována jako „forma sacramenti“, „formula sacramenti“, „verba ut actus valeat“. Také obsah těchto slov vychází z biblického textu, zejména při slavení křtu a eucharistie.

         Když slovo víry církve přistoupí k úkonu, slaví se svátost, ne proto, že bylo vysloveno slovo, ale proto, že vyjadřuje víru církve.[96] Duch Svatý působí, že slovy, která církev s vírou pronáší, spolu se smysly postřehnutelnými znameními, „způsobem každému z těchto znamení vlastním, uskutečňuje se posvěcení člověka“[97].

38.    Úkony a slova vybrané, aby sloužily jako prostředek spásu přinášející Kristovy činnosti, stanovil učitelský úřad církve, a jemu také přísluší, pokud je třeba, blíže je upřesnit. Protože svátosti jsou stejné pro celou církev a patří k božskému odkazu, pouze nejvyšší církevní autoritě přísluší posuzovat nebo určovat, co se vyžaduje k jejich platnosti.[98]

         Církev vždy uplatňovala tuto pravomoc, aby při udělování svátostí stanovila nebo měnila, co uznala jako vhodnější pro ty, kdo svátosti přijímají, nebo pro jejich důstojnější slavení; ovšem vždy při zachování jejich podstaty, tedy toho, co podle svědectví pramenů božského zjevení, sám Kristus Pán určil, že má být ve svátostném znamení zachováváno.[99] 

Čtvrtá kapitola

Svátostiny

39.    Zatímco ve svátostech činnost Kristova a působení Ducha Svatého, přímo působí, co naznačují, svátostiny ustanovila církev, aby jejich slavením vyprošovala věřícím Boží pomoc a ochranu. Jsou to posvátná znamení, kterými se podobně jako při slavení svátostí naznačují duchovní účinky připravující člověka na přijetí svátostné milosti a posvěcující různé životní situace.[100]

         Svou účinnost svátostiny odvozují od víry církve, která je slaví, a od víry těch, kteří o ně žádají anebo mají na jejich slavení účast. Kristovo velikonoční mystérium, z něhož pramení veškerá milost a spása, takto prozařuje a zúrodňuje celý život věřících a správné užívání kterékoli stvořené věci.[101]

40.    Společnou charakteristickou vlastností textů, které jsou součástí obřadu slavení svátostin, je oslava Boha, chvála Boží dobroty, děkování za přijatá dobrodiní a vyprošování Boží pomoci a ochrany – podobně jako je tomu u starozákonních modliteb, kterých užíval k díkůvzdání i Ježíš Kristus. Církev koná tyto modlitby ve spojení s ním a svolává jimi Boží požehnání.[102]

         Slovo „žehnání“ (benedictio, eulogia) užívají biblické texty jednak pro označení Božího projevu příznivé náklonnosti a dobroty vůči člověku, jednak pro vyjádření chvály, vděčnosti, díkůvzdání, oslavy – dobrořečení – jimiž člověk s důvěrou a oddaností odpovídá na to, co od Boha přijímá.[103]  

41.    Svátostiny doprovázejí křesťana od jeho uvádění do společenství církve až do chvíle, kdy církev při pohřebním obřadu s důvěrou svěřuje jeho duši do milosrdenství nebeského Otce. V období katechumenátu je to označování křížem, exorcizmy a skrutinia doprovázené vzkládáním rukou a mazání olejem katechumenů;  při slavení křtu pak posvěcení křestní vody a pomazání křižmem. Různými způsoby se též koná připomínka přijatého křtu: obřad žehnání vody a kropení zejména na začátku nedělní mše, užívání této vody při jiných příležitostech a obnova křestního vyznání víry při slavení velikonoční vigilie.

42.    Některá žehnání osob, míst a věcí vnitřně souvisí se slavením eucharistické oběti, kdy církev Bohu vzdává díky a přináší dar z jeho darů ve spojení Kristem, neboť skrze něho Bůh všechno stále tvoří, všechno posvěcuje, životem naplňuje, žehná a nám rozděluje.[104]

         Mezi svátostinami slavenými ve mši zaujímá významné místo žehnání oleje nemocných, oleje katechumenů a posvěcení křižma, užívaných při slavení svátostí. Pro věřící místního společenství má velký význam zasvěcení kostela, kde se shromažďují k společným bohoslužbám. Ve mši se slaví rovněž obřad řeholních slibů, zasvěcení panen a žehnání opata a abatyše.

43.    V okruhu liturgického roku se slaví některé svátostiny související se zpřítomňováním určitých událostí z dějin spásy: žehnání svíček a průvod ve svátek Uvedení Páně do chrámu, žehnání popela na začátku doby postní, žehnání ratolestí s průvodem na Květnou neděli, uctívání kříže při velkopátečních obřadech.

