Pokusím se uvést alespoň některé zásady, které bylo třeba dodržovat. Vedle obecně známých problémů, které je nutno řešit při převodu latinského textu do češtiny, bylo třeba brát v úvahu zvláštnosti vyplývající z vlastní povahy liturgického textu.

K těm běžně se vyskytujícím jazykovým odchylnostem patří zejména odlišné významové ekvivalence. Jeden latinský výraz je někdy možné, a často i nutné, vyjádřit v češtině několika různými výrazy podle významové souvislosti kontextu; nebo naopak někdy pro několik latinských textových variant má čeština jediný způsob jak vystihnout jejich významový obsah.

Dalším problémem při překládání jsou v latině často se vyskytující participiální vazby, k nimž má současná čeština značnou nechuť, a proto docházelo k jejich nahrazování závislými vedlejšími větami, podobně jako u latinských slovesných tvarů gerundia a gerundiva nebo vazby akuzativu s infinitivem. Často pak bylo nutno rozhodnout k jakému vyjádření příslovečného určení se přiklonit, zda k vyjádření času, nebo způsobu, okolností, prostředku, podmínky, příčiny, účelu apod. – zatímco latinské vyjádření připouští, často i záměrně, několik významů současně.

V takovýchto případech už spolurozhodují nejen gramatická pravidla, ale skutečnost, že se jedná o text vyjadřující liturgické dění. Bylo proto nutné brát v úvahu charakteristické vlastnosti liturgického textu, kdo, kdy a jakým způsobem ho přednáší, a v ne poslední řadě také dobu a prostředí jeho vzniku, protože to všechno má nezanedbatelný vliv na správné pochopení a vyjádření důležitých významových odstínů.

Slavení liturgie bylo vždy spojeno se vzpomínáním na události z dějin spásy. Tím, že na ně ve spojení s Kristem vzpomínáme a připomínáme si je, stávají se do té míry přítomnými, že těm, kdo slaví liturgii, nabízí Bůh, pokud jde o vnitřní působení, totéž, co mohli získat ti, kdo byli přímými účastníky těchto zpřítomňovaných událostí. Jedním ze základních poslání liturgických textů je tedy připomínat mystéria dějin spásy – natolik, že se jaksi stávají přítomnými a jejich slavení naplňuje věřící spásonosnou milostí (koncilní konstituce o liturgii říká doslova: adeo ut quodammodo praesentia reddantur).[6]

S tím bezprostředně souvisí i trvalá myšlenková závislost liturgických textů na textech biblických. Tato závislost je tak těsná a hluboká, že zatímco ve východních oblastech, kde se křesťanství setkávalo s národy schopnými pořídit si překlad Písma svatého, vznikaly v příslušném jazyce zároveň též liturgické texty, u západních národů, které při setkání s křesťanstvím nebyly na takovém stupni kulturního vývoje, aby mohly mít vlastní překlad bible, nemohla vzniknout ani vlastní liturgická řeč a na dlouhá staletí se ustálil zvyk slavit liturgii latinsky. Čím více je text svým obsahem bližší textu biblickému, tím je vhodnější pro liturgické použití.

Zprostředkování spásy dosahuje v liturgickém dění plného významu, takže slavení liturgie se stává souvislým, plným a účinným hlásáním Božího slova.[7] I když je slavení liturgie především bohoslužbou, přece obsahuje i mnoho poučení pro věřící;[8] není sice nějakou obdobou katecheze, ale může být chápána jako účinný pedagogický prostředek[9] a pro mnohé bývá často i jediným zdrojem náboženského poučení[10]. Je tedy třeba, aby liturgické texty obsahovaly zdravou nauku.[11]

Liturgické texty musí ovšem být zároveň také živou modlitbou vycházející ze srdce člověka, který jejich prostřednictvím rozmlouvá s Bohem. Koncilní konstituce o liturgii připomíná, že když se církev modlí nebo zpívá nebo něco v liturgii koná, roste tím víra zúčastněných a jejich mysl stoupá k Bohu, aby před ním konali ‚duchovní službu‘ (srov. Řím 12, 1; 1 Petr 2, 5) a dostali od něho bohatší milost.[12] I tuto skutečnost proto bylo třeba mít při práci s liturgickými texty na zřeteli.

Z těchto základních vlastností liturgického textu vycházely rovněž všechny pokyny, které ve svých dopisech adresovaných biskupským konferencím posílala Rada pro uskutečňování Konstituce o liturgii[13], jejíž činnost vyhlásil papež Pavel VI. ve svém prvním dokumentu navazujícím na Konstituci o liturgii[14], a která se později splynula s Kongregací pro bohoslužbu jako jedna z jejích komisí[15].