         Nemálo přispívá k posvěcování každodenního života věřících rovněž i slavení dalších obřadů: eucharistické průvody a adorační pobožnosti se závěrečným požehnáním, prosebné průvody se zpěvem litanií, popřípadě další obřady ke cti Panny Marie nebo některého světce, spojené s oslavou určitých svátků nebo významných dnů připomínajících události z dějin místního společenství. 

44.    Církev vyprošuje Boží požehnání jednotlivým osobám i společenstvím v jejich různých životních situacích; žehná budovám a různým lidským činnostem; pronáší modlitby nad vybavením kostela a věcmi potřebnými k slavení liturgie při jejich vynětí z běžného používání a určení k bohoslužebným účelům; a žehnáním předmětů sloužících k veřejným i osobním projevům zbožnosti (křížů, růženců, soch a obrazů Krista a svatých, apod.) vyprošuje Boží pomoc a ochranu pro věřící, kteří budou těchto předmětů užívat.

         Svátostiny je třeba slavit za účasti věřících, zejména těch, jichž se to nějak týká, protože nikoli předmětům či budovám, ale osobám se vyprošuje, aby s Boží pomocí užívali požehnaných předmětů či budov správně a s duchovním užitkem.

45.    Stejně jako v obřadech slavení svátostí má také při slavení svátostin velký význam předčítání biblických textů, aby se žehnání stalo skutečně posvátným znamením, které dostává smysl a účinnost z hlásání Božího slova.[105] Nezanedbatelnou schopnost zprostředkovávat správné pochopení obřadu mají též úkony, které doprovázejí pronášené modlitby: rozpjaté nebo sepnuté ruce, vzkládání rukou, znamení kříže, pokropení svěcenou vodou a okuřování kadidlem.[106]

         Předsedat obřadu slavení svátostin většího významu, pokud se týkají celé diecéze, přísluší biskupovi; týkají-li se určitého společenství, přísluší knězi, který je k službě tomuto společenství určen; některé mohou slavit jáhnové nebo akolyté anebo lektoři; a některé také laici.[107]  

         Svátostiny se obvykle nemají slavit bez alespoň nějaké účasti věřících.[108] 

Pátá kapitola

Udělovatelé svátostí a svátostin

46.    Posvěcující službu plní církev zvláště posvátnou liturgií, kdy ve spojení s Kristem oslavuje Boha a lidem poskytuje prostředky spásy. Na této službě posvěcování se podílejí všichni věřící, účastí na Kristově královském kněžství, každý způsobem jemu vlastním.[109] Svátosti totiž a svátostiny, jako liturgické úkony slavené církví „přísluší celému tělu církve, jsou projevem celého těla a na celé tělo působí. Jednotlivých údů se však týkají různým způsobem podle různých stavů, úkolů a podle činnosti, na které mají účast“[110].

         „Mimoto církevní společenství vykonává opravdovou mateřskou službu vůči duším, tím že je láskou, modlitbou, příkladem a kajícími skutky přivádí ke Kristu.“[111]

47.    Úkol, který Kristus svěřil pastýřům Božího lidu, je v Písmu svatém výslovně označován jako služba. [112] Kristus, kterého Otec posvětil a poslal na svět,[113] dal prostřednictvím apoštolů účast na svém posvěcení a poslání jejich nástupcům, biskupům,[114] a podíl na jejich službě byl svěřen kněžím, aby i oni po svém vysvěcení pomáhali biskupům jako jejich spolupracovníci plnit apoštolské poslání, které jim bylo svěřeno;[115] svou posvátnou službu konají jménem Krista-Hlavy mystického těla.[116]

         Také jáhnové přijímají vzkládáním biskupových rukou poslání, aby ve společenství s biskupem a kněžími na nižším stupni konali posvátnou službu.[117]

         Svátostný charakter, vtisknutý jako nezrušitelné znamení těm, kdo přijali svátost kněžství, působí, že při udělování svátostí převažuje činnost Boží nad činností lidskou i nad osobní svatostí udělovatele. Svatý Augustin to vysvětluje takto: „Moc křtít ponechal Pán sobě, služebníkům svěřil službu.“[118]

48.    Koná-li v církvi udělovatel posvátnou službu, je si církev vědoma toho, že je přítomen a vykonává činnost Kristus, takže „když někdo křtí, křtí sám Kristus“[119]; činnost udělovatele je pro církev znamením její závislosti na Bohu, protože on posvěcuje a službou člověka viditelným způsobem v církvi uděluje své dary.

          Udělování svátostí je služba církve,[120] a jednota svěcení a poslání pastýřů církve vyžaduje, aby tato služba byla konána v hierarchickém společenství.[121] Proto se vyžaduje, aby udělovatel měl v úmyslu konat to, co koná církev; tento úmysl se dává najevo použitím řádně schválených obřadů a modliteb, které vyjadřují pravidlo jak konat modlitby (lex orandi) a následně pak utvářejí pravidlo jak věřit (lex credendi). Proto také nikomu, i když by to byl kněz, není dovoleno nic v liturgii přidávat, ubírat nebo měnit.[122]

49.    Svátostný život věřících začíná a roste v některé diecézi, v jejímž čele je a řídí ji biskup ve spolupráci s kněžími, a hlásáním evangelia a slavením eucharistie ji sdružuje působením Ducha Svatého.[123] „Toto společenství partikulární církve se rozšiřuje a žije v jednotlivých shromážděních věřících, jimž biskup ustanovuje kněze, aby jeho jménem posvěcovali a vedli jim svěřenou část Božího lidu.“[124]

         Mezi shromážděními věřících mají zvláštní význam farnosti, vedené v jednotlivých místech duchovním správcem, zastupujícím biskupa; neboť jaksi zpřítomňují církev viditelně působící po celém světě.[125]

50.    Službu posvěcování vykonávají především biskupové, mají plnost svátosti kněžství, jsou hlavními rozdělovateli tajemných Božích darů, v sobě svěřené církvi řídí a podporují veškerý liturgický život a dozírají na něj.[126]

         „Biskup posvěcuje věřící svátostmi, jejichž správné a účinné slavení usměrňuje svou autoritou. Řídí udělování křtu, který dává účast na královském kněžství Kristově. Je prvotním udělovatelem biřmování, uděluje svátost kněžství a upravuje praxi pokání. Dohlíží na správné slavení eucharistie, kterým se neustále živí a roste církev. Pečlivě povzbuzuje a poučuje svůj lid, aby s vírou a úctou uplatňoval svůj podíl účasti liturgii, zejména na slavení eucharistické oběti.“[127]

51.    Velmi se doporučuje, aby při slavení liturgie biskupovi asistovali kněží, zejména při slavení eucharistie, kdy s ním kněží koncelebrují, a tak je před celým společenstvím zřejmá sounáležitost biskupa s jeho kněžími a prostřednictvím slavení eucharistie se projevuje mystérium jednoty církve.[128]

         Kněží, kteří se s biskupem podílejí na slavení liturgie, konají pouze to, co přísluší kněžím;[129] jen nejsou-li přítomni jáhnové, nahradí je v některých jáhenských službách, nikdy však v oblečení jáhna.[130]

52.    Také kněží se podílejí na službě posvěcování, svěcením se jim dostalo účasti v daru Ducha Svatého na jediném a témže Kristově kněžství a službě, jsou nezbytnými spolupracovníky a rádci biskupa při posvěcování a vedení Božího lidu.[131] Při udělování svátostí „jsou hierarchicky spojeni s biskupem, a tak ho v jednotlivých shromážděních věřících jaksi zpřítomňují“.[132]

         Zvláštní odpovědnost za službu posvěcování má pod vedením diecézního biskupa farář, jako vlastní pastýř sobě svěřené farnosti;[133] právní ustanovení týkající se slavení svátostí a svátostin určují některé úkony jako jemu vlastní.[134]

53.    Posvátní služebníci, ať se k těm, kdo žádají o svátosti, chovají vlídně a jako k bratřím v Kristu. Ať jsou si vědomi, že jsou ve službě Dobrého pastýře, a ať plní své poslání ochotně a s láskou. Nesmějí odmítnout svátosti těm, kdo o ně vhodně žádají, jsou řádně připraveni a právní předpisy jim nezakazují jejich přijetí.[135]  Nepřísluší jim panovačně rozhodovat ve věcech víry, ale mají přispívat k radosti,[136] odpovědně zvažovat připravenost těch, kdo žádají o svátosti, v nesnadných případech se obracet na Ordináře a důsledně dodržovat právní ustanovení.

         K pastorační činnosti týkající se slavení svátostí patří rozhovor udělovatele s těmi, kdo mají svátosti přijmout a katecheze, zejména mystagogická, vztahující se na texty a obřady. Protože ti, kdo pojímají svátosti někdy „málo rozumějí a málo věří tomu, co konají, je pro slavení svátostí potřebné kázání Božího slova, jsou to přece svátosti víry, a ta ze slova roste a slovem se živí“[137]. 

54.    Pokud se kněží, když konají službu posvěcování a prosí Boha za svěřený lid, dají vést Duchem Kristovým, který je oživuje a vede, utvrzují se v duchovním životě. Posvátnými úkony, které denně konají a celou svou službou, kterou se podílejí na činnosti biskupů a ostatních kněží, ve spolupráci s jáhny, směřují i oni k dokonalosti života.[138]

55.    Ve společenství s biskupem a kněžími účastní se na službě posvěcování podle daru Ducha milosti a pečlivé služby[139] také jáhnové, přijatí svěcením ke službě při úkonech liturgických, službě kazatelské a charitativní[140]; pomáhají též věřícím, aby se účastnili slavení svátostí opravdu s užitkem.