Jeden z posledních dokumentů této Rady pro uskutečňování Konstituce o liturgii[16] je celý věnován stanovení zásad, které je nutno dodržovat při převádění liturgických textů z latiny do národních jazyků. Tento dokument věnuje pozornost všeobecným zásadám i některým jednotlivým významným problémům a práci těch, kdo se podílejí na přípravě těchto textů; objasňuje, jak je třeba chápat „věrnost překladu“, a záměrně užívá výrazu „věrnost poselství – la fidélité du message“[17].

Uvádí se zde několik příkladů, kdy vlivem proměny kulturněhistorického prostředí postupně nutně docházelo a dochází k významovému posunu některých slov, např.: devotio, refrigerium, grex, ieiunium, mereri, mysterium,…; u pojmů převzatých přes řečtinu z hebrejštiny je třeba brát v úvahu i jejich původní význam, např.: kabôd – doxa – gloria, hesed – eleos – misericordia,… Doslovný lexikální překlad některých výroků, např. „terena despicere“, by byl z křesťanského pohledu nesprávný; a obrazné rčení „locus refrigerii“ by v chladném prostředí působilo kontraproduktivně.

Pokyny obsažené v tomto dokumentu jsou natolik závažné, že bylo nutné přijmout je za své; mají trvalou platnost, takže i další postupně vydávané pokyny je třeba vidět a chápat v jejich světle. Bez jejich důkladného studia by bylo velmi riskantní pouštět se do jakékoli práce s liturgickým textem. Některým zde nastíněným problémům také byla věnována hlubší pozornost v odborné literatuře. Zmíním se aspoň o některých důležitých skutečnostech a z nich vyplývajících důsledcích pro překlad mešních textů.

Mešní liturgie je především slavení Kristovy oběti. O eucharistii jako svátosti má smysl mluvit v modlitbě po přijímání. Při překladu textů této modlitby bylo nutné si uvědomovat, z které doby text pochází. V době, kdy římská liturgie měla na tomto místě dvě modlitby, první obsahovala děkování za svátostné účinky a text druhé pojednával o užitku z účasti na slavení oběti. Později, když zde zůstala pouze jedna modlitba, bylo nutné rozhodnout, kterému textu dát v konkrétním případě přednost, nebo obojí obsah spojit do jedné modlitby. Nebylo by správné nerozlišovat při překladu toto dvojí hledisko anebo eliminovat v textu této modlitby děkování a prosbu za užitek plynoucí z účasti na slavení oběti.

V modlitbě nad dary bylo třeba dávat pozor na formulace vyjadřující slavení oběti. Latinské „offerre“ nemá obětní charakter. Přinášíme dary, klademe je na oltář, nabízíme i sami sebe, abychom měli účast na slavení Kristovy oběti. Je to ovšem jeho oběť, na jejímž slavení se spolu podílíme – je to on, kdo je obětí i obětníkem, my se jen k němu připojujeme. Při slavení Kristovy oběti vyprošujeme její účinky také pro druhé – detailnímu rozboru výrazu „offerre pro“ bylo věnováno několik odborných pojednání.

Slavení liturgie je především Kristova činnost, naše účast má smysl jen „skrze něho, s ním a v něm“. Konkluze orací vyjadřuje jeho prostřednictví – to je její vlastní poslání. Proto bylo nutné důsledně trvat na tom, aby nedocházelo k jejímu bezprostřednímu propojení a splynutí s předcházejícím textem. Není na závadu, vznikne-li významová souvislost, např. „…abychom dosáhli spásy. Skrze Krista…“ – někdy i latinský text tuto návaznost připouští. V případech, kdy však by nezamýšlená souvislost vyvolávala nežádoucí významovou spojitost, např. „…zbav nás všeho, co nás od tebe odvrací. Skrze Krista…“, bylo nutné v českém textu rozšířit začátek konkluze „Prosíme o to skrze…“ – nežádoucímu významu se tak zabránilo a účel konkluze byl ještě zdůrazněn. Podobně bylo třeba řešit také některé jiné situace, např. když v poslední větě vstupní modlitby před dlouhou konkluzí byl podmětem Bůh, a bez tohoto rozšíření konkluze by vznikl dojem nesprávně použitého přivlastňovacího zájmena: „…vysvoboď nás a zachraň nás. Prosíme o to skrze tvého Syna…“

Bylo by možné uvádět ještě další situace, na něž bylo nutné dávat pozor. Např. Latinské perfektum vyjadřující nějakou Boží činnost vůči nám je třeba chápat téměř vždy jako tzv. perfektum presens – Boží činnost, nezávislá na čase, jestliže začala, trvá. Anebo jiný příklad: Latinské „qui“ nemá tak vyhraněnou funkci vybírat z většího množství jako české výhradně vztažné zájmeno „který“. Vztahuje-li se na jedinou, neopakovatelnou osobu, např. Bůh, Kristus apod., je třeba vyhnout se tzv. falešné větě vztažné – abychom totiž nevzbudili dojem, že je jich více a my mluvíme o někom z nich.