56.    Věřící laikové se podílejí na slavení svátostí a svátostin různým způsobem, podle postavení každého z nich, především tím, že vytvářejí společenství slavící liturgii a svou aktivní účastí.

         Někteří jsou ustanovováni jako lektoři a akolyté, aby v liturgickém shromáždění předčítali Boží slovo, přisluhovali u oltáře a starali se o přípravu věřících k této službě.[141] Jiní

konají při slavení liturgie některé další služby, například jako ministranti, předčítající, komentátoři a členové sboru zpěváků.

         Nastane-li v církvi nějaká naléhavá potřeba anebo se to ukáže jako užitečné, mohou být při nedostatku posvátných služebníků svěřeny, podle právních předpisů, věřícím laikům i některé další liturgické služby, které jsou spojeny spíše se službou pastýřů.[142] „Vzhledem k tomuto poslání laici při plnění těchto úkolů plně podléhají vyššímu církevnímu vedení,“[143] jak je uvedeno většinou v příslušné liturgické knize nebo v partikulárním zákonu biskupských konferencí. Při plnění těchto úkolů laikové nepřestávají patřit do laického stavu, protože tím, co konají, se nestávají posvátnými služebníky.[144]

         Je třeba uvádět je všechny, každého způsobem sobě přiměřeným, pečlivě do ducha liturgie a poučovat je, aby mohli správně a řádně plnit svůj úkol.[145]      

Šestá kapitola

Slavení svátostí a svátostin

Příprava

57.    Příprava se týká jak vlastního slavení, tak i udělovatele a těch, kdo mají svátosti nebo svátostiny přijmout.

         Je třeba věnovat pozornost třem na sebe navazujícím částem přípravy:

         a) Vzdálená příprava má udělovatele i věřící studiem a katechezí seznámit s biblickými a liturgickými náležitostmi slavení, aby byli schopni chápat jeho smysl, a podpořit vědomí církevního společenství a ducha modlitby. Je také nutné připravit potřebné pastorační pomůcky, uvažovat o vhodném místě pro slavení a dobře se seznámit s příslušnými liturgickými knihami.

         b) Vlastní příprava, týkající se přímo obřadu, věnuje pozornost katechezi před slavením, výběru čtení z příslušných lekcionářů, textů modliteb vhodných pro slavící společenství a zpěvů svým obsahem odpovídajících obřadu; pozornost je třeba věnovat také obsahu homilie a potřebných upozornění. To všechno připravuje nejen udělovatel, ale všichni, kdo se budou účastnit slavení. Udělovatel má mít stále na mysli především duchovní užitek těch, kdo budou svátosti přijímat, i celého společenství účastníků; proto podle vhodnosti věnuje spolu s věřícími pozornost přípravě zejména toho, co se jich bezprostředně týká. Velmi při tom pomůže spolupráce s určitou skupinou, jejímž trvalým posláním je věnovat se přípravám slavení.          

         c) Bezprostřední přípravou je modlitba nebo ztišení před začátkem slavení, aby se tak všichni připravili na slyšení Božího slova a slavení obřadu.

         Podobně jako příprava na slavení svátostí má probíhat, s potřebnými úpravami, také příprava na slavení svátostin.

58.    Protože v církvi není nic světějšího nebo užitečnějšího ani vznešenějšího než Kristem ustanovené svátosti, má si být udělovatel vědom především toho, že se zabývá něčím svatým, a téměř v každé chvíli má být připraven konat tak vznešenou službu.[146]

         „Proto se má trvale snažit o bezúhonný, čistý a zbožný život, neboť i když neřestní nemohou svátosti poskvrnit, ani špatní udělovatelé nezabrání jejich účinkům“,[147] osobní svatost udělovatele a připodobnění jeho života Kristu velmi přispívá k duchovnímu růstu věřících.[148] Je třeba, aby udělovatel konal tuto svou službu Bohu i lidem opravdu důstojně a způsobem jednání i pronášení posvátných slov dával věřícím najevo živou přítomnost Krista.

         Bezprostředně před slavením svátostí nebo svátostin se má udělovatel, je-li k tomu příležitost, věnovat chvíli modlitbě, uvažování o tom, co bude konat, a přípravě obřadu podle liturgických knih[149] a pokynů vydaných příslušnou autoritou.[150] A když přistoupí k udělování svátosti, je třeba, aby soustředil pozornost na to, co koná, a snažil se mít aktuální úmysl udělit svátost. Má usilovat o to, aby si věřící byli vědomi, že se při slavení svátostí přímo podílejí na činnosti církve.[151]

59.    Je velmi důležité, aby se ti, kdo žádají o svátosti nebo svátostiny, s pomocí udělovatele a ostatních členů společenství vhodně připravili na jejich uvědomělé a účinné přijetí.

         Tuto přípravu je možno konat různým způsobem a použít přitom různých pomůcek, s ohledem na stav a znalosti připravovaných. Nikdy ovšem nemá chybět osobní modlitba a četba Písma svatého. Nejedná-li se o přípravu katechumena na přijetí křtu, může být někdy nutné, aby předcházelo smíření ve svátosti pokání; její přijetí je prospěšné i jindy.

         Kromě vytvoření duchovní dispozice na přijetí svátostné milosti je třeba podpořit také vědomí, že svátosti jsou součástí života církve, a ukázat jak se to projevuje v životě křesťana.

Slavení obřadu

60.    Obřad je třeba uspořádat tak, aby věřící pochopili, co sám Kristus, působením Ducha Svatého, prostřednictvím církve, způsobem každé svátosti vlastním koná pro posvěcování člověka, budování církve a k oslavě Boha Otce, který je pramenem veškeré svatosti.[152]

            Protože slavení liturgie je činnost Krista a jeho Těla, tj. církve,[153] je nanejvýš vhodné „kdykoli obřady svou povahou vyžadují, aby se konaly společně s přítomností a aktivní účastí věřících, je třeba zdůraznit, že taký způsob, pokud je možné, má přednost před tím, aby obřady konaly jednotlivci, jakoby soukromě“[154]. Ne všechny svátosti a svátostiny se však vztahují na celé společenství stejně, a struktura jednotlivých obřadů nedovoluje postupovat vždy stejným způsobem.

61.    Věřící se mají účastnit slavení svátostí a svátostin ne jako vnější a mlčící diváci, ale vědomě, zbožně a aktivně. Tím, že naslouchají Božímu slovu a modlitbám církve pronášeným jejich vlastní řečí,[155] rozumí jejich obsahu, snáze chápou význam posvátných obřadů, a tak  jsou dobře disponováni přijmout milost s užitkem, patřičně oslavovat Boha a prokazovat křesťanskou lásku.[156]

         Výzvy moudře přizpůsobené potřebám společenství jsou pro účastníky významnou pomocí, jejich obsah se však musí věcně shodovat s těmi, které jsou uvedeny v liturgických knihách; další pak mají být ne příliš časté a vždy jen několika slovy. Uzná-li to udělovatel za vhodné, ať výslovně vyzve věřící, aby po skončení obřadu poděkovali Bohu za přijatá dobrodiní.

         Každé slavení liturgie, především svátostí, je společná činnost hierarchicky uspořádaného Božího lidu, a proto ten, kdo celou bohoslužbu řídí, ať se postará, aby každý z účastníků konal „jenom to, ale i všechno to, co mu přísluší z povahy věci a podle liturgických předpisů“[157]. Tak budou všichni: udělovatel, lektoři, zpěváci, ministranti i ostatní, pokud mají nějaký zvláštní úkol, každý svým způsobem spolupracovat.

62.    Slavení svátostí a svátostin je vždy spojeno s hlásáním Božího slova.

         Biblické texty se vybírají s ohledem na svátost nebo svátostinu, která se má slavit, na společenství, které se shromáždilo, a také na další okolnosti, které doprovázejí slavení; aspoň jeden z textů se podle liturgických předpisů vybere z těch, které se bezprostředně vztahují k tomu, co se bude slavit. Ovšem o slavnostech, některých nedělích a jiných významných dnech, pokud se svátost slaví ve mši, je nutné podle liturgických předpisů zachovat čtení z příslušného dne.

         Homilie je součástí slavení svátostí, koná ji vždy ten, kdo slavení předsedá; vykládá posvátné texty, povzbuzuje víru posluchačů a pomáhá chápat, jak veliké věci v nás Bůh působí.[158] Udělovatelé svátostí ať berou v úvahu také to, že při příležitosti slavení svátostí mají účast na obřadech a poslouchají evangelium i nekatolíci nebo katolíci, kteří se nikdy nebo jen málokdy zúčastňují mše anebo snad i ztratili víru; jsou totiž služebníci Kristova evangelia pro všechny.[159]

         Biblická čtení se při bohoslužbě slova předčítají z liturgické knihy, lekcionáře, aby lépe vynikla důstojnost Božího slova.[160]

63.    Aby se v církvi konalo všechno podle stanoveného řádu a věřícím bylo zaručeno právo na bohoslužby podle předpisů vlastního obřadu[161], je třeba při slavení svátostí a svátostin zachovávat liturgické pokyny stanovené příslušnou autoritou.[162]

         S přihlédnutím k počtu osob a k povaze shromážděného společenství a po uvážení okolností, za nichž se slavení koná, udělovatel předsedající slavení moudře rozhodne o výběru možností a úprav, které liturgické knihy nabízejí. Je-li na výběr více modlitebních textů, vybere vždy ty, které uzná jako prospěšnější pro duchovní obohacení účastníků, „úměrně jejich věku, okolnostem, způsobu jejich života a stupni náboženské vyspělosti“[163].