Každý překlad je lidské dílo, a proto nikdy plně nevyjádří všechno, co je obsaženo v originálu. Je nutné, aby text především dobře plnil funkci, k níž je určen. Čím hlouběji se někomu podaří vniknout do problematiky překladu, s tím větší chutí by se pouštěl do dalších úprav a změn. To zná každý, kdo se s tím někdy dostal do styku. Nesmí se ovšem zapomínat na řadu důležitých okolností, které s tím nutně souvisejí.

Prioritu by měla mít snaha, aby text, který se vyskytuje v liturgii na více místech, byl vždy stejný. Např.: text mešní vstupní modlitby použitý v denní modlitbě církve jako závěrečná modlitba jednotlivých částí, nebo text úkonu kajícnosti zařazený nejen na začátku mešní liturgie, ale i v obřadech slavení některých svátostí. Splnění tohoto požadavku zdůrazňovaného a mnohokrát opakovaného v pokoncilních dokumentech by mělo vést k tomu, že jakákoli změna některého z takových textů se bude zveřejňovat a zavádět teprve tehdy, kdy bude možné vydat změněné texty zároveň pro všechny příležitosti, kterých se to týká.

Zkušenosti získané i v jiných zemích ukazují, že každá variabilita textů psychologicky podněcuje jejich uživatele k vytváření dalších nových variant, popřípadě k přednesu liturgických textů vlastními slovy.

Dalším důvodem k opatrnosti je společný přednes určitých textů, dnes už většinou zpaměti. U takových textů by se každá úprava měla velmi dobře uvážit, a není-li opravdu nezbytná, raději od ní upustit.

A pokud jde o současný názor Kongregace, je dobré všimnout si toho, co píše v dopise, jímž oznamuje předsedovi ČBK, že posílá potvrzený český překlad textů, které byly v roce 2000 nově přidané do třetího vydání latinského misálu.[18] V tomto dopise Kongregace sděluje: „Pokud jde o misál, po zkušenosti, kterou Kongregace získala během posledních měsíců, s přihlédnutím ke kontaktům s různými biskupskými konferencemi, nabízí se jako vhodné upravit původně stanovenou strategii…“[19], a když se zmiňuje o potvrzených českých textech, dodává: „Tyto doplňkové texty představují jakýsi druh doplnění na způsob dodatku k již existujícímu překladu misálu do češtiny, a proto Kongregace má za to, že nyní není třeba přepracovávat ostatní texty; tak se také podaří vyhnout se dalšímu oddalování pastoračního vy­užití úprav zamýšlených a v roce 2000 potvrzených Služebníkem Božím Janem Pavlem II.“[20].

Za současné situace, kdy v oblastech vzniku a dlouhodobého zrání liturgického hnutí postupují velmi opatrně, a dalo by se říci váhavě, a s opravdu velkou odpovědností zvažují jakákoli další rozhodnutí, bylo by podle mého názoru neuvážené spěchat u nás s realizací jakýchkoli změn. Našemu postavení v oblasti liturgické obnovy by rozhodně lépe slušelo připojit se k takovým rozhodnutím, která dozrají v prostředí s dlouhodobými odbornými i praktickými zkušenostmi.

Instrukce Liturgiam autenticam [21] se nezabývá všeobecně platnými zásadami pro překládání liturgických textů do národních jazyků, ale soustřeďuje svou pozornost na exegetickou a věroučnou jednotu jejich obsahu. [22] Tento její smysl a účel je vyložen už v několika prvních odstavcích úvodu.

  Jako v pořadí pátá instrukce obsahující pokyny pro správné provádění Konstituce o liturgii II. vatikánského koncilu navazuje totiž na předcházející čtvrtou instrukci věnovanou inkulturaci v liturgii. [23] Vybízí k odstranění a zabránění vzniku nových textů, které při překladu do národních jazyků, buď nesprávným pochopením uplatňování domácích kulturních hodnot, nebo někdy snad i záměrně, připravují a otvírají cestu ke vzniku nových forem obřadu. Všechny dříve v rámci římského obřadu povolované výjimky či experimentálně zaváděné úpravy nahrazuje tato instrukce (srov. č. 8) novými normami a vyžaduje jejich důsledné uplatňování.

  Pro českou jazykovou oblast nebyly žádné takové výjimky ani experimentální úpravy požadovány. Naše české liturgické texty vznikaly od samého počátku v těsné spolupráci s Kongregací a pan kardinál Tomášek několikrát obdržel pochvalné uznání za to, co se i v nesnadných podmínkách podařilo vykonat.