64.    Obřad má vynikat ušlechtilou jednoduchostí a vnitřní pravdivostí symbolického významu úkonů i ostatních součástí obřadu. Vyvrcholení svátostného obřadu, kdy dochází k podstatnému úkonu, musí být zřetelně patrné z toho, co udělovatel koná a ze zbožné pozornosti kolem stojících.

         Je třeba také pamatovat, že úkony a postoje všech účastníků a těch, kdo přijímají svátost, jsou znamením jednoty a podporují duchovní účast celého shromáždění.

         Má se také zachovat různost míst určených pro jednotlivé části obřadu, zejména slaví-li se v posvátném prostoru: sedadlo pro předsedajícího, ambon pro biblické čtení, vhodné místo pro ty, kdo přijímají svátosti.

         Také všemu ostatnímu je nutné věnovat náležitou péči a dodržovat, co je stanoveno v liturgických knihách o úkonech, průvodech, zpěvu i chvílích potřebného tichého soustředění; udělovatel to má nejen sám zachovával, ale vést k tomu i ostatní.

65.    Svůj význam má při slavení svátostí a svátostin také zpěv a hudba, jako vroucnější vyjádření modlitby a projev vnitřní radosti. Zpěv vázaný na slova liturgie tvoří nezbytnou součást slavné liturgie a liturgická hudba bude tím lépe plnit své poslání, čím těsněji bude spjata s liturgickým děním.[164] „Je tedy třeba velice si vážit zpěvu s přihlédnutím k národnímu svérázu i k možnostem jednotlivých liturgických shromáždění“.[165]

         Zpěv žalmů určených pro jednotlivé příležitosti v liturgických knihách se však při slavení svátostí a svátostin nemá zanedbávat. A také ostatní zpěvy mají vycházet především z Písma svatého a z liturgických textů.[166] Čím je text svým obsahem bližší textu biblickému, tím je vhodnější pro liturgické použití.

         Liturgické zpěvy musí vždy obsahovat zdravou nauku.[167] Také musí být zařazovány na místo pro ně v obřadu určeném, aby s ostatními texty i úkony vytvářely harmonický soulad a byly přímou účastí na slavení liturgie, ne jen jakousi zvukovou kulisou.

Doba slavení

66.    Svátosti a svátostiny je obecně možné slavit v kterýkoli den a hodinu, vyjma dobu kdy to vylučují liturgické nebo jiné předpisy. Jinak se den a doba jejich slavení stanoví s ohledem na potřeby věřících, aby to vyhovovalo jejich co největší účasti.      

         Přitom je třeba brát v úvahu také odlišnost různých období liturgického roku. Je vhodné, aby slavení svátostí a svátostin zprostředkující lidem milost vykoupení bylo těsně spojováno se zpřítomňujícím vzpomínáním, jímž církev pokládá za svůj úkol v určité dny během roku slavit vykupitelské dílo svého božského Ženicha.[168] Dodržování pokynů týkajících se doby slavení, které jsou stanovené v jednotlivých obřadech, směřuje k tomu, aby byli věřící vedeni v duchu liturgie.

67.    Z vlastní povahy svátostí a svátostin a z jejich vztahu k slavení liturgického roku vyplývá souvislost některých z nich s určitou dobou nebo dnem, a tedy i doporučení anebo zákaz je tehdy slavit.

         Tak například, protože v Kristově velikonočním mystériu mají svůj původ a zdroj všechny svátosti, velmi se doporučuje slavit především iniciační svátosti při velikonoční vigilii[169] nebo v neděli, kdy církev slaví Kristovo zmrtvýchvstání, a je to tedy vhodná doba pro udělování křtu a biřmování.[170] Doba velikonoční, kdy je každý věřící povinen přistoupit ke stolu Páně,[171] se zdá být také vhodnou dobou pro první svaté přijímání dětí, které je vhodné slavit v některou neděli této doby. Slavení velikonoc, od neděle Zmrtvýchvstání Páně až do neděle Seslání Ducha Svatého, je pro nově pokřtěné i pro celé křesťanské společenství podle starobylé křesťanské tradice obdobím mystagogie, kdy jsou věřící uváděni do hlubšího chápání Božích tajemství, aby se síla přijaté milosti a novost života ve spojení s Kristem projevovaly i v jejich chování.[172]

         Doba postní nejlépe odpovídá závěrečnému období přípravy katechumenů a slavení svátosti pokání. Jednotlivým věřícím se tak poskytuje příležitost smířit se s Bohem a s církví, a tak s vnitřně obnoveným srdcem slavit velikonoční triduum. Je zajisté vhodné konat v této době častěji kající pobožnosti.[173] A naopak, vzhledem ke kající povaze postní doby, pokud možno neslavit v této době okázalým způsobem svátost manželství.[174]

         Ani ve Svatém týdnu, zejména v prvních dvou dnech velikonočního tridua, se neslaví některé svátosti[175] ani svátostiny.

         Kromě toho se v neděli a o slavnostech se podle tradice slavení některých svátosti a svátostin doporučuje, jiných naopak zakazuje.

Místo slavení

68.    Místo požadované pro slavení svátostí a svátostin se liší podle jejich povahy, je proto nutné brát v úvahu pokyny uvedené v jednotlivých obřadech a všeobecná nebo partikulární právní ustanovení.

         Kostely a kaple je třeba udržovat stále v dobrém stavu, vhodném pro modlitbu a slavení bohoslužeb.[176] Udělovateli svátostí a svátostin musí záležet na tom, aby je slavil vždy, pokud je to možné, na důstojném místě.

69.    „Biskup, jako hlavní rozdělovatel Božích tajemství,“[177] slaví svátosti obvykle v katedrále, kterou je právem třeba považovat za střed liturgického života diecéze[178]. Je to žádoucí především při udělování svátostí uvádějících dospělé do života církve a při svěcení kněží a jáhnů; pokud jde o svátostiny, týká se to žehnání olejů a posvěcení křižma[179].

         Pokud slaví svátosti farář, má být dávána přednost farnímu kostelu.[180] Je vhodné, aby farní kostel byl také hlavním místem, s nímž se počítá pro slavení svátosti pokání.[181] Ze svatostánku farního kostela, kde v Nejsvětější svátosti vtělený Syn Boží ve dne v noci přebývá mezi námi,[182] se těm, kdo jsou v nebezpečí smrti, donáší jako viatikum a těm, kdo trpí nemocí nebo stářím, jako posilující eucharistický pokrm.

         Ve farním kostele, který je pro farníky během pozemské pouti středem svátostného života a místem modlitby za zemřelé, je podle tradice vhodné konat i pohřební obřady.[183]

70.    V kostelích, především farních, a v kaplích má být pro slavení jednotlivých svátostí vytvořen samostatný vlastní prostor, aby se svátosti a svátostiny neslavily bez rozlišování všechny na stejném místě, například kvůli zjednodušení v presbytáři. Je totiž vhodné, aby význam jednotlivých svátostí byl naznačen i místem, kde se slaví.

Liturgický oděv

71.    Udělovatel předsedající slavení svátostí a svátostin používá liturgický oděv stanovený pro něj podle příslušnosti k určitému stavu, jako biskup, kněz, jáhen nebo laik, a podle povahy jednotlivých obřadů, jak je uvedeno v příslušných liturgických knihách nebo podle ustanovení partikulárního práva.

         Ostatní, kdo přitom konají nějakou liturgickou službu, podle pokynů příslušných liturgických knih, používají také vždy svůj liturgický oděv. Liturgické oděvy totiž naznačují vykonávání posvátné služby, a tak připomínají věřícím přítomnost Krista, přítomného v liturgických úkonech církve.[184]

         Společný oděv všech, kdo konají posvátnou službu, je alba; další součásti liturgického oděvu „vyjadřují navenek rozdílnost služeb, a jsou proto vnějším znamením rozličných úkolů jednotlivých přisluhujících“[185].

72.    Oděv biskupa je při slavení liturgie stejný jako oděv kněze, je však vhodné, aby při slavnostních příležitostech podle odedávna předávané tradice oblékal pod mešní roucho také dalmatiku, která může být vždy bílá; především když světí kněze a jáhny, žehná opata nebo abatyši a zasvěcuje kostel nebo oltář.[186]

73.    Biskupské odznaky jsou: prsten, berla, mitra, pektorál a navíc pallium, pokud mu podle práva náleží.[187]

         Prsten, znamení víry a svatebního spojení s církví, svou nevěstou, má biskup nosit stále.

         Berlu, znamení pastýřské služby, používá biskup na svém území; může ji však použít kterýkoli biskup, pokud s vědomím místního biskupa koná slavnostní obřad.[188] Je-li při obřadu přítomno více biskupů, používá berlu pouze biskup, který předsedá.

         Berlu drží biskup ohnutou částí obrácenou k lidu neboli před sebe; používá ji obvykle při průvodu, když naslouchá čtení evangelia, když pronáší homilii, když přijímá sliby nebo vyznání víry, a také při žehnání osob, pokud není předepsáno vzkládání rukou.

         Mitra může být buď jednoduchá, nebo zdobená, podle významu slaveného obřadu; během určitého obřadu však zůstává stejná.[189] Biskup i používá obvykle, když sedí, když pronáší homilii, když pronáší pozdravy, oslovení nebo výzvy a nemusí ji hned potom odložit, když slavnostně žehná lidu, když koná svátostné úkony (svátostná znamení) a když jde v průvodu.

         Biskup mitru nepoužívá: při úvodních modlitbách, když pronáší předsednické modlitby, při přímluvách, při eucharistické modlitbě, když se čte evangelium, při hymnech zpívaných vstoje, při eucharistických průvodech nebo nese-li se při nich relikvie svatého Kristova kříže, před vystavenou Nejsvětější svátostí. Biskup nemusí použít mitru a berlu, přechází-li v malém prostoru z jednoho místa na jiné.[190]

         Pro užívání mitry při udělování svátostí a svátostin je třeba dodržovat také to, co je uvedeno na příslušných místech.

         Pektorál se nosí pod mešním rouchem, popřípadě pod dalmatikou, nebo pod pluviálem, ale při chórovém oděvu na mozetě.

         Sídelní arcibiskup, který od papeže už obdržel pallium, obléká si ho na mešní roucho; nosí ho na území své jurisdikce: když slaví eucharistii jako stacionální bohoslužbu nebo při významných příležitostech, při svěcení kněží a jáhnů, při žehnání opata nebo abatyše, při zasvěcení panen, při zasvěcení kostela nebo oltáře.

74.    Je-li biskup ve své diecézi přítomen slavení eucharistie, má to být vždy on, kdo předsedá, zvláště pokud se zároveň slaví svátosti nebo svátostiny. Pokud však ze spravedlivého důvodu bude předsedat slavení eucharistie někdo jiný, a není-li to biskup, je diecézní biskup předsedajícím při celé bohoslužbě slova, od začátku až do přinášení darů, a nakonec uděluje závěrečné požehnání;[191] na albu a pektorál si vezme štólu a pluviál příslušné barvy, asistují mu dva jáhnové v dalmatikách, pokud je nahrazují kněží, obléknou si albu a pluviál.[192]

         Přinesené dary k slavení eucharistie přijímá buď biskup u sedadla, nebo celebrující kněz u oltáře.[193] Od začátku epikléze do konce pozdvihování kalicha biskup klečí buď před sedadlem, nebo na klekátku; bude-li přijímat eucharistii, po přijímání celebranta přistoupí a přijímá u oltáře; modlitbu po přijímání a závěrečné požehnání pronáší buď od sedadla, nebo od oltáře.[194]   

         Pokud biskup tímto způsobem nepředsedá, je přítomen v chórovém oděvu, s mozetou na rochetě a s pektorálem; ovšem nikoli na katedře, ale na jiném vhodně připraveném místě.[195]

Přehled českého vydání

 Ediční dekret ČBK

Dekret Kongregace pro bohoslužbu a dohled nad udělováním svátostí

Všeobecný úvod k římskému pontifikálu

Biřmování

Apoštolská konstituce Divinae consortium naturae

Úvod

1. kapitola

Obřad biřmování ve mši

2. kapitola

Obřad biřmování mimo mši

3. kapitola

Biřmování udělované mimořádným přisluhovatelem

4. kapitola

Biřmování nemocného v nebezpečí smrti

5. kapitola

Mešní texty a biblická čtení při biřmování

Ustanovení lektorů a akolytů

a přijetí mezi kandidáty jáhenství a kněžství

Apoštolský list Ministeria quaedam

Apoštolský list Ad pascendum

1. kapitola

Ustanovení lektorů

2. kapitola

Ustanovení akolytů

3. kapitola

Přijetí mezi kandidáty jáhenství a kněžství

4. kapitola

Biblická čtení při ustanovení lektorů

Biblická čtení při ustanovení akolytů

Biblická čtení při přijetí mezi kandidáty jáhenství a kněžství

Svěcení biskupa, kněží a jáhnů

Apoštolská konstituce Pontificalis Romani recognitio

Všeobecný úvod

1. kapitola

Svěcení biskupa

2. kapitola

Svěcení kněží

3. kapitola

Svěcení jáhnů

4. kapitola

Svěcení kněží a jáhnů slavené společně

5. kapitola

Mešní texty a biblická čtení při svěcení biskupa, kněží a jáhnů

Žehnání opata a abatyše

Úvod

1. kapitola

Žehnání opata

2. kapitola

Žehnání abatyše

Dodatek

Mešní texty a biblická čtení při žehnání opata a abatyše

Zasvěcení panen

Úvod

1. kapitola

Zasvěcení panen

2. kapitola

Zasvěcení panen spojené s doživotními sliby mnišek

3. kapitola

Jiné texty při obřadu zasvěcení panen

Dodatek

Vzor formule doživotních slibů

Žehnání oleje katechumenů a nemocných

a posvěcení křižma

Úvod

Obřad žehnání olejů a posvěcení křižma

Zasvěcení kostela a oltáře

1. kapitola

Obřad kladení základního kamene nebo zahájení stavby nového kostela

2. kapitola

Obřad zasvěcení kostela

3. kapitola

Obřad zasvěcení kostela, který se již užívá k slavení eucharistie

4. kapitola

Obřad zasvěcení oltáře

5. kapitola

Obřad žehnání kostela

6. kapitola

Obřad žehnání oltáře

7. kapitola

Obřad žehnání kalicha a patény

Korunovace obrazu nebo sochy Panny Marie

Úvod

Obřad korunovace